Autor knihy, Jiří Marvan, je lingvista, pedagog a diplomat, který prožil třicet let za hranicemi této země – procestoval pět kontinentů, učil na několika zahraničních univerzitách a publikoval práce týkající se slavistiky a baltistiky v širším evropském kontextu. "Brána jazykem otvíraná aneb O češtině světové" z jeho zahraničních zkušeností a zážitků čerpá, ale především je plodem jeho lásky k mateřštině, kterou sice spolu se svou vlastí opustil, ale která s ním všude po světě zůstala. Sebráním jeho úvah, esejů i odborných pojednání o jazyce, publikovaných v minulých dvaceti pěti letech v časopisech ve více než deseti zemích Evropy, Ameriky a Austrálie, vznikl tento poutavý jazykový „cestopis“.

Svým názvem odkazuje ke Komenského dílu "Janua linguarum resetata" a s Komenským má společného ještě mnohem víc: autor knihy jako by byl Všudybudem dneška, provázejícím nás labyrintem světa jazyka/-ů. Stejně jako u Komenského, ani tady nejde o nudnou a nepoučnou procházku. A aby té podobnosti nebylo málo, je celá tato procházka navýsost zábavná a hravá, přesně podle Komenského zásady „škola hrou“.

Knížka se skládá z devíti částí a každá část obvykle z devíti rozmluv (toto pojmenování je skutečně výstižné), které se vztahují k opravdu různorodé paletě témat. V pasážích věnovaných „českým poutníkům v cizině“ (rozuměj českým slovům, která se zabydlila také v jiných jazycích) a „cizím poutníkům u nás“ nahlédneme do všech koutů světa. Dozvíme se něco o tocharštině nebo pomačtině (opravdu existují!), rozluštíme tajemnou šifru „i e å ä e ö“ (švédská obdoba českého „strč prst skrz krk“, až na to, že tady nám tak nějak vypadly konsonanty) a zavítáme do obce s nejkratším názvem na světě: Å. V pasážích o krásách indoevropštiny se přesuneme do hluboké minulosti a na cestě zpět se poučíme o historickém vývoji českého pravopisu. Aby ta cesta ale nebyla příliš náročná, osvěžíme se v jejím průběhu několika lingvistickými anekdotami, překladatelskými perličkami a legráckami, kterými nás obšťastňují česky se učící cizinci, nebo naopak po cizácku mluvit se pokoušející Češi. Podnikneme také několik exkurzí do světa psí! češtiny - tzv. kynolingvistiky - a vydáme se po stopách původu některých českých slov. No a na závěr celého putování si odpočineme nad pivem, totiž nad výkladem o tomto „celoevropském“ slově. To vše v doprovodu zábavného průvodce-autora, který si s námi povídá, rozmlouvá (odtud tedy názvy jednotlivých kapitol), připravuje nás na nové objevy a občas také zadává úkoly a instrukce, aby to naše objevování nebylo pořád jenom pasivní.

Jestli jste teď nabyli dojmu, že celá Marvanova knížka je vlastně rozverným a oddechovým čtením, máte i nemáte pravdu. Vtipu („bystrovtipu“, jak by řekl autor) je tu vskutku dost, po školometské vážnosti a fousatosti ani vidu ani slechu. Že se nad knížkou (víc než) dobře pobavíte a odreagujete, je také pravda. Ale krom zábavnosti má tento lingvistický opus ještě rozměr druhý: eticko-ekologický. Tzv. ekolingvistika a lingvoetika jsou dva pilíře, na nichž celá knížka vlastně stojí a na jejichž pozadí je třeba vše řečené vnímat. Co se za těmito podivnými výrazy skrývá? Především nový pohled na lidskou řeč, v níž autor knížky shledává magickou „polidšťující“ moc - schopnost dělat z lidí bytosti humánní. Vždyť tato zlidšťující funkce jazyka, jak říká Marvan, je minimálně stejně důležitá, ne-li důležitější, než jeho funkce pragmatická, totiž bytí nástrojem dorozumívání a myšlení. „Jazyk je naším pravým domovem, který si zachováváme i tehdy, odcházíme-li do „Zajordánska“ (Marvanův pojem pro exil), v rodném jazyce žijeme, je to pevný bod našeho života, naše "doma"."

Jaké úkoly pro lidstvo z toho tedy vyplývají, nebo lépe - k jaké zodpovědnosti nás toto zavazuje? Tak především k péči o duchovní obrodu (obrození, ekologii ducha) lidstva, a to hlavně v těch zemích, které prošly marasmem nadvlády a útlaku Velkého bratra, a k zasazování se nejen o záchranu vyhynujících živočišných druhů (ekologie), ale i vyhynujících jazyků – v Evropě např. běloruštiny a ukrajinštiny! (ekolingvistika), neboť „jedině v různosti nacházíme lidsky společné“. Nenechávejme jazyky skomírat, jsou „branou“ k našemu člověčenství, vždyť odedávna platilo a platit nepřestalo, že „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“.

Marvan, J.: Brána jazykem otvíraná aneb O češtině světové. Praha, Academia 2004.

PS. Tento patetický závěr naprosto neodpovídá duchu výše představané knihy, a tak mi ho dovolte trochu odlehčit a závěrečný dojem poněkud napravit dvěma (snad) zábavnými ukázkami:

„Připomeňme moskevskou toaletářku, která v rámci modernizace a evropeizace přehodila na toaletách písmena M a Ž (to druhé pro cizince obzvláště tajemné). Když první Američan po určitém souboji se svým vnitřním ústrojím, ale i záhadami azbuky se vrhl k písmeni M, toaletářka ho hnala do písmene Ž, volajíc s rozhořčením:

Vot kakoj nekuľturnyj narod eti inostranci (cizinci) , veď (vždyť) tut na čistom russkom jazyke govorjat… M – dlja madamov a Ž – dlja ženťeľmenov!

Akademik Havránek vyprávíval, že i v Praze se před válkou projevila toaletová xenofobie, a to pomocí Husova nábodeníčka dlúhého. Jakýsi magistrátní dobrodinec vybavil totiž příslušné vchody nápisy Páni a – Paní…, což bylo již prvním předsignálem jazykové i jiné diskriminace německy hovořících spoluobčanů.“