Jak byste se popsal někomu, kdo vás nečetl, jak byste popsal svoji tvorbu, svůj styl psaní?

Především bych se nikdy nepopisoval, proč se mám někomu popisovat? Pošlu ho někam, ať si o mně napíše každej, co chce, ale já se popisovat nebudu. To je moje fóbie - odpovídat na takovýhle otázky, proto se vyhejbám ve vlaku setkání s kýmkoliv. Otázky co dělám, co nedělám, odkad jedu a proč. Do takový situace jsem se ještě nedostal, abych se měl nekomu popsat. Nepopisoval bych se, protože člověku nepřísluší se sám hodnotit.

A zhodnotit alespoň svůj pseudonym byste mohl?

Vymyslel jsem si ho kdysi v legraci a už mi zůstal, to je do určitý míry značka taková. Krchovský, nomen omen. Na svoje jméno už neslyším, protože mě tak nikdo neoslovuje, buď mě znají lidi jako básníka a ti mě znají pod pseudonymem, kamarádi mi říkají křestním.

Necháme popisy teď být, odjinud - píšete teď?

Já jsem dva tři roky už nenapsal nic, prostě když píšu, tak píšu, když nepíšu, tak nepíšu. Já se tím psaním nějak moc neživím, to na obživu moc není. To jsou pro mě ty nejnepříjemnější otázky - co dělám a jak se živím. Prostě to plichtím, jak to jde a ještě jsem pořád živ. Furt se pohybuju kolem tý nuly, finančně. A i ty knížky, to je taky dost chabej příjem.

Tak dobře, nemusíme se bavit o tom, čím se živíte. I když - autorská čtení neděláte zadarmo, ne?

No, ty dělám taky více méně jen kvůli tomu, že za to bude honorář a ne že by mě to ještě dneska po několika stech veřejnech expozicích bavilo. To málokdy. Je to prostě taky jeden ze zdrojů příjmu. Občanský povolání nemám žádný.

To mě docela překvapuje, že přiznáváte, že vás čtení nebaví.

Když mi někdo zavolá, tak nezajásám: Jé, to si zase někde počtu... Ale spíš si řeknu, že dobrý, mám dva tisíce. Taky je to podle situace, jaký tam přijdou lidi, taky jak se já cítím.

A jací lidé na vás většinou chodí?

Většinou studenti kolem dvaceti, kteří se obměňují za těch deset patnáct let, co se tomu věnuju. Třicátníci mají rodiny, čtyřicátníci už nechoděj vůbec nikam, na malejch městech, tam se sejde škála věková, od staříka na vozíku přes knihovnice po mladý lidi s dětma třeba. Občas to jsou docela komický sestavy.

Jak často děláte čtení?

Zhruba to vychází tak jednou za měsíc. Je proti mojí povaze se inzerovat, když se někdo ozve, pozve mě, záleží taky na tom, jak je to daleko.

Jsou nějaká místa, kam byste číst nešel?

Do školy ne. Do starobince taky určitě ne, číst někomu, komu je devadesát, o tom, co bude po smrti, jde dost těžce. Jednou jsem se účastnil čtení v přerovským muzeu a to jsme nevěděli, že většinu návštěvníků tvořili právě důchodci, vstupný bylo asi zdarma. A opravdu v první řadě seděli především důchodci a pokřikovali: Co? Neslyšíme! Tak já jsem musel opravdu křičet, jak bude po smrti. Muzea nebrat.

A když se ještě vrátím k tomu, že jste ty dva tři roky nic nenapsal, inspirace teda nechodí asi každý den, sednete si třeba s tím, že teď něco napíšete?

Ne, já už si ani nesednu, to je jeden stupeň k tomu něco psát, takže já to už takhle eliminuju. Pokud si ani ten blok na stole před sebou neotevřu, tak mě k psaní nenutí pak už nic.

Já se snažím celej život nemít žádný myšlenky, protože většina mejch myšlenek je nepříjemnejch, můj denní program je jejich zahánění a poezie k tomu slouží. A pokud nepotřebuju vehementně si pomáhat poezií, nějak se vypisovat, tak jsem rád, že nepotřebuju nic zahánět. Zbytečně brát si Paralen, když člověka nebolí hlava nebo nemá chřipku.

