Jak jsem vystřelil šedesátky

Fejeton

Štěpán Sirovátka

„Tak jsem tady s tou taškou,“ hlásí bratranec od vchodové branky a já si s hrůzou uvědomuji, že jsem svolil k tomu, aby mi věnoval všechna svá přebytečná alba. Scházím po schodech a říkám si, proč je vlastně vyřazuje – že by si mezitím všechno pořídil v reedici? „Tak čau, já už musim,“ prchá bratranec. Zůstávám sám s dvěma taškami a jedním batohem. Po rozbalení kontrabandu poněkud znejisťuji: fascinovaně zírám na 26. verzi Seržanta pepře (tu s trubačem a jasnovidným rikšou), stounovský živák z jakési pákistánské vesničky či studiové onanie Franka Zappy a jeho party workoholiků. Pročítám tajuplná jména, která jsem v životě neslyšel. Dobře, Stouni a Dylan, ale Amon Düül II, Herb Pedersen a Poco? S odporem beru do ruky otřesný růžový obal – fri-jid-pink???
Dost, takový škvár odmítám mít doma. Píšu na všechny adresy, co jen najdu: snad nějaký důvěřivý nekňuba sedne na lep a tento odpad si odnese. Je třeba použít danajské lsti: vynáším nabízený artikl do nebes a za tři objednaná CD slibuji DVD Slejdů zdarma. Nechávám si pouze jedno album ZZ Top – jediné, které má jakž takž současný zvuk. Pfff. A pak – zázrak. Objednávky prší ze všech stran, z děr vylézají milovníci květinové éry, vlasaté máničky opouštějí temné nory, všichni najednou cvičí na sitár a chtějí slyšet to krásné album z jižního Kašmíru. Hurá! Konečně bude opět má polička čistá a prázdná, při luxování nebudu muset skákat po jedné noze a návštěvám vysvětlovat, že TO mám jen na obaly. Počáteční euforii ale střídá hlodání červa pochybností – nezískalo Tres Hombres náhodou Grammy? Je možné, aby se ti všichni moudří a krásní akademici mýlili? Zaplašuji myšlenku na předloňské vítězství Dixie Chicks a pro jistotu ho jdu ještě raději vyřadit. Kolega z fakulty chce Beatles. Nikdy jsem je neposlouchal, ale co když jejich unplugged album nahrané v příšerné kvalitě v temném sklepení kdesi v Merseyside vydá netušené perly? Přiznávám tedy pouze Ringovy sólovky a s úlevným vědomím, že jsem kolegu právě odbyl nejhoršími nahrávkami rockové historie, odcházím pro všechny případy schovat demoverze Bílého alba hlouběji do police. Zkusmo strkám do přehrávače jedno CD. Amon Düül – hmm, nezní to tak špatně... ještě uvidím... Vyřazuji je a zkouším Thin Lizzy. Hell yeah! Věděl jsem, že mají pár dobrých písní, ale tohle... Vyhazuji z hromady i je a pokračuji: Rush, Fleetwood Mac, King Crimson, ELO... Všechny zájemce odmítám. Nic, není, právě jsem je dal jinému, ztratil jsem je, právě mi na ně ukápl kysličník...
Vytrhávám počítač ze zásuvky, zahazuji telefon (viděli jste někdy Harrisona mejlovat nebo Janis Joplin s mobilem?) a lámu si hlavu nad tím, jakou šifru asi skrývá název Lennonovy „Live in New York City“. Je ze mě jiný člověk. Přestávám se mýt a stěhuji se na zahradu. Ráno mě budí kluci z Amonů (jejich konceptuální psychedelické album Phallus Dei je prostě báječné), trávení mi zpříjemňuje Pedersen (pro mě jen „Herbie“), večer pak sahám spíše po Hatfield and the North. A jestli si nějakej idiot bude honit triko na Frijid Pink, rozmlátim mu držku! Na Kellyho, Garyho, Toma a Larryho prostě nedám dopustit a jejich krááásně růžové album zaujímá čestné místo v mé sbírce kompaktů. Už brzo je ale všechny vyházím a přecházím na vinyly...

Štěpán Sirovátka
(21. 4. 2008, 12:00)

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2159