Na začátku blogu, nebo dnes už knihy Slib, že mě zabiješ to vypadá, jako byste náhodně napsal jeden drobný příběh. Kdy jste se rozhodl, že příběh bude mít pokračování a nakonec románovou formu?

Přímá odpověď je, že vlastně hned, ale jinak je to poměrně složité. Po mně chtěl tehdejší šéfredaktor Týdne Dalibor Balšínek, abych psal pravidelně blog. Nechtělo se mi psát takové ty blogy, kde bych reagoval na zrovna odehrávající se skandálky a tak. Rozhodl jsem se, že jediné, co by mě zajímalo, je literární blog.

A tehdy mi byla vyprávěna ta úvodní historka se ztraceným mobilem a říkal jsem si, že to je ideální začátek něčeho většího. Pevně jsem důvěřoval, že se skutečně bude nějak odvíjet, protože tyto věci se vždycky nějak rozjedou.

Tak jsem začal psát. Bylo to velmi napínavé. Na jedné straně je vlastní invence, tedy především způsob, kterým se vypráví, ale také jsem byl částečně závislý na tom, co se stane.

My bychom tady takovou věc mohli spustit vlastně taky. Sejdeme se tady, já z toho můžu udělat úvodní kapitolu něčeho a pak vás nějakým způsobem donutit v tom pokračovat. Když budete do jisté míry ochotná, tak se dá spustit román, který bude částečně vycházet z reality, ale částečně ho musíte dotvářet sama, protože ten román není jenom příběh. Je tam nějaký postoj, několik dalších rovin.

Na ten blog jsem pak napsal další knihu a tu jsem teď stáhnul, protože se ji chystám časem vydat. U ní už to nebylo tak závislé na nějakém konkrétním příběhu, je tam víc invence. A v podstatě to vyšlo nastejno. Buď člověk čeká na svou inspiraci, nebo na tu nabídnutou.

Měl jste tedy nějakou alternativu, kdyby se příběh nerozvíjel tím správným směrem? My jako čtenáři teď nevíme, zda jste to napsal podle skutečnosti nebo podle nějaké předem vymyšlené zápletky.

Tak to z toho určitě poznáte. Je to taková realistická historka.

Asi na tom moc nezáleží.

To je přesné.

Ale měl jste nějakou představu předem?

Já začnu odjinud. Teď se chystám napsat nějakou knížku, která je opět odstartovaná osobním zážitkem. Myslím, že bez toho to nejde. Zrovna v případě tohoto blogorománu byla startem ta příhoda s mobilem.

Ale já si myslím, že ani tolik nejde o ten příběh, ale o víru, že se to dá napsat. Chtít a mít potřebu psát. A psát tak, abyste něco sdělila.

U příběhu té vědkyně a jejích mužů to nebylo tak složité, protože jejich příběh je poměrně, alespoň z mého pohledu, silný. Ale vy v sobě cítíte potřebu sdělovat určité věci, takže nakonec vlastně ten samotný příběh někam zavádí.

Vždy mám v hlavě celek, ale na druhou stranu nemůžu říct, že to tak dopadne. Psaní vás vždycky někam odvede. Tady se může zdát, že vás někam odvedou ti debatující čtenáři, ale to si myslím, že ne. To by byl úplně jiný způsob blogorománu. Člověk by musel přímo nabídnout: Pojďte se podílet na tom příběhu.

Takže si myslíte, že vás komentáře čtenářů neovlivnily? Nebo alespoň ne nijak výrazně?

To v podstatě vůbec. Rozhodně ne v tom smyslu, že by člověk něco napsal, protože to tak chtěli oni, nebo něco změnil. To tak zkrátka nefunguje. Speciálně v tomto příběhu ne, ale myslím si, že v žádném. Člověka některé reakce rozčílí, různé útoky například. Nebo vás to pobaví. Ale v podstatě nejméně zajímavé jsou ty pozitivní reakce.

Proč jste se tedy rozhodl, že některé příspěvky do knížky zahrnete?

V rámci toho, že jsem to začal psát na blog.

Pravidelně, skoro každý týden jsem tam věšel nějaký díl, což je hrozně vyčerpávající. Nejdřív mě vůbec nenapadlo, že by mohly být ty debaty pod tím tak obsáhlé. Pak jsem je začal považovat za součást. Bylo to nové, jak se to u nás podle mě ještě neodehrávalo.

Z těch komentářů to občas vypadalo, že jejich uvedením pouze dokládáte jejich jistou nepatřičnost a nepřípadnost.

