Dost, takový škvár odmítám mít doma. Píšu na všechny adresy, co jen najdu: snad nějaký důvěřivý nekňuba sedne na lep a tento odpad si odnese. Je třeba použít danajské lsti: vynáším nabízený artikl do nebes a za tři objednaná CD slibuji DVD Slejdů zdarma. Nechávám si pouze jedno album ZZ Top – jediné, které má jakž takž současný zvuk. Pfff. A pak – zázrak. Objednávky prší ze všech stran, z děr vylézají milovníci květinové éry, vlasaté máničky opouštějí temné nory, všichni najednou cvičí na sitár a chtějí slyšet to krásné album z jižního Kašmíru. Hurá! Konečně bude opět má polička čistá a prázdná, při luxování nebudu muset skákat po jedné noze a návštěvám vysvětlovat, že TO mám jen na obaly. Počáteční euforii ale střídá hlodání červa pochybností – nezískalo Tres Hombres náhodou Grammy? Je možné, aby se ti všichni moudří a krásní akademici mýlili? Zaplašuji myšlenku na předloňské vítězství Dixie Chicks a pro jistotu ho jdu ještě raději vyřadit. Kolega z fakulty chce Beatles. Nikdy jsem je neposlouchal, ale co když jejich unplugged album nahrané v příšerné kvalitě v temném sklepení kdesi v Merseyside vydá netušené perly? Přiznávám tedy pouze Ringovy sólovky a s úlevným vědomím, že jsem kolegu právě odbyl nejhoršími nahrávkami rockové historie, odcházím pro všechny případy schovat demoverze Bílého alba hlouběji do police. Zkusmo strkám do přehrávače jedno CD. Amon Düül – hmm, nezní to tak špatně... ještě uvidím... Vyřazuji je a zkouším Thin Lizzy. Hell yeah! Věděl jsem, že mají pár dobrých písní, ale tohle... Vyhazuji z hromady i je a pokračuji: Rush, Fleetwood Mac, King Crimson, ELO... Všechny zájemce odmítám. Nic, není, právě jsem je dal jinému, ztratil jsem je, právě mi na ně ukápl kysličník...