Kdysi jste ještě spolu s dalšími autory vydala sbírku poezie Pražský zázrak. Publikujete nebo píšete ještě poezii?

Občas ještě napíšu básničku, ale s postupujícími léty jich zřetelně ubylo. Básní jsem za poslední roky napsala minimum, třeba za deset let deset.

Rozhodně je ale nezkouším publikovat. Občas přemýšlím o vydání výboru ze svých starších básní, některé z nich pokládám za stále ještě sdělné. Zatím zůstává jen u nápadu. Je pravdou, že se moje básničky svou epičností a ironií spíše přiblížily próze. Rozhodně se poezie nezříkám. Píšu ji spíš už jen pro sebe.

Myslíte při psaní na svého budoucího čtenáře?

Myslím, že si čtenáře nepředstavuju. Občas mě napadne otázka, co tomu řekne nějaký člověk, kterému své texty dávám číst, ale nepřemýšlím, zda se budou smát nebo brečet. Samozřejmě nechci tvrdit, že je mi jedno, jakým způsobem jsou mé knížky přijímány. Pokud je lidé budou číst, tak zaplaťpánbůh za to. Ale vždy vycházím z toho, co chci říct já a jaký mám vnitřní důvod to napsat.

Tušíte, co z vašeho dětství vás nejvíc ovlivnilo?

Oba rodiče dělali v divadle a už moje první dojmy jsou nějak spojeny s divadlem. Tam jsem trávila volný čas, dělala si úkoly, a když měl člověk hotovo, mohl se jít podívat, co právě zkoušejí. Pro mě to byla naprosto samozřejmá věc, ale asi to obvyklé není. Herci jsou přece jen zvláštní sorta lidí a já je strašně milovala.

Také na mě působilo to, že jsem neměla otce. Odešel do Izraele, když jsem byla mimino, a protože kromě něj nikdo z jeho rodiny nepřežil druhou světovou válku, nebyl tu ani ňikdo jiný. To bylo pro mě velkou neznámou.

Jak jste vnímala své židovství v dětství?

Ono se to u nás nikdy netajilo. Plně mi to ale došlo až kolem čtrnácti nebo patnácti let. Začala jsem se pídit po tom, co je s tím všechno spojeno a kdo ti lidé byli. Nejdřív jsem probrala naši knihovnu doma, potom i všechny možné jiné, prostě co se dalo, ale ono se toho tehdy moc nedalo. Zajímala jsem se víc a víc, až jsem se asi v šestnácti rozhodla dojít na pražskou židovskou obec, nechat se zapsat a stát se "pravým Židem". Židovství - na rozdíl od jiných náboženství - není misijní, spíš naopak. Navíc se v té době říkalo, že pražská židovská obec je profízlovaná od sklepa až po půdu. A taky že byla, jenže mě to v těch šestnácti bylo upřímně jedno. Tenkrát mě do židovské obce nepřijali, a jelikož jsem spíš introvertní, trvalo dlouho, než jsem našla odvahu cokoli zkusit znova. Chodila jsem sice na obec na nějaké přednášky a sem tam na nějaký svátek, ale seriózněji a pravidelněji jsem se k židovství dostala až po revoluci, v 90. letech.

Hlásíte se k židovství. Zajímáte se i o jiné druhy náboženství?

Určitě ano. Myslím si, že znát dobře křesťanství je takřka povinnost. Každý máme právo na vlastní názor a víru, ale křesťanství je základ evropských dějin a myšlení. V poslední době se mladí lidé orientují na východní náboženství, proč ne, ale není dobré, že o křesťanství, které odmítají, skoro nic nevědí. Vždy máme vycházet od toho, co s námi, s naší historií nějakým způsobem souvisí. Teprve pak můžeme vyjádřit nesouhlas a jít svou vlastní cestou.

Jaké je vaše nejoblíbenější historické období?

