Vaculíkovo pozdní andante
S kůží na trhVeronika Kratochvílová
( Veronika Kratochvilo)
Mladá paní učitelka, k níž Vaculík chodí na hodiny klavíru, se stává hlavní postavou příběhu. Ačkoliv je přímo popisována jako žena s chlapeckou tváří a nevyzývavým postojem, můžeme z ní vycítit jakýsi tok sexuální energie, která příběh oživuje a okořeňuje. Očekávaná intimita se ale ve srovnání s obvyklými vrcholy Vaculíkových knih neuskutečňuje reálně, „pouze“ jaksi v představách a uvažování.
Druhá linie díla je spjata s redakcí Literárních novin, kterou zde Vaculík vykresluje dosti kriticky. Noviny se totiž ocitají v ohnisku existenční krize, neboť část redakce se je chystá opustit z důvodu nesouhlasu se stávajícím vedením, Jakubem Patočkou. A právě tato krize, postupný rozpad redakce, přímo časově ohraničuje děj celé knihy. I sám autor, jako účastník těchto událostí, se několikrát striktně rozhodne dát novinám sbohem, ale ze zaběhnutého stereotypu se nedokáže vymanit.
Tato rozporuplnost a nerozhodnost je patrná v celém díle, spolu s rozkolísaností nálad. Prudké změny postojů se často objevují i v samotném spádu dějové linie. Autor si něco jakoby usmyslí, ale pak jedná zcela opačně, mnohdy nelogicky.
Deníkové zápisky glosují současný život v Praze, avšak zároveň od něj jaksi odbíhají, díky vhledům do minulosti. Tento pohled je samozřejmě, pro autora typicky, velice subjektivní a sebekritický.
Formou humoru a lehké nadsázky zde autor vlastně rekapituluje okamžiky svého života, které následně hodnotí a vztahuje ke své předchozí tvorbě. Velká část „bloumání“ nad uplynulými dny je věnována vztahu se ženami. Jak bylo řečeno, jedinou fyzicky přítomnou ženou, jež prostupuje celý příběh, je o několik desítek let mladší křehká žena, učitelka klavíru, která je zde konfrontována s postavou praktické a zralé paní Vaculíkové.
Nahlížíme tedy pod povrch dvou na sobě nezávislých rovin, autorova soukromí na jedné straně a jeho profese na straně druhé, které jsou zároveň v jakési symbióze a vzájemně se ovlivňují.
Členění textu do jednotlivých dní a barvitá forma jazyka činí celé dílo svěží a odlehčené. Zdánlivá chaotičnost struktury deníku odráží různorodost v subjektivním vnímání autorových životních prožitků, které jsou v ději obsažené.
Hodiny klavíru jsou vlastně jakýmsi pokusem o zachycení malé části neúprosně prchajícího života, který jakoby protéká mezi prsty a autor se jej už nesnaží zastavit a změnit, nýbrž se s ním vyrovnává.
Veronika Kratochvílová
Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru. Atlantis, Brno 2007. 124 stran.
(30. 11. 1999, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2144
Hvězda z nebe na zem položená svítí, ale jinak
Dvouhodinový dokument o Václavu Havlovi není naštěstí nudným učebním materiálem pro budoucí hlavy státuMarek Dobrý
( marek.dobry)
Složitého úkolu dopracovávání tohoto nepřeberného množství materiálu se ujal režisér Miroslav Janek spolu se svou ženou Antonínou Jankovou. Z dokumentu o Václavu Havlovi utvořili příjemnou komedii. Hlavní protagonista nechybí v jediném záběru. Chvíli sledujeme Havla vtipkujícího, v dalším záběru diskutujícího se svými myšlenkovými nápomocníky Ivanem Medkem, Ladislavem Špačkem a dalšími. Nakonec jsme pozváni i na schůzku prezidenta s občany, kde reaguje na rozhořčení těch dole nad tím, co dělají ti nahoře. Příběh sympaticky ráčkujícího idealisty, kterému můžeme dát s jistou mírou nadsázky přízvisko revolucionář a vtipně ho tak zařadit po bok Che Guevary, je vyprávěn chronologicky od prvního zvolení do Úřadu až po odcházení. V posledním záběru dokumentu čte Václav Havel svou poznámku z osmdesátých let o divadelní hře, kterou by jednou chtěl napsat. Jedná se o v tomto čísle recenzovanou hru Odcházení.
Film Občan Havel stojí především na výborném hereckém obsazení. Jedné z vedlejších postav, skvěle ztvárněné Václavem Klausem, stačí k rozpoutání nezastavitelných salv smíchu v publiku pouhé zjevení se na plátně. Veliké dioptrické brýle, načesané vlasy a nepopsatelně našpulený profesorský výraz, kterými Klaus svou postavu brilantně vykreslil, jsou dílem vskutku geniálního komika. Ani druhá vedlejší postava, fenomenálně zahraná Milošem Zemanem, nezůstává v pozadí. Nenapodobitelná medvědí chůze, hluboký hlas, kterým je v každé větě vyřčeno alespoň jedno moudro do památníčku, a nakonec občasné nenápadné obsazení Václava Havla do role číšníka nalévajícího becherovku, těmito prvky je vedlejší postava předsedy sociální demokracie učiněna nezapomenutelnou.
Ale nyní vážně. Hodnocení Občana Havla je závislé na vztahu diváka k bývalému prezidentovi. Pokud ho nemá v oblibě, nemusí se sledováním snímku zdržovat, patří-li ale mezi jeho obdivovatele anebo je mu zkrátka jen sympatický a má k němu úctu, stane se film příjemným zpestřením večera. Přínosem dokumentu je, že osobnost, často představovanou jako hybatel dějinami, druhý tatíček Masaryk či morální ikona polistopadového vývoje, představuje v normální všednodenní podobě. Jako člověka, který se také občas rozzlobí a mluví trochu sprostě, také je nervózní před významnými okamžiky svého života a také si nemůže vzpomenout napoprvé na verš z Šrámkovy básně. Lehký úsměšek anebo bouřlivý, nezastavitelný smích rozpoutává poznání, že Václav Havel je vlastně stejný jako my, akorát snad trochu vzdělanější.
Ve filmu nechybí ani několik zapamatovatelných scén. Často jsou zachyceny lehce roztřesenou kamerou v různých krkolomných polohách. Zaznamenávají neovladatelné rozčílení člověka, který nad světem přemýšlí a snaží se pohlížet na každou aktuální skutečnost vlastním pohledem. „Mají tam stovky úředníků na válku v Albánii. Pak vypukne válka v Albánii a oni se ptaj: Jak je možné, že je válka v Albánii? K čemu tam jsou? Na hovno! Co vědí o Albánii? Hovno!“ komentuje rozhodování úředníků v Evropské unii. Kouzlo těchto scén spočívá v bezprostřednosti. Nemusíme souhlasit s tím, co Havel říká, ale baví nás to, protože touhle formou politiky mluvit neznáme.
Samozřejmě je zbytečné smutnit nad tím, že nikdy nezjistíme, jakou podobu chtěl dát dokumentu Pavel Koutecký. Obrovskou zásluhou Jankových ale je, že vznikl snímek, který není ostudou a pobaví, což je v současné české produkci bohužel výjimkou. Občan Havel není ztráta času a pro mnohé může být i poučný. Třeba konečně zjistí, že i celebrity chodí čůrat, tak jako ostatní smrtelníci.
Marek Dobrý
Občan Havel (ČR, 2007, 119 minut)
Režie: Pavel Koutecký, Miroslav Janek
Hrají: Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, Bill Clinton, Olga Havlová, Dagmar Havlová, Mick Jagger
(26. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2093
Věčné světlo Andrzeje Sapkowského
Od fantasy k husitské postmoderněStefan Segi
( stefan.segi)
K autorům děl podobné kvality řadím i polského autora Andrzeje Sapkowského. Jeho cyklus Zaklínač se stal senzací především ve slovansky mluvících zemích a je překládán do mnoha světových jazyků. Na nový román Lux perpetua, poslední z nové trilogie z období husitských válek, se možná nestály fronty jako na Harryho Pottera, ale to v žádném případě neznamená, že by nešlo o ostře sledovanou událost.
Ve třech románech „husitské trilogie“ se Sapkowski téměř oprostil od fantastických prvků i většiny klasických atributů žánru, tedy především meče a magie. Na jedné straně se jedná o zajímavý pokus vstoupit na půdu literatury bez přívlastku, na druhé straně se ukazuje, že si autor možná ukrojil až příliš veliké sousto.
Již první díl Narrenturm představil hlavního hrdinu Reinmara z Bělavy, nezkušeného medika urozeného původu, a také koncept celého cyklu. Sapkowski ho pojal jako poctu středověkému kurtoaznímu románu a okruhu vyprávění, která se váží k rytířům kulatého stolu. Děj je tedy velmi epizodický, odehrává se začasté na cestách a je motivován milostným citem. Takovýto koncept sám o sobě není špatný, ale strohé sevření středověkého půdorysu brání románům v rozletu.
Zatímco v prvních dvou knihách bylo možné brát sérii peripetíí řešených principem „deux ex machina“ jako příjemnou hříčku, ve třetím, Lux perpetua, kde se mají všechny nitky příběhu rozplést, se jedná o svazující zbytečnost. A to bohužel není to nejhorší. Kromě poněkud roztahaného a repetitivního děje trpí Lux perpetua navíc autorovou politickou obsesí. Postavy z husitských válek tedy na nesčetných stránkách probírají problematiku terorismu, náboženství, vlastenectví či zahraniční politiky a to do té míry, že hlavním tématem knihy se stává hra tajných služeb Prokopa Holého, knížete Jagella a biskupa z Vratislavy.
Při tom všem je pozoruhodné, jak poctivým, neotřelým a víceznačným dílem Lux perpetua je. Autor velmi podrobně prostudoval epochu husitských válek a student historie jistě v knize najde spoustu pozoruhodných podrobností, ale i drobných odchylek od skutečnosti a parafrází. Celá kniha je téměř posedle prokládána citáty z latiny, všemožnými výňatky, odkazy, narážkami a jinými zpestřeními pro zasvěcené.
Bohužel, takovýto druh formální vybroušenosti docela zastínil Sapkowského nejsilnější stránku, kterou je cit pro vyprávění. Jakoby se autor chtěl zuby nehty zbavit etikety spisovatele žánru fantasy a stát se novým Umbertem Ecem, ale do Eca mu schází cit pro správnou míru. Až příliš křečovitě touží vtěsnat vše do jediného koncentrovaného celku a hlavní postava Reinmara se rozplývá do figurky autorovy libovůle. Velký počet motivů nemá z hlediska děje žádné opodstatnění a slibně načrtnuté postavy zahaluje mlha autorových přebujelých ambicí.
Celou trilogii tak lze do jisté míry chápat jako promarněnou příležitost. Andrzej Sapkowski disponuje díky Zaklínači obrovskou základnou čtenářů, kteří s určitými výhradami jistě přijmou i nový román Lux perpetua. Nicméně před autorem se otevírá nejistá budoucnost. Může buď propadnout sebeuspokojení a pokračovat v do sebe zahleděném stylu Lux perpetua, anebo se oprostit od historických, filosofických a politických ambicí a příští dílo pojmout „pouze“ jako dobrý příběh vyprávěný s pomocí neotřele zvládnuté techniky moderního románu. Dispozice má k oběma variantám.
Stefan Segi
Sapkowski, Andrzej: Lux perpetua. Leonardo, Ostrava 2008. 480 stran.
(29. 2. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2098
Groteskní romance Michaela Rittsteina
Výstava o hýřivé barevnosti lidského životaFilip Válek
( filip.valek)
Hlavním motivem výstavy je přednes absurdity a ironie, kterými autor dokáže vyjádřit lidi v pohybu a různých situacích, a to nekompromisním přístupem ke všemu, co by jen v náznaku připomínalo realitu. Za pomoci těžkých i lehkých lazurových barev nám na velkých plátnech podává svou vlastní představu světa a vědomě navazuje komunikaci s divákem. Třebaže Rittsteinovy obrazy chtějí především pobavit diváka, je pod povrchem grotesky často skryt a ztvárněn lidský pocit, myšlenka nebo výraznější psychologické vyjádření.
U autora na mě však nejvíce zapůsobila jeho práce s prostorem, barevným řešením scény a jakási příjemná a vědomá krutost, která z jeho obrazů vyzařuje. Tyto prvky snové fantazie, přenesené na plátno, pak Rittsteinovi poskytují soustředěnější možnost, jak projevit před divákem pocit melancholie a deprese. Ta je kupř. ukryta v opakujících se námětech šílené jízdy beztvarých postav napříč městskými ulicemi, kdy děj před divákem už už graduje ve vidině blízké havárie vozu, avšak pohled náhle končí na jednom z okrajů obrazu, kde však není žádná hmatatelná překážka, ale prázdnota připomínající existenční propast. Pocit lidského odcizení však můžeme číst i z nezaujatých výrazů Rittsteinových postav, které jakoby prožívají svůj vlastní děj a nechtějí mít s celkem nic společného. Takovouto autorovu neohraničenou fantazii v kompozici i provedení najdeme na většině jeho děl. Rittsteinovo pojetí sahá od pošmourného motivu zaplněné čekárny přes abstraktně pojatý, rozevřený rybí chřtán s účinkem bezmezné žravosti až po velkoplošné dějové syntézy s plujícími ponorkami, poletujícími postavami tučňáků (snad Rittsteinovo oblíbené zvíře) nebo boschovsky laděné kompozice postav tančících před mixážním pultem. Rittstein v takto vnímaných malbách jako by vytrhl zlomek všedního života, smíchal jej se svými nejniternějšími pocity a v celé své nahotě rozlil po hladině plátna. Tím nabídl vnímavým divákům naplněný kalich vlastních představ a alternativní pohled, či lépe řečeno zhuštěnou alegorii všednosti.
Co se týče samotné výstavy, nepředstavuje jen jakousi retrospektivní vzpomínku, jak by se na první pohled mohlo zdát. Díky časovému odstupu téměř třiceti let spíše nabízí možnost nahlédnout do dramatické atmosféry let osmdesátých, v nichž umění oscilovalo mezi totalitní mocí a razantně nastupující vzpourou „neoficiální kultury“. Kurátor Tomáš Vlček zároveň umožnil jednotlivým obrazům vyniknout tím způsobem, že obrazům nabídl při jejich instalaci dostatek prostoru, aniž by rušil jejich dějovou a časovou kontinuitu. Závěrem nezbývá než podotknout, že Rittsteinova díla si zaslouží pozornost nejen po stránce umělecké, ale dle mého soudu i lidské, odrážejicí formou grotesky realitu všedního dne.
Michael Rittstein (*1949) – malíř, grafik a kreslíř. Spoluzakládající člen Volného seskupení 12/15, člen Skupiny výtvarných umělců Mánes a vášnivý plavec. V současné době pedagog ateliéru malby na Akademii výtvarných umění v Praze.
Filip Válek
Michael Rittstein – Vlhkou stopou, 12. 12. 2007–27. 4. 2008, Národní galerie v Praze, Veletržní palác
(1. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2101
Karneval jako buřty...
...nebo jako víno?Karolína Demelová, Ema Stašová, Štěpán Sirovátka
( stepan.sirovatka)
V plném hledišti Salesiánského divadla v Kobylisích to hučí jako v úle. Scéna je však tichá, cudně zahalena oponou, ačkoli už uběhla dobrá čtvrthodina od avizovaného začátku. Nezbývá než trpělivě čekat... To už ale na jeviště vtrhá Principál v nablýskaném sáčku. Před našimi zraky se odkrývá projekční plátno, piano, něco posprejovaných zdí v pozadí a autobusová zastávka. Karneval duší se započal.
Stejně jako na pódiu sousedil klavír se zastávkou, kombinovala hra tanec s činoherními výstupy, pantomimu s filmem a hudbou na způsob postmoderní melange. Děj je v kostce obsažen již v názvu představení samotného: sledujeme epizodní osudy trápením stíhaných postav. Zastřešeny jsou rámcem zastávky, kde „duše“ čekají nikoli na autobus, nýbrž na rozehrání svého příběhu. Prologem, který nás má zasvětit, je filmový klip, epilogem pak taneční vložky. A dále je tu průvodce, onen nablýskaný Principál, jenž inscenuje a posouvá děj sem a tam, podle vlastní libovůle.
Sledovali jsme jednotlivé scénky a v duchu se tak trochu ušklíbali nad jejich typizací, někdy vrávorající až u schengenských hranic říše Klišé. Posuďte sami: jeden lesbický coming out, pár manželství v krizi, nenaplněné ambice, ztracené děti. Schematičnost autorek Iny Marešové a Kristýny Hejlkové ovšem poskytla velký prostor hercům. Ti svěřené party vyšperkovali signifikantními detaily – např. Oskar, student „matfyzu“ v podání Martina Žďárka, rozesmál sál pouhým čištěním bot. Nám třem novinářským krysám se líbila též blondýnka Lenka Semorádová, neboť i přes banálnost svěřené úlohy a strašlivý růžový outfit vdechla Slečně Sličné lidskost a vtip.
Kromě lidí vystoupily též tři Loutky (autorky Marešová, Hejlková a s nimi Jéňa Pospíšil) s pierotským make-upem, v průběhu však působily i jako vedlejší postavy. Byla nám tudíž umožněna komparace činoherních a pantomimických výkonů – jako mim zářila Ina Marešová, v herectví – co se rolí hlasitých, přímočarých manželek týče – byla šupinatější rybou ve vodě Kristýna Hejlková.
Divoké masky nosily i tanečnice (Anna Tupá, Lenka Vocílková ad.). Skvěle oscilovaly mezi polohami čarodějnice – noční můra – harpyje, až měla první divácká řada místy zaječí úmysly. Co kdyby se tyto saně vrhly na ně?
Poté, co odehráli svou příběhovou strofu, byli pestrými barvami nalíčeni i herci, aby se mohli stát součástí divokého tanečního víru, který tvořil stále se vracející refrén. Zmíněná typizace tak byla prostřednictvím anonymních masek završena.
Nenápadný, ale o to důležitější byl klavírista. Jeho bravurní hra připomínala styl Yanna Tiersena. Z promítaných klipů nás pobavil výjev z parku. Zamilovaná dvojice se prohání po trávníku a objímá stromy se zorničkami rozšířenými láskou. Bránici pošimral také krátký záběr na náměstí Jana Palacha.
Vraťme se teď na samý začátek, který je pro hru klíčový – naši tři mimové právě představují loutky v rukou Principála. Ten však netahá jen za jejich nitky. Inscenuje či alespoň zasahuje do osudů všech zúčastněných. Nechává-li je nadechnout a zažít pocit uznání či naplnění, činí tak jen proto, aby plně pocítili následný pád do nemilosrdné reality.
Co je ale tahle realita zač? Tvoří ji buď bezčasí čekárny nebo fantaskní rej maskovaných... „Masku už mám, teď ještě hlavu,“ vydává se Principál na další lov lebek v závěru. Zůstávají po něm otázky. Byl to jen pán loutek, temné fatum anebo snad Mefisto sám?
Karneval duší nám nabídl jakýsi eintopf – přátelské posezení nad opékanými buřty, jež v daný moment nadchne a solidně zasytí – na propracované menu od Iny a Kristýny si však budeme muset nejspíše počkat. Nic to ale nemění na tom, že hrnec, jenž krmi obsahuje, má po čertech hluboké dno. A věřte, že z nás nemluví to dobré víno, které jsme degustovali na popremiérovém rautu.
Karolína Demelová, Ema Stašová, Štěpán Sirovátka
Karneval duší. Salesiánské divadlo
Premiéra: 13. 3. 2008
Autorky: Kristýna Hejlková, Ina Marešová
Hrají: David Rymeš, Jéňa Pospíšil, Rena Androvičová, Daniel Vyhlídka, Aneta Podzimková, Martin Žďárek a další.
Hudba: Vítek Drochýtek, Kryštof Hanzlík
(19. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2119
Trendy jednoho léta
Z berlínského metra přes libereckou rozhlednu zpátky do PrahyKarolína Demelová
( karolina.demelova)
Rudiš si své fanoušky, nebo spíše fanynky, hýčká. Dokonce tak, že pokud se jim nechce číst, mohou si pořídit Potichu v audio verzi, kterou načetl a hudebně doprovodil Richard Krajčo. Nicméně pokud se nakonec rozhodnou pro knihu, nemusí se bát, že by je zahltily tóny mnohovrstevné symfonie…
Vše je průzračně jasné od první stránky, žádné záludnosti – ani formální, ani obsahové. Narativ plyne hezky chronologicky, a ač je každá kapitola vyprávěná z pohledu jiné postavy, nejpozději od druhé věty není pochyb, čí myšlenky čteme. Rudiš píše podle ověřeného receptu, jehož základem je rychle plynoucí děj udržující napětí, svižné dialogy, přesně navážené množství úvahových pasáží a pár opakujících se motivů coby koření, aby si čtenář-gurmán přišel na své. To celé našlehané lehkým jazykem, jednoduchými větami; sem tam trocha angličtiny, nějaký verš písničky.
Asi nejdůležitější postavou příběhu je důchodce Vladimír, bývalý člen filharmonie, který se před řvoucí Prahou ukrývá ve svém téměř dokonale zvukově odizolovaném žižkovském bytě. Ven se vydává jen na „svatá“ tažení proti hluku, od kterého chce doslovně i obrazně odstřihnout svět. Jeho poslední pokus osvobodit lidi a donutit je slyšet sama sebe se postará o dramatické finále, při kterém se sejdou všechny postavy na jednom místě. Nastalé ticho umocňuje dozvuky zvratů, které se během předchozích hodin v životech postav udály.
Zbytek stránek zaplňuje všechno a nic, které se může odehrát za jeden jediný pražský den; vzpomínky a krátké příběhy z minulosti postav. Všechny jsou trochu typizované, aby se s nimi mohli čtenáři identifikovat a zároveň trochu jedinečné, tedy živoucí. Snad kromě Američana Wayna, který se stále nějak rozpadá a v každé „jeho“ kapitole ho musíme znovu slepovat dohromady.
Špetku nutného intelektuálna obstarávají krátká zamyšlení o tichu, hluku, prchavých okamžicích štěstí, které se vejdou do jedné cigarety, nebo o mořském vzduchu, který chybí Praze. Mnohem originálnější je ale například neotřelé a vtipné dělení žen na „písíčka“ a „apple“ z kapitoly „PC versus Mac“. Trochu připomene teorii tří fází balení holek (Kontaktýrunk – Montýrunk – Demontýrunk) z Nebe pod Berlínem.
Trochu se zasmějeme, trochu zasmutníme, lehce se zamyslíme a zase bezbolestně vklouzneme zpět do svých všedních životů. Kniha by se bez problémů mohla prodávat hned vedle triček nebo iPodů, o kterých se v ní píše. Je to konzumní zboží jako každé jiné: použít (přečíst), vyhodit (zařadit do knihovničky). S trochou nadsázky by se dalo Potichu brát jako sociologická studie mapující trendy přibližně jednoho roku – značky oblečení a bot, které „letí“, zaručeně „cool“ pražské kluby a místa, především však hudbu. Samosebou se, stejně jako v módě, musí i zde vytáhnout nějaké to retro, kromě nejnovějších hitů připomenout i kultovní záležitosti – U2, Kunderu nebo Pulp Fiction. Možná by nebylo od věci zařadit na konec knihy po vzoru lifestylových časopisů adresář obchodů a míst, která jsou zde zmíněna.
Přes veškeré výtky se Rudišovi nedá upřít řemeslná zručnost – děj má spád, dialogy nikde „nedrhnou“, vše je pěkně promyšlené, na svém místě. Jenže stejně jako truhlář, ačkoli vyrábí opravdu kvalitní židle, v galerii nikdy vystavovat nebude. Možná o to totiž ani nestojí.
Karolína Demelová
Rudiš, Jaroslav: Potichu. Labyrint, Praha 2007. 200 stran.
(21. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2120
Intimní zpověď Miyako Ishiuchi
Lidské tělo jako experimentFilip Válek
( filip.valek)
Expozice zde představuje dva tematické bloky, v rámci kterých čerpala Miyako inspiraci. První z nich, jenž spadá do druhé poloviny 70. let, je skladbou snímků věnovaných městu Yokosuka, ve kterém autorka strávila své dětství. Už ve svých prvotinách prokazuje svůj cit pro detail, něhu a schopnost vyjádřit emoce, které dnes z jejích snímků vyzařují. Fotografie temných a prázdných chodeb vedoucích do pokojů, ve kterých žily a pracovaly prostitutky, nánosy skvrn a prasklin na stěnách nebo lesk pošlapaných schodů vyvolávají u vnímavého diváka mrazivé pocity. Právě zde Miyako dokázala na minimalizovaném prostoru vyjádřit svůj vlastní vizuální styl, který bude charakteristický pro její pozdější tvorbu.
Druhý cyklus snímků je na první pohled radikální proměnou oproti dřívějším pracím. Nicméně představuje jen určitý posun stylu, který autorce lépe umožnil vyjádřit své vlastní pocity a navodit dojem vizuální autobiografie. Jak sama v této souvislosti Miyako Ishiuchi řekla: „Fotografie vyjadřují celý můj život a mé intimní myšlenky.“ Tuto intimitu odhalují snímky zachycující detaily lidského těla u starců, jejichž kůže je rozryta koryty tisíců vrásek a jizev. Objevování krásy v zániku a fyzickém konci života přinášejí rovněž fotografie, na nichž Miyako zachytila svou matku v posledních chvílích jejího života. Pokora a úcta snímků nahého těla umocněná černobílým provedením nás přivádí k představě vzájemného pohledu mezi obnaženou matkou a fotografující dcerou. Tento dojem silného mezilidského vztahu a důvěry je v mnohém vzdálen našemu evropskému myšlení, kde by matčina odhalená intimita vyvolala spíše pocit studu a zahanbení.
Unikátní expozice v prostorách Langhans Galerie Praha bude probíhat až do 1. 6. 2008.
Filip Válek
(23. 3. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2125
Z kamínků přítomnosti utkaná pláž minulosti
Když se čas zbaví obojkuMarek Dobrý
( marek.dobry)
Novela je rozdělena do pěti kapitol. V prvních čtyřech se vypravěč zaměřuje střídavě na přítomnost svatební noci a minulost. Pátá kapitola je syntézou neodvratných důsledků minulosti s odkrytou a nepříjemnou realitou přítomnosti a následným letmým nahlédnutím budoucnosti. Jak vidno, čas je dominantou celého díla.
Florence a Edward „žili v době, kdy hovor o sexuálních problémech prostě nebyl možný“ a „kdy být mladý představovalo společenské břímě, znamení bezvýznamnosti, mírně trapný stav, z něhož manželství nabízelo počátek léčby“. Příběh se odehrává v době těsně před sexuální revolucí v Anglii, tedy na počátku šedesátých let. Dobové zařazení je důležité hned z několika hledisek. Především poskytuje vypravěči prostor pro představení dvou osob, jež právě vstoupily ve svazek manželský, aniž by věděly cokoliv o sexualitě svého partnera. Při setkání jejich těl v prvním nepovedeném milostném aktu tak vytanou na povrch všechny dosud přehlížené protiklady jejich osobností. Spíše než o prezentaci sexu jakožto prostředku pravého poznání druhé osoby se vypravěč zaměřuje na malinkatý okamžik, v němž se fatálně mění život jedince. Historický kontext příběhu ale ovlivňuje i dialogy díla. Oběma partnerům běží hlavou myšlenky na blížící se sexuální styk, ani jeden ovšem nenachází slova, kterými lze o této záležitosti mluvit. „Žádná taková neexistují. Podobný jazyk bylo teprve nutno vynalézt.“
Příběh má dvě časové roviny. V první sledujeme Florence a Edwarda při večeři před svatební nocí. Vševědoucí vypravěč používá strohý jazyk prostý metafor či uměleckých příkras. Důsledně popisuje detaily atmosféry okamžiku. S brilantní plynulostí přechází z prostoru pokoje do myšlenkových pochodů střídavě Edwarda a Florence. V těchto psychoanalytických drobnokresbách pak čtenář zjišťuje neslučitelnost jejich vnitřních světů. Rozhovor mezi postavami je omezen na několik málo holých vět bez skutečného obsahu. V této časové rovině existuje zdánlivě jen přítomnost. Pod tíhou blízké budoucnosti a ve stínu nadějí vše prostupující minulosti je to však přítomnost nesnesitelná.
V druhé časové rovině, podstatně rozvleklejší, vypravěč odhaluje minulost vztahu novomanželů. Od seznámení přes první rande až po seznámení s rodiči. Balancování na hraně červené knihovny ale umožňuje jemně nastínit všechny rozpory, které, na rozdíl od těch sexuálních, lze zamlčet. Mírným nedostatkem je v této rovině jazyk. Snaha o udržení strohého jazyka v dlouhých větách přírodních a interiérových popisů zde na několika místech mění exkurzi do historie v poněkud nudnou záležitost.
Jestliže chyběly v první části díla výraznější dialogy, po onom fatálním okamžiku, kdy se oběma postavám změnil scénář budoucího života, přichází smršt přímých vět. Tlaku všech dobových povinností a tradic zbavené postavy spolu můžou konečně hovořit. Tento rozhovor, ve kterém se poprvé setkávají se skutečnou silou vyřčeného, napíše tečku za časovou rovinou, v níž vypravěč sleduje přítomnost. Slova nejsou jen kamínky z Chesilské pláže vhozené do moře, ale rány z kulovnice vystřelené v době míru. Druhá časová rovina, začínající v hluboké historii, pokračuje v přehledovém náhledu do budoucnosti Edwarda. Ženská postava se již v textu jen občas mihne jako palimpsestová reminiscence.
V Betonové zahradě šokoval Ian McEwan perverzí a absurditou scén. Novela Na Chesilské pláži uchvacuje především propracovaností na všech rovinách. Jazyk a jeho ilokuční síla v mezilidských vztazích jsou prvkem, který převrací životy postav naruby v jediném okamžiku. Raději se tedy zdržím hledání výrazu, který by pojmenoval tvář nového stylu tohoto autora.
Marek Dobrý
McEwan, Ian: Na Chesilské pláži. Překlad: L. Šenkeřík. Odeon, Praha 2007. 128 stran.
(7. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2149
Dobře, mám patku! Ale ta to za mě nenapíše…
S Jaroslavem Rudišem nejen o literatuřeKarolína Demelová
( karolina.demelova)
Letos jsi nezískal žádnou nominaci v Magnesii Liteře – čekáš, že vyjde aspoň čtenářská cena Kanzelsbergeru jako loni s Grandhotelem?
Tyhle ceny jsou nevyzpytatelné… Letos mi přijde Magnesia spíš objevitelská. Já jsem ale nikdy žádnou cenu nečekal, vždycky mě mile překvapila – nejvíc třeba ta cena čtenářů.
Vzhledem ke tvé fanouškovské základně mě ta cena moc nepřekvapuje…
Nemyslím si, že by byla kdovíjaká, když to srovnám třeba s Vieweghem nebo Obermannovou. Já jsem vlastně pořád takový underground.
Vážně?
Je pravda, že ty knížky jsou relativně úspěšné, ale pořád se to pohybuje v poměrně malé komunitě.
Tvůj třetí román Potichu ale na underground moc nevypadá…
Je pravda, že na žádnou knížku jsem neměl tolik ohlasů. Zároveň ale byly reakce nejbouřlivější. Myslím, že se někteří lidé sami lekli, v jaké banalitě žijí. Snažil jsem se tu prázdnotu a tápání zachytit.
V čem se liší Potichu od tvých předchozích románů?
V předchozích knížkách jsem měl tendenci vyrovnávat se s dějinami, což v Potichu nenajdeš. Chtěl jsem napsat román z Prahy, který se odehrává tady a teď, bez jakýchkoli historických pasáží; román, který bych si sám rád přečetl. Záměrně jsem pracoval s atributy popkultury, což mnoho kritiků provokovalo.
Neřekla bych, že by je to provokovalo – prostě jen konstatovali, že je to popliteratura. Souhlasíš?
Nemám problém s tím, když někdo napíše, že je to pop. Myslím si, že v české literatuře chybí. Pop je pro mě srozumitelnost, současnost, autenticita. A nemusí to být jenom povrchnost. Vždycky to poměřuju s hudbou, čímž si samozřejmě nadbíhám. Myslím si, že stejně jako v hudbě může i v literatuře existovat dobrý pop a špatný pop. Občas mám pocit, že literatura zajímá nejmíň lidí, ale jsou na ni kladeny nejvyšší umělecké nároky, na rozdíl třeba od filmu nebo hudby. Někdy se mi zdá, že česká literární kritika žije se svými kritérii někde v 19. století. Co je vlastně pop, podle tebe?
Třeba právě Potichu. I tím, jak je plné dobových odkazů, které za deset let nebudou nikomu nic říkat.
Ale já jsem připravený, že to nemusí přežít! Šel jsem do toho s rizikem, že za dva roky tomu nikdo nebude rozumět. Ale myslím si, že moje předchozí knihy nějaký přesah mají – stále se prodávají, dotiskují, zájem je i v zahraničí. Nevím, co je trvalé, to ukáže čas. Ale nijak mě to netrápí, důležitější jsou teď pro mě ohlasy lidí.
K Potichu existuje i audio verze, kterou načetl Richard Krajčo. Kdo s tím nápadem přišel?
