Ještě jedno!
Dej si ještě jednu sklenku, nevíš, co tě čeká venkuVeronika Kratochvílová
Geniální detektiv tureckého původu, hrdina nelítostného prostředí korupce a vražd, Keman Kayankaya, kterého jeho nevšední profese naučila být tvrdým a neústupným, přesto však sympatickým představitelem prototypu soukromého očka. Duchovní otec knihy Ještě pivo, Jakob Arjouni, rodák z Frankfurtu nad Mohanem a nadšený čtenář Raymonda Chandlera či Dashiella Hammetta jej pasoval do stejné role a prostředí, ve kterém se pohybují jeho starší a slavnější kolegové, jako je například Phil Marlowe.
Kayankaya, inspirován všemi těmi drsnými typy, kteří musí obstát v nelítostném prostředí současného německého velkoměsta, není dokonalým odlitkem z tradiční formy na hrdiny detektivních žánrů. Je osobitým člověkem, nevytěsňujícím ze svého života neřesti ani neodvolatelné chyby, přesto však s neutuchajícím smyslem pro spravedlnost.
Vražda předsedy představenstva průmyslového gigantu, z níž jsou obviněni čtyři členové „Ekologické fronty“, nedává Kayankayovi spát. Ze svědeckých výpovědí totiž jasně vyplývá, že se oné noci, kdy byl zločin spáchán, pohybovala v místě činu ještě další, pátá osoba. V osudnou noc došlo k výbuchu trhaviny, k čemuž se sice všichni čtyři obvinění přiznávají, ale jakoukoliv spojitost s vraždou striktně popírají. Po oné páté osobě jako by se zem slehla, a proto se na stranu obhájce obviněných přiklání i Kayankaya a vydává se po nezřetelných stopách ke skutečnému odhalení zločinu.
Kayankaya se nejeví jako dokonalý a uhlazený gentleman, ale je popisován jako zhýralý muž, takřka závislý na alkoholu, o nikotinu v cigaretách nemluvě. Jeho postoj k životu je mnohdy až bohémsky nekonformní. Ležérnost, se kterou se pohybuje, je patrná z každé situace, kterou právě prožívá. S narážkami na svůj původ, o kterém svědčí i tmavší barva kůže, se vyrovnává s ledovým klidem a nadhledem profesionála. Díky autorovu vybroušenému stylu, který často překypuje jakousi ostrou jízlivostí, se celá dějová linie knihy stává vodítkem k rozuzlení zápletky, ale i umělecky propracovanou smrští literárních obrazů, které čtenáře vtáhnou nejen do děje, ale i do prostředí a určité nálady knihy. Autentičnost vyprávění skrze ich-formu pak celý čtenářský prožitek ještě více umocňuje.
Čtenář nejspíš knihu neodloží, dokud se nedozví, kdo zločin spáchal a proč. Přesto se v něm po přečtení můžou mísit pocity neukončenosti i smíření.
Veronika Kratochvílová
Arjouni, Jakob: Ještě pivo. Překlad: J. Jílková. NLN, Praha 2007. 106 stran.
(27. 4. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2182