No, tak ta se ukazuje tím, že vznikají. Takže proč je nepoužít. Ono tam samozřejmě není úplně všechno. Ty příspěvky jsou zkrácené, v redakci se odfiltrovaly ty brutálně sprosté.

A pak jsem vynechával ty moc pochvalné, protože mi to připadalo zbytečné. Je to dobré i bez toho.

Myslíte si, že ten příběh by se odvíjel jinak, kdybyste o něm nepsal blog?

Na tom je možná trochu zajímavé, že to potom začalo sledovat několik lidí, kterých se to týkalo. Ale já si myslím, že je to jinak. Člověk je velice málo schopen měnit to, co dělá – obecně. Když je někdo nějaké změny schopen, tak je to buď velikán, nebo je to člověk, který prožije nějaký strašný otřes. Pak je možná změna. Jinak měnit své postoje, svůj životní příběh je strašně těžké a běžně se to neděje. Takže ani fakt, že se kousky toho objevují na internetu v literární podobě, s těmi lidmi vůbec nehne.

Spíš se mají tendenci trochu urazit, mají tendenci se vysvětlovat. Takže přijdou a říkají: Ale takhle to vůbec nebylo, takhle jsem to vůbec nemyslel. A tudy jsme nešli, my jsme šli přece tamtudy. Takže ne že by ovlivnili sebe, spíše chtějí měnit okolí. Zkrátka zcela tak, jak je to v životě.

Zmínil jste se, že pro vás bylo psaní blogu vyčerpávající. Měl jste někdy chuť toho nechat? Jak moc jste cítil zodpovědnost vůči čtenářům, že musíte v příběhu dále pokračovat?

Sice je to vaše rozhodnutí, ale musíte každý týden něco napsat. Příspěvek musíte napsat včas, musíte ho po sobě několikrát přečíst, já jsem ho ještě posílal své literární agentce, ať si to přečte také. Chtěl jsem od ní slyšet reakci – trošku jinou, než je ta internetová.

Takže zkrátka je s tím spousta práce. Skoro rok jste takovou činností pohlcená a to je opravdu náročné. A do toho si člověk musí vydělávat peníze, protože tímhle si člověk na živobytí nevydělá.

Jaký si myslíte, že je pro čtenáře rozdíl, když čte na pokračování, anebo když čte vydanou knihu?

To je asi velký rozdíl, ne? Protože to je jako když se díváte v televizi na seriál. Musíte počkat na další díl. Myslím, že trošku ztrácíte některé souvislosti. Já jako autor je v sobě mám – já o tom pořád přemýšlím, mám rozepsaný ten příběh v takových jakoby sférách, u nichž si hlídám, aby nedošlo k chybám. Protože i když píšete z 90 nebo 80 % reálný příběh, stejně se můžete splést. Takže já jsem v tom byl pořád.

Ale čtenář, který musí týden nebo dva až tři týdny čekat na další kousek, ztrácí kontinuitu. Myslím, že kniha je v tomto ohledu mnohem lepší.

A nemyslíte si, že je trochu škoda blogoromán vydat knižně? Že to ztratí atmosféru?

Já si mysím, že je to obráceně, že je škoda ho věšet na blog. Protože vás to také nutí k určitému spěchu. Některé věci by bylo lepší nechat trochu odležet. Já vždycky, když jsem četl Bondyho, tak jsem měl pocit, že to měl nechat chvíli odležet (ale měl jsem ho rád samozřejmě). Ta prudkost, rychlost je v tom cítit.

Takže spíš naopak: je lepší to psát jako knížku – mít na to klid, čas. Je to takový luxus, knížka.

Mně připadalo, že když je blogoromán takový originální počin, tak trochu ztratí osobitost, když se pak vydá v knize.

To je možné. Možná, že i ty citace těch debatujících jsou tam proto, aby se ta atmosféra zachovala.

A proč jste to psal slangem?

To nevím.

Je to pro vás snazší?

Ne, je to těžší.

To si právě myslím.

Když tak mluvíme, tak o tom vůbec nepřemýšlíme. Jsou to zasunuté věci, které vyjíždějí ven bez jakékoli jazykové reflexe. Ale když píšete, tak najednou začnete přemýšlet o tom, jak to vůbec napsat. Pak jsou také problémy s korektory. Na blogu jsem to neměl nijak jazykově korigované, ale pak když vycházela ta kniha, přišel korektor a chtěl se bavit o tom, jak to sjednotit, když jednou napíšete „jsem”, podruhé „sem”, tak je to pro korektora problém. Korektor chce mít nějaký řád a mluvená čeština řád víceméně postrádá. Vy si tam děláte, co chcete. To je i pro čtenáře problém. Všiml jsem si, že to spoustě lidí vadilo.