My jsme se domlouvali už po Nebi pod Berlínem, které se mu líbilo. Tehdy přišly i nabídky na zfilmování, ale ukázalo se, že je to do filmu nepřeveditelné. Chybí tam drama, nějaký příběh, který už třeba v Potichu je. Nebe pod Berlínem je asi moje nejpocitovější knížka – hodně se tam žvaní, nic moc se nestane… Výsledkem je jeden veliký pocit.
Dobrý román podle tebe musí mít silný děj?
Čím dál víc si uvědomuju, že ano. I jako čtenář nebo filmový divák mám radši příběhy. Stejně tak jsem rád, když je tam láska.
Stěžuješ si, že ti recenzenti vyčítají tvoji image…
Tohle by se v Německu nikdy nestalo! Tam je úplně normální, že má každý spisovatel své webové stránky, že má nějaký svůj styl. Uvědomuju si díky tomu omezenost českého horizontu, když lidé řeší tohle. V Německu by žádný recenzent nenapsal „hele, tenhle spisovatel má fanynky a patku“. Tak dobře, mám patku, ale ta to za mě nenapíše! Tady se pořád pěstuje image spisovatele, který musí trpět, který si stěžuje, že se o literaturu nikdo nezajímá. Já nemám pocit, že bych byl úplně „happy“, ale takovou tu roli spisovatele, který sedí v koutě a naříká, nesnáším.
Ve svých knížkách máš pár scén nevydařených koncertů – je tam nějaká inspirace vlastními hudebními neúspěchy?
Vždycky jsem chtěl hudbu dělat a nešlo mi to. Tak jsem začal o hudbě psát, několik let jsem byl hudebním redaktorem v novinách, manažerem punkové skupiny… Po úspěchu Nebe pod Berlínem jsme založili kapelu U-Bahn, začali doprovázet čtení a kupodivu to docela fungovalo. Teď hrajeme s Jaromírem 99 v The Bombers, což je projekt k jeho komiksu Bomber. Potichu, Bomber a The Bombers se zrodily během loňského léta u Jaromíra na chatě. Já jsem v jedné místnosti psal, on v druhé kreslil a večer jsme u táboráku hráli písničky. Potichu jsem vlastně napsal z docela velkého smutku, ani jedna z těch postav není moc šťastná. Pro mě je psaní určitou formou terapie, ať už to zní jakkoli hloupě.
A pomáhá ti?
No, vlastně ne…
Karolína Demelová
Jaroslav Rudiš (*1972) debutoval románem Nebe pod Berlínem (2002), za který obdržel Cenu Jiřího Ortena. V roce 2006 napsal Grandhotel, o rok později Potichu. S výtvarníkem Jaromírem 99 vydali komiksovou trilogii Alois Nebel. Píše divadelní a rozhlasové hry, scénáře a podílí se na hudebních projektech.
(11. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2153
Jak jsem vystřelil šedesátky
FejetonŠtěpán Sirovátka
( stepan.sirovatka)
Dost, takový škvár odmítám mít doma. Píšu na všechny adresy, co jen najdu: snad nějaký důvěřivý nekňuba sedne na lep a tento odpad si odnese. Je třeba použít danajské lsti: vynáším nabízený artikl do nebes a za tři objednaná CD slibuji DVD Slejdů zdarma. Nechávám si pouze jedno album ZZ Top – jediné, které má jakž takž současný zvuk. Pfff. A pak – zázrak. Objednávky prší ze všech stran, z děr vylézají milovníci květinové éry, vlasaté máničky opouštějí temné nory, všichni najednou cvičí na sitár a chtějí slyšet to krásné album z jižního Kašmíru. Hurá! Konečně bude opět má polička čistá a prázdná, při luxování nebudu muset skákat po jedné noze a návštěvám vysvětlovat, že TO mám jen na obaly. Počáteční euforii ale střídá hlodání červa pochybností – nezískalo Tres Hombres náhodou Grammy? Je možné, aby se ti všichni moudří a krásní akademici mýlili? Zaplašuji myšlenku na předloňské vítězství Dixie Chicks a pro jistotu ho jdu ještě raději vyřadit. Kolega z fakulty chce Beatles. Nikdy jsem je neposlouchal, ale co když jejich unplugged album nahrané v příšerné kvalitě v temném sklepení kdesi v Merseyside vydá netušené perly? Přiznávám tedy pouze Ringovy sólovky a s úlevným vědomím, že jsem kolegu právě odbyl nejhoršími nahrávkami rockové historie, odcházím pro všechny případy schovat demoverze Bílého alba hlouběji do police. Zkusmo strkám do přehrávače jedno CD. Amon Düül – hmm, nezní to tak špatně... ještě uvidím... Vyřazuji je a zkouším Thin Lizzy. Hell yeah! Věděl jsem, že mají pár dobrých písní, ale tohle... Vyhazuji z hromady i je a pokračuji: Rush, Fleetwood Mac, King Crimson, ELO... Všechny zájemce odmítám. Nic, není, právě jsem je dal jinému, ztratil jsem je, právě mi na ně ukápl kysličník...
Vytrhávám počítač ze zásuvky, zahazuji telefon (viděli jste někdy Harrisona mejlovat nebo Janis Joplin s mobilem?) a lámu si hlavu nad tím, jakou šifru asi skrývá název Lennonovy „Live in New York City“. Je ze mě jiný člověk. Přestávám se mýt a stěhuji se na zahradu. Ráno mě budí kluci z Amonů (jejich konceptuální psychedelické album Phallus Dei je prostě báječné), trávení mi zpříjemňuje Pedersen (pro mě jen „Herbie“), večer pak sahám spíše po Hatfield and the North. A jestli si nějakej idiot bude honit triko na Frijid Pink, rozmlátim mu držku! Na Kellyho, Garyho, Toma a Larryho prostě nedám dopustit a jejich krááásně růžové album zaujímá čestné místo v mé sbírce kompaktů. Už brzo je ale všechny vyházím a přecházím na vinyly...
Štěpán Sirovátka
(21. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2159
Krev, underground a čokoláda
S Tomášem Weissem o psaní až na krevŠtěpán Sirovátka
( stepan.sirovatka)
Jak se stane, že člověk vydá svoji první sbírku po čtyřicítce?
Důležitý jsou dvě věci: první je ta čtyricítka, chlapskej zlom, druhá je dlouhodobá chuť něco v literatuře udělat a zkusit si to. Já jsem se vším začal docela brzo – sázel jsem stromy, mám už syny a velký dcery, teď se otevřela tlama, co se bude dít dál. Už jsem si užil chvíle, kdy jsem byl zdravej a nesmrtelnej, nyní se začínají objevovat věci, který mi řikají, že s tou nesmrtelností to nebude tak žhavý. A druhá věc je, když člověk začne číst knížky, už od gymnázia ho baví a nechce vlastní psaní nechat na úrovni hospodských keců. Někdo začne brzo, já jsem ucítil možnost něco napsat teď.
Tvoje psaní je hodně osobní, píšeš vlastně o krizi středního věku. Byla to pro tebe forma terapie?
Ne, ta knížka je venku a nic terapeutickýho se nestalo. Všechny ty věci trvají dál. Mně se v životě neděje nic hroznýho, nejsem hluchej, slepej nebo beznohej. Jsem normální zdravej jedinec. Ale pod tím je zvláštní úzkost. Psal jsem si básničky na střední škole, četl jsem stohy knih a bavil jsem se lidma, který se spisováním nějak nakládají a umějí to. Ta čtyřicítka a vyděšení z toho, co bude dál, byl impuls. Možná abych vůbec aspoň něco stihnul, byť třeba jako tisící kopie z tisící kopie.
Hodláš psát dál?
Nemám vůbec nějakou představu, že bych byl básník. Nemám skutečně pocit, že bych byl úžasný, zcela unikátní stylista. Zároveň mě psaní natolik baví, že zkusit cokoli psát, ať už je to rozhovor, článek do novin, básničky, povídky, román, cokoli – to určitě zkoušet budu. Člověk tím chce zaplácnout kus prázdna, které v životě je. Ale nechci být psaním nemocný spisovatel, co nic kolem nevidí a neslyší. To se radši bavím se sousedkou. Jsem rád, že mě nic nenutí. Jsem člověk, který dělá patnáct let mezi knížkama a který vidí tu spoustu všeho ke čtení, ale nemám problém k tý spoustě ještě něco přidat. Musím ale o tom být stoprocentně přesvědčený.
Máš vzory, spřízněné autory, přihlásil by ses k nějakému okruhu?
Jsem především chronický čtenář, snažím se číst dost a snažím se, aby ten návyk nevymizel, což je s věkem čím dál těžší. Neumím na to odpovědět, do žádný literární party nepatřím. Ale mám rád celou plejádu lidí, kteří jdou na věc osobně. Sám nemám buňky na techniky, jak se poezie píše, ale obdivuju to – i proto volím osobnější rovinu, volný styl. U autorů hledám, jak moc píšou na krev a jak dokážou zacházet s jazykem. Neuvěřitelně si vážím Bohumila Hrabala, silně na mě působí texty a hry Samuela Becketta, včera jsem třeba slyšel na Vltavě úžasnou hru z roku ´64 Všichni, kdo padají – Štěpánek, Scheinpflugová, to jsou věci, který mi jdou pod kůži. Hrozně rád mám Jáchyma Topola, hlavně od doby, kdy jsme spolu dělali knížku rozhovorů.
Pokračuj...
Když člověk dělá knížku rozhovorů a myslí to vážně, stráví s tím člověkem minimálně rok. Spoustu věcí je pak jen mezi váma, mimo tu knížku. V literárním prostoru je dneska Jáchym brán téměř s opovržením, že to je ten úspěšnej, kterej vydává knížky v zahraničí, literární kritici a badatelé se o jeho knihách téměř stydí psát, i když ho třeba publicisti rádi použijou na rozhovor do novin. Já jsem ho poznal jako chlapíka, kterej mi s osobníma věcma neuvěřitelně pomohl, dokázal popsat situace originálním způsobem a s nadhledem. Lidi si o něm myslej, že je stroj na mluvení, ale já ho zažil jako moudrýho člověka, který si spoustou věcí prošel a dělá literaturu poctivě.
Tvoje psaní obsahuje docela dost křesťanských motivů. Cítíš se patřit k nějakému takovému okruhu?
Co se týká víry, úplně mě přešla. Hrubě řečeno, jsem poměrně slušně poučený ateista, katolík po dvaceti letech ve výslužbě. Náboženství jako systém mě zajímá dál. Tuším tam plno dobrejch věcí i úskalí, může být ku pomoci, ale taky ke škodě.
Ptám se hlavně proto, že u tebe vidím jeden až barokní prvek – na jednu stranu antiklerikálnost a blasfemie, ale zároveň mystika. Už jenom tvůj jazyk – slovní hříčky, paradoxy. To snad ani nemůže být náhoda.
Nedávno mi kamarád v souvislosti s mým článkem o slovenským bigbítu poslal smsku: jednou katolík, vždycky katolík. Všimnul si, že úplně mimoděk používám slova, který jsem si kdysi osvojil při aktivní účasti v církvi. Moje sbírka je osobní a tyhle věci k tomu patřej, vyrovnávám se s tím.
Šlo mi především o styl – je to spíš takový tok, než že bys verše sázel.
Řeknu to takhle: člověk žije klidně, spořádaně, pak se třeba napije a začne být mnohem agresivnější v dokazování toho, proč si myslí to a to, začne být trochu násilnej. Mně tenhle apelativní přístup, ať už to jde ven, nebo dovnitř, je vlastní, takhle já to dělávám. Sedim s lidma a po třetí skleničce najednou zacinkne nějaký téma, třeba komouši, který nesnášim živelně. Snažím se mírnit, ale začnu sršet černobílejma věcma: to přece nemyslíte vážně! Takhle to je přeci! Ten samej rozhovor probíhá potom, když si člověk vysvětluje něco sám se sebou – to jsem takovej? To fakt myslim vážně? Možná, že je to z tý církve, trochu kázání, trochu zpovědi.
Něco mi přišlo až dekadentní – rozostřené stavy, nic není, jak je, tvary věcí se proměňují, apokalypsa. Není to vědomá inspirace, že bys básnil v určitém stylu?
Ve stylu to vlastně není žádným. Přečetl jsem si ve Tvaru, že jsem postbeatnik a že to občas ozdobim undergroundovou čokoládou. Nevadí mi to, vlastně je mi to docela příjemný. Tyhle apelativní věci jako by byly dneska považovaný za nějakou zastydlou pubertu. Nějak mě to nedráždí, dokonce si myslím, že je to pravda. Zároveň jestli má být kniha osobní, jak to napsat jinak než z té osoby mojí. Vzory jsou u mě přítomný: uvědomuju si, že některým lidem i kradu slovní obraty, ani jsem to nevyřadil, i když jsem na to přišel. Určitě by nějaké obraty poznal Vlasta Třešňák, kterýho považuju za velmi důležitou figuru v našem jazykovém prostředí. Nechal jsem to tam, protože si myslím to samý, co on. Hlásím se tím k němu.
Zmínil jsi Tvar. Sleduješ recenze? Je to pro tebe důležité?
Ohlasy sleduju. Ať už jsou plus nebo minus, já vlastně se všema těma lidma souhlasím. Takhle napoprvý je příjemný, že prvosbírku v džungli literatury vůbec někdo zaregistruje. Když kritika zmiňuje beatnictví: velmi pečlivě jsem třeba přečetl všechno od Jacka Kerouaka, je to nešťastník a génius zároveň. To mě zajímá – jako by si člověk v pravý čas přestal hrát na spisovatele a vydal jen výpověď, kterou chtěl, ale pak z toho zase profi-spisovatelsky zpitoměl. Nad tím mě třeba pár recenzentských vět přinutí přemýšlet. Chlapci a děvčata, děkuju!
Když někam píšeš, je u tebe často uváděno „obchodník s knihami“.
Od roku ´96 vozím český knížky na Slovensko pro firmu Artforum. Je tam zájem o dobrou českou literaturu. Sbírám informace, dávám tipy, dělám obchodní stránku. Zároveň se snažíme nedovážet čtivo, ale literaturu. Od solidní beletrie přes poezii až po politologii nebo filozofii.
Čím si vysvětluješ, že české knihy se vozí na Slovensko a lidi je bez problémů čtou v češtině, kdežto k nám se zas tolik slovenské literatury nedostane – a když už, tak v překladu. Je to dáno jen velikostí trhu?
Poměr českých knížek vozených na Slovensko se zmenšuje úměrně tomu, jak čím dál lepší jsou slovenští vydavatelé. Slovenskej knižní trh je dost bohatej, bohužel taky trochu nepřehlednej. Zájem o české knížky je udržován tím, že v Čechách vycházejí zajímavý knížky ještě pořád rychleji než na Slovensku. Zároveň tam schopnost číst česky přetrvala jako samozřejmost. Řada lidí dokonce nezaregistruje, jestli čte česky nebo slovensky. Já sám se snažím povědomí o slovenský literatuře u nás rozšiřovat, je to totiž trochu nepoměr: o ne úplně kvalitní české literatuře se na Slovensku ví mnohem víc než o kvalitní slovenský literatuře tady. Možná je za tím představa, že ze Slovenska nic zvláštního přijít nemůže.
Máš přehled, jestli zájem o českou literaturu na Slovensku kopíruje zájem o ni tady? Je tam taky nejprodávanější Viewegh?
Nový Viewegh nebo Pawlovská se tam prodávají samozřejmě taky početně nejvíc. To asi nepřekvapí.
Ze slovenštiny také překládáš. Jak ses k tomu dostal, máš k Slovensku nějaký zvláštní vztah?
Ne. Prostě jsme se s těma knihama našli, když jezdím hodně mezi Čechama a Slovenskem. Taky mě zajímalo zkusit si disciplínu překladu. Slovenština se jaksi nabízela, když už jsem tuhej na jakýkoliv cizí jazyky. S autorama, který mi byli nějakým způsobem blízký, jsem obtěžoval český vydavatele – z toho vznikly překlady Uršuly Kovalyk a Václava Pankovčína.
Oba dva mi přijdou jako výrazní, dost specifičtí autoři. Zvlášť magický realista Pankovčín: nedokážu si představit, že by tu někdo něco takového napsal, člověk to opravdu čeká spíš na východním Slovensku než v Čechách.
Jsou to absolutně nesrovnatelní autoři, úplné protipóly. Hodně sršatě feministická Kovalyk – alespoň v povídkách, které jsem pro české vydání vybíral, věci hodně černobílý a celkem oprávněně kritizovaný. Zaujalo mě, že je to velmi razantně a osobně napsaný, autorka se nepáře s nuancema. Na Slovensku úspěšná byla, v Čechách absolutně ne. Byl jsem nadšenej z hrubozrnosti jejího psaní, ale uvědomuju si, že to téma je popsaný ploše. Když toho autora potkáš osobně, samozřejmě vidíš, že je to daleko pestřejší osobnost, než se pak jeví z textů. V tomto případě tuším, že jsem přišel s texty, které tu neměly co dělat.
A co Pankovčín?
Na rozdíl od Kovalyk mám u jeho novely Tři ženy pod ořechem opravdu pocit, že to je věc, která se tu nepíše. Krásný příklad toho, jak Slovensko ve vrcholných chvílích svojí literatury sem může přinést úplně jinou náladu, jinou inspiraci pro autory, kteří si myslí, že takto se psát nedá – a najednou dá.
Magický realismus kvete většinou spíš v jihoamerických zemích – není to třeba tím, že Slováci jsou víc jižnější, temperamentnější než my? Nesouvisí to nějak s jejich naturelem?
Je to možný, ale nevím. Myslím, že Pankovčín byl mimořádně senzitivní, bohužel umřel mladej a nemohl se dál rozvíjet. Ale nemyslím si, že je to nějaká typologie slovenskýho autora – vycházej tam i absolutně hrozný, nemagický knížky bez nároku na vyjití. Tři ženy pod ořechem jsou pro mě Pankovčínovým vrcholem. Jsem rád, že jsem mohl takhle dobrou knížku přeložit. Našel jsem si autora, nakladatelství bylo vstřícný, slovenská agentura, podporující překlady, dala peníze a vyšla knížka, za kterou je pár lidí rádo. Je to ale věc jen úzkého okruhu lidí, které to zajímá. Náklad 800 kusů se prodává ztuha.
Kdybys měl porovnat současnou českou a slovenskou literaturu – vidíš nějaký rozdíl?
Když vezmu československý prostor jako celek, myslím si, že umělecky poctivější knížky vycházejí v Čechách. Na Slovensku jsem měl pocit, že jde o to, aby autorům nějaká knížka vyšla. U valný většiny z nich mám obavu, že vydání knihy je vrchol, co je tam napsáno, není zas tak důležitý. Situace v Čechách je lepší, Balabán, Topol, Hůlová, poslední Boučková, Hruška, Hakl, Zonová. Poctivá ruční práce, kterou je na Slovensku těžké najít. Čeští autoři se také líp prosazují za hranicema. Ouředník teď měl velkej úspěch v Itálii, v La Stampa byla Příhodná chvíle, 1855 překladový titul roku, Miloš Urban prodal ve Španělsku 50 000 kusů Sedmikostelí. Slovenská literatura nemá přesah přes hranice. Nejen k nám, ale má problémy dostat se i do nebližších zemí. Není to manýra zahraničních vydavatelů, ale čeští autoři jim jsou schopni nabídnout zajímavější svět. Na Slovensku si zahraničně vzpomenu jen na Danielu Kapitáňovou a její Knihu o cintoríně, nebo teď čerstvě na Petera Pišťánka, kterému vyšly Rivers of Babylon v Anglii a recenze v tamním tisku byly dost zajímavý, i když byly i názory, jestli to není spíš absolutně absurdním světem jeho knih než literární hodnotou. Což býval a je problém východních autorů na Západě – jsou braný exoticky, někteří toho pak i dovedou šikovně využít.
Vychází na Slovensku také literární pop?
Myslím si, že slovenští autoři jsou z nějakého zvláštního důvodu víc tržně přizpůsobiví. Cením si u nás na některých autorech, že začali s nějakým autorským světem, a buď se prosadil, nebo ne, nemění zadání uprostřed hry. Na Slovensku vidím větší schopnost autorů se přizpůsobit, vyjít vstříc střednímu proudu. Hledají zvláštní témata. Vešel jsem do starého antikvariátu, otevřely se dveře, a byl jsem v erotickém salonu… Podobně jako když filmař začne točit reklamy – může to ustát, ale taky nemusí. K podobným knížkám, co se blíží masám, mám velkou nedůvěru, undergroundová etika ve mně pořád je víc. Když se literát začne literaturou živit a koukat na prodeje, je to pro mě alarmující záležitost, jsem odpůrcem dělání umění na plný úvazek. Mám rád, když je autor schopný mlčet. Pro mě jsou takovým mementem osudy Holana a Nezvala. Holan je mi sympatičtější stokrát.
Píšeš ještě hudební kritiky?
Ne, ani už to dění tak usilovně nesleduju. Uši se mi nějak zavírají. Už jsem dávno svojí invenci, jak o hudbě psát, vyčerpal. Ale když jsme u hudby: před i při psaní Kostitřase jsem pořád poslouchal český punk nebo hardcore. Fantastický kapely, Esgmeq, Gnu, Innoxia Corpora, Lyssa… To tam ještě připiš, to je pro ty básničky veledůležitý.
Štěpán Sirovátka
Ukázky z Orchestru kostitřase:
Ten chlap za plotem je soused
komouš jako prase
jsme ve válce
studené a záludné
Skoro včechno už tu bylo:
otrávený pes
uražené zrcátko u auta
fingovaný inzerát, jestli někdo nechce koupit jeho dům
překopnutý kabel telefonu
neživý kos ve schránce
udání o fixlování s elektroměrem
v mrazivé noci pokropená cestička k brance
Vždycky, když si myslím
že má dost
řekne mi přes plot
že Grebeníček je prima chlap
takže sekyra musí znovu z hrobu
Podmínky míru?
Vysídlení!
Hlavně vydržet mlčet
v nonstop baru
ve tři ráno
držet se na židli
statečně a mazácky
dívat se jí do očí a do výstřihu
to ano
jen žádné řeči
mlčet a zírat
neuhnout pohledem
bez přestání kouřit
a dávat si ještě jednou to samý
velkej chlap servírky nebalí
velkej chlap nic nerozjíždí
velkej chlap nedělá scény
velkej chlap nekazí večer
trpělivě
chlapsky a trpělivě
čeká na ráno
(21. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2166
Srdce ocelové melancholie
Vše znovu otevřené v Divadle ArchaŠtěpán Sirovátka
( stepan.sirovatka)
Existuje-li cosi jako národní povaha, můžeme klasiky evropského industriálu začlenit do širokého a nesourodého, avšak charakteristického proudu německé hudby (který je v některých polohách reprezentován také komerčnějšími Rammstein, elektronickou scénou či slovinskými germanofily Laibach): písně seversky chladné, využívající melancholickou krásu německého jazyka a vytvářející poetiku „zimního království“ (jak kdosi jednou podotkl v souvislosti s Rammstein). Prostředky, jež tuto poetiku vyjadřují, se však časem proměnily: od původního surového industriálu, využívajícího rachotu rozbrušovačky i atavismu lidských pudů, se skupina na svých několika posledních albech posunula až někam k soudobému šansonu a cizelérskému mistrovství, kdy je textura písně vytvářena přesně odměřovanými tóny a zvuky, které podkresluje omamný šepot Blixy Bargelda (mj. bývalého dlouholetého kytaristy Caveových Bad Seeds).
V Praze Neubauten představili své čerstvé album Alles wieder offen, jež bylo až na titulní píseň přehráno celé a jež skupina zahrnula do svého originálního fanouškovského projektu (za určitý obnos je možno stát se členem komunity „supporters“ a ovlivňovat tak podobu desek či mít exkluzivní přístup k raritním nahrávkám). Dále dostaly prostor písně z předchozího díla Perpetuum Mobile a osvědčené záležitosti typu Sabrina či Die Befindlichkeit des Landes. Jednotlivé písně nemá cenu rozebírat, všechny totiž splývaly v jeden tok, rytmus se za celý koncert téměř nezměnil. Sledujeme šamanský přístup, patrný v noisové hudbě: monolit, kdy každý další kus stupňuje intenzitu vnímání. Tento noise je však důsledně akustický, spoléhající na ocelová srdce pružin a paliček. Nic mezi, jako by skupina nabízela jen extrémy. Velmi dobře to ilustrovaly lampy, zavěšené nad každým ze členů skupiny: potemnělé při tichých pasážích, rozpálené doběla při extrémních hlukových stěnách (Neubauten používají vlastní nástroje, svařené z trubek, či využívají rachotu ocelového haraburdí dopadajícího na zem). Poklid studiových verzí tak často vystřídalo hlasitější aranžmá – Dead Friends či Alles téměř nebyly k poznání a rachotily s optimální razancí. Přesto však dominovala klidná, šansoniérská poloha, známá z posledních desek a dotažená k dokonalosti svého druhu. K nejpovedenějším patřily Ein leichtes leises Säuseln či Die Befindlichkeit des Landes, jejíž titulní slogan „Melancholia“ se na pódiu v tu chvíli zhmotňoval. V této poloze na sebe veškerou pozornost strhával charismatický Bargeld, velmi jistě přednášející texty (či spíše regulérní poezii) i s nonšalancí komunikující s místy nepatřičně rozjíveným publikem.
Koncert byl beznadějně vyprodán a kapele se dostávalo až frenetických ovací, jak je již v Arše zvykem. Za odměnu Neubauten přidávali hodně přes půl hodiny a v závěru si dovolili i malý experiment: všem hráčům se rozdaly kartičky s několika pokyny, jak interpretovat následující píseň. Úkolem bylo najít vlastní invenční řešení a zároveň utajit svůj part před ostatními. Po provedení sehraně působícího kusu pak byly pokyny divákům i spoluhráčům odtajněny. Vedle své vážné expresionistické tváře tak Neubauten ukázali i slušný smysl pro humor.
Einstürzende Neubauten „pouze“ potvrdili očekávání: avantgarda, kterou nabízejí, se již dávno stala klasikou a nic nového vlastně nepřináší. Dokonalost formy a umělecká autenticita to však vynahrazují a posouvají hudbu mimo klasifikační kategorie – neklamný znak každého nadčasového umění.
Štěpán Sirovátka
Einstürzende Neubauten, Divadlo Archa, Praha, 19. 4. 2008.
Playlist: Die Wellen, Nagorny Karabach, Dead Friends, Let’s Do It A Dada, Weil weil weil, Unvollständigkeit, Tagelang Weiss, Rampe / Von wegen, Die Befindlichkeit des Landes, Sabrina, Susej, Ich warte, Ein leichtes leises Säuseln, Heaven Is Of Honey, Ich hatte ein Wort, Alles, Dave, Youme & Meyou.
(21. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2168
Minulost tragikomická?
Proces s Miladou Horákovou obnoven!Klára Soukupová
( ema.stasova)
Češi se stále vyrovnávají se svou komunistickou minulostí. Nedávno vzniklý Ústav pro studium totalitních režimů nebo sporná novela trestního zákona o zákazu propagace komunismu a nacismu jsou toho dokladem, stejně tak jako zveřejnění autentických ukázek závěrečné řeči obžalovaných ve vykonstruovaném politickém procesu s Miladou Horákovou, které vyvolalo rozruch před třemi lety. Nedávno přišel na přetřes soud s jediným žijícím aktérem tohoto procesu – bývalou prokurátorkou Ludmilou Brožovou.
Aktuálnost tématu se nyní promítla i na kulturní scénu. Komorní divadlo Kolowrat – odnož Národního divadla – uvádí v dubnu šest repríz nové opery Zítra se bude... Opera s námětem procesu s Miladou Horákovou je pojmenována podle tehdy populární budovatelské písně Zítra se bude tančit všude. Nadšený tón je kladen do kontrastu k tragice vykonstruovaných obžalob. Celá opera nahlíží vůbec na soudní proces jako na cosi tragikomického, v naší době nepředstavitelného – třídní zápal, vystupňované levicové nadšení stejně jako zaujatost vůči „západním imperialistům“.
Koncepce režiséra Jiřího Nekvasila má spojovat hrůzu a výsměch dohromady. Hra má dvě hlavní postavy – Miladu Horákovou (Soňa Červená) a jejího protihráče, zástupce tehdejší moci (Jan Mikušek). Ten, v obleku, který vypadá, jako by byl z novin (zřejmě má představovat tehdejší veřejné mínění, nenávistnou atmosféru), stylizací připomíná nacistické pohlaváry a viditelně představuje „stranu zla“. Na druhé straně ho jeho grimasy či výstupy zpívané vysokým kontratenorem místy posouvají do role komika.
Stejně tak se rozporu mezi tehdejší skutečností a uměleckým zobrazením využívá u postav vyšetřující komise, které hrají nedospělé děti. Se sveřepým výrazem, načerněnými rty a zakrvavenými řeznickými zástěrami představují soudní mašinérii; nedospělé hlásky poukazují na absurditu a směšnost jejich počínání. Řezníci, kteří sami nevěděli, co dělají. Zbylým protagonistou na scéně je sbor s proměnlivou identitou, který představuje jak anonymní dav, tak svými projevy dokresluje charakteristiku zmiňovaných spoluobžalovaných nebo celé situace. Tento antický „chór“ je tím, kdo se v opeře stará o linii zpěvu. Mnohé části jsou totiž recitativy. Příčinou tohoto mluvního charakteru opery je už samotný zdroj libreta – dílo vychází z autentických dokumentů a záznamů z procesu, jednu chvíli dokonce místo hudby zazní rozhlasový záznam výslechu. Mnohé texty jsou jen výčty – ať už faktických údajů o zatčené Horákové, obviněních nebo o postavách.
Práce takřka výlučně s dobovými texty se odráží i ve scénickém pojetí, které vynalézavě staví na narušování fikce. Orchestr i s dirigentem je umístěn za zpěváky. Vy se tak stáváte svědky vzniku představení a naopak hudební těleso součástí opery. Jeviště je v malém prostoru Kolowratu od hlediště odděleno stěnou, která v průběhu představení mění svou průhlednost. V několika momentech se stává více zrcadlem a vy jako diváci hledíte na sebe, sedící v hledišti – to má vyvolat dojem, že i my jsme součástí procesu, že i my jsme za jeho průběh a závěr zodpovědní.
Je tedy na první pohled jasné, že nejde o operu tak, jak ji známe ve stylu Rusalky či Carmen. Zapomeňte na velkolepé árie – tento kus staví více na gestech a orchestrální hudbě než na melodických partech. Hudba Aleše Březiny vznikala více než dva roky a je na ní vidět, že vychází z filmové hudby, které se Březina také věnuje (Obsluhoval jsem anglického krále, Horem pádem, Musíme si pomáhat, Knoflíkáři...). Přes moderní koncepci opery hudba překvapí svou relativní nekonfliktností, nenásleduje extravagantní tendence současné hudby, ale také neoslňuje. Naopak místy vyznívá plytce a neoriginálně.
Co se týče celkového dojmu, je velmi dobře možné, že budete odcházet z divadla, kroutit hlavou a nebudete vědět, co si o tom máte myslet. Snad že jste se dozvěděli mnoho fakt o neslavném procesu z české historie.
Klára Soukupová
Zítra se bude...
Premiéra 9. 4. 2008
Hudba: Aleš Březina
Autor libreta: Aleš Březina / Jiří Nekvasil
Hudební nastudování: Marko Ivanovič
Dirigent: Marko Ivanovič
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Daniel Dvořák
Sbormistr: Jiří Chvála / Jan Krejčík
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Účinkují: Soňa Červená / Jan Mikušek
Dále účinkují: Kühnův dětský sbor, Canti di Praga, instrumentální soubor PurPur
(23. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2169
Emoce v ocelárně
Dostojevský námi žitý – a konečně v současném českém filmuKateřina Lundáková
( katerina.lundakova)
Film se odehrává v krakovské ocelárně, kam dorazila skupina herců pražského divadla. Mají zde na alternativním festivalu zahrát jevištní adaptaci vrcholného románu Dostojevského Bratři Karamazovi. Zpracování se pak prolíná s příběhy a někdy i komickými epizůdkami samotných herců. Působivá je tragédie jednoho z přihlížejících údržbářů továrny. Zemře mu syn, což nepřehlédnutelně koresponduje se smrtí v Bratrech Karamazových, kde zemřel malý synek kapitána Sněgirova.
Děj vychází ze soudního přelíčení s Dmitrijem a odbíhá do retrospektivy. Gradováním příběhu se stále více prostupují životy herců s příběhem. Tyto prvky v sobě nese i poslední z filmů Davida Lynche uvedený v našich kinech, který si s takovými paralelami dokázal odvážně pohrát až k maximální absurditě. V Inland Empire totiž začali herci skutečně žít osudy svých postav. Zelenka tím vyjádřil nadčasovost románu, což může vyhlížet jako klišé, ale určitě má klíčový význam. Žijeme totiž příběhy a ptáme se na otázky, které už Dostojevský popsal. To je na díle veliké.
Lynchův snímek nám připomene i lehce mystifikační vsuvka, která je v Zelenkově filmu: černé divadlo, které hraje polský loutkář s plyšovým medvídkem. Loutka komicky vypráví o zatracení a její vyprávění má stejné styčné body s filozofickými a náboženskými tématy Dostojevského románu. Motiv loutek, které podobenstvím představují osudy svých postav, je metaforou i v Inland Empire.
