Své první texty jsi nosil Egonu Bondymu do Nerudovky. Máš ještě dnes svého prvního čtenáře-kritika, jehož názor považuješ za důležitý?

No, to se hodně proměnilo. K Bondymu jsem chodil jako opravdu mladej - šestnáct, sedmnáct, osmnáct - takže hrozně mladej. A já jsem nesmírně ctil ty starší chlápky v literatuře, nejen pro to, co a jak psali, ale i pro to, že prožili obrovsky napínavý i nebezpečný životy mezi dvěma totalitama, fašistickou a komunistickou, nebyli to literáti v bílejch košilích někde na univerzitách, ale lidi životní praxe... Machonin byl v koncentráku za Němců, Bondy zas pobíhal po Staromáku s rudou vlajkou v roce 1948… A za normalizace, za vlády komunistů, oba po svým vzdorovali… Takže u mě to byla a je taková kmenová věc, že mě zajímaj stařešinové mýho kmene, bylo to tak s Červenkou, Jiřím Brabcem, Václavem Havlem… Ale s texty se to u mě proměnilo úplně zásadně; já teď nemám nikoho, ke komu bych chodil, čekal na jeho názor a třás bych se.

Teďka vyloženě svůj text dávám číst lidem, o kterejch vím, že mi otevřeně řeknou věci, který mě zajímaj. To znamená: kde je text nudí a kde je nejasnej. A takhle mi pomohla v knížce tý Noční práce Marianne Canavagio, která je Francouzka, ale překladatelka, nebo Eva Profousová, která je zas překladatelka mých knih do němčiny. Tak třeba říkaly: „Hele, tady to je nudaaa!“ a já jsem to pak třeba škrtl… Strašně důležitej pro poslední knihu Kloktat dehet byl Edgar de Bruin, kterej je zas Holanďan. Takže dneska jsou to většinou překladatelé, kteří jsou mými prvními čtenáři.

Bondy prý vyslovil názor, že by ses měl vrátit k poezii, protože próza ti příliš nejde. Přemýšlel jsi nad tím, že vydáš ještě nějakou básnickou sbírku?

Pokud teda tohle Bondy řekl, tak si myslím, že je to od něj takovej škodolibej bonmot, jo?! Protože, teda, Bondyho prózy jsou hrozný. Bondyho jsem vždycky uznával jako básníka, ale jeho prózy prostě ne! To jsou schémata, že jo!? Takže co říká o mejch prózách, je mi docela jedno, nebo ne jedno, já bych chtěl, aby mě měl rád, ale není to nic, čím bych se řídil. Myslím si, že je to od něj opravdu bonmot, pozdrav, kterej mi poslal přes média. Prostě mi s trochou škodolibosti přátelsky zamával.

Určitě nemám chuť vydat sbírku básní, ale básně píšu. Pořád mám po kapsách spoustu papírků, ale rozhodně nemám chuť vydávat knížku. Próza je větší výzva. A kromě toho si myslím, že ji zvládám líp.

Tento rok (rozhovor vznikl koncem roku 2005 - pozn. red.) ti v České republice vyšly tři tituly (Kloktat dehet, Supermarket sovětských hrdinů a Zlatá hlava). Jak se ti to podařilo?

Měl jsem stipendium v Holandsku. Byl jsem tam asi sedm měsíců a dodělal jsem Kloktat dehet i Supermarket sovětských hrdinů a spoustu článků. Takže jsem měl ideální život spisovatele, který sedí a píše a neskáčou po něm malý děti a nelítá na nákupy do Delvity a nevolá mu šéf „název je blbej, dohoď ho…“

Kratičká próza Zlatá hlava je sedm let starý text, jehož jednu část jsi použil do Kloktat dehet a druhá byla vydána samostatně. Na otázku, proč nevyšla tenkrát, jsem nalezla dvě odpovědi. Oficiální byla, že tě text prostě přestal bavit a odložil jsi ho. Druhá, že ve stejné době měl vyjít román Petry Hůlové Paměti mojí babičce (také z mongolského prostředí), vydání se tedy odložilo. Takže jednalo se o marketingový tah, nebo o náhodu?

Myslím, že to určitě nebyl marketingový tah. Za prvý - tahle knížka je vydána v malým nakladatelsví v tři sta kusech, to není žadnej marketing, já z toho nemám nic! To je první věc, abych se bránil. Za druhý je to spíš duševní věc. Já jsem tu Petřinu knížku četl stránku po stránce, mluvili jsme o tom, než to vydala. Já už jsem toho byl plnej, toho Mongolska. Takže já jsem o tom nějak zvlášť neuvažoval a tenhle knižní nápad jsem odložil. A to, že mě ovlivnilo, že Petra, moje dobrá kamarádka, řekněme, píše román z mongolskýho prostředí, je asi docela normální. Když je spisovatel, kterej píše román o Babylonský věži, a najednou vyjde román o Babylonský věži, tak možná začne psát o něčem jiným. A další věc - mně se rukopis Mongolskýho vlka (původní název nedokončeného rukopisu - pozn. red.) najednou začal rozpadat a přestal mi připadat dobrej. Přestal jsem tomu rukopisu věřit. Když jsem byl mladej, tak jsem si myslel, že každej text musím dopsat. Dneska mám asi patnáct nedodělanejch rukopisů…

Ve svých prózách často čtenáře taháš za nos, používáš množství mystifikací. Tvá nová próza Kloktat dehet se odehrává v Siřemi a jejím okolí. Jedná se o aluzi na Kafku a jeho dílo?