Vracíte se ke své tvorbě, dejme tomu z doby před patnácti dvaceti lety?

Jenom pasivně, když předčítám. Jinak aktivně si to opravdu neotevřu. Když dokončím básničku, tak vím, že líp jsem ji napsat nemohl v rámci svých limitů a v tu chvíli ji považuju za dokončenou a nevracím se k tomu.

Co takhle současná próza, vnímáte, co přichází na trh?

Vůbec. Na to, abych si kupoval knížky, nemám. Dostávám je třeba od kamarádů, z Hosta mi dávají časopis, tak si přečtu pár recenzí. Díky tomu mám nějaký povědomí, jinak je mi to celkem ukradený, fakt to nesleduju. A jestli je něco opravdu dobrý a za něco to stojí, tak to ke mně dolehne.

Vzhledem k tomu, že některé vaše básničky jsou zhudebněné, nechtěl jste se do zhudebňování někdy pustit vy sám?

Na tom pracuju teď.

A v jakém stylu to je?

Něco mezi undergroundem a punkem.

Aha, místo autorských čtení budete mít autorské popěvky...

No, k tomu směřuju, teď jsem dostal zakázku vydat CD. Vím, že už mě zhudebnila spousta kapel, lidi se mě na to ptali a až na pár výjimek se mi to nelíbí, tak jsem dostal nabídku, abych si to udělal sám. Už půl roku na tom děláme a jsme zhruba ve třech čtvrtinách. Expozice se bojím, protože i k té to směřuje a zatímco číst mi nedělá problémy vůbec, tak s kytarou nejsem moc srostlej. Zároveň hrát, hlídat rytmus, k tomu předčítat, hlídat si rytmus textu, intonaci, je to moc věcí najednou, já se toho bojím. Ale časem mě to určitě nemine.

No tak vidíte, tohle nebyla úplně blbá otázka. Tím teďka žiju, já nic nepíšu, ale učím se hrát znova na kytaru. Abych moc nepokulhával za svými kolegy, kteří tu hudbu dělají celý život. I když, k tomu stylu, který hrajeme, těch pár akordů stačí. A až na ty veřejné expozice se nebojím výsledku.

A už víte, co bude na plakátech?

Krchovský je moc dlouhý, tak jsem splácnul Krchov, takhle to zůstalo a kamarád, co hraje na violoncello, to ještě sofistikoval před čtrnácti dny na Krch - off.

A kdy plánujete, že by to CD mělo vyjít?

Do konce roku, do Vánoc. Loňský Vánoce jsme prošvihli, tak to bude letos.

Tak pro příště třeba - jaké otázky ještě nemáte rád?

Nejhorší je dotaz, jak trávím volný čas, to jsem rád, že téhle jste mě ušetřila, pokud teda nebyla připravená... (...nebyla) Pro mě veškerej můj čas je volnej a můj denní program je přemýšlet, jak s ním naložím.

Jinak mně tohle nevadí, mně vadí novinový rozhovory, kterejm se vyhýbám. A předpokládám, že moc velký okruh čtenářů nemáte, tak mi to je jedno, protože tohle beztak skoro nikdo číst nebude. Na takovýhle privátní bázi mi nevadí ani blbý otázky.

Píšete taky o strachu, bojíte se něčeho?

Všeho. Všeho, co je, všeho, co už nikdy nepřijde, co už nikdy nebude. Bez přestání. Všech a všeho.

Básník sentimentalista, dekadent, mystik, melancholik, cynik i lidový lyrik, J.H. Krchovský, vlastním jménem Jiří Hásek, se narodil roku 1960 v Praze, kde strávil podstatnou část svých let. Nyní žije převážně v Brně. Publikoval nejdříve v samizdatu, později například ve Voknu, Souvislostech, Hostu, Revolver Revue atd. Za svazek Noci, po nichž nepřichází ráno (Host, 1991) obdržel v roce 1992 cenu Revolver Revue. Z další bibliografie Leda s labutí (Host, 1997), Vše nejlepší... (Maťa, 1998), Poslední list (Petrov, 2003), Nad jedním světem (Host, 2004), Mladost - radost (Větrné mlýny, 2005).

LitENky č. 5/25, roč. 2006/2007