Příběh Karamazových stojí na ústředních postavách a tak trochu opomíjí psychologii postav ostatních. Naříklad postava Lízy je poněkud zploštělá. Její zařazení do filmu působí dojemem, že sem bylo „nasoukáno“ vše, ale na úkor smysluplnosti. Koho vlastně považovat za hlavní postavu? Ivan Trojan je nepřehlédnutelný. Mistrovsky pojat je také Ivan Karamazov. Jeho postava připomíná filozofa, který se zabývá otázkou theodiceje, otázkou zla ve světě. Bůh nemůže existovat! Nedovolil by všechna ta zvěrstva. Dokonalé prolnutí postavy a hercových emocí je zřejmé při rozmluvě herce s údržbářem o životě, tragédiích ve světě a nouzi, kterou máme v sobě. Otázku víry však film řeší rozporuplně. Nešťastný otec ještě stále oproti Ivanovi věří. Na konci ale víru ztácí, zastřelí se. To je nedopracované. Dostojevský přece nechtěl říci, abychom víru ztratili, jeho postavy měly dojít ke vzkříšení. Ale ve filmu Petra Zelenky k němu došel pouze Dmitrij.
Diváku, který si nenechal ujít představení Husy na provázku Bratři Karamazovi: Vzkříšení, jistě neujdou nápadné podobnosti mezi zpracováními. Do role kapitána Sněgirova je znovu obsazen Jan Kolařík, obě postavy jsou jako přes „kopírák“. Závěrečný epitaf nebo apokalypsa, kterou zpívá Líza, má naprosto stejnou poetiku i melodii kostelní modlitby. Ďábel, nestvůra v hadím hávu, vypadá téměř identicky. Nevěřím, že by dílo Dostojevského vyvolávalo tak přesné dojmy, že by mohla vzniknout natolik stejná zpracování nezávisle na sobě.
Film částečně opomíjel metafyzický rozměr předlohy. Nahrazen je typickými Zelenkovými scénami komiky, mystifikace a fikce, a také výrazným postmoderním prostředím továrny, které nese emoční prvek zpracování na svých bedrech. I přes tuto výraznou snahu o sdělnost, přístupnost a snahu šokovat je to film, který konečně divákovi přináší opravdový kulturní zážitek. Režisérovi se podařilo sem přenést emoce, které je možné zažívat v divadelním sále před naživo hrajícími herci, což se dá hodnotit jako veliký přínos české kinematografii.
Kateřina Lundáková
Karamazovi (ČR / Polsko, 2008, 110 min)
Režie: Petr Zelenka
Hrají: Ivan Trojan, Igor Chmela, Martin Myšička, David Novotný, Radek Holub
(27. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2183
Chavale, Romale, alou do světla!
Přemysl Veverka a jeho romský román Skoky do světlaŠtěpán Sirovátka
( stepan.sirovatka)
Skoky do světla jsou románem v nejlepším slova smyslu: líčí osudy hned čtyř generací romské rodiny Šebů a místem rozhodně nešetří. Období šedesáti let tu je sice všelijak zakódováno (retrospektivy střídají prospektivu), avšak nejde o žádnou postmodernu. Naopak, máme co dělat s poctivou ruční prací. Vedle osudů rodiny samotné do textu prolínají i pasáže faktografické, mapující romskou historii, folklor a kulturu. Veverka tak upomíná na šťastnou dobu velkých historických románů 19. století, kdy autor nejprve problematiku pečlivě nastudoval. Příznačnými jsou v tomto ohledu i stručné výtahy charakterizující obsah jednotlivých kapitol a důsledná datace všech pododdílů knihy.
Odborná literatura je tu i proto, aby se její závěry dostávaly dál za hranice vědy, domnívá se Veverka. A tak ke slovu přicházejí Velké dějiny, jež víří, hřmí a duní a v nichž se lidský skřítek snadno ztratí. Přemyslovské Čechy, podtatranské cikánské osady, Sudety, holocaust – toto vše v knize bez varování najdeme hned vedle Adama, Andreje, Gejzy nebo Tery Šebových. Další stabilní součástí textu jsou pasáže nazvané Romské nebe – jakási romská axiologie, inventář toho nejlepšího z romské kultury (romská etika, přísloví, písně).
Jsou dva hlavní důvody, proč Veverkovu knihu číst: první je zcela nementorský pohled na romipen – romství – a vše, co obnáší: i zde se pálí parkety a uzavírají sňatky mezi dětmi. Také se ale zpívá, odpouští a drží při sobě – vlastnosti, kterých se gádžům v knize zobrazeným často zoufale nedostává. Asimilace, snaha „skočit do světla“, bílého světa symbolizovaného elektrickým světlem, je nemožná, jako by Romové byli prokletí – smrt či jiná životní tragédie vždy vyrve vše, co předchozí generace pracně nashromáždila. Všichni z rodu Šebů jsou v něčem necikánští: Andrej má pouhé jedno dítě, Gejza s Terou se vzepřeli posvátné rodové tradici, Adam je doktor medicíny a má bílou přítelkyni. Přesto jsou v partii s bílými vždy předem o tah pozadu.
Druhým důvodem je unikátní styl knihy: Veverka píše v dlouhých souvětích (často jedno přes celou stranu), používá pomlky, mísí kódy. Jeho jazyk je biblický a připomíná třeba Egypťana Sinuheta (Romové jsou označováni jako „egyptský lid“, „lid tmavé pleti“, „lidé s pečetí indického původu“), zároveň neváhá užívat termínů typu „subetnická skupina“. Celkový dojem přesto zůstává příznivý.
Skoky do světla jsou mytickým románem. Vše už tu jednou bylo: olašští a usedlí Romové jsou Montekové a Kapuleti, Andrej Šeba zase coby homérský hrdina ví, že mu jeho jednání přivodí zkázu, ale nemá jinou možnost. Ostatně hrdinové hlavní linie příběhu jsou Adam a Eva. Vše podtrhává gnómičnost vyznění. Romský osud znamená kříž a nelze ho změnit. Absence naděje je frustrující, avšak zcela zapadá do jednoty díla. Co však tuto jednotu vyloženě ruší, jsou pasáže, ve kterých až příliš zaznívá autorův moralistní hlas: současná doba je plná komerce a přitroublosti, rocková hudba je škvár. Zvlášť když jinak moralizováno není, vše podstatné říkají romská přísloví: „když se vnucuje člověku dobro násilím, nevěří, že je to dobro.“ Včetně splachovacího záchodu a elektrického proudu.
Veverkův román příjemně osvěží: zručností podání, úctou k faktu i nepopulárním tématem (míněno romství, nikoli hledání identity). Znaky, jimiž se vzpírá dobové náplavě. Romové jsou tu opravdu Romové, román románem. V devatenáctém století možná málo, dnes příjemná změna.
Štěpán Sirovátka
Veverka, Přemysl: Skoky do světla. Paseka, Praha a Litomyšl 2007. 344 stran.
(28. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2188
1. Fejeton Cup
marek.dobry
Jak jste si jistě všimli, již několik čísel vychází na zadní straně našeho časopisu fejeton. Rozhodli jsme se, že otevřeme dveře lidem všeho věku i pohlaví a dáme jim možnost publikování v LitENkách. Pokud si píšete jen tak pro radost doma fejetony, zkuste nám je zaslat do redakce! Pravidla 1. Fejeton Cupu jsou zcela jednoduchá. Do 31. 8. 2008 zašlete soutěžní texty o maximálním rozsahu 2 500 znaků včetně mezer na emailovou adresu litenky@centrum.cz. Nejlepší práce budou oceněny otištěním na zadní straně jednoho z čísel. Vítězové budou kontaktováni redakcí.
Marek Dobrý,
hlavní porotce soutěže
(28. 4. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2189
Je to pták! Je to letadlo! Je to Pérák!
S pružinami proti HitleroviStefan Segi
( stefan.segi)
Ne snad, že by Pérák byl Stančíkovým vynálezem. Legenda o tomto maskovaném mstiteli vznikla v době německé okupace a zpracovali ji už Jiří Trnka groteskní animací či Ondřej Neff neumětelským komiksem. Stančíkův přístup ale nemá s předchůdci nic společného. Text, který se nám dostává do rukou, je totiž původně filmovým či ještě dříve komiksovým scénářem, z jehož realizace zatím dočasně sešlo.
Pokud jde o charakteristiku ústřední postavy, Stančík se zevrubně poučil o pravidlech žánru a Pérák je superhrdinou, jak se patří. Právě stylové ztvárnění hrdiny je jedním z největších kladů knihy, která jinak vykazuje jistou nevyváženost. Pérák je drsný sympaťák se sklony k bezdůvodnému brutálnímu násilí vůči kolaborantům. Jeho hlášky jsou řádně cool, a pokud jde o ženy, platí „nomen omen“. Motiv hledání Pérákovy minulosti je velmi promyšlený, a co více, skvěle provedený. Zkrátka Pérák jako drsný bijec, šarmantní svůdce a hrdina bez paměti hledající svoji minulost splňuje i ty nejpřísnější požadavky na kvalitního superhrdinu.
Další velikou předností knihy Pérák je technické zpracování, které je mimořádně poutavé a skvěle dotváří narativní linii. Na každé stránce jsou po stranách vydatné informace technicko-historického rázu, které osvětlují dění hlavního textu. Celý text je také proložen technickými ilustracemi, dobovými reklamami, rozbory zbraňových systémů či chemickými vzorečky i klasickými ilustracemi děje v komiksovém duchu. Čtenář ihned získá pocit, že drží v rukou dílko, na kterém si dal autor do posledního detailu záležet.
Ne všechno je ale v Pérákovi tak dokonale provedené jako hlavní hrdina či paratextová hra. Z textu je až příliš cítit, že se nejedná primárně o literární dílo, ale o předělaný scénář, takže se zdá být někdy až příliš stručným, kusým a vizuálním. Chybí mu výraznější literární stylizace a spoléhá spíše na nápady než na jejich zpracování.
Výtkou by mohla být i jistá nekonzistentnost fikčního světa. Dokud Pérák ctí komiksovou nadsázku, je všechno v nejlepším pořádku. Ale autor si neodpustil i několik montypythonovských obrazů, které jsou možná originální a zábavné, ale jinak ruší zdařile navozenou atmosféru temné doby protektorátu. Zobrazit Eduarda Beneše jako loutku v rukou Svobodných zednářů je ještě v pořádku. Ale rozsáhlý popis „Školy správného hailování“ či létající talíř poháněný levitujícími tibetskými mnichy, to si autor mohl ušetřit na horší časy.
Příliš kritizovat jediného českého pořádného superhrdinu se ale nesluší, a tak nakonec kniha Pérák vyznívá pozitivně. Sice by jí komiksové zpracování slušelo o něco více, ale díky osobě Péráka a autorovu citu vyhmátnout některé bizarní absurdnosti českých dějin stává se kniha vítaným zpestřením české literatury, které se jinak superhrdinové vyhýbají širokým obloukem.
Stefan Segi
Petr Stančík: Pérák. Druhé město. Brno 2008. 122 stran.
************************************************************************
Projekt „Pérák“
Že se kolem legendárního superhrdiny počíná dít cosi zajímavého mohou zvědaví komiksoví fanoušci sledovat již několik let. Zatím to však bohužel vypadá, že spíše nežli Pérákova dobrodružství mohou sledovat nekonečný seriál změn a zpoždění, který celý projekt provázejí.
Původní myšlenkou bylo připravit kvalitní komiksový příběh pro dnes již bohužel neexistující časopis Živel. Na podporu tohoto komiksu vznikly roku 2002 vynikající stránky http://www.monge.cz/perak/ Na těch je možno nalézt část scénáře či rozpracovaný storyboard. Nejzajímavější jsou ovšem studie Péráka, kde je možné srovnávat přístup Jiřího Gruse, který s projektem začal a Adolfa Lachmana, který Gruse nahradil. V současné době se Péráka má ujmout Jan Bažant, avšak nic nenasvědčuje tomu, že by se věci jakkoliv hýbaly kupředu.
Zato Petr Stančík se rozhodl vzít věci pevně do svých rukou. Bez větších okolků napsal filmový scénář, který přetavil v knihu. A protože business je business, nechal si pro jistotu patentovat jméno Pérák u Úřadu průmyslového vlastnictví, což ve fanoušcích komiksu vyvolalo stavy podobné těm, které zažívali vysloužilí rockoví fanoušci, když bylo patentováno slovo bigbít. Nezbývá než doufat, že když Pérák přežil Gestapo, přežije s trochou štěstí i byrokracii.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(30. 10. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2216
Ambice člověka stahují do křeče
S Bohdanem Bláhovcem o virtuálním Bohdanu BláhovcoviKarolína Demelová
( karolina.demelova)
Jak se ti žije s nálepkou „uznávaný český slamer“?
Pro mě je velice zábavné sledovat, jak vedle mé skutečné bytosti žije jakási virtuální osoba Bohdana Bláhovce, průkopníka české slam poetry. Ono není problém zářit, když nebe čítá tři, čtyři hvězdy.
Jak bys charakterizoval slam poetry?
Lze se o tom bavit možná tak, že slam vymezíme vůči něčemu jinému: třeba slam poetry a autorské čtení. Na slamu není hranice mezí tím, kdo je interpret a kdo divák. Ve chvíli, kdy člověk sleze z pódia, stává se součástí publika, což výrazně formuje atmosféru večera. Pro mě osobně je slam výlučný tím, že pracuje s celým kontextem věci: s prostorem, s publikem, s daným momentem. Napětí, které vzniká mezi člověkem na podiu a davem diváků před ním, by se dalo při troše dobré vůle nazvat poetickým momentem. Pokud použiju svoji playlistovou frázi: slam poetry se rodí a umírá zároveň. Kdyby někdo ten text přepsal na papír a přečetl si ho druhý den doma pod lampičkou, možná by se občas divil, co je to za banalitu.
Slam poetry u nás zatím existuje hlavně v rámci soutěže pořádané brněnským sdružením Fléda. Není to trochu zvláštní situace, slamovat s vidinou peněžní výhry?
Tak to bohužel – nebo bohudík – funguje, ale je to samozřejmě svým způsobem zvrácené. Právě tenhle paradox mě dohnal na slam. Ono je z podstaty věci jaksi vykloubené, hledat poezii skrze princip reality show. S trochou škarohlídství mluvím o reality show proto, že vidina těch velkých peněz může vystupujícího nutit, aby se prodal, aby útočil na první signální…
Takže vpodstatě podlézá publiku, které výstupy slamerů hodnotí? Jak jsem naznačil, čím dál víc mě štve jít na ruku publiku a dělat silná prohlášení typu „Tohle je kretén, tohle je debil, já jsem lepší, dejte mi peníze“. Je to strašně lehké, člověk to může uvařit na místě, ale nejde to nikam dál. Přijde mi škoda k věci přistupovat jen takhle. Pokud je jedinou motivací říct text na pódiu vyhrát zatraceně hodně peněz, připadá mi to zatraceně málo. Když jsem byl poprvé v Brně na finále, taky jsem na tomhle principu jeden výstup postavil. Mojí kostrou byla refrénová parafráze Vrchlického „Za třicet tisíc šel bych světa kraj“. A do toho jsem pouze přerecitoval věty svých soupeřů. Zajímavé bylo, že tenhle princip se chytnul a začal se najednou objevovat dál a dál. Protože lidé si nejspíš řekli: „Aha, tak on vyhrál soutěž, tudíž tohleto je slam“. Nejde říct, že jsem něco vymyslel, lze akorát otevírat možnosti a ony pak najednou existují.
Slamové publikum je dost specifické, chová se jako dav v aréně, chce být baveno, jinak slamera sežere…
Pokud se publikum naladí na strunu „macho-fotbalové-fuj-hurá“ poetiky, tak mi to moc nevyhovuje. Ten lítý dav, davová psychóza… Na jednu stranu je to kouzelné, ale někdy zbytečně kruté až přisprostlé. Jakmile lidé vycítí slabého interpreta, začnou se chovat jako bestie, křičí: „fuj, táhni!“ Jsem teď ve fázi, kdy je mi publikum tak trochu ukradené. Je materiálem, kterému člověk směřuje slova, a ne někým, kdo diriguje, jak má výstup vypadat. Lidé v sále mají obecně tendenci neustále hučet, pískat, vykřikovat… Nejkrásnějším momentem pro mě je, když se je podaří ukáznit, zastavit čas na pódiu a vytvořit chvíli ticha. Pokud publikum pozná, že člověk na podiu ví, co a proč říká, dokáže být na druhou stranu velmi vnímavé.
Co během vystoupení prožíváš?
Ono to prý není vidět, ale jsem vždycky strašně nervózní, mám žaludeční neurózu… Na pódiu pak přijde pokaždé stav zvláštního pohroužení, probíhá tam takové bezčasí. Člověk vidí lidi pod sebou, cítí ten tlak, chuť něco říct, strach z toho, co vlastně říct. Pak vysloví první slovo, které ho dovede k dalšímu – a najednou uběhnou tři minuty a člověk má pocit, že nestihl nic.
Občas vystupuješ i mimo Česko, jak vypadá slam v zahraničí?
V zahraničí je slam masová záležitost, regulérní součást popkultury. Je to lehký žánr napojený na literární svět, často je slam poetry večer součástí literárních festivalů. Všichni intelektuálové se tam jdou pobavit, ale zároveň vyžadují jistou úroveň, aby se nemuseli stydět, že tam jsou.
Jaké hlavní rozdíly vidíš mezi zahraničním a českým slamem?
V zahraničí už je definované, co je a co není slam. Pro mě bylo třeba překvapující, že tam téměř neexistuje moment improvizace. V Berlíně byli lidé překvapeni, že je možné jít na pódium a nemít text zcela připravený. Myslím, že to pro ně bylo nějak perverzně zajímavé. Přijali mě překvapivě pozitivně, skončil jsem asi čtvrtý nebo pátý.
Jak to vypadá, když Čech slamuje Německu?
Slamoval jsem zčásti v němčině, zčásti v angličtině a češtině. Největší strach jsem měl z verše „Ich bin nicht Hitler/ ich bin hitmaker./ Hey Jude/ Hey jude/ co bylo včera, doufám, že nebude“. Říkal jsem si: můžu si vůbec dovolit hříčku na tohle téma? Můžu vůbec vyslovit to jméno nahlas? Ale byl to nejsilnější moment vystoupení. V mém šíleném strachu to vyslovit a ve strachu publika to slyšet a nahlas se zasmát byla najednou obrovská porce svobody.
Baví tě víc česká slamová scéna, která se teprve vytváří, nebo třeba v německá, kde je už tenhle žánr ukotvený?
Samozřejmě už kvůli tomu, že hlavním nástrojem je jazyk, tak česká. Ale i když opustíme tuhle rovinu, baví mě to víc tady, protože tu stále cítím hledání – jak u interpretů, tak u publika. Pořád se najdou lidé, kteří se přišli podívat na slam poetry poprvé a nevědí, co od toho čekat a nechají se strhnout atmosférou večera. A ten večer je pak plný zvláštního očekávání, co se stane. U nás je slam stále ještě životný a živoucí. Když si vezmu tu obrovskou slam revue v Berlíně, byla to spíš salónní záležitost v undergroundových kulisách. Přijde mi absurdní, že se v zahraničí pořádají workshopy „Jak se stát slamerem“ a že můj spolubydlící mi dal vizitku, kde bylo uvedeno jako povolání „slam poeta“. Ta naše neukotvenost je strašně krásná, pořád je možné objevit nějaký nový princip, jak slam poetry dělat. I když já už se nezměním, já to jinak dělat neumím. Na naší scéně mi ale stále chybí poetično, chybí někdo, kdo zvládne zároveň pódiový projev, vystihne autenticitu chvíle a zároveň řekne text, ze kterého bude mrazit, který bude vpodstatě básní.
Cítíš, že od tebe lidé už očekávají určitý druh vystoupení?
Ode mě se očekává hlasitý politicko-společenský komentovaný žert v afektované rovině. Jenže si občas říkám, že už jsem vlastně jen gumový panák, který může kdykoli přijít, pokulhat tři minuty po podiu, rozložit pět slov a bude to „to vono“. Co se zrodilo na počátku, nebyla stylizace – hrabat se rukama ve vlasech, klepat mikrofonem – to se prostě dělo, protože jsem to tak v danou chvíli cítil. Ale párkrát už jsem se přistihl s pocitem, že je to role. Vyvstala přede mnou otázka, jestli tohle už není pouze forma, jestli jen nenaplňuju představy publika. Mě tenhle společensko-osobní afektovaný komentář baví. Ale kdyby se z toho stala jen nějaká plakátová nálepka, asi bych s tím přestat.
Tvé loňské finálové vystoupení ve Flédě bylo narážkami na společenské dění doslova nabité: Kaplického chobotnice, volba prezidenta, Bém na Everestu…
Ke zrodu téhle fráze se váže jedna historka. Jsem z rodiny psychiatrů a jedna psychoanalytička měla výstavu svých fotek z Barmy. Velice dlouho předtím mě požádala, jestli bych na té vernisáži nevystoupil. A já jsem pět hodin před tím zjistil, že celou vernisáž uvede Pavel Bém. Napřed jsme si řekl: „No do p**ele, tam já nemůžu!” Ale zároveň jsem vnímal tu obrovskou výzvu, mít možnost být absolutně adresný a být vlastně tím obecním bláznem. Tak jsem si cestou vlakem vymyslel obrat „Jsem primát/ jsem tvor/ jsem primátor./ Jsem narkomanem moci/ pasu město s geniem loci.“ A tohle jsem tam řekl s upřeným pohledem do očí Pavlu Bémovi, což bylo asi vrcholný zážitek mé slamové kariéry.
Je zajímavé, že přirovnáváš slamera k jakémusi šaškovi…
S vědomím toho, že nemůže nic zvrátit, jen vtipně komentovat, může vzít na sebe slamer roli trubadúra. Pořád je to trochu divadlo, takže člověk může říct cokoli beztrestně před sebou i před kýmkoli jiným. Stejně tak šašek mohl jako jediný říct králi do očí: „Pane králi, vy jste se zbláznil!“ Protože král to potřeboval slyšet, dvořané to chtěli slyšet a šaškovi nic nehrozilo. A člověk, který je na podiu a má tři minuty a mikrofon, je jiný člověk, než ten Bohdan Bláhovec, který pak sleze a bude pokračovat ve svém občanském životě.
Bohdan Bláhovec ve svém občanském životě jen neslamuje, ale už čtvrtým rokem studuje dokumentaristiku na FAMU. Do povědomí se celkem dostal tvůj film Kdo chce zabít Ashley? pojednávající o kauze plzeňské studentky, kterou chtěli vyloučit ze školy kvůli jejímu propojení s pornoprůmyslem…
Pro mě se ten film nepovedl. Po dramaturgické a režijní stránce je nezvládnutý, původní koncept se úplně rozpadl. Měla to být sonda do pornografie z důvodu pocitu pornografizace dění a věcí. A mělo to být postaveno jako konflikt Kateřiny a Ashley, v přesahu: člověk a jeho virtuální otisk, člověk a jeho role. Což je i moje osobní téma, něco jako Bohdan Bláhovec a Průkopník české slam poetry.
Mám pocit, že výsledný film je víc o Robertu Rosenbergovi než o Kateřině a její kauze. Na čem tvůj koncept zkrachoval?
Na tom, že jsem dal Kateřině přečíst námět a ona se pak začala chovat tak, aby naplnila moji představu o výsledné podobě filmu. Když jsem si materiál pustil ve střižně, tak to celé působilo vylhaně, uměle a nefungovalo to. Jediné, co působilo přesvědčivě, byla právě reportáž z Rosenbergovy vily. Ten film paradoxně funguje na festivalech, lidem se líbí, jsou na něj ohlasy. Obávám se ale, že je to pouze díky tématu. Ten film by mohl být dobrý, kdyby se neomezoval na pornografii s velkým P, ale hledal by tenhle princip ve věcech, ve kterých jakoby není. Do jaké míry je každý z nás prostitutem…
Na čem pracuješ teď?
Teď připravuju námět svého absolventského filmu, který bude o penězích. Nechci k tomu říkat víc. Na festivalu v Jihlavě bude premiéra mého filmu, který jsem si loni udělal jako dárek. Je o baráku, který byl dříve stacionářem pro postižené děti a já jsem tam strávil část dětství. Po revoluci se z něj stal salon thajských masáží. Shodou zvláštních osudových paradoxů zmizela někdejší izolace a vznikla tam izolace zcela nová. Tenhle film se mi nakonec taky úplně nepovedlo natočit: ve finále jsem z toho udělal dokumentární muzikál. Je to film, kde tancují handicapovaní lidé a zpívají lidé, kteří nikdy nezpívali. Mám z toho filmu radost, protože mě osvobodil tím, že jsem ze sebe mohl tiše vykřičet dětské trauma, které pro mě bylo ztělesněné tímhle domem. V jeho prostoru jsem byl do důsledků konfrontovaný s tím, že se ode mě nic nečeká, že jsem postižený člověk a mám naplnit obraz postiženého člověka. Tohle jsem si odmítal připustit a ve filmu jsem si o tom spolu se zúčastněnými zazpíval.
Tvoje ambice jsou tedy především v dokumentaristice?
Je to moje největší ambice, tudíž se samozřejmě nejvíc boří. Ambice člověka stahují do křeče.
Ve slamu nic takového nepociťuješ?
Ke slamu jsem se dostal sousledností náhod, nebylo to nic, co bych si vymyslel, co bych chtěl. Takže se v téhle disciplíně dál oddám náhodám a uvidím, kam mě dovedou. Ze všeho, co dělám, mi na slamu záleží nejmíň – takže je to pro mě zároveň nejsvobodnější způsob vyjádření.
Karolína Demelová
Bohdan Bláhovec se narodil roku 1984 v Plzni. Studuje čtvrtým rokem dokumentaristiku na FAMU, žije v Praze. V roce 2005 vyhrál soutěž Slam poetry, vloni skončil druhý.
Ve finále soutěže Slam poetry 2008, které se konalo 8. 11. v brněnském klubu Fléda, vyhrál Jan Jílek z Olomouce. Bohdan Bláhovec se rozhodl spáchat „slamerskou sebevraždu“: po uplynutí časového limitu, během kterého nevybíravě urážel „lítý dav, plný hlav“, šokoval všechny tím, že pokračoval ve slamování dál, čímž sám sebe vyřadil ze soutěže. Svůj výstup protáhl téměř na devět minut, ve kterých už nešlo „o vítěze, který jen tak z hlasování leze“. Více informací a videa na http://www.slampoetry.cz/
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(30. 10. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2217
Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému...
Návrat Kunderovy Ptákoviny na domácí divadelní scénuAndrea Fiřtíková
( andrea.firtikova)
Děj Ptákoviny se odehrává ve školním prostředí nejmenovaného města v neurčité době. V popředí příběhu stojí dva silní muži ve vysokém společenském postavení – Ředitel školy a Předseda města, kteří zdánlivě ovládají okolní svět.
Ředitel vládne tvrdou rukou ve škole. Učitelský sbor k němu tupě vzhlíží a poslouchá jej na slovo. Ještě větší autority se dostává Předsedovi. V jeho postavě se skrývá zároveň maminčin mazánek strachující se o vlastní jistotu i diktátor města. Má kontrolu nad všemi a jeho špehové jsou rozeseti po celém městě.
Zápletka hry začíná nicznamenající kresbou kosočtverce na tabuli Ředitelem. Tato nemravnost vyskytující se na školní půdě vyústí v místní monsterproces, kdy jsou potrestáni nevinní. Ředitelovou malicherností je potupena i jeho milá, učitelka Eva. Proto se Ředitel uchýlí k pomstě, jež se však nakonec obrátí proti němu.
Na první pohled jsou Ředitel a Předseda pány situace a strůjci vlastních i cizích osudů. Ženské postavy postávají spíše v pozadí. Jsou tiché, avšak silné. Nenápadným nátlakem posouvají muže do pozic, v nichž je chtějí mít. Vždy dosáhnou svého a dokáží mužské protějšky skvěle obehrát.
L. Smoček nesahá ve svém nastudování Ptákoviny k žádným režijním novátorským kouskům. Drží se pevně Kunderova textu a tato metoda zde funguje velice efektivně. Předkládá nám silný příběh, který nás rozesměje svou komičností a zároveň vyděsí svou hrůzností. Drama je autentické díky výkonům hereckého souboru Činoherního klubu. Ondřej Vetchý představuje Ředitele – muže, kterému jde o to, aby nic nevěděl o svém okolí, ale přitom tvrdě vládnul. Oprávněně byl Jaromír Dulava oceněn za své ztvárnění Předsedy hereckou osobností Divadelních novin (roč. 17, č. 17). V jeho podání se Předseda dokáže v okamžiku přeměnit z maminčina mazánka v tyrana, jenž s radostí trestá a ovládá své okolí. Dulava dokáže vystihnout pravou podstatu postavy a s každým svým výstupem přináší silný divácký zážitek. Mužské osobnosti jsou ve Smočkově inscenaci v popředí. Ženy zdárně sekundují a naplňují své role.
Scéna Luboše Hrůzy umožňuje zdánlivě jednolitý prostor jeviště rozčlenit pomocí světelných efektů na tři prostory, čímž splňuje svůj hlavní úkol, avšak mohla by být rafinovanější a složitější.
Smočkova inscenace se opírá o skvěle vystavěný text, který je i po letech stále aktuální. Ačkoli se ve hře odráží politická situace doby vzniku (konec 60. let), zpodobnění totalitního systému není jediným tématem, který se zde objevuje.
Stopy totalitarismu najdeme v nesmyslném procesu, v přiznání nevinného k nespáchanému a v krutém trestu. Předseda špehuje ostatní a vede si o nich spisy. Kdybychom nevěděli, že takové praktiky byly ještě před listopadem ´89 běžné, asi bychom se smáli takové nadsázce. Kundera v šedesátých letech nastavoval zrcadlo společnosti. V současné době nám ho jeho hra nastavuje znovu. Kdo dnes netouží po moci? A co všechno jsme ochotni pro ni udělat? Kdo nekontroluje, zda proti němu ostatní nekují pikle?
V dramatu se objevuje kunderovské téma malicherného žertu, který vyústí v potupení. Následující pomsta není završena vítěžsvím. Ba naopak – je korunována osobní prohrou.
Andrea Fiřtíková
Milan Kundera : Ptákovina
Činoherní klub
Premiéra 19. 9. 2008
Režie: Ladislav Smoček
Hrají: J. Dulava, O. Vetchý, L. Žáčková, M. Procházková, L. Skopalová a další.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(31. 10. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2218
Hlas generace
Jak Conor Oberst spasil AmerikuSabine Smitko
( karolina.demelova)
Když se těžko překonatelné album „I’m Wide Awake...“ umístilo v Billboard Charts, stal se z genialního dítěte Conora Obersta opravdový písničkář a proroctví hudebních kritiků o novém Bobu Dylanovi se naplnilo. Když následující Cassadaga šokovala prapodivnou kombinací americany, world music a epického country-rocku, nikdo nevěděl, jestli tohle je naprosté vyčerpání a konec kariéry, nebo jenom protest proti škatulkování a symbolu, který z něho udělali. Teď je tu bezejmenné album, pro které vytvořil kapelu s názvem Conor Oberst and the Mystic Valley Band.
Stylově se v něm dají najít všechny žánry, které jsou pro Conora charakteristické. Zběsile tu uhání rock‘n‘roll a připomíná punk v „I Don‘t Want to Die (in the Hospital)“, hymnicky tu zaznívá indie v „NYC – Gone, Gone“, trampsky tu hraje folk a jeho parodie ve formě houkajících vlaků, objevuje se i písničkářství ve své nejčistší podobě. A jsou tu i typické texty, které mistrovsky proplétají excesivní a často sebepožírající analýzu nitra spolu s impresionistickým pohledem na to, co se děje kolem: ať už je to krása okamžiku nebo nepřímá, ale účinná kritika politických a společenských poměrů. Nejdokonalejším důkazem toho a zároveň nejlepší písničkou je „Lenders in the Temple“, kde metaforicky popisuje pocit uzavřenosti a nemožnosti úniku ze sebe a z okolností.
Dalo by se říct, že tahle deska je cestou zpátky. Zpátky ke kořenům songwritingu, kde vážně neobvyklý hlas, který si sem tam zafrázuje jako Bob Dylan a sem tam se zatřese jako Daniel Johnston, ale stále zůstává jedinečným, a kytara postačí k tomu, aby se nazpíval celý svět.
Sabine Smitko
Conor Oberst and the Mystic Valley Band: Conor Oberst. Universal Music.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(3. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2229
Rodina v kélu, nervy taky
Jak žít a přežít dle Terezy BoučkovéDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Tereza Boučková (nar. 1957) není na českém literárním poli žádným nováčkem, poprvé o sobě dala vědět svým románem Indiánský běh, za který v roce 1990 obdržela Cenu Jiřího Ortena. Stejně jako její debut je i Rok kohouta výrazně zatížen spisovatelčinými osobními zážitky, takže si ji čtenář chtě nechtě občas projektuje do hlavní postavy. Svět Terezy Boučkové je ale s tím románovým natolik provázán, že čtenář rozhodně nemusí trpět žádnými výčitkami.
Rok kohouta je příběhem ženy, která selhává v pokusech o udržení hroutící se rodiny. Dva adoptovaní synové se vymykají kontrole, ten biologický se uzavírá do sebe a manžel ujíždí na dlouhých cyklistických výletech. Pocity zmaru a žádného uznání srážejí její sebevědomí na nulu, k tomu se přidává tvůrčí krize. Přesto jsou však momenty, které hrdince dodávají sílu. Zajímá vás, co tuto ženu vyburcuje? Tereza Boučková nabízí silný příběh s ožehavým tématem. Román je plný zvratů, emocí, vtipu i sebeironie a napříč veřejností vyvolal bouřlivé ohlasy a diskuze.