Jo a ne. Byli jsme s partou kamarádů (Jiří Peňás, Petr Placák a Viktor Stoilov - pozn. red.) na vejletě v Siřemi. Přijeli jsme právě proto, že tam byl ten Kafka a jeho sestra a tak. Jenže potom jsme se strašně zhulili a přestalo nás to bavit a chodili jsme po polích. A mě začal napadat román Kloktat dehet, protože jsem byl šťastnej, zakouřil jsem si a najednou to jelo. Jako opravdu Jirka říkal: „Hele, prosím tě, nech toho!“ Já jsem seděl v hospodě a popsal jsem celej notýsek. Pak zase ve vlaku jsem vytahoval vizitky, co jsem měl jako novinář různě po kapsách, a psal na ně. Prostě to vzniklo na tom vejletě, začátek – děj – konec! Úplně!

No a první, kdo mi to vytknul (že je tam Siřem), byl právě Jirka, kterej říkal, když to dočetl: „Hele, ale v tom románu není žádná souvislost s Kafkou.“ Měl pravdu, ale já jsem to tak nechal.

Petra Hůlová před nějakýma pěti lety četla první verzi. Potvrdila by ti, že v ní je to tak, že v domově, kde žijí ti sirotci, se mezi hromadama papíru najde Kafkův nevydanej román. Ale to se mi nelíbilo, tak jsem to odložil. Potom, co jsem vydal Noční práci, jsem se k tomu rukopisu vrátil, Kafku jsem vyškrtal, ale Siřem nechal. Hele, to je složitý, že!? To by chtělo dát do dvou vět, a místo toho ti to takhle poctivě vysvětluju.

Ne, jsem ráda, že jsi to vzal ze široka, alespoň vím, že není třeba za vším neustále něco hledat. Nebo je?

No právě. Na druhou stranu je to takový škodolibý zamávání na intoše.

Vrátím se ještě ke Kloktat dehet. V druhé části knihy mi tvůj způsob vyobrazení a také některé motivy často připomínaly Kosturicův Underground. Jaký máš k tomuto filmu vztah?

Kosturicu moc neznám. Ten film jsem viděl někde u nějakýho kamaráda, vypili jsme moc vína, a mám z něho takovej matnej pocit. Ale pravděpodobně jsme se napájeli z podobnýho zdroje, z ňějakýho strašlivýho zmatečního zdroje těch bojů a revolucí.

A navíc, já jsem strašně ovlivněn sovětskou realistickou válečnou literaturou. Dnes už tady ti autoři nejsou moc známí - třeba Vasil Bykav, ten žil nějakou dobu v exilu v Čechách, nebo Grigorij Baklanov. Jak říkám, autoři, který tady už dneska skoro nikdo nezná.

Jak jsi spokojený s ilustracemi Juraje Horvátha pro Kloktat dehet?

Strašně moc, a dokonce jsem udělal věc, která by mě nikdy nenapadla. Říkal jsem mu, že všechno, co na těch ilustracích bude, mi musí říct, aby to bylo i v textu, a on souhlasil. Ale pak mi poslal už hotové ilustrace a bylo tam na paži postavy tetování s motivem Čechie, což v knížce vůbec nebylo, tak jsem to tam na několika místech dopsal. Myslím si, že tu mystifikaci boje Čechů a armád Varšavské smlouvy posunul ještě dál. Doufám, že když to bude číst někdo mladej, tak si bude myslet, že Češi fakt bojovali. Opravdu je to mimořádnej výtvarnej doprovod a jsem rád, že tam je.

Kdo ze současných českých autorů tě zajímá? Od koho si něco rád přečteš?

Asi musím říct - Petr Placák; jeho mystický, srandovní povídky z knihy Cestou za dobrodružstvím. Já nemůžu říct, jestli je pro mě nejhorší, nebo nejlepší, prostě je pro mě důležitej.

Čteš recenze na svoje knížky?

Většinou se mi dostanou do rukou. A já to nemám rád. Taky úroveň recenzí je horší a horší. Mám pocit, že recenzenti knihy valnou většinou nečtou. Mám docela štěstí, že patřím k autorům, kterým když vyjde kniha, tak na ni vyjde i nějaká ta recenze, třeba blbá, ale taky reklama.

Teď se živíš novinařinou, pracuješ pro Respekt, který jsi kdysi spoluzakládal. Píšeš většinou sociálně a politicky zaměřené reportáže. Nenapadlo tě psát o literatuře, zahrát si na recenzenta?

Ne, mám pocit, že bych se nic nedozvěděl. Já se dozvídám, když píšu o kurvách, vraždách, evropskejch komisařkách, o vybílenejch podnicích, o bunkrech. Ale kdybych se s někým bavil o literatuře, tak bych se nic nedozvěděl, protože já všechno vím. To je hodně pyšný, že… Ale třeba to někdy budu dělat. Mezi náma - být v kulturní rubrice, to je legrace, sedíš doma a čteš si knížky nebo jdeš na výstavu, ale dělat takovou reportáž, chodit po nonstopech, vyptávat se…

Bibliografie:

Miluju tě k zbláznění (Praha, RR editions 1988)

V úterý bude válka (Praha, Vokno 1992)

Sestra (Praha, Atlantis 1994, přepr. 1997)

Výlet k nádražní hale (Brno, Petrov 1995)

Anděl (Praha, Hynek 1995)

Trnová dívka (Praha, Hynek 1997)

Noční práce (Praha, Torst 2001)

Kloktat dehet (Praha, Torst 2005)

Zlatá hlava (Ústí nad Labem, Život 2005)