Také jsem si na to musela zvykat.

No, je vidět, že jsme hrozně zotročení řádem. Při řeči nám to nikomu nevadí, ale v písemném projevu to naráží.

Je tu pak třeba finta z reality, že když ta vědkyně mluvila o svém oboru, což je pro mě zase těžké zachytit, protože nejsem žádný biolog, vždy přešla do víceméně spisovného jazyka, což mě dost bavilo. A dělá to spousta lidí.

Vy v tom příběhu zase až tak nevystupujete. Jste převážně vypravěč.

Jasně. Není to můj příběh. Je to příběh té ženy a jejího okolí. Když to chcete rovnou zveřejňovat, musíte mít hned od začátku rozmyšlenou formu, jakou budete psát. Že se nejedná o můj příběh, bylo jasné. Svůj příběh bych asi na blog takhle nepsal. To by bylo doma zle.

A jak se vlastně dívala vaše žena na ten blog? Četla ho?

Moje žena to nemá ráda. Hodně to nemá ráda. Děti ty blogy četly, čekaly na další díly, ale moje žena to myslím nečetla na blogu. Tu knihu si pak asi nějak přečetla, ale neměla z toho radost.

Sledoval jste svou knihou nějaký etický záměr? V tom smyslu, že ta kniha má nějak působit na čtenáře, aby ho posunula směrem k vašemu žebříčku hodnot.

Když je román jako román, když to není jen odvíjení příběhu, aby se lidé pobavili, tak tam musí být nějaký postoj. A musí to být příběh, který zároveň říká to, jak autor vidí svět, jak ho vnímá jako celek. Jak vidí život, včetně narození a smrti, včetně vztahových složek. Jak vnímá vazby ve společnosti a morálku, co je pro něj morální. Co má význam, co nemá význam. To vše podle mě v dobré knížce musí být. Když to tam není, tak ta knížka nemá smysl – pro mě. Nechci, aby to vypadalo, že tu formuluju nějaké obecné teorie.

A Věra, hlavní hrdinka příběhu, vám nepřipadala amorální?

To, jak připadala mně, je celkem jedno. Já jsem ji tam nějakým způsobem popsal, myslím si, že je především obrazem své doby. Dnešní doba nemá žádnou přesně danou strukturovanou morálku. Není tak svázaná jako například doba viktoriánská, kdy přemýšlet a žít trochu jinak vyžadovalo velkou sílu. Ta Věra je hledač, je to žena, která je silně emancipovaná, zastává mužskou roli – je to vědkyně, což je zajímavé, protože to je role, která bývala dlouhou dobu vyhrazena mužům.

Tady na té ženě je zajímavé, že sice mužskou roli suverénně zastává, ale zároveň je to pořád žena, takže chce dítě, potřebuje vztah, vnímá vztahy jinak než chlapi, kteří jsou hodně tělesní. V tom ona zůstává ženou. Zároveň není žádná křesťanka, tak proč by měla být svazována nějakými speciálními normami? Vidí to jinak.

Já jsem chtěl, aby bylo vidět, že ona je velice symbolická pro ostatní společnost, která se sice tváří jako monogamní a monoandrijní, ale ve skutečnosti je to nesmysl. Tady je každý desektrát rozvedený, takže je monogamní koncept naprostá blbost.

Vraťme se ještě nakonec k fiktivnosti, respektive reálnosti příběhu. Ptají se vás lidé často na autenticitu této knihy?

Lidé to pořád řeší, ptají se na to každého, kdo píše. Na kolik je to pravda, na kolik je to autobiografie, to je věčná otázka, které se lidé nějak neumí zbavit. Hrozně jim na tom záleží, a čím více mají pocit, že to je autobiografie, tím jsou spokojenější, i když se jedná třeba o sci-fi.

Markéta Jakešová

Martin Fendrych (1957)

Martin Fendrych studoval strojní fakultu ČVUT, kterou později sám opustil. Za totality se živil výhradně manuální prací. Navštěvoval podzemní semináře profesora Milana Machovce, pořádal tajné bytové schůzky a v samizdatu vydával některé své texty. Po převratu psal do novin, pak se sedm let věnoval politice (náměstek ministra vnitra) a znovu se vrátil k novinařině. Nějakou dobu řídil týdeník Respekt a dnes je komentátorem časopisu Týden a Týden.cz. Vydal čtyři knihy (Jako pták na drátě, Samcologie, Slib, že mě zabiješ a dvojjazyčnou sbírku básní Kotlino úst). Na svém blogu zveřejňuje další beletristické texty. Zde také původně vznikl román Slib, že mě zabiješ (2009).

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.