Vstup do děje je rychlý, bez okolků nám hrdinka dává nahlédnout do karet, které jí život rozdal. Bez skrupulí odhaluje i své nejniternější pocity. Přes všechna zklamání, pesimismus a sebelítost hlavní hrdinky jsme zároveň svědky toho, jak téměř neustále sbírá energii a odvahu uhrát svoji „partii“ i se špatnými kartami. Stejně tak jako jsou lidské myšlenky a úvahy často rozporuplné a neustále se měnící, i styl vyprávění kolísá. Přelévá se z nálady do nálady, takže pulsující pasáže plné vzteku, rozčilení a beznaděje střídají strohé parafráze úředních nařízení, které přecházejí do pomalého a místy klišovitého rozjímání o všem a o ničem.
Rok kohouta, který hrdinka-autorka prožívá (a ve kterém se také narodila), dal název celé knize. S odkazem na čínský horoskop, kde se cyklicky navrací jednotlivé roky, si můžeme také povšimnout menších, dokola se opakujících bludných kruhů, ze kterých autorka-hrdinka ne a ne vystoupit. Periodicky se v hrdince střídá pocit lásky a nelásky k manželovi, k adoptovaným dětem i k sobě – k životu, který žije. Boučková však místa, kde už kolovrátek týchž pocitů a vzlyků začíná být příliš nápadný a nudný, zkouší celkem vhodně prokládat zprávami od přátel, ke kterým osud také nebyl vždy shovívavý, nebo skoro až lyrickými pasážemi o dojmech z umění. Na některých místech tak vzniká příjemné pnutí, občas ale tyto poetické vsuvky zaskřípou, to když Boučková sklouzne k neuvěřitelným kombinacím (např. Vláčilova Markéta Lazarová a pečení dvou plechů koláče).
Román je psán velmi živým jazykem, někdy textem prosviští pár nadávek, ale o to jsou pak jednotlivé výpovědi autentičtější. Občas se objeví drobná klišé ve vyjadřování, některé formulace jsou sloganovité nebo až trapně úsměvné (např. „Nebraň se lásce. Musím, neumím dělat něco na půl. Láska se nemá odmítat.“), ale objevují se i neotřelé formulace. Boučková si se čtenářem ráda pohrává. Hrdinka se tak při popisu svých pocitů zeširoka rozpovídá, ale ne vždy poví vše, a čtenář si tak může leccos domyslet. Autorka knihy by však mohla dát čtenáři i více prostoru, neboť český čtenář, jak pevně doufám, není hloupý, ale je naopak velmi zvídavý. Převyprávění (i když stručné) silného životního příběhu Rudolfa Slobody nebo Zuzany Navarové se ukazuje jako liché a nic nového neříkající.
Kniha vypovídá o spoustě bolů i radostí. A třeba vám také dodá sílu k tomu, abyste mohli zpívat a tančit, prostě trsat jako blázni.
Denisa Garciová
Boučková, Tereza: Rok Kohouta. Odeon, Praha 2008. 336 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(6. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2249
Podezřelý klid na kulturní frontě
K pražské kulturní politice z divadelní perspektivyJakub Jehlička
( jakub.jehlicka)
Zdálo by se, že poté co primátor Bém pod tlakem demonstrací a petice Iniciativy pro kulturu, pod kterou se podepsalo téměř 32 000 lidí, zrušil dotaci na vstupenku prosazovanou radním pro kulturu Milanem Richterem a svolal poradní sbor složený jak z odborníků, tak ze zástupců divadel, spěje celý spor ke smírnému řešení a že krize je zažehnána – některá divadla, jimž hrozil zánik, dostala jednorázovou dotaci. Ve skutečnosti šlo ale pouze o návrat ke stavu před Richterovými reformami, který stran rozdělování grantů bylo třeba tak jako tak změnit, navíc postup magistrátu řadou svých aspektů vyvolává pochybnosti o budoucím směřování pražské kulturní politiky.
Postižená divadla se nyní nacházejí v přechodném období, musí čekat, jak se situace vyvine. „Teď je na tahu poradní sbor,“ říká Daniela Šálková, ředitelka Divadla v Dlouhé, jednoho z divadel, jež navíc čeká transformace z příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost – stále podle návrhu radního Richtera. Šálková upozorňuje na fakt, že tato kategorie není dosud řádně definována. Definovat síť veřejných služeb je také jeden z požadavků petice Iniciativy pro kulturu, v současnosti se jím zabývá právě poradní sbor primátora.
Sama „nespokojená“ divadla ale nemají příliš velkou příležitost do celé záležitosti mluvit, protože z nich téměř nikdo nebyl nikdo přizván do poradního sboru primátora. Převažují v něm totiž zástupci těch divadelních scén, vůči nimž se postižená divadla vymezila jakožto ke komerční sféře, a pak lidé blízcí vedení magistrátu jako Milan Knížák (jediný za výtvarné umění) nebo jako ekonom Miroslav Ševčík z Liberálního institutu, který přišel s myšlenkou dotace na vstupenku, takže o jeho nestrannosti možno úspěšně pochybovat.
Vladimír Just, který působil i v grantové komisi, problém pojmenovává přímo: „Problém je v magistrátu, kde chybí opozice. Když se v zastupitelstvu vyskytnou osamělí jedinci, kteří protestují, jako Jech, Kolínská nebo Witzany, nebere se na ně ohled.“ Jediné východisko vidí ve „smysluplné opozici“ v pražském zastupitelstvu. Just také upozorňuje na podezřelý postup magistrátu při zrušení grantové komise, který byl podle něj na hraně zákona, a podotýká: „Nevidím zásadní rozdíl mezi grantovými komisemi a mezi rozdělováním veřejných financí na magistrátu.“ Připomíná existenci filmové grantové komise, nad níž se nikdo nepozastavuje.
Poradní sbor má do poloviny roku 2009 přijít s novým návrhem grantové politiky, zatím těžko odhadovat, zda se mu to skutečně podaří. Lze pouze tušit, jakým způsobem se tedy městské peníze budou rozdělovat a jak se k tomu postaví jednotlivá divadla.
Ke slovu se také po delší odmlce hlásí Iniciativa pro kulturu, která se chystá vydat hodnotící zprávu o dosavadní činnosti poradního sboru a uspořádat tiskovou konferenci. Ta má proběhnout 24. listopadu v Divadle Archa spolu s beneficí pro festival Tanec Praha, který se ze známých příčin nachází ve stavu blízkém zkáze.
Skutečnost, že o přežití nebojují zdaleka jen divadla, stejně tak dokazují poslední události, kdy magistrát zrušil nájemní smlouvu na zeď pod Letenskými sady skupině Rafani, která na zdi provozovala galerii Artwall, zjevně kvůli „protiolympijské“ výstavě skupiny Guma Guar. V souvislosti s tím Iniciativa pro kulturu hodlá v Arše vyhlásit po Dnech neklidu Dny solidarity s umělci, jimž je znemožněno vystavovat.
Jakub Jehlička
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(7. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2257
Kam se jen poděl?
Petra Hůlová se vydala do tajgyJitka Šafratová
( jitka.safratova)
„Hablund byl nejprve nadšen. Těmi lány donekonečna se rozprostírajících lesů. Ani rozestlat si ve vlaku nechtěl, aby nepřišel o kus té parády míhající se temné zeleně. Tlukotem pražců mu tlukotalo srdce. Jen škoda, že okýnko bylo tak zmazané. Otírat je zevnitř rukávem vůbec nepomáhalo...“
Píše se rok 1947 a do Charyně přijíždí Hablund, muž z Kodaně, který cítí jakési poslání. Tvrdí, že neprchá před svou ženou, navždy ji prý bude milovat, ačkoliv ji vypustil ze svých myšlenek krátce za Moskvou... Ani jeden z nich však netuší, že se již nikdy nesetkají.
Přichází rána! Zoufalá žena se po pár měsících rozhodne svého muže najít – do krutých sibiřských zákoutí by ráda vyslala expedici, jež by jí manžela přivedla zpět. Avšak marně.
Až po dlouhých šedesáti letech se na nádraží objevuje Erske. Objasní záhadné zmizení dánského podnikatele a fotografa, který chtěl objevit „Spolek milovníků tradic“?
Kniha je rozdělena do kapitol, v nichž každý z hrdinů vypráví o svém spletitém životě. Postupně se nám představí ještě Hablundova žena Mariane a Fedorek, "pravodník" na transibiřské magistrále, který má nejraději cestování po zasněžených kolejích.
Můžeme si všimnout, že se jejich výpovědi téměř neliší. Jakoby se v Charyni zastavil čas... Myslím si, že se autorce v tomto dobrodružném vyprávění podařilo velmi barvitě popsat nelítostné sibiřské zimy, nuzný život v kmenech, nebezpečí číhající v tajze za každým stromem, ale i lásku, která si nikdy nevybírá.
Autorka se nebrání spisovné češtině, striktně ji však nedodržuje, neboť každá situace si žádá své a ona si toho je plně vědomá... Román mne velmi zaujal svým dějem, pohrává si s námi, a čtenář je tudíž nucen napjatě vyčkávat... Příběh končí k mému překvapení tak krutě, jak si to jen Duch tajgy a dravé vlčí oči žádají.
Jitka Šafratová
Hůlová, Petra: Stanice tajga. Torst, Praha 2008. 334 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.
(7. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2262
Romeo, Julie a Adolf Hitler
Je opravdu nutné zabít Führera, abychom našli sami sebe?Stefan Segi
( stefan.segi)
Když se k tomu přidá tradiční Jasonova kresba ve stylu raný Walt Disney à la film noir, výsledný celek je ve všech ohledech působivý. Strnulé postavy, neutrální výrazy a prázdné oční důlky rozpoutávají naplno vření čtenářovy fantazie a kladou před něj řadu nejasných otázek, jejichž formulace se během četby proměňuje, aniž by na konci byly odpovědím blíže než na začátku. Zabití Adolfa Hitlera v Jasonově světě představuje metaforické vyvrcholení lidského snažení vzhledem k materiálnímu světu, pro který je odosobněná práce pro peníze základní hodnotou. Život je v komiksu podán jako druh průmyslu. Způsob, jak mechanizovaně žít a řešit problémy s pomocí formálních prostředků. Hlavní hrdina, nájemný vrah, který s okázalou lhostejností likviduje nepohodlné osoby, zasvětí zaměstnání celý život.
Stojí to nakonec za to? Jakou sílu mají vzpomínky? Je svrchovaně urbanizovaná mysl ještě schopna odtrhnout se od industrializovaného, zprostředkovaného světa a hledat život v jeho původní neodosobněné podobě? Je dobré u sebe stále nosit kapesní vydání Mein Kampfu? To jsou jen některé z otázek, jimiž se zabývá Jasonův zabijácký romantický thriller, který s každým dalším přečtením stoupá na kvalitě.
Stefan Segi
Jason: Zabil jsem Adolfa Hitlera. Překlad: R. Podaný. BB art, Praha 2008. 48 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(29. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2274
Surová kritika masmedií
Multimediální trio předvedlo mediální šumLuděk Marhoul
( stefan.segi)
Už pouhý pohled na podium signalizoval, že se rozhodně nebude jednat o konvenční hudební vystoupení. Vizuálně stylizované rozestavení nástrojů a různých dalších doplňků evokovalo spíše skutečnou nemocniční operaci. Další prvky pak představovaly mediální sféru (například změť mikrofonů, rozestavených pro tiskovou konferenci) či prezentovaly pronikání médií dovnitř společnosti (dva zrnící televizory doplněné ještě o projekci obrazovky). Do této působivé dekorace pak byly zakomponovány jednotlivé nástroje: klávesy, dvě bicí soupravy a také množství různé elektroniky.
Multiinstrumentalista Andrzej Karpinski se věnoval především hře na bicí v konvečnějším jazz-rockovém duchu. Je však nutné předeslat, že tváří v tvář Cutlerovi bych slovem „konvenčnější“ zřejmě musel otitulovat každého. Karpinského hra sice nevybočovala technicky, ale ohromovala přesností, s jakou rytmicky podbarvovala celé představení. V některých pasážích připomínal jeho rytmus automatického bubeníka, v „groovovějších“ pasážích pak hudbu směroval až do extatické polohy. Karpinski si také stihl několikrát odskočit na „tiskovku“. Vystřihl tak i ryze divadelní vložku, ve které představoval jakéhosi speakera pronášejícího monology na různá společenská témata, zatímco zbývající dva protagonisté neustávali v hudební produkci. Přestože jsem jeho myšlenkám pronášeným v polštině příliš nerozuměl, konfrontace mluveného slova a chaoticky působícího hluku na mě hluboce zapůsobila.
Klávesista Witold Oleszak stál ve středu jeviště, přímo pod operační lampou. Vyvolával tak dojem šéfchirurga, který řídí celou operaci a svými vytříbenými prsty provádí nejsložitější zákroky. Právě on vypouštěl ze svých kláves harmonicky a stylově bohatou směs nad místy chaotickou až industriální rytmikou svých kolegů. Exceloval v různých polohách, od takřka religiózních sytých varhan přes bohaté orchestrální rejstříky až po agresivní zvuky médií, které vytvářel pomocí palet syntezátorů. V jedné sekundě například vypálil ostrým zvukem tak hlasitě, až se nezkušený posluchač mohl domnívat, že jde o technický problém.
Třetí hudebník, Chris Cutler, působil chvílemi dojmem duchovní nepřítomnosti. Z jeho bicí soupravy i z různých „elektronických hračiček“ se ozývaly zvuky široké palety barev. Mnohé z nich byly lidskému uchu vyloženě nepříjemné. Zvuky, které pouštěl do publika, na mě chvílemi působily, jako by snad ani nepocházely od něj, ale přímo od „Velkého bratra“. Koneckonců o toho šlo především.
Pokusím se to vysvětlit ještě jinak. V polovině koncertu jsem si uvědomil, že mě začínají bolet oči z neustále se opakujícího rozsvěcení a vypínání obou televizních obrazovek a že kvůli nim nejsem schopen se plně soustředit na samotnou hudbu. Došel jsem k názoru, že právě těmito impulsy chtějí aktéři diváka rozptylovat, ba dokonce rozčilovat, a odpoutat jej tak od hudby podobným způsobem, jakým lidskou pozornost tříští masmédia. Nešlo zde pouze o vizuální vjem. Ten byl totiž doplněn o typický a ještě zesílený šum obrazovky, jak ho mnozí z nás znají, když zapnou „bednu“, na které není televizní signál. Šum byl součástí celého koncertu s výjimkou kratičkého okamžiku, kdy byl na deset vteřin přerušen, aby prakticky vzápětí v nezměněné podobě opět znesnadňoval posluchači příjem informací. I tahle kratičká chvíle ne mě zapůsobila jako provokace. Jako by hudebníci naznačili, jak by naše životy mohli vypadat, kdybychom měli odvahu a sílu vymanit se z médii ovládané reality. Ale je to vůbec možné?
Luděk Marhoul
Divadlo Archa, 25. 11. 2008, Reportáž (PL) + Chris Cutler (GB) – The Media Operation
(2. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2278
Vaginální uragán
Eve Enslerová a její detabuizace vaginyDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Kniha Eve Enslerové Vagina monology vyšla letos v novém překladu a také s bohatým doprovodným materiálem, který je ryze informativního rázu. Knihu otvírá série čtyř předmluv, respektive dvou předmluv a dvou úvodních slov, což je už opravdu příliš. Závěr knihy nezůstává úvodním pasážím nic dlužen a je také velmi rozsáhlý. Do detailů jsme seznámeni s hnutím V-Day, což výrazně mění charakter knihy, neboť prostor, který je zde věnován poněkud vtíravé agitaci, se svým rozsahem rovná vlastním monologům. Závěrečný apendix by se jistě lépe uplatnil v propagačních brožurách. Snaha informovat za každou cenu je sice chvályhodná, ale jak se říká – všeho s mírou, tím však nechci nijak znevažovat boj proti násilí na ženách.
S Monology vaginy jste se už možná setkali v divadle. V České republice představení nabízí Intimní divadlo Bláhové Dáši, kde excelují Dáša Bláhová, Anna Polívková a Míša Sajlerová. Inscenace této netradiční divadelní hry, kterou poprvé prezentovala sama Eve Enslerová v roce 1996, se uskutečnila už téměř všude, a to i ve státech, kde je postavení žen podřadné. Kniha byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Monology vaginy vyvolávají po celém světě bouřlivé ohlasy už od svého prvního uvedení. Otevřít diskuzi byl také autorčin záměr.
Obsah knihy se může čtenářům jevit jako příliš velké sousto. Ale Vagina monology takovou knihou být chtějí – provokující, šokující, smutnou a vážnou, zároveň však i veselou, nekonvenční a odvážnou. Jde o hlubokou sondu do ženského nitra (obrazně i doslova). Koncentrace pojmu vagina je v knize víc než náhodná, autorka se podobná slova neostýchá používat. To samé čeká i od svých čtenářů. Eve Enslerová nás učí, jak nakládat s ženskou sexualitou. Některé monology jsou úsměvné, jiné jsou bolestné a duši drásající. Promlouvají k nám ženy různých ras, národností, vyznání, věku i sexuální orientace. Témata jako menstruace, porod, zneužívání, násilí, ženská obřízka, sex nebo orgasmus, která se donedávna brala jako cosi zapovězeného a nehodícího se k diskuzi, tu bez okolků vyplouvají na povrch. Monology působí velmi autenticky a otevřeně, přesto jsou však svou podstatou velice intimní a niterné.
Velmi zajímavé je také vlákno odpovědí na otázky, které byste si asi sami nikdy nepoložili. Víte, co by nosila vaše vagina, kdyby se oblékala? Možná baret, červenou mašli nebo brýle… A kdyby mohla mluvit, možná byste se podivila, kdyby řekla: „Rozmysli si to!“ Možná by ale volala: „Ještě, ještě…“ Jak je vaše vagina cítit? Vodou, Bohem, skořicí a hřebíčkem nebo rybinou?
Monology vaginy vás zajisté osloví – ať už uchvátí nebo pohorší. Slabší a puritánské povahy možná znechutí. Rozhodně vás ale nenechají v klidu. Tato kniha není jen o vaginách. Je hlavně o ženách. S chutí se začtou i muži, a pak zjistí to, co zná už i šestiletá holčička: „Vím, že někde hluboko má opravdu moc chytrý mozek.“ Vaginy světa, spojte se!
Denisa Garciová
Enslerová, Eve: Vagina monology. Překlad: E. Hauserová. XYZ, Praha 2008. 193 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(4. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2281
Humor a ironie
Svěrákova premiéra PovídekIvana Bartošová
( ivana.bartosova)
Kniha obsahuje deset různě starých povídek, které jsou datovány od roku 1966 až po rok 2008. I přesto, že vypravěč skáče v čase, tak vyjma dvou příběhů, zasazených do období komunismu, popisuje zejména současnost.
Za samotnými názvy jako Horká neděle, Divačka, Natáčecí den, Podvodník nebo Fotograf se skrývají události a lidé všedního života. Nejen z tohoto důvodu jsou povídky čtivé, čtenář se v nich hledá a směje se v okamžiku, kdy si uvědomí, že se mu podobná věc také stala. Povídky jsou krátké, vypravěč se v nich střídá, někdy se jedná o ich-formu, jindy o er-formu. Popisy prostředí a událostí jsou výstižné a humorné, čtenáře zaujme vypravěčův cit pro detail. Ve většině povídek se střídají hezké a krátké dialogy, které děj svižně posunují dopředu, a tak se čtenář ani nenaděje a je u konce. Vypravěč nešetří ani ironií, často se v povídkách setkáme s naprostou absurditou osudu, leckdy je příběh až těžko uvěřitelný pro normálního smrtelníka.
Během četby má ovšem čtenář pocit, že jestliže nedosáhl určitého věku, není kompetentní k tomu povídky číst. Nebo možná je, avšak úplně jim nerozumí, protože není dostatečně zkušený. Například student asi nezažil dobu komunismu, netrápí ho nemoci starého člověka, nerozumí tomu, když manžel podvede svou ženu. Zasměje se tomu, vlastní zkušenost mu však chybí.
Celá kniha je doplněna výstižnými ilustracemi Jaroslava Weigla, připomínajícími styl Adolfa Borna.
Ačkoliv jsou povídky Svěrákovou prvotinou, čtenář v nich najde klasiku – stejné lidské charaktery plné vtipu, podobné humorné příběhy a události jako ve Svěrákových scénářích k filmům Marečku, podejte mi pero, Kolja či Vratné lahve.
Ivana Bartošová
Svěrák, Zdeněk: Povídky. Ilustrace: Jaroslav Weigel. Fragment, Praha 2008. 106 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(8. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2290
Rudá mašinérie
Aneb stručný román o lži, lidské slabosti a síle ideologieSimona Drtinová
( simona.drtinova)
Jan Soukup je mladý populární básník a horlivý příslušník komunistické strany, který naivně věří v její ideály. Jeho protipól představuje vážený profesor Felix Fischer, jeden z čelních představitelů sociální demokracie. Jejich životy spojuje národní herečka Kamila Nosticzová, manželka Felixe a za války milenka Jana. Profesor Fischer je proti sloučení stran, a tudíž musí být v rámci „vyššího cíle“ odstraněn. Tohoto úkolu se nevědomky ujme právě Jan, kterému Felix jako jedinému z komunistické strany věří díky jeho přátelství s Kamilou. O jejich poměru však nemá tušení. Felix musí kvůli své bezpečnosti odejít do Rakouska; je mu vystaven pas (falešný) a dodáno vízum (falešné). Zde je zajat, aby byl usvědčen ve vykonstruovaném procesu jako zrádce vlasti a tím se komunistům otevřela cesta ke sloučení stran, resp. k pohlcení sociální demokracie. Korunním svědkem procesu se má stát Jan Soukup, který je vydírán svým závazkem k Státní bezpečnosti, který v rámci své horlivosti neprozřetelně podepsal, a také intimními fotografiemi s Kamilou. Zpočátku se brání, nechce poslat nevinného člověka do vězení. Dostaví se k soudu rozhodnut, že bude vypovídat podle pravdy. Komunističtí pohlaváři mu do duše vnesou smítko nejistoty lakonickým prohlášením, že údajně veřejný proces bude vysílán s časovou smyčkou a že pokud nebude vypovídat podle jimi připraveného plánu, jeho výpověď se jednoduše upraví. Dosáhl by tedy pouze toho, že by šel do vězení také. Jan stojí na rozcestí – zachrání sebe, nebo svou čest (a možná i Felixe)? Stane se z něj hrdina, nebo kat?
Příběh je vyprávěn ve třech časových rovinách (před 2. světovou válkou, během ní a po ní) a postupně skládá střípky životů jednotlivých postav v celek. Jejich osudy se odehrávají na pozadí skutečných událostí a skutečného prostředí – část příběhu nás dokonce zavede na Filozofickou fakultu univerzity Karlovy. Další pro mě známou reálií je restaurace Parnas na Národní třídě, kolem které denně procházím. Melancholicky si vzpomenu, jak zde Jana Soukupa vždy vyzvedávali černou „šestsettrojkou“ k tajné stranické poradě.
Pousmála jsem se popisu filozofů (citlivější duše prominou) – prý se oblékají jako „hastroši“ a stylizují se do podivínů.
Zaujalo mě sugestivní podání té doby od autora, který ke komunismu zpočátku také tíhnul. Soudruzi se ke svému stranickému příslušníku Janovi chovali slušně do té doby, dokud plnil jejich příkazy. Když začal „zlobit“, připomněli mu jeho povinnosti ranami pěstí nebo vydíráním. Celý údajně veřejný a spravedlivý proces představoval bravurní herecké výkony všech zúčastněných. Karty byly rozdány a zbývalo jen naučit se přichystaný text. Jan byl pouhou figurkou na šachovnici – de facto Felixe vlákal do pasti, i když ho chtěl dostat do bezpečí.
Motiv smyčky je zde rozvíjen ve dvou rovinách – již zmiňovaná časová smyčka a smyčka pomyslná, která se stahovala okolo všech tří hlavních postav. Jen jedna z nich z ní dokázala vyklouznout.
Děj je vyprávěn velmi lehce a svižně, ač pojednává o závažném tématu. Nejvíc mě překvapil, ba přímo šokoval, konec knihy. Pero autora mě konejšivě vedlo ke šťastnému konci a pak najednou bum! a vše bylo jinak. Ani jsem nestihla pojmout podezření. Můj mozek potřeboval chvíli čas na zpracování všech informací, protože v tomto momentě má děj snad ještě větší spád. Jako první se ve mně ozvalo zklamání. Ale po odeznění tohoto dojmu jsem si uvědomila, že je to vlastně skvělý konec a právě díky němu na tuto knihu nezapomenu.
Simona Drtinová
Kohout, Pavel: Smyčka. Pistorius & Olšanská, Praha 2008. 184 stran.
(8. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2294
Ach, zase ta Eva!
Zlín se vrátil do let třicátých...Jitka Šafratová
( jitka.safratova)
Režisérka Hana Mikolášková se nechala při psaní scénáře inspirovat především knihou slavné autorky Fan Vavřincové, jež se stala předlohou ke stejnojmennému filmu z roku 1939. V hlavních rolích si zajisté každý milovník filmů pro pamětníky vybaví nezapomenutelnou dvojici - Natašu Gollovou s Oldřichem Novým.
Díky nádherným známým i méně známým českým písním, které podbarvují svými tóny celý děj komedie, jednoduché černobílé scéně a překrásným stylovým kostýmům, se autorům skutečně podařilo výborně navodit atmosféru prvorepublikového prostředí.
Bezprostředně jsme vtaženi do zápletek rodiny Norových a Záhorských, pronásledujeme Evu, když se snaží ukrást „recept“ na modrou Záhorskou růži převlečena za sekretářku. Obecenstvo téměř padá úžasem z křesel, jakmile se na scéně objeví elegán Michal Nor a jeho nablýskaný automobil. Diváci litují starou tetu Pa, ale zároveň se musí smát tomu, jak se stále marně snaží vnutit pletené punčochy své služebné Klotyldě; jejich hašteření je opravdu roztomilé.
Samozřejmě nechyběla žádná z veselých scén, při nichž se divadlo doslova zmýtalo v poryvech smíchu. Stačí snad jen připomenout, jak se s Evou utrhne houpačka a vyletí z okna, či jak si její bratr Michal hraje na italského hraběte, stále dokola však opakuje pouze „Si, signora, si“. Vrcholem jeho projevu je časování základních sloves, z nichž ovšem okázale tvoří dlouhá souvětí. Jemný ironický humor je všudepřítomný. Nezapomenutelná je také noční scéna s opilou Evou. Kateřina Liďáková ztvárnila tuto bláznivou mladou dámu vskutku kouzelně.
„Eva je to nejpodivnější stvoření na světě, s odporným sklonem házet lidem na hlavu shnilé hrušky,“ takto promlouvá o své drahé sestře Michal Nor, v divadelní inscenaci Gustav Řezníček.
Musím říci, že jsem byla opravdu nadšena vystoupením a především zpěvem všech herců. Domnívám se, že nebývá obvyklé, aby se herci (nezpěváci) tak skvělě poprali i s tímto nelehkým úkolem. Odměnou jim za to bylo mnoho opon a „standing ovations“.
Protože mě zaujaly melodie muzikálu, rozhodla jsem se, že vyzpovídám autora a aranžéra hudby. Rozhovor s hudebníkem a jazzovým klavíristou Jakubem Šafrem, který připravil a natočil se svým orchestrem hudbu pro tento retro-muzikál.
Jakou hudbu máš, Jakube, nejradši?
Nejvíce mě přitahuje swing třicátých a čtyřicátých let, především americké provenience. Tato hudba je totiž velmi pozitivní, energická a nechybí jí ani nádherná melodika a harmonická čistota.
Co je na hudební a pěvecké interpretaci této hudby nejobtížnější?
Z pohledu klavíristy musím říci, že interpretace v tomto stylu je náročná. Vyžaduje výbornou techniku a fantazii. A to je pro mě velká výzva! Specifický je i způsob hraní na ostatní nástroje swingového orchestru. Moji spoluhráči mají vesměs historické nástroje a jsou vynikajícími specialisty na hudbu toho žánru.
Podle čeho jste s režisérkou vybírali písně pro muzikál? Máš svůj vlastní archiv české hudby třicátých let?
Svůj vlastní archiv samozřejmě mám a za těch patnáct let systematického sbírání je už pěkně obsáhlý. Najdou se v něm jak nahrávky amerických, tak i evropských orchestrů. S režisérkou Hankou Mikoláškovou jsme vybírali z mého archivu českých nahrávek, ale i z historických notových materiálů.
Která z písní muzikálu je ti nejbližší?
Mou nejoblíbenější písní je „Sám s děvčetem v dešti“ s překrásným textem Karla Kozla, který zhudebnil Kamil Běhounek.
Byl jsi spokojen s pěveckými výkony herců?
Ano, byl jsem velmi příjemně překvapen vysokou úrovní zpěvu herců. Je nutné připomenout, že se nejednalo o profesionální zpěváky, ale o činoherní soubor.
Eva tropí hlouposti (Česko, 2008)
Režie: Hana Mikolášková
Hudební režie: Jakub Šafr
Hrají: Gustav Řezníček, Kateřina Liďáková, Romana Julinová, Petra Domžalová, Radovan Král a další
Jitka Šafratová
(9. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2296
Pro muže o nemožných mužích
aneb feministicky laděná dvacátá kniha Michala VieweghaKateřina Kubová
( karolina.demelova)
Na pozadí banálně vystavěného příběhu však vyvstávají charaktery jednotlivých postav. Jako by se v kontaktu se smrtí odhalovala jejich pravá tvář. Na první pohled tragický příběh však syrovým jednoduchým stylem vyprávění, kumulací groteskních scén a notnou dávkou nadhledu působí jednoznačně komicky. Téměř každá stránka knihy má svůj „kameňák“.
Charaktery postav jsou pohádkově černobílé, buď kladné nebo záporné. Každá z mužských postav je ztělesněním nějaké špatné vlastnosti, ať už se jedná o podlost, snobství, zbabělost či hloupost. Naopak ženy jsou symbolem dobra, spravedlnosti a statečnosti (i prostitutky). Toto rozvržení prohlédne i roztržitý čtenář, proč ale autor-muž záměrně špiní své pohlaví a vyzdvihuje pohlaví opačné? I když se jedná o Román pro muže, je jasné, že k Vieweghovým fanouškům patří především ženy. Že by si tedy chtěl naklonit veškeré ženské pokolení? Nebo naopak vyprovokovat tu hrstku mužů, co si román přečtou, k spanilým činům? Možná. Jistě ale víme jen to, že důležitější než umělecká hodnota či poučení je knihu prodat. „Vyrábím své věty, jako si měšťák doma na půdě vyrábí na soustruhu své vlastní kroužky na ubrousky.“ Úkol splněn: titulem a „nahatou“ obálkou, která kromě stálých fanynek přiláká i pár fanoušků.
Komerce, konzumní zboží, nic nového… To je všechno pravda, ale s každou Vieweghovou knihou se přesvědčujeme, že ho to alespoň trochu baví. Knihu zhltneme jedním dechem, průběžně se u ní smějeme a dokonce nám i přes veškeré komické aspekty (nebo právě díky nim) nabízí velice zásadní odpovědi týkající se lidí a jejich vzájemných vztahů a ukazuje, jak brát život s nadhledem, takový jaký je. Takovouhle knihu přece není možné jen tak odsoudit pohrdavým: „Tss, zase Viewegh!“
Kateřina Kubová
Viewegh, Michal: Román pro muže. Druhé město, Brno 2008. 160 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(10. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2299
Platforma štěstí uprostřed bahna
Další Houellebecq aniž co nového pod sluncemJakub Jehlička
( jakub.jehlicka)
Dílo Michela Houellebecqa, všeobecně považovaného za jednoho z nejvýznamnějších současných evropských autorů a zároveň provázeného pověstí skandalisty, je u nás dobře známo. Od roku 2002, kdy vyšla česky jeho prvotina Rozšíření bitevního pole (Extension du domaine de la lutte, 1994), byly přeloženy romány Elementární částice (Particules élémentaires, 1998), Možnost ostrova (La possibilité d´une île, 2005. Filmová adaptace v režii samotného autora byla v ČR uvedena nedávno v rámci Festivalu francouzského filmu.) a letos vycházející Platforma (Plateforme, 2001).
Hrdinou Platformy je – podobně jako v autorově předcházejícím románu, prů/přelomových Elementárních částicích – životem otrávený Pařížan jménem Michel, úředník na ministerstvu, procházející krizí středního věku. Michel, osamělá životní troska bez ambicí, pro niž je jedinou radostí pornografie a občasné návštěvy prostitutek (tedy houellebecqovský obraz západního člověka přelomu století), zdědí po otcově smrti velký majetek. Ocitnuv se náhle finančně zajištěn vyráží na dovolenou do Thajska. Takto je rozehrán syžet Platformy, a když se podíváme na tematický rámec, v němž se pohybuje, je to především „existenciální“ vyprázdněnost života v západní civilizaci, vyšinutost mezilidských vztahů, imigrace a s ní spjatá kriminalita. Houellebecq čelil obviněním jak z rasismu, tak ze strany islámu. Ten i v této knize dostává dosti na frak, navíc se v Platformě posouvá až k terorismu. Sexuální turistika byla v předchozím románě přítomna marginálně, zde už je stěžejním tématem. Zjistíme, že Houellebecq v podstatě rozvíjí stejná témata jako ve svém slavném meisterstücku, ba dakonce i hlavní hrdina nejen charakterově, ale i příběhem jako by byl kopií Bruna z Elementárních částic (potká jej takřka navlas stejný osud).
