Společným znakem všech hrdinů je to, že o nich vlastně nic nevíme, jsou zachyceni jen ve zkratce, a to ve zkratce ještě značně nelichotivé. Spíše než jako hrdinové působí jako figurky, které se toulají pražským prostorem, vysedávají v barech a putykách, kde je vrcholem večera kapela hrající na svá podpaží, prolévají hrdla alkoholem a válejí se po zemi ušpiněné rozlitým pivem. O jejich vzhledu a povahách víme málo, například jen to, že jeden má mastné vlasy, druhý barevné číro a třetí je vychrtlý. Čtvrtý je rozeznatelný jen díky tomu, že s sebou nosí v tašce pudla (nonkonformita skupiny je tu podtržena tím, že pes má samozřejmě dredy). Charakterové vlastnosti rekonstruovat nelze, ani z dialogů není možné vytvořit si nějakou bližší představu – působí spíše jako pár vět vytržených z širšího, ozřejmujícího kontextu. Neznáme podrobnosti o jejich životech a to, co je nám z nich ukázáno, se zdá být banalitou nehodnou větší pozornosti.

Překvapivě vzhledem k námětu působí také velmi spisovný jazyk v rovině vypravěče, který je ale narušen několika vyloženě kontrastujícími, expresivními výrazy (na sračky byli stále, opravdu ho to nasralo, snažil se flusnout si do ksichu). Jinak ale právě tato rovina obsahuje několik zajímavých a výstižných záznamů každodennosti v Praze (situace v prostředcích MHD, centrum města přeplněné turisty, popisy mládeže potulující se s baťohy u stanic metra), které ukazují autorův pozorovatelský talent. Próza má i několik k úsměvu nutících pasáží, například již zmíněné pády botníku, scénka se spořivými žárovkami, které ale byt uvrhnou do větší tmy než je tma sama, tragikomická smrt stařenky v tramvaji, která je následována nepovšimnutím okolí a jízdami z konečné na konečnou.

Z autorova podání příběhu však není jasné, zda jde opravdu o komický pohled inzerovaný v titulu, i když určitá místa k tomu celkem jednoznačně odkazují. Přes to, že próza nemá hlubší děj ani propracování, je zajímavým záznamem života určité společenské skupiny.

Jana Kácovská

Vaněk, Petr: Pražská groteska. Praha, Literární akademie 2006, 60 str.