Velká francouzská revoluce je zajímavým předobrazem příchodu moderní doby. Na vypjatých situacích je vždycky pozoruhodné, jak velká pozornost se soustředí na individuality a osobnosti. Často si říkám, že bychom se bez podobných revolucí docela dobře obešli. Taky mám ráda středověk. Mám oblíbenou edici v Argu, kde vychází knížky o duchovním, ale i každodenním životě té doby. Ten se při klasické výuce dějepisu nikdy moc neřešil. Spíše se zdálo, že historie je jen nepřetržitý třídní boj.

Máte kontakty se spisovateli vaší generace?

Bohužel moc ne. Bylo skvělé, když ještě existovalo nakladatelství Petrov, které pořádalo křty v Praze. Bohužel Petrov skončil a s ním i tato setkání. Připadá mi, že literární život v Brně je mnohem živější a intenzivnější. Je tam řada oblíbených míst, kde se literáti potkávají a mohou si popovídat… Stále jsem v kontaktu s lidmi, se kterými jsme měli spolek, i když většina z nich se psaním už skončila. Snad jen Petr Ulrych vydal několik knih, ale poslední roky nepíše.

Vy jste měli spolek?

Ano, psali jsme básničky a dělali večery poezie. Na nich recitovali tehdejší studenti DAMU - třeba Jakub Špalek nebo Honza Potměšil. Základem našeho spolku bylo přátelství z gymnázia, kam někteří z nás chodili do stejného ročníku. Po vydání sbírky Pražský zázrak jsme si říkali spolek Lidi. Vždy měl čtyři, pět nebo šest členů. Ještě předtím, než naše básně vyšly v Pražské imaginaci, obcházeli jsme různá nakladatelství a nabízeli naše věci k vydání. Všichni jen říkali: "Pište, pište". Tak jsme si vyřídili povolení, zaregistrovali se na Ministerstvu vnitra a vydali si svoje básně sami, na toaletním papíře. Tenkrát byl ještě hladký, ne moc příjemný, ale tisklo se na něj dobře. Sbírka svým celkem případným názvem Kadění reagovala na tehdejší edici mladých básníků Ladění, kam jsme se marně snažili proniknout. Jelikož však Lidi postupně uzavírali manželství, plodili děti a zapojovali se do budování kapitalismu, spolek tiše usnul. Začal nám normální život, ale přátelíme se dál.

Co je hlavním účelem vašeho psaní? Chcete čtenáře hlavně pobavit, či se s ním podělit o své zážitky, pocity a myšlenky?

Především si myslím, že humor a touha něco zdělit nejsou v rozporu. I humorem se dá sdělovat. Já píšu proto, že mě to baví, je to náplň velké části mého života. Jestli to někoho pobaví nebo potěší, tak prima. A pak - moje knížky nejsou jenom veselé. Například Oněgin - humor nepostrádá, ale rozhodně se na tuto dobu nedívá idealisticky jako na velkou legraci. To je, doufám, z textu patrné. S humorným pojetím souvisí určitá stylizace a úhel pohledu. Mrzí mě, že jsou knížky ve kterých je přítomný humor, automaticky brány jako lehké a zábavné čtivo a žádné umění. S tím nesouhlasím. Zvlášť česká literatura byla schopna prostřednictvím humoru vytvořit svá nejlepší díla. Samozřejmě nemluvím o sobě, ale o osobnostech jako je Hrabal, Škvorecký, Poláček, Hašek.

Pomýšlíte napsat ještě třetí díl - o Helence Freisteinové na vysoké škole?

Eventuální třetí pokračování nevylučuji, ale ne v nejbližších letech. Prozatím mám Helenky Součkové dost. Rozhodně by to však byl díl poslední.

Bibliografie

Pražský zázrak (Spolu s L. Lomovou, J. Reinischem a P. Ulrychem). Praha, Pražská imaginace, 1992.

Goldstein píše dceři. Praha, Melantrich, 1997.

Hrdý Budžes. Praha, Hynek, 1998.

Někdo s nožem. Praha, Hynek, 2000.

Doktor Kott přemítá. Brno, Petrov, 2002.

Hrdý Budžes (Reedice). Brno, Petrov, 2002.

Čím se liší tato noc. Brno, Petrov, 2004.

Oněgin byl Rusák. Brno, Druhé město, 2006.

LitENky č. 5-6/20, roč. 2005/2006