To by ještě nemuselo být nutně na škodu, nakonec, existuje něco jako autorův rukopis a také „jeho“ emblematická témata. Jenže i poselství a sdělení jsou vlastně rozvinutím myšlenek z předchozího románu. O co běží? Hrdina dochází po letech zklamání a utrpení vyvěrajícího z prázdnoty a stereotypu moderní doby a z bezútěšnosti vztahů k nihilistickému postoji: „…Říkával jsem si, že člověk, nic naplat, není uzpůsoben ke štěstí, musel by nepochybně projít transformací – a sice transformací fyzickou. (…) Nyní jsem si jistý, že duch se dosud nezrodil, že touží po zrození a že jeho zrození bude těžké…“. K jedinému reálnému pozemskému štěstí lze dojít skrze pohlavní rozkoš. „Ještě že existují pohlavní orgány, nevysychající zdroj rozkoše. Bůh, který způsobil naše neštěstí a stvořil nás pomíjivými, ješitnými a krutými, nám zároveň poskytl tuto chabou formu náhrady. Čím by byl život, kdyby čas od času nebyla trocha sexu? Marným bojem s tuhnoucími klouby a zubními kazy.“
Sex jakožto jediné východisko, jako platforma uprostřed světa (tak zní podtitul knihy), plošina jistoty v nebezpečném světě.
Zmiňovaná skandálnost Houellebecqových románů vězí prý hlavně (mimo onu xenofobnost) v otevřeném líčení sexuálních scén, hraničících s pornografií. Ve skutečnosti je ale Houellebecq, i když explicitní, vlastně ještě docela cudný.
K pornografii má určitě daleko, hlavně v tom smyslu, že tyto pasáže zde plní svou funkci správně a nijak nevyčuhují ze struktury. Také díky péči překladatele Alana Beguivin, jemuž se podařilo najít vhodné lexikum.
Ohodnotit lze tento román stručně: Houellebecq říká stále totéž, ale přesto nebo možná právě proto, ještě když se připočte lákavý fantom údajné zvrhlosti, si čtenáře jistě najde.
Jakub Jehlička
Houellebecq, Michel: Platforma. Překlad: A. Beguivin. Garamond, Praha 2008. 292 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(10. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2301
Literatura... Nikdo se o ni nezajímá
Rozhovor s nadějnou spisovatelkou, která se nebojí Virginie WoolfovéPetra Halbichová
( marek.dobry)
Vím, že jsi před studiem scenáristiky chodila na bohemistiku. Proč jsi změnila obor, bohemistika tě neuspokojovala?
Docela se mi líbila, ale když jsem se dostala na FAMU, bylo složité zvládat oboje najednou. Uvažovala jsem o návratu na bohemistiku, takže jsem studium nejprve jen přerušila. Ale jednou jsem zapomněla přerušení prodloužit a vyhodili mě. Problém mé nerozhodnosti se tak vyřešil sám. Teď už bych se vracet nechtěla. Žádný zázrak studium bohemistiky není.
Na bohemistice není tolik prostoru pro tvůrčí psaní…
Vůbec. Ale to by mi ani tak nevadilo.
Měla jsi studium na FAMU nějak naplánované, nebo jak to vlastně bylo?
Jsou za tím poměrně bizarní okolnosti. Na gymnázium jsem chodila se spolužačkou, jejíž otec učí na scenáristice. Jednou se mě zeptala, proč nejdu na scenáristiku, když ráda píšu… Ale jinak jsem tehdy žádný větší zájem o scenáristiku a film neměla.
Na záložce kníhy K moři se píše, že scénář na motivy této knihy byl oceněn v soutěži Nadace Barrandov & RWE. Co bylo dřív – kniha nebo scénář?
Dřív vznikla kniha. Pak jsem napsala scénář, který je trochu jiný. Nejedná se o adaptaci, spíš jde o scénář vzniklý volně na motivy knihy. Jiné jsou postavy, malinko odlišná i jejich dobrodružství.
Myslíš, že se bude někdy natáčet film?
Pochybuju.
Existují nějaké další scénáře?
Pokud jde o mé vlastní věci, nemám vůbec nic zrealizovaného. Když dělám něco pro televizi, tak to se natočí, ale to nejsou moje věci.
V čem je pro tebe psaní scénářů jiné, používáš jiný styl?
Stejným stylem se scénář psát nedá. Myslím, že mám v sobě zakořeněné silné filmové vidění. Projevuje se i v knize. Díky tomu mě asi vzali na scenáristiku. Tam se předkládají u přijímaček povídky. Kniha je úplně jiné psaní.
Zábavnější?
Jasně, částečně zábavnější, částečně těžší. Nelze moc srovnávat. Scénář potřebuje rychlá řešení. Kniha disponuje prostorem pro myšlení.
Pavel Janoušek dal tvůj román do souvislosti s Virginií Woolfovou a jejímu K majáku. Inspirovala tě při psaní?
Je to dost podivné, já jsem od Virginie Woolfové nečetla nic. Nejdřív jsem si myslela, že mi tím prokázal špatnou službu, protože se mě na to každý ptá a já musím každému říct: „Hm, to je trapas…“ Ale nakonec se ukázalo, že Virginie na záložce je pro pár lidí velmi důležitá, snad orientační. Mě by teda srovnání knihy s Woolfovou nezaujalo, nic proti ní, ale…
Využíváte podobnou kompozici…
To já ale vůbec netuším.
Proč jsi zvolila členění na tři části?
Příběh potřeboval úvod. Původní záměr byl zřejmě asi takový, že střední část bude delší a okrajové kratší… Dopadlo to jinak. Neřeším dopředu vše do detailu.
Jaký jsi měla podnět k napsání K moři? Vlastní zážitky? Je v něčem autobiografická? Jsou postavy obrazem tvých známých?
Ano, je tam vlastně částečně moje rodina, třeba sestřenice. Ale zážitky vůbec. S rodiči jsem u moře byla, ale nemám ani jednu sestru. Nedokážu samozřejmě přesně určit, proč jsem příběh takhle vymyslela. Nápad už je tak šest, sedm let starý.
Proč kniha vyšla až teď?
Vyšla v září minulého roku, ale napsaná byla rok předtím v prosinci. Vydání tedy proběhlo poměrně rychle. Přibližně rok a půl po dopsání, to není u nás příliš zvykem.
Rychlé vydání poukazuje, že se román líbil. Překvapila tě nominace na Magnesii Literu?
Nemůžu říct, že bych byla překvapená. Takové věci očekávám jako automatické. Když se pak stanou, pouze se splní předem daný plán. Ne, samozřejmě žertuju. Ale na druhou stranu přece nikdo nedělá věci, o kterých by si myslel, že jsou pitomý.
V poslední části se objevuje postava Petry…
To je jen fór. Přijde mi zábavné, když se mě lidé snaží spojit s literární postavou, která nese moje jméno.
To určitě čtenáři udělali.
Myslím, že když rodiče román četli, museli se tam hodně najít.
Velmi mě zaujaly popisy postav, jejich snů a tužeb. Jejich příběhy jsou naznačovány jen po částech, působí to velké napětí...
Dělám to tak neustále. Musím mít vždy příběhy pro postavy vymyšlené celé, abych věděla, co se s nimi stane. Většina mých prací, vlastně i K moři, začíná z hrozně malého nápadu, na který se začne nabalovat víc věcí. Například z jedné mikropovídky, kterou jsem napsala v osmé třídě na základce, teď píšu další knihu. Mám asi tendenci úplně vytěžit, cokoliv mě napadne. Ono mě toho totiž zřejmě zase tolik napadat nebude.
Dalo by se to shrnout tak, že jsou náměty, které jsi vymyslela už dávno, a stále se k tobě vrací?
Spíš s nimi pořád pracuju, ale něco se vrací. Vůbec nevím, jak K moři vzniklo, asi jsem byla s rodiči u moře a bylo to smutný. Ale nevím, jak jsem přišla na ty dvě rodiny.
V románu je pro postavu Jitky velmi důležitý pes Kaštan. V literatuře je tento motiv velmi častý. Jaký je tvůj vztah k psům?
Měli jsme psa dřív a rodiče jednoho mají i teď. Ale není to pro mě nic zvláště důležitého. Nápad s Kaštanem taky vychází z jedné mé povídky. Je o chlapci, kterému se ztratil pes. Tím jsem vyčerpala další motiv. Já mám někdy pocit, že jsem do té knihy dala úplně všechno, co mě kdy napadlo, a teď nemůžu dělat nic jiného, protože jsem už všechno použila.
Poslední část, Zbytky životů, je takovým epilogem pro každou postavu zvlášť. Těšila jsem se při čtení, jak to všechno dopadne, jakými změnami hrdinové projdou, a jsem ráda, že tento dovětek v knize je. Potřebovala jsi tím něco dovysvětlit?
To jsem ráda. Právě za ten konec mě lidi často kritizují. Prý je v knize nadbytečný. Ale já si myslím, že jeho přítomnost je nezbytná, protože bez něho nemá celá kniha smysl. Tím se vše uzavře, až sled těch banalit dá dohromady celý život.
V tom bude asi odlišnost od Virginie. Dneska vládne spíš trend otevřených konců.
No právě.
Jsi spokojená s ilustracemi a obálkou?
Ilustrace se mi líbí moc, to bych je tam jinak neměla. Větší problém mám s obálkou. My jsme ji sice dělali s bratrem Milanem společně, on ji měnil podle mých návrhů, takže je to moje vina, že mám obálku, která se mi už nelíbí. Naopak u ilustrací mě mrzí, že jich není víc.
Pracuješ teď na druhé knize. Je to také román?
Ne, budou to tři novelky, nebo možná jenom dlouhé povídky, to nedokážu určit, trošku smutné, spojené jedním tématem. Zatím mám napsanou jen jednu, takže je to zatím takový nijaký…
Tlačí tě termín?
Ne, netlačí mě nic, spíš mám potřebu. První knihu jsem psala v roce 2006, a loni jsem krom scénářů nenapsala nic, takže jsem si řekla, že letos bych něco měla napsat. Ale nevím, na první knihu se objevily docela dobré recenze, líbila se, tak se bojím, že u druhé všichni řeknou: „No jo, příběh zase o ničem, styl pořád stejný, nic se neděje.“ Asi bude náročné navazovat, stejně každý má styl neměnný, nikdo nenapíše jednu věc takovou a druhou jinou. Tohle je očekávání, které se nikdy nemůže naplnit. Jako třeba chudák Petra Hůlová by po Paměti mojí babičce už nikdy nemohla nic napsat, protože všechno píše stejně.
Zajímáš se víc o současnou literaturu, nebo starší?
Určitě o současnou. Asi před rokem jsem četla českou, pak jsem vyčerpala ty autory, kteří mě bavili. Ale třeba teprve teď jsem objevila Hájíčka, který mě úplně dostal. A momentálně čtu tu edici, jak vychází v Odeonu, má moc hezké obálky… Světová knihovnička? Ta je moc dobrá. Na bohemistice jsem četla české 19. století, taky se tam dá něco najít, ale nevím. Jinak čtu z české literatury například Jaroslava Havlíčka, jeho povídky jsou úplně báječné. Svého času jsem taky měla docela ráda Párala, i když už to dneska nechápu. Ze současných je podle mě super třeba Patriarchátu dávno zašlá sláva od Pavla Brycze.
A jak si užíváš svou popularitu, autorská čtení, připadáš si teď po nominaci slavná?
Ne, vůbec. Literatura... Nikdo se o ni nezajímá, o ničem se neví. Je to sice smutné, ale co se dá dělat.
Petra Halbichová
Petra Soukupová je spisovatelka, scenáristka a produkční. Její debutový román K moři byl nominován na Magnesii Literu za rok 2007 a nedávno za něj obdržela Cenu Jiřího Ortena. Studuje scenáristiku a dramaturgii na FAMU.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(10. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2304
Bilance půlroku boje o pražskou kulturu
Iniciativa pro kulturu hodnotí sedm měsíců po pražských „dubnových bouřích“Jakub Jehlička
( jakub.jehlicka)
V pondělí 24. listopadu uspořádala Iniciativa pro kulturu tiskovou konferenci v divadle Archa při příležitosti benefičního večera pro ohrožený festival Tanec Praha. Tomu vyvstaly potíže v dubnu, kdy těsně před začátkem festivalu magistrátní Výbor pro kulturu snížil dotaci navrženou Grantovou komisí z původních 3 milionů (částka z minulých sezon) o 90%, což znamenalo výrazné změny programu a vyvolalo pozdvižení mezinárodního rozsahu. Uspořádání dalšího ročníku by podle organizátorů festivalu za těchto podmínek bylo prakticky nemožné. Samotná benefice měla na programu taneční vystoupení Věry Ondrašíkové a souboru Nanohach, večer uváděl Petr Nikl. Věnujme se ale tomu, co přineslo předcházející setkání se zástupci Iniciativy.
Jeho hlavním bodem bylo zveřejnění dlouho očekávaného prohlášení Iniciativy, jež hodnotí mimo jiné práci Poradního sboru primátora na základě požadavků petice Za Prahu kulturní (která měla poměrně velkou odezvu), v reakci na níž primátor Bém Poradní sbor svolal. Nyní uplynulo už sedm měsíců od formulování požadavků Iniciativy ohledně řešení nastalé situace a také pojetí kulturní politiky města vůbec. Ony požadavky byly rozděleny do pěti bodů.
Jak prohlášení shrnuje, většina byla splněna – u všech ovšem s více či méně významným ale. Podívejme se na ně podrobně:
První bod, stěžejní a nejdiskutovanější, požadoval oddělení grantů neziskové sféře od podpory sféry „komerční“ a zrušení nejhlasitěji odmítané dotace na vstupenku. Ta byla tedy vskutku zrušena, zbytek prozatím řeší Poradním sborem připravené grantové kolo na rok 2009.
Druhým bodem bylo přerušení transformace některých divadel na veřejně prospěšné organizace, nežli bude definována síť veřejných kulturních organizací. Transformace byla pozastavena, dále byla přislíbena revize dosavadního postupu a audity v inkriminovaných divadlech – k těm ale zatím nedošlo a tak je zde situace stále velmi mlhavá.
Třetí bod, totiž odvolání Milana Richtera z postu radního pro kulturu a Ondřeje Pechy z čela Výboru pro kulturu, nebyl vůbec splněn – oba jmenované zastupitelstvo podrželo v jejich funkcích.
Další bod petice požadoval přímo existenci Poradního sboru primátora jakožto zákonné možnosti zasahování odborné veřejnosti do kulturní politiky Hlavního města. Tento požadavek byl tedy jak známo splněn – a dle Iniciativy je i personální složení sboru v zásadě kvalitní, i když není např. přítomen nikdo z Divadelního institutu, natož z univerzity apod. a výtvarné umění reprezentuje jen řečený Milan Knížák.
Za páté petice volala po okamžitém řešení situace subjektů akutně ohrožených. Zde došlo také jen k částečnému řešení: některé instituce (jichž se netýkají pravidelné roční granty) obdržely jednorázové příspěvky. Ostatní instituce (znovu třeba zdůraznit, že se zdaleka nejedná jen o divadla) financované podle nyní již zrušeného grantového systému ale stále nevědí, na čem jsou (tisková zpráva uvádí jako příklad Strašnické divadlo) – nutno říci, že z dlouhodobého hlediska, protože granty na rok 2009, připravené Poradním sborem, byly již schváleny.
Iniciativa se nově také zastala dalšího „ohroženého“ subjektu, a sice galerie Artwall, již provozovalo Centrum pro současné umění na zdi pod Letenskými sady. Magistrát (majitel) vypověděl na konci května pronájem zdi skupině Rafani (od níž mělo Centrum prostor propůjčen) – v reakci na „antiolympijskou“ instalaci Kolektivní identita skupiny Guma Guar, jež využívala po svém, dle města neoprávněně, grafické podoby olympijské kampaně. Iniciativa trvá na tom, že výstava zákonům neodporovala. Magistrátu tak znovu po sedmi měsících adresuje petici, tentokrát z důvodu „v demokratické společnosti skandální nepřímé cenzury, vedoucí k likvidaci umělecké galerie.“
Jakub Jehlička
Tisková konference (organizátor Iniciativa pro kulturu)
24. 11. 2008. Divadlo Archa, Praha.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.
(12. 12. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2307
Pišťucha je vypečená
Poťouchlíci a srandakresbičky nejen pro dětiŠtěpánka Pašková
( stefan.segi)
Autorka si za hrdiny vybírá bizarní, přesto ale skutečné živočichy, jako jsou trubýš, macarát nebo vychuchol, a na základě jejich podivných jmen, zvířecích podob a způsobu života pak rozehrává jednotlivé povídky. Například protagonistkou hororového příběhu se stává mořská okurka, která má ve zvyku vyvrhovat své vnitřnosti a nechat je k sežrání jiným. „Takže chcete-li, děti, klidně spát, nečtěte tento příběh večer, a chcete-li klidně žít, nečtěte jej vůbec“.
Ale nehraje se jen uvnitř příběhu, vtipkuje se i s podobami zápletky: jednou nemůže být vůbec odvyprávěna, protože „už jsme popsali moc papíru“, jindy se nedostaví hlavní hrdina, jímž je gekon listový, neviditelný díky svému mimikry.
Žánrově jsou příběhy rozmanité. Čekejte dokonce i romantickou lovestory, špiónský příběh a několik mytických výkladů. Nebo snad víte, jak se stalo, že kivi nosí teplákovku? A pak tu samozřejmě najdeme i bajky. Bohužel tam, kde se poctivě ždímá ponaučení, kde se názorně ukazuje a shrnuje, kniha ztrácí kouzlo. A navíc, děti nejsou hlupáci. Autorka naštěstí k nabádání sklouzává jen výjimečně.
Naopak nejpovedenější jsou její příběhy tehdy, když je popadne dětská rozjívenost. A když nechává zvířátka (často drzá a vyčůraná) promluvit: „Uááá, stůj, kníre, udeřila tvá poslední minuta!“ To na vousatého tamarína vyskočil z křoví ocelot chvíli poté, co tamarín jen o vlásek unikl anakondě tlusté jak stehno. „Opica do hrnca!“ poskočil tamarín. „Jako by už toho dneska nebylo dost!“
Ale všechno to ještě není. Za největšího poťouchlíka celé knihy vyhlašuju ilustrátorku Alžbětu Skálovou, která rozjíždí povedené „srandakresbičky“ až po předsádku, kde uličnicky promíchá hrdiny jednotlivých příběhů a jejich repliky v bublinách. Ale to se musí vidět.
Štěpánka Pašková
Brodecká, Lenka: Pišťucha má problémy. Ilustrace: A. Skálová. Brno, BROD (Lenka Brodecká) 2008. 80 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(23. 1. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2324
„Plán? Budeme ho mlátit, dokud nepadne“
Captain America se vrací, aby zatočil s terorismemStefan Segi
( stefan.segi)
Akční superhrdinský komiks již od počátku devadesátých let zažívá poněkud turbulentní období. Alan Moore nejprve svými The Watchmen (nyní i ve vašem kině) zbořil většinu mýtů, načež Frank Miller v Návratu temného rytíře ukázal, jak se dá na zbořeništi vybudoval nová legenda. V Ultimates se pro změnu oživuje superhrdinský tým a v jeho čele nestojí nikdo menší než Captain America. To ve spojení s monumentální superrealistickou kresbou slibuje kvalitní počteníčko pro milovníky superhrdinské postmoderny.
Vydavatelství Marvel je jedním ze dvou největších vůbec, takže se do Ultimates probojovaly pouze hvězdy z největších, tedy především Incredible Hulk a Iron Man (oba nyní i ve vašich videopůjčovnách). Z politických důvodů byli vyloučeni populární X-Man a pro přílišnou civilnost i Spiderman.
Komiks Ultimates pracuje v zásadě se dvěma postupy. Jedním je ona dětská touha vidět, co by se stalo, kdyby si to mezi sebou rozdali Stallone a Schwarzenegger, zde konkrétně Hulk a Captain America. Druhou rovinou, která nejvíce odlišuje současné superhrdinské komiksy od těch původních, je silná aluzivnost a intertextualita. Thor je tedy ukázán jako ekologický aktivista, Iron Man je požitkářská celebrita a celý tým se baví o tom, kdo bude koho hrát ve zfilmované verzi.
Zato prvky inzerované na obálce, tedy brutální násilí a především dospělost, se jaksi nekonají. Ultimates sice nešetří cynickými hláškami, ale to z nich ještě nedělá bůh ví jak dospělé jedince. S elementární znalostí vývojové psychologie bych jejich zmatečné a excitované chování zařadil tak nejvýše do puberty, což ovšem není nutně na škodu. Podobně jsou na tom podle Auerbacha i hrdinové Trojské války (znáte z televize) a na působivosti to Iliadě nikterak neubírá.
První The Ultimates tak zůstávají roztomilou, dokonale řemeslně zvládnutou hříčkou, která ale zaujme především zkušené fandovské jádro. Otázkou ovšem je, zda v Čechách takové jádro vůbec existuje. Pokud ano, jistě se po temném konci jedničky už těší na dvojku.
Stefan Segi
Millar, Mark: Ultimates – Nadčlověk. BB art & Crew, Praha 2008. 147 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(8. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2338
Stínohrátky
Neumělý debut mladého formalistyOndřej Hanus
( ondrej.hanus)
Za prvé, Hanus je formalista. Jak správně podotkla Milena M. Marešová, „vydávat první sbírku právě ve formě sonetů je buď čiré šílenství, nebo propočítaná exhibice“. V případě Stínohradu jde o obojí. To, co se tváří jako sevřenost, je ve skutečnosti pouhá hra se slovy, místy navíc hodně neumělá. To je obzvlášť patrné na častých inverzích, neprostupných vrstvách metafor (často genitivních, což je znak básnické nemohoucnosti), neinvenčních rýmech („příští – tříští“, „slinu – splynu“, „žízním – sklizním“, „pláčem – vláčen“ apod.), slovní prostotě a pojmové nedostačivosti. Obsah se ztrácí, místo něj se objevuje zveršovaná nuda. Občasné pokusy variovat tradiční formu sonetu jsou samoúčelné a nezajímavé, formální ozdůbky, jako třeba akrostich nebo aliterace, jsou na tom stejně.
Za druhé, nejčastějším tématem Stínohradu je smrt. Okolo tohoto slova Hanus obsesivně krouží a nehodlá ho opustit ani v jednom ze tří oddílů, do kterých je sbírka rozdělena (Sonety mrtvým, Běžící gazely a Ořechy v listí). Je to místy až trapně groteskní, třeba když si přečteme pubertálně patetické věnování („Beátce, lásce a múze mého života“), za nímž následují verše o prasatech na jatkách. Základní polohou sbírky je tedy především křeč, základní vlastností statičnost. Autora nikterak neomlouvá, že většinu textů napsal kolem osmnáctého roku života.
Za třetí, Hanus dává na odiv svou víru jako čerstvě prohlédnuvší konvertita: „Bůh“ nebo „Pán“ se vyskytuje na každé druhé stránce. A jako vždy i zde to signalizuje především fakt, že se autor zaštiťuje božskou autoritou, aniž by prožil skutečně plný duchovní přerod – je zkrátka pozér.
Nakonec dodejme, že knihu ilustroval (a to velmi zdařile) Pavel Piekar. To je však to jediné, co je na Stínohradu hezké. A je to málo.
Ondřej Hanus
Hanus, Ondřej: Stínohrad. Weles, Brno 2008. 90 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(9. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2339
Pochodeň číslo 1
Prozaizace nedávné minulostiAndrea Fiřtíková
( andrea.firtikova)
Vojska varšavské smlouvy přijíždějí do Prahy. Ve městě vládne zmatek, ale i odhodlání bránit vlast před okupanty. Vypravěčka nejprve zachycuje chování celku, ale postupně se její pozornost obrací k jednání jednotlivce. Hlavní postavou se stává student filozofie Jan Palach.
Autorka se věnuje popisu studentských aktivit, které probíhaly nejen v srpnu 1968, ale také 17. listopadu v podobě studentské stávky, a které měly národ vyburcovat k odporu. Palachovo odhodlání k boji přechází v deziluzi z domácí politické scény i z pasivity spoluobčanů. Palach však stále věří, že může vše změnit, a proto se rozhodne ke svému sebevražednému činu.
Kniha je rozdělena do pěti kapitol, z nichž jsou tři psány v er-formě a zachycují pohled na počínání Jana Palacha. Dvě kapitoly mají podobu fiktivního Palachova deníku. Ich-forma, ke které Procházková v smyšlených deníkových zápiscích přechází, přibližuje čtenáři hrdinovo myšlení a jeho osobní vztahy. Střídání nadosobní a osobní roviny nám pomáhá lépe pochopit jeho čin a vnímat ho jako člověka, který měl svou rodinu, lásku, přátelé. Autorka prezentuje osobnost Jana Palacha jako přemýšlivou bytost se smyslem pro spravedlnost a snaží se vystopovat pravděpodobné impulzy k mučednické smrti, která měla okolí otevřít oči.
Zrekonstruovaný příběh je kombinací faktů a fikce, protože jisté skutečnosti už nejsou dohledatelné. Zachycuje dějiny, které nejsou od současnosti tak vzdálené. Celá éra okupace se nás dotýká ještě dnes. Lidé starší generace mají vlastní vzpomínky, které mohou s prózou porovnat. Tato kniha může mladším čtenářům velice přijatelnou, čitelnou a čtivou cestou přiblížit dobu i osobnost Jana Palacha.
Andrea Fiřtíková
Lenka Procházková: Slunce v úplňku - Příběh Jana Palacha. Praha, Prostor 2008. 288 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 16. 5. 2009.
(13. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2346
Marjáalláh! Gregorová nemá z jazyka strach
Prvotina Báry Gregorové zve na výlet do „ázije“ a netušených zákoutí jazykaKarolína Demelová
( karolina.demelova)
Vepřo-knedlo-zelo, prase smůlu mělo. Česká knížka a česká kuchyně se pozná celkem snadno. Poslední dobou se ale objevuje čím dál více edic zaměřených na překlady té nejaktuálnější zahraniční literatury a také přibývá českých autorů, kteří si ze stipendijních pobytů vozí kromě fotek i kuchařky a osvědčené recepty od známých. Bára Gregorová je znamenitá cukrářka, v české kotlině se nenajde nikdo, kdo by s takovou grácií sypal do češtiny místo kypřícího prášku neologismy a strouhal do ní polštinu, ruštinu, němčinu, angličtinu a kdoví co ještě. Několik prvních stránek čtenář žasne, stále se vrací a nevěřícně olizuje exoticky znějící věty.
Jazyk – to je to hlavní (a možná i jediné), čím je knížka tak atraktivní. Neskutečné jazykové kotrmelce a vylomeniny, rýmovačky, kouzelné nadávky („Ale ten chtíč, ach ten chtíč, nechce pryč, nechce pryč, a já nic, dneska zase nic! Marjáalláh, těpic!“); hravé přeskakování z češtiny do polštiny, ruštiny a zase zpět, části textu psané v azbuce… Tímto jazykovým šílenstvím se čtenář buď nechá strhnout – nebo si může nohou trhnout! Anebo může zalistovat na konec knihy, kde najde „slovníček výrazů strjómnych a (ne)srozumitelných“, který nabízí svérázný překlad některých slov: „báltika – baltského piva móře, bez poňátija – bez ánungu, bělohnojka – kuřivo levné na úst hnojení, běreměnnaja Nasťa – těhulka Nasťulka“. Autorka si vytvořila svůj vlastní, navýsost originální jazyk gregorštinu, v níž filologové jistě záhy odhalí příbuznost s masłowštinou.
Jazyk, jazyk… A příběh? Zpočátku je čtenář natolik stržen a okouzlen slovními orgiemi, že ho skoro ani nevnímá. Až postupně zjišťuje, že se v knize prolínají vypravěči i časové roviny a až do konce knihy může hrát s autorkou hru na kočku a myš, pokoušet se pospojovat rozbíhající se linie a dohadovat se, jaké jsou vztahy mezi jednotlivými postavami. Jazykově nejvýživnější a zároveň obsahově nejzmatenější jsou vypravěčské party chlapce, který jako by vyskočil z Červené a bílé Doroty Masłowské. Jakési jasnější obrysy dávají ději až umírněnější pasáže dívky Niny, která odjíždí do „ázije“, protože tam chce „učit a učit se“, možná ale taky proto, že potřebuje utéct (ať už před čímkoli). V pohádkově nekonkretizované „áziji“ se zamiluje do Lachmatyho, se kterým ji pojí láska k horolezectví. V této fázi textu se začne sypat lavina „znamení“, která mají čtenáře nejspíš dovést k nějakému zásadnímu poselství. Jenže ouha, zázrak se nekoná. Nebýt jazykových piruet a důmyslné kompozice textu, trčelo by před čtenářem jen torzo nedomrlého příběhu, které by dokonce místy iritovalo svými pseudosprirituálními tendencemi. Děj se zasekává, nefunguje, za chytrou jazykovou přesmyčkou je cítit prázdnota a neživost obsahu.
„Byl jsem na počátku svejch sil,“ začíná první vypravěč svůj příběh. Autorka byla zjevně také, z textu sálá energie a rozkoš z tvorby, až dětská radost z možností jazyka. Jenže pro samé přerovnávání slovních kamínků zapomněla, že cílem výpravy je dojít až nahoru, na horu příběhu. Rozkročila se mezi dvěma póly: vzorně si připravila výbavu, totiž jazyk, ale od něj se snažila přeskočit rovnou až k výšinám abstraktních motivů a „zásadním sdělením lidstvu“. Lano je třeba upevnit pořádně – tentokrát odskákala nedotaženost pouze hrdinka, příště to může zlomit vaz autorce. „Nalezla jsem se. Jsem na počátku svých sil,“ uzavírá text vypravěčka Nina. Doufejme, že je teprve na počátku svých tvůrčích sil i Bára Gregorová.
Karolína Demelová
Gregorová, Bára: kámen – hora – papír. Labyrint, Praha 2008. 173 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(13. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2347
Noc s Holanem
Španělská básnířka vzpomíná na životní setkáníJakub Jehlička
( jakub.jehlicka)
Clara Janésová (nar. 1940) se v tomto textu na pomezí dokumentu a autoreflexivní básnické prózy vrací ke svému setkání s Vladimírem Holanem. Nejprve to byl překlad Noci s Hamletem, jenž se jí náhodou dostal do ruky a nenávratně ji „uvedl do pohybu“: „…byla to svítilna ve stínu, do jakého mne vnořilo odmítnutí života každodenních událostí…“ (z té doby také pochází sbírka básní Kampa, Holanovi věnovaná). Později navázala s Holanem korespondenci a od roku 1975 až do jeho smrti jej několikrát navštívila v Praze. Stali se přáteli, Janésová se naučila česky, aby mohla Holanovo dílo přeložit. Její péčí tak téměř kompletní Holan vskutku španělsky vyšel.
Básnivým vykreslením návštěvy u Holanů, zprvu nepříliš vlídného přijetí od básníka žijícího už léta v izolaci, nadšených dojmy z Prahy a české kultury, prochází temný, hamletovsky existenciální podtón. Inu, Janésové výraz je tak nějak neodbytně holanovský, jako by nadále vedla dialog s mrtvým básníkem, dialog, jenž začal na dálku, náhodně (stejně náhodně, jako se Janésové dostal „neznámý český básník“, se k Holanovi dostali básně Janésové), a navzdory všem zdem stále pokračuje. Skoro až mýtickou osudovost tohoto vzácného spříznění duší ilustruje pointa knihy.
Nabízelo by se totiž, napovídá tomu koneckonců i název knihy, že právě Janésová musela být předobrazem pro Holanovu Noc s Ofélií. Překvapivě tomu tak ale nebylo: „Ta báseň (…) byla napsána v srpnu 1972. 1972!, když já jsem trávila celý rok s jeho knihou v kabelce, celý rok ji četla, ale dosud neudělala jediný pokus se k němu přiblížit. Takže o tři roky později, v roce 1975, když mě Holan viděl přicházet, koho spatřil? Kruh se uzavíral.“
Jakub Jehlička
Janésová, Clara: Oféliin hlas. Překlad: A. Krásová. Paseka, Praha 2008. 104 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(16. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2360
Ono se to hýbe!
Odložené hračky, staré hadry a polámané židle ožívají. Kde? Přece Na půdě!Ivana Řezníková
( ivana.reznikova)
Český loutkový film byl od dob Jiřího Trnky pojem, synonymum originality a kvality. Jedna věc se filmu Na půdě rozhodně nedá upřít, a to právě preciznost, vynalézavost a hravost, která by nejspíš vystačila na filmů deset. Stará dobrá loutková animace působí po desítkách počítačově animovaných filmů imitujících Pixar rovněž vysloveně osvěžujícím dojmem. Odložené krámy na zaprášené půdě jsou nádherně omšelé a opředené vzpomínkami, barevná stylizace do tlumených šedohnědých odstínů také potěší. Bohužel pokud v sobě nenajdete velmi malé dítě, je právě originalita animace to jediné, co vám film nabízí.
