V mládí rodina trpěla otcovým alkoholismem a hrubiánstvím, které jednoho dne přerostlo v pohlavní zneužívání hrdinky. Matka o všem věděla, nicméně právě její neschopnost i neochota dceři pomoci z obavy před manželem, kterého „přece milovala“, vzbudily v Kláře zvláštní pohled na svět a vztahy k lidem. Milá a culíčkatá holčička se stala bojovníkem proti všemu a všem, zejména proti mužskému pohlaví. Doba dospívání a puberty nic nespravila, Klára byla asociálním dítětem se sadistickými a masochistickými sklony, neuznávala žádné společenské normy a trpěla osamocením a hrůzou z temnoty. Vysvobozením byla až otcova tragická smrt při autonehodě, kdy už se ho sice nemusela bát, ale rány se samy jen tak nezacelily. I pokusy matky získat si dítě zpět pomocí peněz a drahých dárků neuspěly, ani ústavní léčba na psychiatrii. Hrdinka si naopak v nemocničním prostředí osvojuje chování a návyky bláznů a řadí se mezi ně, neboť tam je jí konečně o trochu lépe.

Fiaska jejích vztahů s mladými muži, kteří „chtějí své“, ji přivádějí ke vztahům lesbickým, které jí nejprve vyhovují pro svůj „jiný“ charakter, poté dochází k poznání, že je to asi její přirozenost (vztahů s muži se však úplně nevzdává). Pokus o život mimo nemocnici však není pro Kláru vyhovující, končí naprostým uvědoměním si vlastní bezmocnosti, neschopnosti posunout svůj život někam dál a přijetím role blázna.

Velmi dynamické vyprávění o událostech hrdinčina dětství a prožitcích je nejen krutou a nekompromisní obžalobou všech, kteří se jejím životem mihli, ale v závěru i obviněním sebe sama. Jednotlivé osoby, jak přicházejí na scénu, jsou charakterizovány vlastně jen tím, jakou vinu na hrdinčině osudu měly. Ty více důležité, řekněme osudové, poté poznáváme i z popisů a vnitřních charakteristik. Mrazení v zádech dodává při čtení i drsná ironie až sarkasmus komentářů hrdinky k jednotlivým událostem, které jsou doprovázeny i graficky (symbol „smajlíka“ za takovým výrokem).

Další komičnost (i když ne v pravém slova smyslu) navozuje „dětský“ styl vyprávění, tedy jakoby očima malé a pak pubertální dívky. Například popis jednoho z otcových zneužití je vyjádřen takto: „…Říkal, že budeme hrát novou hru – na eskymáky. Sice sem netušila, proč mi ji ukazuje teď večer, (…), ale pochopila sem, že se mně tahle polární hra nebude zamlouvat. (…) Jediný, co sem chtěla, bylo přijít na smysl týhle zkurvený ubližovací hry. Co na ní ty eskymáci maj?“

Hodnotnou složkou textu jsou i básně, které sdělují a umocňují pocity hrdinky v jednotlivých situacích, podtrhující aktuální události. Právě u výše zmiňované scény otcova pohlavního zneužití nalezneme kratičké, ale významově silné čtyřverší: šeptala jsem//aby odešel//šeptala jsem//a proto neslyšel.

Závěrem lze toto dílko vlastně jen pochválit. Má spád, gradaci, napětí, burcuje čtenáře a nutí k zamyšlení nad různými lidskými osudy. Přesto, že by se mohlo zdát téma prózy zvolené záměrně tak, aby zaujalo, není tu patrná žádná póza. Je to příběh vnitřně žitý a procítěný (lépe řečeno protrpěný) a vzhledem k tomu, že je to autorčina prvotina, nezbývá než poznamenat, že je to prvotina celkem zdařilá.

Jana Kácovská

Mydlářová, Kat: Zběsile říkám kurva… . Praha, Literární akademie 2006, 80 str.