Na půdě je zkrátka a dobře pohádka se všemi klady a zápory, které jsou s tímto slovem spojené. Děj filmu lze vystihnout několika málo větami. Panenka Pomněnka je unesena do Říše zla, kde vládne strašlivá Zlatá hlava. Ostatní odložené hračky překonají všechny strasti cesty, přemůžou zlé bytosti a ztracenou panenku vysvobodí. Toť vše. Film samotný je jako celek zhruba tak dramatický jako tento odstavec.
Na tuhle narativní kostřičku jsou navěšeny famózní nápady, které jsou sice dramatičnem přímo nabité, jenže většinou vyzní do prázdna. Proč rytíř Krasoň bojuje s nafukovacím drakem? Proč si rytíř, medvěd Mucha a plastelínový panáček Šubrt každé ráno hází kostkou, aby zjistili, kdo má ten den narozeniny? Proč všichni nastupují do vlaku, kam jede? Takových proč se během filmu objeví mnohem víc a mě napadá jediná odpověď: aby se na předměty na půdě neprášilo až tak moc.
Tahle proč se objevují z jednoduchého důvodu – touha použít co nejvíc předmětů zcela vytlačila touhu použít je k něčemu smysluplnému (například k zachraňování unesené panenky). A stačilo by málo: vybrat si jeden aspekt a ten posílit, aby se prolínal celým filmem a tak mu dodal jakýs takýs rytmus. Parodování projevů diktátorů, muzikálové číslo děsivých příšer, šmírování, šílené rádiové pořady – kéž by se tam některá z těchto věcí objevila aspoň dvakrát! Anebo udržet pravidla pohádky i tady: nevěnovat pozornost věcem, které nejsou podstatné. Bohužel, zrovna tyhle věci jsou krásné, okouzlující a zábavné. (Takže si teď připadám vážně, vážně mizerně, když filmu vytýkám právě tohle.)
Pozor, nechci ani v nejmenším naznačovat, že se kvůli příběhu v kině budete nudit. Jen se zkrátka připravte spíš na zážitek podobnější výstavě sympaticky originálního sochaře/malíře. Barta totiž zkombinoval snad všechny druhy animace, které dnešní doba zná, a nejen animace, zapojil i živé herce. Naprosto geniální je propojení dvou- a trojrozměrné animace: sny a všechno za okny nebo v zrcadle je 2D, zatímco celek je 3D. Na scénu na vlakovém nádraží nikdy nezapomenete, protože působí jako živá, ačkoli místo lidí na vlak spěchají šachové figurky. Jiří Lábus jako autoritářská Zlatá hlava vládne tvorům, kteří v děsivosti dalece předčí filmy Tima Burtona (zvlášť když se dají do tance a do zpěvu). Špína se dá vygumovat, polštáře se vznášejí nad půdním harampádím jako mraky, z fénu lze sestavit letadlo, parník, ponorku a helikoptéru. A už jste někdy viděli ručně animovanou povodeň? Respektive, už jste se někdy báli černých igelitových pytlů?
Ostatně – vzpomínáte, jak jste si jako malí hráli s každou věcí, která vám přišla pod ruku, a spřádali jednoduché dobrodružné příběhy? Tohle je ono: dětská hra na velký příběh, kterou někdo natočil tak, jak si to dětské oči představují. Pokud se na to budete dívat takhle, nejde filmu vytknout vůbec, ale vůbec nic. To pak volejte sláva a tři dny se radujte.
Ivana Řezníková
Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny (ČR 2009)
Režie: J. Barta
Hrají: J. Lábus, L. Pernetová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(18. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2369
Kdy má náš život smysl?
Poetika v hnusu Josefa FormánkaLudmila Pechová
( ludmila.pechová)
Jde o převyprávěnou zpověď člověka, který z bláta a marastu /ne/všedního života vyhrabává skryté poklady, ať už obrazně či doslova. Bernard Mares, muž vzdorující osudu: přežívá peklo války, šikanu v lágrech a dírách nejhorších českých věznic. Neustále nalézá a ztrácí svou životní lásku. Zocelený všemi ranami, přemýšlí, proč se ho život drží tak zarytě, když všude kolem řádí smrt.
Příběh je jednoduchý: o tom, co způsobí zvláštní setkání opilého novináře se starým podivínem. Konfrontováni s minulostí, pronikají nakonec hluboko do svého svědomí. Zápletky se rozrůstají spolu s tím, jak stařec odhaluje tajemství svého života. Zbyde jen poselství o těch nejobyčejnějších věcech, sdělení, které je třeba předat jakousi „tichou poštou“ do našich schránek.
Lze říci, že jde také o „román o románu“ – autor hodnotí styl svého psaní, způsob, jakým text vznikal, jde o určitou sebereflexi. Dobře zvládl zvláštní schizofrenní roli nejen tvůrce, ale i postavy. Bez příkras a téměř plasticky zachycuje drsné prostředí, v němž se Mares pohybuje. Pro silnější dojem využívá i neobvyklá přirovnání a šokující kontrasty. Jeho vyjadřování je plné paradoxů, i v nejodpornějším hnusu hledá poetiku.
Velice strhující dílo, plné dějových zvratů a zápletek. Dobré sousto; někdo však zrovna nemusí skousnout všudypřítomnou vulgaritu, která text prostupuje. Jenže dané téma jiné prostředky ani nevyžaduje. Autor dovedně využil tématu z doby nedávno minulé a zcela mistrně jej zpracoval. Nenabízí řešení, jen další a další nezodpovězené otázky. Ať si do svědomí sáhne i čtenář.
Ludmila Pechová
Formánek, Josef: Mluviti pravdu. Smart Press 2008. 423 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2372
Růžová publikace
Recenze na špatnou knihu Jaroslava HoloubkaBarbora Krucká
( barbora.krucka)
Kniha je rozčleněna podle tajemného klíče do tří oddílů po čtyřech povídkách. Ať ji čtenář (čili potencionální kupec) otevře prakticky na jakékoli stránce, má značnou šanci, že narazí na popis erotické situace nebo na jméno a) celebrity, b) intelektuála.
Prvních jedenáct povídek se vyznačuje především absencí pointy, exhibicí autorovy intelektuálnosti a smrští jmen známých osobností, která mají vzbudit dojem, že autor je světák a zná cool a in lidičky, a tedy je stejně cool a in. Očekává-li čtenář, zmaten či navnaděn vyzývavým přebalem, erotické povídky lehce nad úrovní bulvárního porna, bude trpce zklamán. Erotické motivy se v povídkách sice vyskytují, ovšem v daném kontextu nepůsobí zrovna vzrušujícím, natož pak inspirujícím dojmem.
Povídky drží pohromadě pouze růžová vazba. Působí dojmem, že autor vysypal šuplík se školními slohy: jedna povídka je o zabijačce na vesnici ve fantaskní krajině dětství, druhá dojímá příběhem zamilovaných bezdomovců, třetí freneticky a neobvykle nevtipně popisuje příjezd delegace z Bruselu. Zkrátka „ze života“ ad absurdum.
Ovšem všech jedenáct povídek je pouhou předehrou k majstrštyku, poslední povídce, která dala název celé knize. Autor se ovšem již v druhém odstavci vyznává, že se povídka měla jmenovat Rozpomínání a sny schizofrenika J.H., vzápětí však skromně dodává, že to z obsahu povídky jasně vyplývá. Nelže.
Povídka, která je přibližně pětkrát delší než všechny ostatní (má přes sedmdesát stran a celá kniha má stran dvě stě padesát), je pokusem o automatický text do sebe zamilovaného pisálka, který se zhlédl v roli intelektuálního bohéma. Skládá se z rádoby filosofických úvah, vzpomínek na milostná dobrodružství a dědečkova vyprávění, kvazipoetických popisů situací, které se přelévají v citáty obdivovaných intelektuálů, z nichž ční jeden nad všechny: shledáváš-li zajímavým mne, jsi geniální, shledáváš-li zajímavým sebe, jsi nudný.
S tímto vědomím nejspíš autor napsal celou knihu. Kdo jej shledá zajímavým, je geniální.
Barbora Krucká
Holoubek, Jaroslav: Žárlivá postel. Knižní Klub, 2008. 256 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2374
Za zvuku šamisenů
Povídky slečny Ičijó ze Země vycházejícího slunceEva Levorová
( eva.levorova)
Koncem 19. století prodělávalo Japonsko nejstrmější úsek své cesty k modernímu státu. Literatura zažívala obdobný vývoj. A právě v tomto období psala své básně a povídky výjimečná mladá žena Higuči Ičijó. Vzdělaná v klasické japonské a čínské literatuře, dodržovala do určité míry tradiční postupy – užívala aluzí na kanonická díla, včleňovala úryvky básní. Psaním však potřebovala uživit svou rodinu, a tak se zároveň částečně musela podřídit obecnému čtenářskému vkusu, což rozhodně nebylo na škodu. Tato souhra okolností, společně s nesporným talentem daly vzniknout jedinečným povídkám.
V knize Zápolení se můžete setkat se čtyřmi z nich. Díky nim zavítáte do prostředí japonských předměstí konce 19. století, nahlédnete do skromných příbytků těžce pracujících obyvatel nejchudších čtvrtí i do nazdobených luxusních domů majetnějších a společensky výše postavených měšťanů.
Nečekejte však lavinu reálií a hutnou orientální atmosféru. Při čtení místy možná i zapomenete, že v ruce právě nedržíte českou, či jakoukoli jinou českému čtenáři běžně dostupnou literaturu. V popisu soubojů mezi skupinkami chlapců ze dvou nepřátelských ulic možná ucítíte přímo nádech romantiky foglarovských dobrodružství… Všudypřítomný zvuk šamisenů (speciálních louten, na něž hrávaly gejši) vás ale vždy zase bezpečně vrátí zpět do Japonska.
Je třeba zdůraznit, že se jedná o komentované vydání. Kromě vysvětlení některých reálií a odkazů je kniha doplněna též velice informačně bohatým úvodem, doslovem, fotografiemi a dalšími poznámky, které vás dohromady zasvětí do atmosféry doby, literárního kontextu i samotného autorčina života.
Eva Levorová
Higuči, Ičijó: Zápolení. Překlad: M. Jelínková. DharmaGaia 2008. 198 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2377
Nová zlodějská filozofie
Jak se dalo přežít v TerezíněOlga Pavlova
( olga.pavlova)
Hlavní hrdina románu, malý Ludvíček, žije v Terezíně a zároveň v tomto prostředí dospívá. Má svoji filozofii, jak přežít v pevnostním městě; základy k ní čerpá ze slov řezníka Josefa Reinische a místního rabína. Každý den pracuje na nádraží, kde odnáší kufry nově příchozím, z nichž občas bere to, co potřebuje. Kluk se snaží pochopit, "jak může být nesprávné krást těm, co mají“. Ludvíček zná každou cestičku v Terezíně, a proto bez větších potíží může sehnat pečivo, máslo anebo knihy ze zakázané knihovny, které dál vyměňuje u Josefa Reinische za maso.
Jednoho dne se setká s dvanáctiletou dívkou Markétkou, do které se zamiluje, a tím se jeho představa o okolním světě začne měnit. V jeho filozofii přežití se objevuje starost o osud malé dívenky a její rodiny, což ho povznáší, cítí se „větší, nebo dokonce lepší“. Mezi dětmi vznikne mladá láska, kterou ani jeden nemá odvahu pojmenovat, a chápou ji jako velké přátelství.
Tento dojemný příběh, který dokáže oslovit každého, strádá většinou zbytečným počtem opakování myšlenek a situací, což způsobuje určitý zmatek v syžetové linii. Možná měl takový postup přiblížit atmosféru beznaděje, která panovala v Terezíně, ale bohužel se to moc nepovedlo. Do samotného příběhu je včleněna představa Arnošta Lustiga o smrti, životě a lásce, která má kontrastovat s Ludvíčkovou filozofií přežití.
Román je doplněn autorovými poznámkami o reáliích terezínského ghetta, což podle mého názoru knihu hodně obohacuje. Nechybí ani zvláštní humor, který vychází z úst řezníka. Přesto je toto dílo poměrně zmatené a samotný příběh zní přetaženě.
Olga Pavlova
Lustig, Arnošt: Zloděj kufrů. Odeon, Praha 2008. 352 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2379
Nedráždi Lvíče bosou nohou
Detektivka bez detektivaTereza Tauchenová
( stefan.segi)
Příběh krásné slečny Stříbrné (Gabriela Míčová), která prostřednictvím svých půvabů dosáhne vytoužené pomsty, se odehrává na pozadí letní Prahy šedesátých let. Okouzlující Lenka Stříbrná si podmaní seladona Karla Ledna (Roman Zach), nesmělého učitele Vaška Žamberka (Martin Pechlát) i nadutého šéfredaktora Emila Procházku (Jiří Štrébl). Každému z nich vstoupí do života a zcela je ovlivní.
Karla pohltí její temné oči, pro které je ochoten zradit kamaráda i svůj dosavadní životní styl. Vaška, který je pravým opakem milovníka, si k překvapení všech volí za svého muže. Procházku svým šarmem zláká k projížďce loďkou, ze které se šéfredaktor nevrátí.
Ve hře je odmaskována i literární inteligence těchto let. Její lhostejnost a strach vystoupit proti zavedeným autoritám. Katalyzátorem je začínající spisovatelka Jarinka Cibulová (Ivana Uhlířová).
Inscenace oslovuje náznakem a metaforou, pohrává si s kýčem a trapností. Celá se odehrává na plovárně. Velký bazén, který je naplněn vodou, je dokola obehnán molem. Postavy v bazénu tančí, perou se, milují se i topí. Namáčí se oblečení i zcela nazí, odklízejí do vody své přátele i protivníky. Pohyb bazénu naznačuje stav aktérovy duše. Slečna Stříbrná zanechává při každém svém výstupu na molu pár nádherných bot, jako by zametala stopy před svým budoucím činem.
Bohužel zvukový doprovod působil jako remix hudby k další z inscenací téhož divadla, Utrpení knížete Sternenhocha. Avšak pokud v předešlé inscenaci byl hlučný, nyní se hlasitost pohybovala na hranici únosnosti. Lvíče nepostrádá většinu obvyklých kvalit inscenací Divadla Komedie, přesto se ze sálu vychází rozpačitě. Viktorie Čermáková zbavila detektivní román většiny prvků žánru a zinscenovala lahůdku pro milovníky třešniček ne na povrchu dortu, ale uvnitř něj.
Tereza Tauchenová
Josef Škvorecký, Viktorie Čermáková: Lvíče
Režie: V. Čermáková
Hrají: R. Zach, G. Míčová, J. Černý, V. Hybnerová a další
Nejbližší reprízy Lvíčete jsou 6. 4., 17. 4. v Divadle Komedie
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(19. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2381
Konec kauzality v Čechách
Časoprostorový labyrint Tomáše ZmeškalaIna Marešová
( ina.maresova)
Česko v éře 40. až 90. let 20. století, Květa a Josef, nevěra, komunisté a Bedřich Hrozný. Ještě pár takových hesel a vydá to na typ špatného klišé s vysokou frekvencí výskytu v pamětech dětí nylonového věku. Čtenářská obec je v posledních dvou desetiletích zahlcená postkomunistickou produkcí, osvětlující snad ve všech existujících médiích, jak že jsme to tenkrát žili naše každodenní životy. Demokratický čtenář hltá příběhy o bestiální totalitě, podvojných lidských charakterech, rozštěpenosti privátního a veřejného prostoru, šedé oblasti viny a svědomí. Ostatně po právu, zapomenout se jistě nesmí. Jenže těch narativně zajímavějších reminiscencí minulého věku, vybočujících ze zaběhnuté linie pobitevního švejkování, je po čertech málo. Ale když už se objeví, nezapadnou.
Prvotina Tomáše Zmeškala mává na rozloučenou věcné přesnosti a politickým příčinám historických událostí. Ať na sebe totiž zloun vezme jakýkoliv převlek, zůstává zlounem, a to platí o totalitní ideologii dvojnásob. Zmeškal neilustruje dopad konkrétních zrůdností režimu, nechává lidské charaktery konfrontovat se se zlem obecným, nadrežimním, a zpovzdálí sleduje, jak se Josef, Květa nebo Maxmilián v přímém střetu s ním cukají jako ryby na suchu. V jeho světě nejsou jasné situace, označení viníci a pochválení mučedníci, jsou tu jen lidé, čelící tváří v tvář zlu. Chvilkami vyprávěcí perspektiva dokonce vyvolává dojem, že si autor vzal placené volno a rozhodl se jen dívat. Ovšem díkybohu za tak neangažované dívání.
Výsledkem takového postupu je totiž horizontální klouzání tam a zpět po časové linii mezi body tehdy (40. léta) a dnes (90.léta), kterým provází osud Josefa a jeho ženy Květy, nacházejících se v tragickém stavu celoživotního míjení. Sám titul románu klame tělem. Milostný dopis napsaný klínovým písmem může odkázat do sfér lepší harlequinky, kterou se mihne šifrolog Indiana Jones, kterýžto na půdě univerzity vysvobodí láskyplné sdělení z mlžného hávu starobylého chetitského písma. Pravda i nepravda zároveň. Josef je sice laický obdivovatel a uživatel klínového písma, vyluštěná šifra je sice milostné sdělení, nějaký ten závan univerzitního prostředí rovněž zaduje kolem, ale kýč to stále není.
Na romantické záhady zapomeňte, jsme v syrové realitě komunistických Čech, v mikrosvětě jednoho odloučeného manželského páru, citové vyprahlosti jedné dcery a surovosti jednoho muže. Zmeškal je šachista minimalista, a tak na celém poli téměř padesáti let hraje jen s několika postavami a nezměrným univerzem neurčitých odboček od hlavní linie. Právě proto povolávají někteří kritikové autorovu narativní strategii a práci s časovostí / bezčasovostí do literárněvědné dvorany slávy. V malém rozpětí každodenních událostí je čas a prostor zaoblován, zakřivován a proplétán tak, že vtahuje čtenáře do autentické bubliny konkrétní chvíle. A nezávisle na tom, jak mu v dané chvíli mohou dějové odbočky připadat neopodstatněné, je v nich přítomen. Překročil jordán mezi vnímatelem a vnímaným světem, stal se jeho součástí.
Tato recenze zcela záměrně nevypráví, jak proplula jedna pražská rodina půlstoletím vývoje Československa, proč se cesty Josefa a Květy nikdy doopravdy nesešly a ani neříká, k čemu že to byl onen záhadný dopis klínovým písmem klíčem. Ani román to ve své podstatě nedělá. Neotřelost příběhu totiž leží mimo dějovou linii, v práci se čtenářem, časem, detailem, vědomím postav, v práci se vzpomínkou.
Vody v českém rybníčku bahňáčku jen tak něco nerozčeří. A pokud ano, jsme za ten vzrušující pocit splývání a pronikání s fikčním světem ochotní autorovi odpustit i občasnou rozvláčnost, těkání a slalom mezi vedlejšími liniemi, stejně jako mlhavou matnost, s jakou zastírá kauzalitu jednání. Ostatně příběhů, kde nejde o chápání příčin, nýbrž o ,,bytí u toho“, se rodí jako šafránu.
Ina Marešová
Zmeškal,Tomáš: Milostný dopis klínovým písmem. Torst, Praha 2008. 384 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.
(20. 3. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2383
Důstojný rockový důchod
U2 ve forměLudmila Pechová
( ludmila.pechová)
Dali si trochu na čas: jejich album „No line on the horison“ vychází až po pěti letech. Překvapí?
Rodilo se v těžkých bolestech. Všech 11 skladeb vzniklo během let 2007 – 2008 ve studiích ve Fezu, Dublinu a Londýně. Po předchozích experimentech se U2 vrací ke svým kořenům. Rámcově zapadli do vlastního stylu jednoduché poprockově laděné skladby s výrazným hlasem Bono Voxe. Jsou zase sví, i když zkoušejí různé polohy.
Vyváženě kombinují dynamičtější skladby s těmi pomalými. Ocitáme se však na pomyslné houpačce: rytmy jednotlivých skladeb se často prudce mění. Divoký start se ztratí v klidných pasážích /Breathe/, jemné vstupy zase nabírají na obrátkách a gradují v temperamentním duchu /Magnificent/. Sem tam se objevují i dramatické pauzy /I‘ll go crazy if I don’t crazy tonight/. Některé skladby svou něhou téměř uspávají /Cedars of Lebanon/.
V každé písni vynikne vždy jeden nástroj: v určité chvíli dostane prostor jen pro sebe a svým vystoupením podtrhne celkové vyznění skladby.
Příjemné pohodovky střídají řízné, údernější „střely“ /Stand up comedy/. Komu se líbí trochu drsnější nota, vychutná si „Get on your boots“, kde vládne baskytara Adama Claytona, doplňovaná rytmickým tleskáním. Písni „Magnificent“ vévodí bicí Larryho Mullena.
Hlas Bona Voxe hraje na ty nejcitlivější struny duše, občas dosáhne nečekaných výšek /Cedars of Lebananon, White as snow &ndas; obě na mě zapůsobily nejvíc/. Nejdelší skladba se nese v jemném houpavém rytmu a trvá 7 minut /Moment of surrender/.
Při pozornějším poslechu odhalíme i vliv jiných interpretů: američtí písničkáři /Springsteen, Dylan, Rea - podtóny jeho písně „Julia“ ve skladbě „Breathe“/, country /motivy písně „Jolene“ od D. Patterson ve „White as snow“ – spolu se vstupem ve stylu „Silent Hill“/. „Cedars of Lebanon“ najíždějí zprvu jako meditace od Enigmy nebo skladby od Vangelis. Pouze jako dekoraci přidali zpěv ptáků či zvuk policejní sirény.
Neočekávala jsem, že U2 přijdou s nějakým výrazným hitem, ale ač nejsem zapálený fanoušek, příjemně mě překvapili. Svou lajnu si drží – a udrží snad i nadále. Jejich CD pohladí uši něžnými a laskavými doteky. Co si přát víc?
Ludmila Pechová
U2: No line on the horison
Universal Music, 53:43 min, 2. 3. 2009
(6. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2406
MOFFOM padl
Bez peněz ani v kultuře moc nezmůžeš!Eva Levorová
( eva.levorova)
Celých pět let od založení festivalu se jeho organizátoři snažili sehnat pro svůj projekt generálního partnera, bohužel však neúspěšně. Ačkoliv v poslední době popularita festivalu vzrůstala, sponzoři se do jeho financování příliš nehrnuli. Důvodem bude zřejmě to, že projekt není primárně zaměřen na mainstreemové publikum. Neorientuje se na teenagery a představuje intelektuálně lehce náročnější filmy. A tak se nemůže stát marketingovou prioritou sponzorů.
Dřívější sponzoři letos od projektu odstoupili nebo výrazně snížili svůj podíl na financování. Kvůli ztrátám způsobeným ekonomickou krizí nebyl schopen poskytnout částku z dřívějších let ani největší sponzor akce – nadace Johna Caulkinse.
Naopak ze státních zdrojů se pořádajícímu občanskému sdružení Music on Film podařilo získat sumu srovnatelnou s loňským rokem. Z Ministerstva kultury mělo doputovat přibližně stejné množství peněz, pražský magistrát byl dokonce ochoten věnovat i více než loni. Přesto se nepodařilo dát dohromady dost a organizátoři po oficiálním odvolání festivalu již věnované peníze vracejí.
MOFFOM byl jedním z prvních festivalů, které se věnovaly hudebním filmům. Ne tedy prosté hudbě ve filmu, jakou můžeme najít na příslušných soundtracích, ale filmům, které se různým způsobem týkají hudby ve všech možných jejích podobách. Loňský ročník (16.–20. října 2008) nabídl divákům 58 filmů rozdělených do sedmi sekcí. V Lucerně, Světozoru či Evaldu je zhlédlo více než 10 tisíc nadšenců.
Je jisté, že letos nebude divák ani jeden. Co se týká dalších let, organizátoři však prý neztrácejí naději a doufají v obnovení festivalu. V úvahu připadá i možnost, že by se festival přesunul do Brna, kde tento rok od 1. do 4. dubna proběhla menší akce spadající pod MOFFOM – projekce osmi hudebních snímků pořádaná Brněnským kulturním centrem.
Eva Levorová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(7. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2408
Plynové masky, Bůh i pěsti
Malá sonda do izraelského filmuDenisa Garciová
( denisa.garciova)
Pod snímkem Břišní tanečnice je Marek Rozenbaum podepsán nejen jako producent, ale také jako režisér. Příběh ze současného Izraele je zasazen do mafiánského prostředí. Zápletka se zdá trochu banální – nepříliš vydařená ozbrojená loupež zamíchá vztahy jejích aktérů. Břišní tanečnice Debbie sní o závratné kariéře, místo toho ale tančí v malém klubu. Její přítel Yaki prodává kokain a spí s jednou ze svých klientek. To protřelý majitel klubu Goldi se mezi mafiány pohybuje dlouho a očividně v tom umí chodit. Co všechno se ale stane, když místo diamantů a dolarů ukradnou pouze modlitební předměty? Film by se dal považovat za průměrný koktejl zrady, intrik, lásky a vášně. Je v něm však několik pozoruhodných okamžiků. Zajímavá je především proměna postav. Nejpropracovanějším charakterem je Goldi, pro nějž je víra z počátku jen pózou, která zvyšuje jeho společenský kredit. Postupem času se stále více odevzdává Bohu. Tato metamorfóza končí fanatickou touhou pomáhat a dojít tak odpuštění. Debbie, polonahá nestoudnice, se v průběhu děje halí do cudného oděvu. Snaží se svou nově nalezenou víru skloubit s tancem. Na diváky ale černý oděv a náboženské písně nepůsobí příliš eroticky. Nastává zlom – Debbie se rozhodne, že se o svou vášeň nenechá připravit a vrací se ke svému původnímu životu.
Dalším prezentovaným filmem je tragikomedie Jana a její přátelé vznikla pod taktovkou režiséra Arika Kapluna. Filmoví fandové si zajisté vzpomenou, že si film z MFF v Karlových Varech odvezl Křišťálový globus. Ústředním tématem je přistěhovalectví. Děj se odehrává v nelehké době počátku 90. let, kdy vlny ruských imigrantů zaplavily Izrael stejně jako rakety svištící vzduchem. Jana se v tomto prostředí octne sama – těhotná a bez manžela. Snaží se dostat zpět do Ruska, ale nemá peníze. Její oporou se stává spolubydlící Eli, jehož prací i koníčkem je filmování lidí kolem něj. Ve filmu se tak střídají záběry profesionální i amatérské kamery. Eliho voyeurské vstupy mění perspektivu sledovaných událostí. Film tak dostává dokumentární nádech. Osudy ruských imigrantů z jednoho obytného komplexu se pomalu provazují. Harmonikář vydělávající si hraním na ulici se dostává do sporu s ruskou rodinou. Ta se rozhodla zpeněžit dávné hrdinství svého, teď už nemohoucího, dědušky, kterému se klobouk plní almužnou od kolemjdoucích. Harmonikář v této konkurenci přichází o tučné výdělky. Majitelka bytů v invalidním staříkovi rozeznává svou lásku z mládí, touží se o něj starat, ale rodina chce odjet do Ameriky. Film končí úžasnou scénou, kdy Jana, Eli, harmonikář i bytná ujíždějí s ukradeným dědou před jeho rodinou. V šíleném běhu se nakonec všichni poperou i udobří. Snímek je plný nečekaných zvratů a náhodných setkání. Řeší palčivé problémy s nadsázkou a humorem. Absurdní scény zlehčují tragiku reality a posouvají Janu a její přátelé mezi opravdu výtečné filmy.
Velké množství imigrantů je zásadní společenskou otázkou i dnes – o tom je film Vasermil režiséra Mushona Salmony. Ten pracuje se třemi různými jazyky (hebrejština, amharština, ruština), aby tak přesně vykreslil prostředí, v němž se setkávají tři mladíci. Jsou z odlišných komunit, ale ukáže se, že mají spoustu společného. Hledají únik z nefunkčních rodin. Adiel se poflakuje s partičkou, ale zároveň je nucen se starat o mladšího bratra. Dima prodává drogy, ale snaží se pomoct své matce. Šlomi přišel o práci a ve vzteku rozbil zařízení restaurace. Mají problémy ve škole i doma. Pak se objeví šance jak uspět – fotbalový turnaj. K vítězství chybí jen kousek. Ale život umí být zatraceně nespravedlivý. A ani jeden z nich v tom není nevinně. Tento film nemá kladných hrdinů, ale i přes to jim budete tajně fandit. Marně – žádný happyend se nekoná.
Je zřejmé, že izraelská kinematografie produkuje množství zajímavých filmů, které se nebojí odhalovat aktuální problémy. V Izraeli se dnes netančí jen s Bašírem, ale i s jinými kostlivci ze skříně.
Denisa Garciová
Břišní tanečnice (Lirkod, Izrael, 2006, 95 min)
Režie: M. Rozenbaum
Hrají: A. Abutbul, Y. Segal, M. Duhan
Jana a její přátelé (Chaverim šel Yana, Izrael, 1999, 90 min)
Režie: A. Kaplun
Hrají: E. Kaplun, N. Levy, Sh. Ben-Ari
Vasermil (Izrael, 2007, 90 min)
Režie: M. Salmona
Hrají: D. Taplitzky, A. Zamro
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(12. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2412
Oněgin underground
Šokující zpověď v oněginských strofáchOndřej Hanus
( ondrej.hanus)
Jen porovnejte první verše sbírky („Prý učil jsem jen z donucení / tvé skvostné verše, Puškine! (...) Ještě dnes se mi točí hlava, / když slyším tuhle snůšku lží.“) s těmi posledními („Kdo čekal víc, ať prosím přijme / mou omluvu, vždyť nejsem než / páchnoucí chudák, lidská veš“). Příběh, který sbírka vypráví, čtenáře musí buď dojmout, nebo naštvat. Od samého počátku je mu dáváno najevo, že tahle novela ve verších neskončí dobře; kontaktové prostředky (jako např. přímé oslovování čtenáře autorem) ještě umocňují sympatii, kterou k vypravěči chováme, zvlášť víme-li, že jde o příběh skutečný. Nechme však dojmologie a podívejme se na sbírku jako na literární dílo.
Ta, jak již bylo řečeno, je psána v oněginských strofách, tedy čtrnáctiveršových básních s pevným rytmickým schématem. Je patrné, že ji psal člověk, který se v literárním řemesle vyzná. Rytmus je různě variovaný, ale neskřípe, je velmi přirozený. Užitý jazyk je jen málo obrazný, důraz je kladen spíše na účinek samotného příběhu, estetická funkce je druhotná. Sbírku tvoří tolik básní, kolik je týdnů v roce, což ještě zesiluje dojem plynulosti: vyprávění je dobře vystavěno a je až neuvěřitelné, že ho psal člověk bez střechy nad hlavou.
Hořkost, se kterou anonym (resp. jakýsi Pavel) vypráví o sametové revoluci, nástupu kapitalismu, škodolibosti kolegů, přeučování se angličtině, odcizení členů rodiny, rozvodu a pádu na samé dno, je otřesná, a to i v této otupělé době. Víc napsat nelze.
Ondřej Hanus
Anonym (Pavel): 52 slok. Mezera, Praha 2008. 68 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(13. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2414
Brutální umění
Poznali byste, že to malovali pacienti z psychiatrie?Eva Levorová
( eva.levorova)
Hans Prinzhorn vystudoval dějiny umění. Za první světové války se naučil základům medicíny a zejména psychiatrie a z kombinace těchto poněkud vzdálených oborů vyplynul jeho zájem o výtvarné projevy pacientů psychiatrických léčeben. Za svého působení na univerzitě v Heidelbergu začal tato díla sbírat a posuzovat. Jeho sbírka dohromady čítá asi 5 000 výtvarných prací od více než 450 autorů. O své práci Prinzhorn napsal roku 1922 uznávanou knihu Umění duševně nemocných, kterou by u nás mělo brzy vydat nakladatelství Arbor vitae.
Mezi exponáty vystavovanými v současné době U Kamenného zvonu převažují malby, najdeme zde ale i kresby a také jednu instalaci – Marie Lieb rozmístila po podlaze hvězdy, květiny a písmena vytrhaná z prostěradel, aby si tak vymezila svůj osobní prostor. Díky autentickým fotografiím se podařilo její dílo věrně zrekonstruovat.
Většina vystavovaných autorů nikdy nezískala výtvarné vzdělání a tvorbě se začala věnovat až po hospitalizaci. Tvořili ze své osobní potřeby, někdo pro radost, jiný z vnitřní nutnosti, nikdo z nich se však neohlížel na dobové umělecké trendy, předchůdce či umělecké kritiky. Jean Dubuffet pro umění „neškolených“ malířů, působících mimo veškeré estetické normy, použil jako první roku 1945 označení art brut – syrové/surové/brutální umění.
Některá vystavovaná díla jsou bezesporu velice originální – nic ovšem nenaznačuje, že jejich autory jsou lidé psychicky nemocní. V době vzniku těchto výtvarných prací působily pochopitelně výstředněji než dnes, ovšem ani z tehdejšího pohledu nelze hovořit o žádných šokujících či extrémně pohoršujících vybočeních. (Mnozí malíři – například Paul Klee, Max Ernst či Oskar Kokoschka – se art brutem inspirovali a často tuto stylizaci dovedli vědomě ještě výrazně dále.)
Vystavovaní se mezi sebou vzájemně nijak neovlivňovali, mezi jejich tvorbou nenajdeme přímou souvislost, jsou skutečně rozmanitá. Nesporný talent pro tvorbu animací prokazují například série maleb s tematikou vojenských důstojníků od Oskara Volla – jednotlivé kusy se od sebe liší jen drobnými detaily a poskládány za sebou se blíží jednoduchému filmu. Díla Oskara Herzberga výstavu oživují svými vtipnými až groteskními náměty, jejichž zpracování českému diváku může připomenout ilustrace Adolfa Borna. Peter Meyer a jeho obrazy s náboženskou tematikou zase překvapí detailností zpracování – každý výjev se skládá z množství barevných geometrických plošek, podoben skleněným vitrážím chrámů. To Elsa Blankenhorn malovala bankovky vysoké hodnoty. Věřila skutečně, že jimi bude možné platit? Pečlivost jejich zpracování nám dává tušit, že snad ano… Mě samotnou okouzlil obraz Paula Goesche s mystickým názvem Bájná vítězná brána.
Jak je dnes u výstav obvyklé, kromě exponátů zde najdeme i informace o dobovém uměleckém kontextu, historickém vývoji a také související „citáty slavných“. Nutno říci, že v tomto případě se jedná o texty velmi vhodně zvolené, které výrazně zlepšují celkový dojem z výstavy. Každému autorovi je také věnována informační tabulka, z níž se dozvíme o jeho životě, nemoci, kvůli které byl hospitalizován, i o zpracovávaných námětech a technikách tvoření.
Kdo by čekal, že ho U Kamenného zvonu čeká pohled na bizarní, absurdní a děsivé výtvory, které mu po několik nocí nedají spát, bude zklamán. Ten, kdo očekává, že si bude moci prohlédnout zajímavá a z uměleckého hlediska kvalitní díla, že se setká s originálními náměty a nejrůznějšími malířskými technikami a navíc se dozví něco o tvorbě duševně nemocných i jejich slavných současníků, ten pravděpodobně odejde spokojen.
Eva Levorová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
Prinzhornova sbírka, Dům U kamenného zvonu, Praha, 5. 2.–4. 5. 2009
(13. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2416
Milovníci moderního divadla, těšte se!
Jak si Vojcek (ne)poradil s konzervativním publikem....
( ivana.bartosova)
Hlavní hrdina, voják a holič Vojcek (Pavel Batěk), je duševně narušený a materiálně strádající mladý muž. Pod tlakem nesmyslných příkazů autorit a vlivem nelidských lékařských experimentů Vojcek neuvěřitelně trpí. Jediné, co ho drží nad vodou, je jeho dívka Marie (Lucie Štěpánková), se kterou má dítě. Marie však Vojcka podvádí s jeho nadřízeným, a to vyprovokuje hlavního hrdinu natolik, že ji v závěru hry zavraždí.
Svou nejslavnější hru napsal německý dramatik Karl Georg Büchner ve svých 23 letech. Vlivem nákazy tyfem a následné smrti nebyl s to hru dokončit. Přesto je Vojcek dodnes považován za excelentní dílo, jehož autor je přirovnáván k takovým ikonám jako Johann Wolfgang Goethe a Friedrich Schiller.
Divadelní inscenaci pro Divadlo na Vinohradech připravil režisér Daniel Špinar, který představení pojal originálním způsobem. Dějovou linii plnou vědeckých experimentů a vojenských cvičení protíná postava blázna. Ten je na pozadí všech událostí, jeho tichá a místy hlasitá přítomnost může být chápána jako část rozpolcené osobnosti hlavního hrdiny.
V historických prostorech Divadla na Vinohradech působí toto moderní pojetí hry trochu jako pěst na oko. Šílený křik, depresivní hudba, kontrasty světla a tmy, bláznivé hlasy, neustávající hvizd píšťalky, sex, násilné experimenty, vražda a mrtvola, ze které stříká krev. I tak může divák hru vnímat.
Během stominutového představení se ve výrazech diváků zračila nejistota a rozpaky. Občas je vystřídal úsměv, který byl reakcí na nějakou hlášku. To však znamenalo jen chvilkové přerušení napětí jinak vážného představení. Aplaus na konci byl sice veliký, avšak netrval dlouho a zmatené publikum se rychle rozešlo.
Ivana Bartošová
Karl Georg Büchner: Vojcek
Divadlo na Vinohradech
Režie: Daniel Špinar
Hrají: Pavel Batěk, Lucie Štěpánková, Martin Stropnický, Václav Vydra.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(13. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2417
Člověk není jen obraz, zvíře, řev – ale také kreslená postavička
Cesta Litenek za kulturou do současné kulturní Meccy...
( marek.dobry)
Expresionismus patří k Německu jako buřty k černému pivu. Vznikl, rozvíjel se a proměňoval výhradně tam a výstava Die Macht des Expressiven se snaží všechny jeho odstíny v průběhu dvacátého století zachytit. Heslem výstavy je „Obraz není jen dílo z barev a linií, ale zvíře, noc, řev, člověk nebo vše dohromady“. Expozice je velmi promyšleně koncipována. Při vstupu do galerie se setkáte s brilantními obrazy Maxe Beckmanna. Jeho zběsilé groteskní malby s jasným vnitřním příběhem připomínají svou poetikou Bulgakovova Mistra a Markétku. Umístění hned v počátku není zcela náhodné. Malíř prožil velkou část svého života právě v Berlíně. Při pohledu na expozici jako celek navíc patří do období hlavního rozkvětu expresionismu, do prvních dvaceti let dvacátého století. Byl členem Nové Secese, hnutí, ke kterému patřil i Edvard Munch, a po roce 1911 i Pablo Picasso. Proto hned naproti obrazům Beckmanna visí obrazová epopej právě od Edvarda Muncha a při vstupu do další, hlavní místnosti, se na návštěvníka jako první dívají kubo-expresionistické kresby Pabla Picassa. Následující díla již zachycují vývoj expresionismu především v letech poválečných. Vystavena jsou zde hlavně díla ze sbírky Otta van de Loo, a to malířů ze skupin CoBrA (skupina umělců zformovaná v roce 1948 v Kodani, Bruselu a Amsterdamu – COpenhagen, BRussels a Amsterdam) a Spur (Stopa). Tato díla se liší od předchozího období přechodem k abstraktnějšímu vyjádření, temným barvám a k využívání alternativních materiálů, včleňovaných do obrazů, jako v případě brilantního díla zcela neznámého malíře HM Zimnera.
Prostory galerie jsou rozsáhlé a je v nich umístěno veliké množství obrazů. Jejich řazení je víceméně chronologické s přihlédnutím k vývoji expresionismu jako uměleckého stylu. Jediným nedostatkem je malé doprovodné teoretické objasnění koncepce výstavy. Ta se dá vyčíst až po nastudování různých hnutí, vzniklých v tomto směru, a běžnému návštěvníkovi tak zůstane mnoho důležitých informací zatajených a ve vystavovaných dílech se může velmi snadno ztratit.
Diametrálně odlišný zážitek nabízí další berlínská výstava. Představuje fenomén, nazvaný Pictopia. Po zaplacení poměrně levného lístku přijdete do prostoru, ve kterém se vyskytuje obvyklá pouťová atrakce – skákací nafukovačka. V tomto případě se nejedná o hrad ani strašidelného draka, ale o smějící se postavičku. Pokud odhlédnu od faktu, že atrakce nebyla dostatečně nafouklá, a proto jsem si nemohl zaskotačit, vyjadřuje uvítací artefakt plně filozofii výstavy, která představuje pro pozorovatele české kultury něco zcela neznámého. Pictopia je designový a umělecký směr, využívající veškerých atributů současné popkultury. Využívá jejich kombinování (Homer Simpson mrká v koláži na pornočasopisovou „modelkou“) a především nechává diváka s artefakty interaktivně komunikovat. Pictopia dokáže účinně zesměšnit jisté hnilobné aspekty kultury. Konkrétně na této výstavě se tak děje v krátkém filmu, který zaznamenává klasický fitness pořad, v němž nám jistá cvičitelka představuje různé potrhlé pohyby. Za ní ovšem nejsou jako spolucvičenci usměvaví nadšenci, ale polidštění pudlíci, kteří mají místo svalů, stejně jako cvičitelka, nafouknuté balónky.
Ať již vlezete do věže z krabic, ve které si můžete vybít agresivitu na boxerské hrušce, zajezdíte si na autodromu, jehož autíčka připomínají spíše plyšové medvědy, anebo se pokocháte vtipnými kolážemi kreslených postaviček a reálných předmětů současného světa, budete se skvěle bavit. Pictopia připomíná uměleckou Matějskou pouť a dokazuje, že i tímto směrem se můžou cesty umění produktivně vydat.
Die Macht des Expressiven, 19.03.2009 - 10.05.2009, Neue Nationalgalerie, Berlin
Pictopia - Festival of New Character Worlds, 19.03.2009 - 03.05.2009,Haus der Kulturen der Welt
Marek Dobrý
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(13. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2418
Skupina Baader-Meinhof
Krásný film o útocích, terorismu a svoboděOlga Pavlova
( olga.pavlova)
Baader Meinhof komplex je možná jeden z nejlepších filmu o RAF (Rote Armee Fraktion). Skutečné události, které se odehrávaly v Německu na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let, jsou v něm podávány velmi živě a barevně. Andreas Baader, Ulrike Meinhof, Gudrun Ensslin a další členové budoucí radikální skupiny pociťují zodpovědnost za činy nacistického Německa, a proto bojují proti všemu, co pokládají za projevy „nového fašismu“: k němu řadí americkou "mírovou" politiku války ve Vietnamu a další. Podle svých zásad vybírají i místa útoků: ambasády, prázdná obchodní centra, banky, sídla mezinárodních organizací a nadnárodních společností. Postupně se skupina radikalizuje, až nakonec po Baaderovu útěku z vězení vznikne legendární RAF. Snímek také vypráví o vojenském výcviku členů Frakce Rudé armády v Jordánsku u palestinské organizace Fatah, o věznění teroristů, soudních procesech a nástupu druhé krvavé generace, jíž se věnuje film Mnichov.
Samotný snímek trvá více než dvě hodiny, ale je natolik nasycen dějem, že přestáváte vnímat běh skutečného času. Zajímavý je postoj tvůrčí skupiny k radikálům a podobnému „ideologickému“ terorismu. Po zhlédnutí filmu nezůstává hořký antiteroristický pocit, jako po proslovech světových politiků. Naopak, divák má možnost porozumět skutečným důvodům atentátů a dokonce se skupinou Baader-Meinhof soucítit. Nelze také nepochválit pečlivý výběr herců, podobnost se skutečnými aktéry je neuvěřitelná.
Baader Meinhof komplex byl natočen ještě v roce 2008, ale do českých kin měl složitější cestu. Původně se plánovalo uvést snímek na festivalu Der Film, ale kvůli určitým problémům bylo promítaní zrušeno. Poprvé byl film českému divákovi představen až v rámci Febiofestu, díky kterému se nyní dostává i do širší kinodistribuce.
Olga Pavlova
Der Baader Meinhof Komplex (Německo, 2008, 180 min)
Režie: Uli Edel
Hrají: Martina Gedeck, Moritz Bleibtreu, Johanna Wokalek, Nadja Uhl
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
.
(15. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2425
Dechovka pro každého
Orchestr dirigovaný trubkouBarbora Krucká
( barbora.krucka)
Milovníků balkánské hudby se sešlo požehnaně a nevážili cestu nadarmo. Boban Marković, pohodový a charismatický zakladatel jednoho z nejslavnějších srbských dechových orchestrů, ustoupil s grácií do pozadí a dal prostor svému synu Markovi. Ten převzal otcovo legendární těleso, které nahrálo hudbu například k filmům Emira Kusturici, v roce 2002 ve svých osmnácti letech. Trsal energický Marko v růžové košili, trsali synchronizovaní členové orchestru v černých tričkách, trsal Boban a celé to dirigoval trubkou.
Muzikanti hráli bez not a velmi živočišně. Svébytné úpravy balkánských lidových písní prokládali kousky známými z Kusturicových filmů Black cat, white cat či Underground, nebáli se ani balkanizace slavného židovského songu Hava nagila. Trsaly blondýny s kabelčičkami a na podpatcích, trsali alternativci v batikovaných tunikách, ale to se nepočítá, protože ti trsají všude.
Bylo téměř neuvěřitelné, jak bohatá a plná muzika může být dechovka – žádné doprovodné nástroje jako klavír nebo baskytara nebyly potřeba. Trubky, tuby, trombóny a specificky balkánské rytmy bubeníků vyplnily všechny polohy, sóla i doprovod. Sál divadla Archa byl bohužel dost přezvučený, takže člověk po prvních dvaceti taktech spolehlivě ohluchl. Ani to ovšem nezkazilo dojem z neskutečné emotivnosti, animálnosti a energie hudby i hudebníků. Trsali lidé na balkóně, jeden mladý pár dokonce ve světle reflektorů.
Marković junior svými frenetickými sóly prokázal, že je mužem na svém místě. Co mu chybí do otcova zkušeného nadhledu, doplňuje komedianstvím a jižanskou energií. Podlaha lepila pivem a colou, diváci lepili potem, srbský orchestr hrál neúnavně dál. Všichni trsali, divoce, ladně, komicky i decentě. Jen dvoumetrový pán přede mnou netrsal. Asi byl vycpaný.
Barbora Krucká
Boban i Marko Marković orkestar, Divadlo Archa, 7. dubna 2009, 20:00
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(15. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2426
Jablko kam se podíváš
Stačí si kousnoutSára Arnsteinová
( sara.arnsteinova)
Příběh mladého žida Richarda Ludviga se odehrává za druhé světové války, ovšem neorientuje se na bolestivou stránku těchto let, ale popisuje spíše strasti chlapeckého dospívání. Provází nás vnitřním životem hlavního hrdiny, jeho zamýšlením nad okolním světem a věčnou touhou poznat nepoznané. Otázka sexu, toto věčné téma dětského zrání, o kterém se nemluví, nebo spíš nemluvilo, o kterém mladé duše rozjímají, sní a hledají jeho stopy na každém kroku, probouzí v protagonistovi zvědavost, rozpor, odpor a návazně stud nad sebou samým, když si z něj v této souvislosti někdo tropí žerty.
Jeho toulky za poznáním počínají tajným pozorováním dostaveníček milenců a končí v koželužné dílně, kde se učí řemeslu. Dennodenně zde pozoruje milostné šarvátky v podobě slovních hrátek svého mistra a ostatních dělnic, nevinně zabalené do dvojsmyslů. Je to válka, která nutí myslet na to, co je člověku milejší? Myslet na každou minutu a tedy využívat všech prostředků k dosažení slasti? Je snad celý svět o sexu, a nebo člověk, který cosi bezhlavě hledá a pídí se, vidí signály na každém kroku?
Tento vnitřní dialog Richarda Ludviga je filozofickým dumáním nad smyslem, významem a hledáním sexu, jako něčeho, co je hlavním hybatelem všeho živého, něčeho, co mu učarovává. Není to jen bezhlavá touha po okušení, ale hlubší úvaha nad tím, co je nám všem více než blízké, z pohledu někoho, kdo zatím jen touží, ale pokládá si otázku: „Proč?“
Sára Arnsteinová
Lustig, Arnošt: Zasvěcení. Mladá fronta, Praha 2009. 156 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(15. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2428
Jedna zpráva, jeden dlouhý den
Rodinný portrét v románu Tanji DückersovéPavlína Hubková
( pavlina.hubkova)
V nejdelším dni v roce se pět sourozenců dozvídá o smrti vlastního otce. Už dávno jsou dospělí, už dávno si žijí svým vlastním životem. A najednou přichází smutná zpráva, se kterou se musí vypořádat. Každý sám. Po svém.
Román nahlíží do oken jedné rodiny, v níž vztahy nejsou idylické, každý člen je úplně jiný, přesto jsou k sobě všichni připoutání neviditelnou vazbou. Pojítkem všech charakterů je právě otec. Ten představuje výchozí bod, ze kterého se jeho potomci vydali každý svou cestou. Otcova smrt je náhle nutí vzpomínat na dětství a dospívání, přemýšlet o vztazích se sourozenci a o poutech k rodičům. Každý se skrze svou vlastní optiku dívá do minulosti a hodnotí svůj současný život. Jejich postřehy, dojmy a vzpomínky tvoří barevnou mozaiku, která ukazuje nekompromisní portrét celé rodiny.
Tanja Dückersová si umí vymýšlet, přesto stojí nohama pevně na zemi. Plně rozvíjí svoji fantazii, hlavní hrdiny nechává vypořádat se s různými situacemi, posílá je na rozličná místa a nutí je jednat i přemýšlet, stále ale zůstává civilní a střízlivá. Styl vyprávění je jasný, přímočarý. Autorka všechno sděluje na rovinu, nic neobchází, nic neskrývá, neplýtvá zbytečnými slovy navíc. Ke všednímu životu svých postav přistupuje citlivě, přesto neúprosně. Popisuje ho bez příkras takový, jaký je.
Na každé stránce autorka dokáže zaujmout a přesvědčit, že je zdatnou pozorovatelkou mezilidských vztahů. Prostřednictvím její prózy k nám z Německa vane svěží vítr, ze kterého můžeme mít radost.
Pavlína Hubková
Dückersová, Tanja: Nejdelší den v roce. Překlad: L. Housková. Kniha Zlín, Zlín 2008. 185 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(16. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2430
Utrpení v pruhovaném pyžamu
Kapitola z německých dějin dětskýma očimaPavlína Hubková
( pavlina.hubkova)
Osmiletý Bruno musí opustit Berlín a všechny své kamarády. Jeho otec, nacistický důstojník, byl povýšen a převelen. Celá rodina se stěhuje na opuštěné místo v blízkosti „farmy“, kterou otec řídí a kde pracují zvláštní lidé v „pyžamech“. Chlapec se brzy doma začne nudit, a vyráží proto na tajné průzkumy okolí. Dostane se až k „farmě“, kde se setkává se stejně starým židovským chlapcem Š'muelem. Od té chvíle Bruno Š'muela pravidelně navštěvuje a mezi oběma hochy, kteří jsou od sebe odděleni plotem z ostnatého drátu, vzniká zvláštní přátelství. Jako správný průzkumník se ale chce Bruno podívat i dovnitř. Podkope hradbu, obleče si stejné pyžamo jako Š'muel… A to už je jasné, že dobrodružství nevyhnutelně spěje k tragickému konci.
Film se snaží poukázat na hrůzu nacistického režimu prostřednictvím malého chlapce, který nechápe a ani nemůže pochopit, co se kolem něj děje. Pravda je jakoby zastřená jeho naivním pohledem, krutá realita se objevuje jen v náznacích. Utrpení není otevřeně zobrazené, je zahalené do pruhovaného vězeňského mundúru. Zdánlivě se nic strašného neděje, o to víc mrazí vědomí skutečnosti.
„Výchovné“ sdělení je natolik silné, že filmu odpustíme některé prohřešky – je například nepravděpodobné, že by plot nehlídali vojáci a že by bylo tak jednoduché dostat se dovnitř tábora. Asi nemá cenu řešit otázku, zda by se podobný příběh mohl skutečně stát. Trochu nadsazená fikce totiž zdůrazňuje varovné poselství.
Chlapec v pruhovaném pyžamu je vcelku dobře natočený film, se solidními hereckými výkony a správnou gradací děje. Je to jeden ze snímků, na které stojí za to zajít do kina, ale slabší povahy ho asi nebudou chtít vidět znovu.
Pavlína Hubková
Chlapec v pruhovaném pyžamu (VB/USA, 2008, 94 min)
Režie: Mark Herman
Hrají: Asa Butterfield, Vera Farmiga, David Thewlis, Jack Scanlon a další
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(17. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2442
Nová ryba v českém rybníce
Filmový debut nejmladšího českého režiséraEva Haderková
( eva.haderkova)
Začněme netradičně chybami. Nejslabším článkem filmu je bezpochyby scénář. Dialogy jsou až na několik výjimek prkenné a vy sami byste je pravděpodobně v podobných situacích z úst nevypustili. Je nutné dodat, že tvůrce rozhodně nemá ambice stát se scénáristou roku. Původně se totiž jedná o absolventský film Filmové školy ve Zlíně. Scénář tedy slouží jen jako kostra, ale důraz je kladen na něco úplně jiného. Navíc se nejedná o konverzační komedii. Dějová linka je jednoduchá a místy předvídatelná, ale střih na tom správném místě tomu dodává šmrnc.
Na druhou stranu jsou Proměny opravdu nevšední podívanou. Těšte se na mnoho záběrů z neobvyklých úhlů, jako je pohled do lednice seshora, na barevné filtry, které pomáhají vykreslit atmosféru nebo na záplavu symbolů (některé vzhledem k autorovu věku působí trochu přepjatě). Důraz na detail dodává moment překvapení. Určitě vás potěší čistota záběrů, rozhodně se nejedná o nějaké rozklepané home-video.
Vzhledem k původnímu záměru je fascinující také herecké obsazení. Ač film vznikal v docela nehostinných podmínkách, objevují se v něm i známé tváře. Těšit se můžete dokonce na herce oceněné letos cenou Thálie, zlínskou herečku Petru Hřebíčkovou a ostravského Norberta Lichého. Výtečná je také Alena Ambrová, která je už nějakou dobu na odpočinku, ale Řehořkova vize ji natolik zaujala, že se uvolila jít i do scény, ve které ji srazí auto. V malé roli atleta si zahrál i sám režisér.
Proměny jsou zcela jistě ovlivněny jihoamerickou kinematografií, konkrétně film Amores Perros je zřetelně přiznaným inspirátorem. Ale každý máme svého učitele.
Možná už jste zaznamenali reklamu v kině, na billboardech nebo v tisku a možná se rozhodujete, jestli se jít na Proměny podívat. Pokud chcete vidět něco, co český film většinou nenabízí, nebo pokud chcete sledovat variaci na film Zrodila se hvězda v přímém přenosu, tak byste se zúčastnit měli.
Proměny (ČR, 2009, 80 min), premiéra 30. 4. 2009
Režie: Tomáš Řehořek
Hrají: Petra Hřebíčková, Dita Zábranská, Alena Ambrová, Petr Jeništa
Zde přidáváme také rozhovor s režisérem.
Eva Haderková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(19. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2447
Máte v kapse báseň? Pojďte nám ji sem přečíst!
...vybídl publikum pořadatel Povinné četby budoucnosti.Ivana Bartošová
( ivana.bartosova)
Jak pořadatelé avizovali na svých internetových stránkách, ZKUS je organizace, která chce dát prostor pro seberealizaci. Hlavním cílem je snaha rozmělnit bariéry mezi organizátory, vystupujícími a samotným publikem. V tomto duchu se tedy nesl celý, pro pořadatele premiérový, poetický večer.
Ten byl přirozeně rozdělen do dvou částí. V první polovině vystoupily hned dvě studentky 2. ročníku bohemistiky UK Hana Bednářová a Magdaléna Rysová (čerstvá držitelka ceny Karla Hynka Máchy pro rok 2009 s básnickou sbírkou Trnky na tvůj klín). Vystoupení jediných dvou příslušnic ženského pohlaví bylo ve své podstatě diametrálně odlišné. Zatímco první jmenovaná přišla na pódium odrecitovat své krátké básně vtipně rozdělené do tři skupin – morbidní, nechutné a milé, druhá básnířka svými krásnými a melodickými verši posluchače doslova ukolébala.
Po krátké přestávce se atmosféra čtení změnila. Za okny potemnělo a osvětlovači navodili tajemnou atmosféru červenými bodovkami. Na pódium vystoupal student 2. ročníku 3. Lékařské fakulty UK Václav Boček a zanedlouho po něm se před publikem konečně objevil dlouho očekávaný držitel Ortenovy ceny pro rok 2007 Jonáš Hájek, který divákům přednesl něco ze své nově připravované sbírky.
Myslím si, že premiérové čtení mělo úspěch.
Jediné, co narušovalo hladký průběh večera, byla neukázněnost diváků, kteří neustále odcházeli z místnosti a rušili vystoupení mladých nadějných básníků. Pořadatelé akci zvládli dobře, až na to, že jednotlivá vystoupení byla občas uměle prodlužovaná zbytečnými dotazy komentátora akce, a tak hlavní „hvězda“ večera Jonáš Hájek přišel na řadu až po desáté hodině, kdy už část publika odešla domů.
Ivana Bartošová
Povinná četba budoucnosti, klub DNA, Praha, 14. dubna 2009
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(19. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2452
Vaše vstupenka není dostatečně čestná
Kdo letos vyhrál Magnesii Literu?Pavlína Hubková
( karolina.demelova)
Ano, stihla jsem to. Sice jsem doběhla krapet se zpožděním, ale to nejdůležitější mi neuniklo. Viděla jsem, jak to slušelo Aně Geislerové, a slyšela, co radil pan Hermann Jožkovi Lipnikovi. A taky vím, že autor rozsáhlého románu cesty na Sibiř Martin Ryšavý si nepřišel pro cenu za prózu, protože je pravděpodobně zase na Sibiři; že publicistiku vyhrála Radka Denemarková, že Bohumila Grögerová si odnesla ceny dvě a byla asi jediná, kdo netušil, že za knihu roku jí přísluší odměna dvě stě tisíc korun… Zkrátka vím to, co vědí všichni, kteří tam byli, kteří přenos sledovali v televizi anebo si aspoň přečetli výsledky někde na internetu či v novinách.
Ne každý ale ví, jaké to bylo na následném rautu. Abych pravdu řekla, málem jsem se to nedozvěděla ani já.
Společně s kolegyněmi redaktorkami jsme se z divadla vydaly na afterparty pro zvané. Měla jsem sice pochybnosti, zda budu vpuštěna dovnitř, jelikož moje vstupenka vypadala trochu jinak než vstupenky mých dvou kolegyň, ale byla jsem ujištěna, že nápis „čestná vstupenka“ mě opravňuje vstoupit. Bohužel totéž si nemyslel pán u vchodu.
„Ale to nemáte správnou pozvánku.“
„Ehm… Ale je tam napsáno, že je to čestná vstupenka…“
„To sice ano, ale není dostatečně čestná.“
Obě kolegyně už byly uvnitř a já jsem si vzpomněla na všechny filmy a seriály, ve kterých někoho nechce ochranka vpustit na prominentní akci.
„Víte, ehm… Já jsem tu vstupenku dostala těsně před akcí… Ehm… A bylo mi řečeno… ehm… jsem ji dostala od pana Janáčka… ehm…“
Odvolání na našeho pana vydavatele očividně mírně změnilo situaci a vedle stojící paní začala zkoumat guest list.
Vtom se na mě podíval sám hlavní organizátor celého projektu Pavel Mandys, který postával opodál, a povídá: „Vy jste z LitENek? Tak to samozřejmě pojďte dovnitř.“
…
Možná jste byli přímo v divadle, možná jste viděli záznam v televizi, možná jste si výsledky někde přečetli… Ale jenom správná redaktorka ví, že v sobotu večer to stejně vyhrály LitENky a jejich nesmírný věhlas.
Pavlína Hubková
Magnesia Litera – Kniha roku
Bohumila Grögerová: Rukopis (Pavel Mervart)
Litera za přínos české literatuře
Vladimír Forst, Jiří Opelík a Luboš Merhaut za Lexikon české literatury
Litera za nakladatelský čin
Spisy Františka Langera (Akropolis/Divadelní ústav/Kvarta)
Litera za překladovou knihu
Sándor Márai: Deníky I. a II. (Přeložily Estera Sládková a Dana Gálová, Academia)
Litera pro objev roku
Pavel Göbl: Tichý společník (Dauphin)
Litera za knihu pro děti a mládež
Pavel Šrut: Lichožrouti (Paseka)
Litera za naučnou literaturu
Josef Vojvodík: Povrch, skrytost, ambivalence. Manýrismus, baroko a (česká) avantgarda (Argo)
Litera za prózu
Martin Ryšavý: Cesty na Sibiř (Revolver Revue)
Litera za poezii
Bohumila Grögerová: Rukopis (Pavel Mervart)
Litera za publicistiku
Radka Denemarková: Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (Host)
Kanzelsberger cena čtenářů
Jiří Šimon: Ukradený domov (Knižní klub)
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.
(25. 4. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2472
Na rtech jméno boží – pod paží kradené zboží
Tereza Tauchenová
( stefan.segi)
Ničím nezakrývaný útok na pokrytectví byl mnohými interpretován jako odsouzení veškerého náboženství. To vzbudilo silnou vlnu nevole. Tartuffe (1664) musel být dvakrát přepracován (1667, 1669), než byla hra schválena. Poté slavila nebývalé úspěchy.
Molière (Jean-Baptiste Poquelin, 1622-1673) se proslavil především svými komediemi mravů. Zesměšňuje opovrženíhodné lidské vlastnosti a nevěří v jejich nápravu. Jeho postavy se nevyvíjí, na konci hry jsou takřka stejné jako na začátku. Proto musí přijít zásah zvenčí, který neřest odhalí a potrestá. Nejsilnější stránkou Molièrových her je jazyk. Vtip se nikdy netopí v proudu konverzace.
Tartuffe (Igor Orozovič) se vloudí do přízně zámožného Orgona (Ivan Dejmal). Manželka (Klára Klepáčková), jeho dvě děti (Hana Marie Maroušková, Ivan Lupták) i švagr (Jiří Suchý) Tartuffovu pravou tvář odhalí. Orgon tak učiní až v době, kdy celou rodinu jeho chráněnec vystěhuje z domu a udá svého pána králi za zadržování tajných materiálů. V tu chvíli přichází zásah shůry, dobrotivý vládce Orgonovi vše odpustí a Tartuffa za jeho zločiny odsoudí.
Hrou Tartuffe se soubor 3. ročníku Katedry činoherního divadla představil vůbec poprvé. Herecký ansambl je na první pohled velice silný a slibuje řadu výrazných hereckých osobností. Výkony všech hlavních postav, vyjma Egonovy dcery Hany Marie Marouškové, jejíž naivita a rádoby pubertální póza působily až příliš křečovitě, byly nadprůměrné. Tomáš Klus v roli Valeria svým gestickým humorem poněkud vybočoval, smích diváků však hraje v jeho prospěch.
Kostýmy jsou řešené s vtipnou ironií, ukazují názorně přetvářku většiny postav. Před pánem domu skrývají pod noblesními róbami přiléhavé sexy oblečení. Jednoduchá scéna se třemi dveřmi a fotkami na stěnách přináší další možnosti pobavení a poukázání na pletichářství všech postav. Dveře se rychle otvírají a zavírají, aby hovor nevyslechl nevítaný host.
Molière: Tartuffe
Režie: Martin Vokoun
Hrají:Igor Orozovič, Ivan Dejmal, Klára Klepáčková a další.
Nejbližší repríza: 22. 5. od 19. 30.
(14. 5. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2479
Dobrá kniha nepotřebuje šrotovné
Nejdůležitější den v životě českého překladateleOlga Pavlova
( olga.pavlova)
Udílení ceny, jak už je několikaletou tradicí, se uskutečnilo 30. září na den sv. Jeronýma, patrona všech překladatelů.
Malý, ale přesto krásný sál Pálffyho paláce na Malé Straně překvapil svou skromností. O důležitosti této události vypovídala bohužel jen nervozita a nedočkavost nominovaných. Po nějaké chvíli se návštěvníci usadili a oficiální část podvečera mohla být zahájena. Z úst členů poroty zaznělo několik omluv těm, kteří i přes vynikající kvalitu svých překladů nakonec žádnou cenu neobdrželi. To se dělo z různých důvodů, například když požadavkům nevyhovoval rozsah knihy nebo byl v údajích uveden chybný rok vydání a jiné drobnosti.
Ze šesti nominovaných překladů dva pocházely z portugalštiny, od dlouholetých kamarádek Vlasty Dufkové a Marie Havlíkové. „Proč jsi nemohla s vydáním knihy počkat aspoň rok, tak by vyhrála každá z nás?“ ptala se paní Dufková své kolegyně.
I přesto si určité ocenění odnesl každý nominovaný. Hlavní tvůrčí cenu získal Karel Fiala za překlad čtyřdílného starojaponského spisu od Mirasaki Šikibu Příběh prince Gendžiho. Dvě mimořádné tvůrčí odměny obdrželi Jiří Našinec (N. Manea: Chuligánův návrat) a Anna Valentová (Á. Bodor: Okrsek Sinistra). Tvůrčí odměny získali také Marie Havlíková (B. Ribeiro: Kniha stesku) a Zdeněk Frýbort (R. Calasso: K). Poslední cena v pořadí, ale neposlední ve své důležitosti, Prémie Tomáše Hrácha, udělovaná mladým překladatelům, byla přiřknuta Magdaleně Křížové za převod knihy A. B. Jehoušuy Milenci z hebrejštiny. Nikdo neodešel zklamaný, všichni nominovaní dostali alespoň malý kousíček svého vyznamenání.
Hlavní poctu večera si zaslouženě odnesla Vlasta Dufková za překlad knihy Joaa Guimaraese Rosy Burití.
Kvůli nedostatku kandidátů letos nebylo uděleno tvůrčí stipendium Hany Žantovské za překlad básnického díla do češtiny, ač pravidelně bývá součástí „Jungmannovky“.
Na dobrou knihu, šrotovné, literární ceny a situaci v české literatuře jsem se zeptala Vlasty Dufkové.
Jaký má pro vás Jungmannova cena význam? Nakolik je to pro vás
prestižní ocenění?
Jungmannovy ceny si velice vážím, protože si vážím názoru na literaturu, který pro mne představuje její porota: tvoří ji názorově nezávislí profesionálové s mnohaletou zkušeností překladatelskou či redakční a širokým vzdělanostním rozhledem a nepochybuji o jejich nestrannosti. A kromě toho jsem se tím dostala do nejlepší společnosti.
Má smysl existence takového množství literárních cen v ČR? Jaký?
Nemyslím si, že v ČR existuje nadměrné množství literárních cen, zato se v jistém ohledu míjejí účinkem. V normálně fungujících tržních společnostech západního typu má mechanismus literárních cen kulturotvorný význam, ať už tím, že oceněného literáta na nějakou dobu přímo finančně zajistí a umožní mu tak, aby se mohl plně věnovat další – společensky žádoucí – tvorbě, anebo tím, že ho zajistí nepřímo, to znamená nakladatelsky zpeněžitelným věhlasem (to je třeba případ nejznámější francouzské ceny bratří Goncourtů, dnes dotované symbolickou částkou 10 eur). Publicita cen a jejich společenská prestiž navíc vychovávají literární konzumenty. V každém případě jde o promyšlenou investici do kultury, která se společnosti vrací.
Takto u nás literární ceny ani zdaleka nefungují, především jim chybí adekvátní zpětná vazba. Jako bychom stále žili v podivné schizofrenii: chceme mít tržní společnost, v níž si kultura na sebe bude vydělávat (ač i to platí na západ od nás s výhradami), ale přitom odmítáme vysoké kultuře a duchovním statkům vůbec přiznat kladnou „tržní“ hodnotu v celém systému formování příslušníků této společnosti, ať už v rámci školního vzdělávání, nebo prostřednictvím širokoplošných médií, a vlastně i politickou preferencí jistého typu „elit“. A vedle toho máme jakési mlhavé povědomí, že je nemravné právě za tohle dostávat peníze. V logice poměřování všeho penězi se tedy soustavně snižuje prestiž této oblasti lidského konání u většinové společnosti, a u menšiny paradoxně narůstá, protože je neméně, byť jinak vyvzdorováno než za minulého režimu. Kdyby však špičkový výkon na tomto poli zároveň vedl k nadprůměrnému finančnímu zajištění, mohlo by to taky být vnímáno jako zrada na ideálu.
Ale možná je můj pohled dán generačně: rozhodně je žádoucí, aby se čím dál více prolamovala částečná endogamie té nedobrovolně dostředivé společnosti ve společnosti a mladší jedinci nejen s rozhledem, ale i patřičným sebevědomím a obranyschopností nás přibližovali evropským standardům.
Protože blíže znám problematiku literatury překladové, krátce se zmíním o ní: překlady tvoří větší část česky vydávaných knih a úměrně tomu ovlivňují i literární češtinu včetně pojmosloví, bez něhož se neobejdeme, pokud nechceme rezignovat na myšlení určité intelektuální úrovně ve své mateřštině. Ve svých špičkových výkonech jsou přinejmenším srovnatelné s původní českou tvorbou, v některých ohledech ji dokonce suplují. Přesto čeští překladatelé krásné literatury patří k vůbec nejhůře placeným v celosvětovém srovnání: je to logický důsledek výše naznačené zjednodušené aplikace tržního schématu. Překlad náročné prózy, natož poezie, se tak stává takřka drahým koníčkem vedle takzvaně poctivé obživy. Zajímavé je, že o cenu technického překladu se nesmlouvá a právem se tu uznává profesionalita. Že je však nemenší kvalifikace a ještě čehosi navíc zapotřebí k překladu „zbytné“ básnické sbírky, to si uvědomuje málokdo. Dokonce se zdá, že kamenem úrazu je právě ono tvůrčí „navíc“, které přesahuje „poctivé“ řemeslo a ke všemu skýtá potěšení.
Částečná anonymita jistě přinejmenším k překladatelskému povolání patří, na druhou stranu u literárních cen pořád zůstává nevyužitý propagační potenciál, a to i ve vztahu k jiným knihám oceněného literáta. Pravým smyslem ceny je totiž právě to: není to ani výhra v loterii, ani sociální podpora, ba ani uznání v rámci profesního společenství, které o kvalitách dotyčného vědělo předtím a bude vědět i nadále, nýbrž ocenění, které má působit směrem ven a dlouhodobě. Běžný konzument není povinen registrovat jména laureátů, natož je držet v paměti, ale váha ceny by měla být i do budoucna značkou, která je jistou zárukou kvality i u dalších výkonů téhož tvůrce.
Dá se tedy říci, že ceny u nás dosud nemají žádoucí kulturní návratnost. Nejednou pouze zpětně sanují materiální uskrovnění, které stojí za kvalitou oceněného díla, a nadto bývají až na výjimky i mediálně marnotratně pojímány na jediné použití, pokud vůbec. O změnu se v tomto směru nejvýrazněji snaží západoevropský sponzor ceny Magnesia Litera. Nevyužité publicity je tím větší škoda, že knižní publikace náročného překladu s omezeným čtenářským potenciálem se dnes valnou většinou vůbec neuskuteční bez systému dotací a grantů: například na vydání komentovaného překladu Rosovy prózy finančně přispělo jednak velvyslanectví Brazílie, jednak výzkumný záměr na FF UK, v jehož rámci jsem se práci na něm navíc mohla věnovat po dobu, kterou by žádný nakladatel nezaplatil.
Olga Pavlova
Jungmannova cena, Pálffy palác, 30. září 2009
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(16. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2502
Pereme, pereme normalizační prádlo
„Masová hnutí začínají příchodem lačných fundamentalistických utopistů a končí v prackách naobědvaných oportunistů.“Tereza Hřibová
( stefan.segi)
Titul generačně bilancujícího rozhovoru odkazuje k československé otravě normalizací, která je zásadním tématem proplétajícím se celou diskuzí. Podle obou autorů trvalo kolektivní hrbení zad příliš dlouho na to, abychom je dnes mohli smést ze stolu pohodlně nostalgickým vzpomínáním na bodré Majory Zemany nebo na kuchařské předpisy, jejichž cílem bylo vytvořit z ničeho kulinářský zázrak.
Halouna i Martínka se nastolování norem léta osobně týkalo – první z nich se mu bránil „vnitřní“ emigrací a „máničkovstvím“, druhý odešel do Francie, a začal tak své celoživotní cestovatelství spojené s cizinectvím. Oba autoři se ovšem shodně označují za „veterány studené války“, kteří se snaží dobrat toho, jak silně dosud ulpívá normalizační cejch na nich i na ostatní společnosti.
Haloun a Martínek si vzájemně kladou otázky, které jsou jim nepříjemné, na které často nemají přesné odpovědi, ale před kterými zároveň „není dobré utíkat“. Nabízejí svému čtenáři vpravdě vyhraněné, nekompromisní hodnocení 70. a 80. let a jejich aktérů. Na oplátku jdou ovšem i sami pisatelé s kůží na trh - a odkrývají své vlastní slabosti, pochyby nebo váhavost. Jejich soudy jsou přirozeně velmi subjektivní, přesto oba obchází své téma z mnoha různých stran s úsilím o co největší (sebe)kritičnost a co nejvýstižnější reflexi.
Potřebnost a aktuálnost takto vedeného dialogu vyniká nejjasněji, když postupně vyplouvá na povrch stále více nápadných souvislostí mezi tehdejší formou totality (založené především na konformitě a konzumu) a dnešní společností. Kupříkladu potřeba stádnosti a uniformity nebo neochota k odpovědnosti za individuální rozhodnutí jsou vlastnosti, které se evidentně v čase nemění. A je zřejmě třeba si přiznat, že se jich nelze kvapně zbavit ani tržní ekonomikou. A už vůbec ne tak snadno, jak bychom čekali.
Téměř identická zásobárna klišé (třeba půvabný mítink v oddělení inženýringu kontra svodka v inženěrskoj) a překvapivě podobné formy ideologických „mytologií“ jsou ve výčtu oněch souvislostí třešničkou na dortu.
Dialog se postupně větví do mnoha dalších směrů a dílčích témat, zmiňme alespoň Martínkovu kritiku masového turismu, který je podle něj ve svých dopadech horší než terorismus, spor pisatelů o Andyho Warhola a o uměleckou hodnotu plechovek s Campbellovou polévkou nebo objevení podobnosti mezi Woodstockem a stavbami mládeže.
Haloun s Martínkem se zkrátka v celém textu důsledně drží zásady „jít proti srsti“. Zároveň jsou oba nadáni dost vynalézavým smyslem pro humor, takže i na to vyměňování důvtipných recepisů nakonec dojde. Dokonce i Kohn a Roubíček se objeví. Z historky o Pavlu Kohoutovi vesele zpívajícím v 80. letech častušky na zámku knížete Schwarzenberga naopak běhá mráz po zádech.
Vylíčení oné příhody je zároveň jedním z dokladů toho, že oba autoři netíhnou ani k jednostranné adoraci disentu nebo undergroundu (ačkoli Haloun do něj patřil), přestože by dnes šlo o módní tendenci – stačí si letmo vzpomenout na nedávný oslavný koncert k dvacátému výročí konce režimu. Mezi patetickými vzkazy od Stounů či Bono Voxe, dojímacím „Jednou budem dál“ a posmrkáváním části publika se tam totiž velmi snadno ztratila jakákoli snaha pouvažovat nad tím, nakolik se nám to celé vlastně (ne)povedlo.
Čtení Otravy krve ani vzdáleně nepřipomíná „Zemský ráj to napohled“. Protože z brambor tatarák prostě neuděláte. Ačkoli to možná není příjemné zjištění, stále není radno na to zapomínat.
Tereza Hřibová
Haloun, Karel; Martínek, Lubomír: Otrava krve. Revolver Revue, Praha 2009. 168 stran.
(14. 12. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2640
Prostor pro hlídače prostorů, které nikdo nechce vykrást
Kniha Umřel v stromě propojuje fotografii Jindřicha Štreita s poezií Břetislava DitrychaMarek Dobrý
( marek.dobry)
Ten papír připomíná mnoha rysy jaka. Nese na svých bedrech zhuštěnou tíhu básní a zároveň jejich vypjatou, trpkou atmosféru, která verše spojuje s fotografiemi Jindřicha Štreita. Nese je kamsi k vrcholu, ale „vrchol leží / mimo značené cesty / a je trvale nepřístupný“. Nevím, možná je tomu tak proto, že „Vstup na vrchol / není dovolen“.
Bezútěšné, nezinscenované a především i formálně drsné snímky z prostředí vesnice, vybydlených a vylidněných statků a pohřbů stojí vedle básní jako sestry v černém závoji. Nejde o dvojčata. Sestry fotografie a poezie zde kráčí bok po boku, se stárnoucími hrby a vráskami vyrytými čepelí nožů vzpomínek, jedna přidržujíc druhou jako živoucí hůl.
Umělecká fotografie a poezie k sobě mají velice blízko a nejen tato kniha to dokazuje. Způsoby tvoření i recepce těchto oborů vyžadují zastavení v čase a prostoru, zaznamenání okamžiku a nálady. Příběhy se zde vyprávějí úsečně, nechávají se nedořečené. Nevyřčenému se v obou oborech dodává stejné vážnosti jako vyřčenému. Fotografie i poezie jsou spíše hádankami než odpověďmi, vírou nežli náboženstvím.
Básně Břetislava Ditrycha spojuje poměrně výrazný lyrický subjekt. Připomíná hlídače prostorů, které již nikdo nechce vykrást. Nostalgicky popisuje místnosti, kde poletují často nevyřčené vzpomínky, které zapisuje a ochraňuje. „Zastávku v noci / čekárnu bez oken a dveří / hlídám já a stromy v stráni“. Jedná se o stárnoucího muže. Zpočátku je poněkud ztracený („Jdu a nevím / odkud kam“), postupně si ale začíná uvědomovat neodvratnou přítomnost umírání („Jenže pro mě je / černá jenom / smuteční černá“). Stárnoucí muž hledí na svět okolo sebe a katalogizuje ho na mnoha místech až nepoeticky do ecovských inventářů, které reprezentují ponejvíce poslední, smuténkou obcházenou snahu o setřásání mrtvolného poprašku ze zatuchávajícího límce. „Tehdy / ukopnuté palce / okousané nehty / rozviklané zuby / odřená kolena / Teď / prázdná světnice / sklad vzpomínek / tlející listopad“, „dřevěné kostky / stavebnici / plechovou slepici / na klíček / školní čítanku / například“. V závěrečných básních sbírky se již lyrický subjekt proměňuje v nesentimentálního vypravěče, který přijímá smrt jako informaci. Ostrými zářezy seká příběhy na kraťoučké opalky dokouřené cigarety a zaznamenává moment, kdy dohořel poslední vlásek tabáku. Básník připomíná cynického novináře a vskutku i jeho verše jsou na mnoha místech spíše krátkými zprávami. „Stalo se to naprosto nečekaně / vypověděla stará žena bez domova / Seděli jsme spolu na lavičce v parku / najednou vytáhl pistoli / a střelil se do srdce“. „Zavolali policii / a do zprávy pak napsali / že srdeční příhoda / postihla muže tak rychle / že zemřel přímo / mezi větvemi / staré plané jabloně“.
Během jedné sbírky tak procházíme s básníkem poměrně dlouhou cestu od nostalgie, beznaděje stárnutí a tichého vzdávání vlastních snů až ke smíření se smrtí. Vztah ke smrti v závěru sbírky výborně charakterizuje báseň Zvědavost: „Když umíral / někdo se opatrně / neopatrně / zeptal / jaké má pocity // Netrpělivou zvědavost / odpověděl / Už chci / konečně vědět“.
A co k tomu dodávají fotografie Jindřicha Štreita? Některé přeci jen působí smířlivěji. Vyfotografované dveře jsou pootevřené a za nimi ještě lze spatřit denní světlo. Dva staří muži na kraji lavičky před poškrábanou zdí se stále lehce usmívají. Snad je to tím, že je Jindřich Štreit o čtyři roky mladší (narodil se roku 1946, zatímco Břetislav Ditrych roku 1942), anebo možná mou snahou nalézt v této překrásné, avšak tíživé knize alespoň zrnko naděje a povzbuzení. Každopádně vzhledem k tomu, že publikace Umřel v stromě vyšla v nákladu pouhých 600 kusů a že představuje čtenáři hutný a zdařilý obsah po všech stránkách, stává se její četba vzácným zážitkem.
Marek Dobrý
Ditrych, Břetislav; Štreit, Jindřich: Umřel v stromě. Dauphin, Praha 2009. 72 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(5. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2609
Vidět lásky bez nadsázky
aneb 16 definic lásky (a nelásky) Michala VieweghaKateřina Kubová
( katerina.kubova)
Ale nenechte se mýlit, zamilovaných párů najdeme v povídkách poskrovnu. Mnohem častějšími postavami jsou svobodní, kteří v lásku věřit přestali, popřípadě starší páry, které lásku a manželství předefinovali na vzájemnou snášenlivost. Ačkoliv je láska tématem, které literatura neustále omílá tam a zpět, v této knize působí nezvykle svěže. Možná to je tím, že lásku, pokud ji chápeme v ideální podobě „když dva jsou jako jeden“, tu budeme hledat jen velmi těžko. Spíše se tu setkáme s jejími velice nezvyklými mutacemi. Jak jinak pojmenovat situaci, kdy marketingový odborník vezme na večeři obrázek modelky vytržený z časopisu, protože se do něj zamiluje? Odborník na reklamu podlehne reklamě. A takové jsou všechny podoby lásky v Povídkách o lásce - paradoxní.
Autorský styl nijak nepřekvapí, opět se setkáváme s notoricky známým Vieweghem (myšleno v kladném slova smyslu) à la běžný život, běžný jazyk, čtivý a nenáročný text. Zvláštní roli hraje v textech již v úvodu zmíněná lehká dávka patosu. Místy totiž jeho užitím autor vytváří komický efekt. Uvádím příklad ze situace, kdy již zmíněný marketingový odborník večeří se svou „papírovou“ milenkou: „A pak začne nový, překrásný život, ale oběma bylo jasno, že do konce je ještě daleko, hrozně daleko, a že to nejtěžší a nejsložitější teprve začíná.“
Dobrý dojem z knihy, která zajímavým a originálním způsobem glosuje téma lásky, ale kazí akce jménem Blogový román probíhající na internetu. Jedna kapitola recenzované knihy je zároveň úvodní kapitolou Blogového románu, který s Vieweghem píší čtenáři webu. Že by pomalu docházely nápady?
Kateřina Kubová
Viewegh, Michal: Povídky o lásce. Druhé město, Praha 2009. 149 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(8. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2552
Kniha o míšencích, kteří neměli být vidět
Životopis černobílého jehněte Tomáše Zmeškala přináší téma odlišnosti v ČecháchMarek Dobrý
( marek.dobry)
Tomáš Zmeškal do literatury nevstoupil, on do ní ani nevlétnul, on do ní spíše přistál jako helikoptéra (po nohou) z výšin. Nikdo na něj v té výšce neviděl, a tak se v českém literárním bazénu (rybník zní poněkud megalomansky) zjevil jako hotový autor. Svou prvotinou Milostný dopis klínovým písmem zaslouženě okouzlil většinu kritiky i čtenářů. Nejvýraznějšími rysy románu byly autorova rozpoznatelná erudice v historii literatury, její citlivé a vtipné vpletení do stylu vyprávění a vnesení klidného, trpělivého a výrazného vypravěče do současné české literatury. Obojí platí i v Životopisu černobílého jehněte. Přesto jde o knihu výrazně odlišnou.
Dominantními tématy knihy jsou sourozenecký vztah dvojčat-míšenců, Václava a Lucie, které od okolí odlišuje barva pleti, a jejich postupné objevovaní rasismu humpolácky českého i toho politicky uvědoměle zaonačeného.
Vztah Václava a Lucie, které vychovává jejich babička a strýc, protože rodiče údajně zemřeli při autonehodě, podává Zmeškal až neuvěřitelně citlivě. Neobjevuje se zde a priori přednastavený cit, ať už kladný či záporný, který by vypravěč uměle vyostřoval vlastními prostředky, jak se tomu stává u Petry Soukupové. Zmeškal naopak nechá sourozenectví rozkvést, provede ho všemi fázemi, s jakými se sourozenci v životě setkávají. Nejprve se Václav s Lucií kočkují, předhazují si vzájemné nedostatky a vlastnosti a spíše se jeden s druhým vyrovnávají. Postupně se z nich ale stávají nejbližší lidé. Přes povahovou odlišnost jsou oni dva jediní, kteří si skutečně rozumí. Asi nejvýrazněji je spojuje jejich společná zkušenost. Barva pleti oba předurčuje k problematickému životu v české společnosti.
Autor zde využívá stejného postupu jako v Milostném dopisu klínovým písmem. Nepředkládá obraz země trpící pod zlovůlí moci. Nenechal se zlákat tendenční a především falešnou vizí anonymní ruky, zatlačující všechny občany, včetně těch odlišných (barevných, handicapovaných), do kouta a neumožňující nikomu svobodný život. Naopak v textu převládá obraz příjemného života ve vlastním mikrosvětě uvnitř státu s mnoha krásami, jak ho známe i v současnosti. Všechna zrůdnost a absurdnost totality vychází u Zmeškala od jednotlivých lidí, od jejich přejímání a aplikování z podstaty pokřivených zákonů a principů, od ochotného lezení moci v ústrety. Že zlo a dobro vychází vždy z jednání jedinců a nikoli ze závislosti na anonymní síle, vypravěč nejradikálněji zjevuje v přístupu k odlišným lidem v podání jednotlivých občanů.
Nový román Tomáše Zmeškala tak přináší téma, které se zdá velmi citlivé. Vinu vkládá do rukou lidí (nikoli lidu). Navíc ji umocňuje tím, že ačkoli komunistický režim patří již dvacet let historii, nesnášenlivost, závist a zášť zůstávají dál s touto krajinou.
Nesporným kladem knihy je vypravěč a jeho styl. Vypravěč děj rozvíjí velmi trpělivě v dlouhých, hutných odstavcích. Nejednou čtenáře zavede do hlubin vzpomínky, která proběhne postavě hlavou, aby se po chvíli opět vrátil zpět. Působí jako vážka přelétávající lehce a rychle časovými horizonty vyprávění. Navíc netrpí potřebou uměle nutit čtenáře k emocím. Vyprávění zcela postrádá expresivitu. Ponechává ji buďto ústům postav, anebo ještě lépe síle samotných vyobrazených situací.
Životopis černobílého jehněte je neuvěřitelně působivá kniha s výrazným a neomletým tématem. Dle mého názoru svým sdělením, uceleností děje a mimořádně působivým závěrem dosahuje minimálně stejné úrovně jako Milostný dopis klínovým písmem.
Marek Dobrý
Zmeškal, Tomáš: Životopis černobílého jehněte. Torst, Praha 2009. 340 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(8. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2564
Městem s mečem u pasu
Městská fantasy s číší humoru a pohárem morálkyGabriela Romanová
( gabriela.romanova)
Václav Vran se stal samozřejmou součástí tajného světa, v němž jako bohové vládnou zosobněná města, fungují zákony černé i bílé magie a škála vyskytujících se fantastických postav je opravdu široká – od mluvících zvířat přes druidy a elfy až po šílené vědce nepodléhající zubu času.
Čím víc zmařených životů lemuje jeho stopy na trase Brno - Praha, tím víc se pro Václava uzavírá šance vrátit se bez závazků ke starému životu pohodlné nevědomosti ve světě na povrchu. I on sám se už rapidně odchyluje od charakteristiky povrchní. Ze zpovykaného anonymního floutka se rodí muž, pro nějž získávají slova svědomí, slib a závazek čím dál osobnější význam. Nejen že toho už ví příliš, navíc pochopí, že na jeho rozhodnutí a činy jsou odkázáni ti, o nichž by ho dříve ani nenapadlo uvažovat jako o blízkých. Statečného barda Patrika doplní elf Juzlin a rytíř Její Výsosti Bruncvík. Důvěra samotných městských bohů naznačuje skutečnou Václavovu důležitost. Už se nesnaží podrazit svoje parťáky, protože mu dochází, že největší boudu by tak ušil sám na sebe. A jestliže tohle celou dobu pouze tušil, po setkání tváří v tvář démonovi, jehož živí Václavovo černé svědomí a jenž ho děsí a pronásleduje na každém kroku, je mu konečně jasné, že skrýt se není kam.
Renčín se tentokrát pustil do psaní se zřejmým nadhledem, a to mu jedině prospělo. Jazyk je uvolněný, plyne lahodně a harmonicky v popisech nejroztodivnějších bytostí a scenérií, přirozeně přeskakuje v zábavných dialozích, poutavě dramatizuje při akci. Nebojí se pouštět do vulgarismů a umí s nimi citlivě zacházet. Neplýtvá jimi zbytečně, takže nepůsobí neurvale, nepatřičně, naopak přidávají scénám na plastičnosti a postavám na autentičnosti.
Sporné je však využití jazyka jako prostředku k charakteristice postav. Idiolekt Rudyho Kovandy je sice poměrně zdařilým pokusem o brněnský hantec, ale často z něj čouhá prvoplánová snaha o humor umocněná nedůsledností v užívání. Ostravština vládce města havířů pak není ničím jiným než chvilkovým zadrhnutím.
Celkově ovšem vše mluví ve prospěch Renčínovy práce s jazykem. Především je hodno ocenění, že se drží své typické květnatosti a ornamentálnosti pouze tam, kde je to žádoucí a příjemné – v popisu zasedání Rady měst, v líčení erotické hry, v zobrazení brněnských katakomb – a vzdává se ho tehdy, když je to ve prospěch spádu příběhu. Zapracoval na umění střihu a dobře volí momenty střídání scén – především v úvodní kapitole, která je precizně sestaveným řetězem dvou časových linií, jež si jdou naproti, aby se nakonec spojily v jeden pokračující děj.
Zároveň nepřistupuje liknavě k epizodám z předchozího dílu, které rozvíjí a navíc provazuje s internetovým románem Labyrint. I bez znalosti tohoto díla se však lze v Runovém meči bez problémů orientovat. Některé odkazy sice mohou vyvolávat dojem fragmentů, mnohem spíš než matoucí jsou ale lákavě tajemné. Renčín formuje napětí tím, že předestře, naznačí, vysvětluje až potom. Mezím srozumitelnosti se někdy přibližuje velmi těsně, nikdy ji však nepřekročí.
Řadu motivů si vypůjčuje, nevymýšlí své vlastní, tím odkazuje, ale nevykrádá. Narážky na Malého prince, Alenku v kraji divů, Pána prstenů, Čaroděje ze země Oz, Sapkowského, Čapkovu Válku s mloky… jsou toliko přiznáním autorových inspirací. Využitím znalostí novodobých městských a místních legend a jejich kombinací se symboly současné masové kultury se s humorem a nadsázkou přibližuje každodenní realitě, a tím ji pasuje na dějiště Městských válek.
V tom tkví hlavní kouzlo Renčínovy tvorby – fantasy svět není v jeho podání určen hrstce vyvolených, zapojuje do něj všechny obyvatele měst. Nejen v knize, ale i mezi čtenáři.
Gabriela Romanová
Renčín, Pavel: Runový meč. Argo, Praha 2009. 307 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(8. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2607
V Zimním lese není spásy
Nepoetické povídání o Irsku včerejším a Irsku dnešnímOlga Pavlova
( olga.pavlova)
Povídání začíná kouzelným vyprávěním o Irsku a jeho folkloru. Toto je typický úvod knihy, který vtahuje čtenáře do děje ústy irského rodáka Neda Strange, s nímž se hlavní hrdina Redmond Hatch pokouší udělat rozhovor, ale zanedlouho se vše obrátí naruby. Romantická realita irských hor a jejich obyvatel se promění v drastickou skutečnost nejen moderního města, ale i krutost hor, tolik milovaných hlavním vypravěčem.
McCabe je mistrem detailu. Velice přesně popisuje nejen zvyky obyvatel kolem hory Slievenageeh - vůni viržinek, vztah horalů k rodině a ženám -, ale i život na londýnském a dublinském předměstí.
Název Zimní les není vybrán náhodně, je to svérázný úkryt hrdiny před realitou, který v něm probouzí ty nejlepší a nesvětlejší pocity. Kniha ale není natolik poetická, jak název napovídá.
Román je komponován jako příběh jednoho člověka s vymezením časových rovin v jednotlivých kapitolách. S hrdinou se seznamujeme někde uprostřed osmdesátých let a loučíme se v současnosti. Tato narativní metoda nejen že nepomáhá pochopit dějovou linii románu, ale i více mate čtenáře.
Právě kvůli tomu je kniha plná hádanek, které se nabízejí k vyluštění. Používání ich-formy, zabarvené do různých emocionálních stavů hrdiny, nedává chvíli k odpočinku.
Autor je zároveň i dobrým psychologem, velice správně dokáže popsat jak šťastného Redmonda Hatche, tak i rozpolceného maniodepresivního Dominica Tiermana, ve kterého se hlavní postava během románu promění.
Zimní les zanechává hodně zmatených dojmů: zvědavost a nechuť, soucit a nenávist a hlavně touhu přečíst si knihu ještě jednou, což jednoznačně vypovídá o tom, že román je velice povedený.
Olga Pavlova
McCabe, Patrick: Zimní les. Překlad: Tomáš Kačer. Host, Praha 2009.
(15. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2618
Chůze temným lesem
A kdyby bez Karkulky...Jan Duhajský
( jan.duhajsky)
Ačkoliv není v této oblasti debutantkou, tak abychom odpověděli zcela upřímně, bude nejpřiměřenější říci, že ne, že se pouze o něco takového pokouší. Někde více, někde méně úspěšně, avšak celkem vzato nadějně. Jednotlivé poetické pokusy totiž nepostrádají dobré nápady a poměrně vysokou míru originality, což jsou v každé době ty nejlepší předpoklady pro psaní kvalitní poezie. Sympatický je i celkový koncepční záměr sbírky jakožto organicky provázaného a vnitřně na sebe odkazujícího celku, pohříchu však všechna jmenovaná pozitiva mají své mouchy (mnohde zvící nejrobustnějších masařek).
Nápady totiž nejsou vždy jen dobré. Některé, a zvláště ty, které se pokouší o vtip, působí občas v lepším případě infantilně, v horším až trapně. Ještě větší potíž je v tom, že valná většina čísel sbírky stojí pouze na jednom jediném nápadu. Jak by také ne, když jejich obvyklou podobou je osamělá strofička (zpravidla o rozsahu čtyř až šesti veršů) zoufale a marně volající po dalších, protože takto o samotě působí dojmem hlavy, které chybí pata.
Také provázanost celku sbírky na několika místech pokulhává a tam, kde není naplněna textovými prostředky, je bohužel suplována několika variantami již v počátku zatracované grafické ohyzdnosti, které obálka zjevně nestačila, a tak bezostyšně infiltrovala také vnitřek knihy. Celkově tak akt čtení této sbírky evokuje chůzi temným lesem, které do příjemné procházky hodně schází (a Karkulka to rozhodně není, protože s tou se paradoxně přeci jen potkáme), což je škoda. Možnosti tu totiž dozajista byly, ale tímto způsobem to prostě nepůjde.
Jan Duhajský
Dousková, Irena: Bez Karkulky. Druhé město, Praha 2009. 81 stran.
(15. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2639
Nalezněme staré dobré hodnoty
Smrti člověk neuteče, nabádá Paulo CoelhoJan Dušek
( jan.dusek)
Coelho, který se chce zabývat etikou lidí, ještě před začátkem vyprávění poučí či vznese své zbožné přání v modlitbě, v úryvku z Lukášova evangelia a v citaci básně Walta Whitmana. Jeho poselství zní: nebuďte elita, nebuďte povrchní, nebuďte osamoceni, starejte se o druhé, lidský život je to nejcennější, co máme, tak si važme každé chvilky a nezabývejme se nepodstatnými věcmi! Važme si každého člověka, vždyť je jedinečný! Autor to ukazuje na biblických postavách, které bývají nazývány symbolicky – Jan Křtitel jako hlas volajícího na poušti či Šimon Petr.
Tento román se odehrává na festivalu v Cannes během pouhého jednoho dne. Promenádují se zde Moc a Supertřída složená z marnivců, kteří předstírají štěstí a chtějí být obdivováni, zatímco ti, kdo se jim chtějí podobat a chytit se příležitosti v showbussinesu, jsou ve skutečnosti nešťastní, protože vše obětují svému snu. U hereček nezáleží na umu, ale na pouhopouhé pomíjivé kráse. Úspěšnost je poměřována tím, zda je člověk neustále žádaný - jinak je pro svět elity ztracen. Stále musí vyřizovat spousty neodkladných zpráv a telefonních hovorů, dokonce si i zasílání sms objednává, aby vypadal důležitější či zajímavější. Při takové příležitosti si autor ovšem neodpustí kritickou poznámku na tento vynález.
Hlavní postavou je ruský milionář Igor Malev, trochu pobožnůstkářský pravoslavný křesťan, který žije podle hesla účel světí prostředky. Dělá vše pro to, aby získal zpět milovanou ženu Ewu. Nejprve byl pro ni Andělem světla a později Absolutním zlem. Zabíjí, aby o sobě dal vědět, neboť se domnívá, že zničením člověka ničí svět. Usmrcuje tak, aby se nepřišlo na to, že on je viník - však je znalý v boji a bojovém umění. Nakonec zabije ji i jejího milence, módního návrháře z Blízkého východu Hamida Husseina. Jak říká autor, smrti a Bohu člověk neuteče.
Samotné vyprávění mi přišlo zdlouhavé, příběh neměl spád, ale na druhou stranu se dnešní uspěchaný člověk může začíst, filosovat a začít své konzumní hodnoty přehodnocovat.
Jan Dušek
Coelho, Paulo: Vítěz je sám. Překlad: J. Vacek. Argo, Praha 2009. 380 stran.
(15. 3. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2645
Soutěž poezie aneb LitENkyStar
Redakce LitENek
( marketa.bohmova)
Neváhejte tedy, prohledejte své šuplíky a pošlete své nejlepší kousky do světa skrz emailovou adresu soutezpoezie@gmail.com, a to nejpozději do 5. května.
Líbající múzu, nalezení správných slov a dostatek odvahy Vám za celou redakci přeje
Markéta Böhmová, šéfredaktorka
(21. 4. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2771
Básníci v řetězech
Redakce LitENek
( gabriela.romanova)
Během komponovaného večera vystoupí vítězové soutěže milostné a erotické poezie jako pěkná tečka za posledním vydaným Litenkovským číslem. Můžete se těšit i na držitelku ceny Karla Hynka Máchy, která vás svými verši pohladí, a krásnou Alex Doležalovou, kterou je těžké nechtít pohladit. Aby toho nebylo málo, orámují celý večer hudebními kousky dva pánové s kytarou. A nakonec? Nakonec dojde i na praktické ukázky z knihy lásky tak trochu v literárním duchu.
Nemokněte v parcích, neofoukněte v průjezdech a neprošoupávejte své chatrné podešve. Nejen rozerváním živ jest poeta, kavárna je jeho druhým domovem, tak proč ho v tom sychravu opouštět?
(19. 11. 2010, 12:00)
článek na adrese: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2925
© Literární novinky 2004 - 2012 |
ISSN 1804-7319 |
redakce | mapa stránek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek