PRÓZA

Nominace:

Jan Balabán: Možná že odcházíme (Host)

Jan Novák: Zatím dobrý (Petrov)

Anna Zonnová: Za trest a za odměnu (Torst)

Anna Bečvářová, redaktorka LitENek:

Kategorie nejlepší prozaické knihy uplynulého roku bývá jednou z nejsledovanějších.

Již dvakrát nominovaný Jan Novák, česko-americký spisovatel a Formanův scenárista, který má za sebou již čtyři knižní tituly, se letos představuje pátou knihou Zatím dobrý. Mašínovi a největší příběh studené války.

Jde o románově vyprávěnou historii tří generací rodiny Mašínových. Největším kladem knihy je originální a silný námět. Strhující děj, dramatické události a silně prokreslené postavy tak udrží čtenáře u knihy i při jejím značném (téměř 800stránkovém) rozsahu.

Za trest a za odměnu Anny Zonové také sází na námět z doby nedávno minulé. Jak se promítají události druhé poloviny 20. století do osudů obyvatel severomoravských Sudet, ukazuje autorka skrze vyprávění čtyř hrdinů spjatých rodinnými vztahy. Z nominované trojice je tato kniha nejslabší.

Na mě osobně nejvíce zapůsobila kniha Možná že odcházíme Jana Balabána. Povídková sbírka zachycující osudy lidí, kteří se ocitají ve zlomových okamžicích svého života. Jsou znechuceni, unaveni a zklamáni. Úžasná prokreslenost a zároveň věrohodnost postav i okolí, podpořená Balabánovou jazykovou obratností, přináší zajímavou psychologickou fresku života několika lidí. Balabánův povídkový styl v mých očích letošním nominacím vévodí.

POEZIE

Nominace

Viola Fischerová: Nyní (Petrov)

Josef Hrubý: Osoby (Fraus)

Bogdan Trojak: Strýc Kaich se žení (Petrov)

Žaneta Procházková, externí redaktorka LitENek:

Sbírka Josefa Hrubého je výstižně nazvána Osoby - každá báseň je jakýmsi miniportrétem a nese jméno popisovaného a zároveň i naznačuje, jak blízký vztah k němu básník má (Pan S., Franta, K. F.). Charakteristiky většinou vycházejí z typického rysu, zvyku nebo události. Někdy jsou opravdu výstižné ("Mozek jak želva / mu dřepí za čelem"), jindy alespoň originálně metaforické ("Ona byla / koule skleněná / Na každý dotek / tiše sněžila"), většina je však jen jakýmsi plácnutím do vody, po němž nic nezůstane.

Ani druhá část sbírky nazvaná Fryderyk Chopin (Sedm autentických textů) na tom není o moc lépe. Hrubý si libuje v kumulování obrazů a výrazů, např. celá báseň T. A. se skládá z dvaceti šesti položek jídelního lístku, které T. A. rád snídá. Nutno však přiznat, že Hrubý má velký smysl pro detail a pro zachycení okamžiku.

Strýc Kaich se žení s podtitulem Memorabilie a komorní horory od Bogdana Trojaka je sbírka, v níž se básník navrací do doby dětství a vzpomínek na nevšedního strýčka. A nejen vrací do dětství, on i znovu vidí dětskýma očima plnýma fantazie, her a snů. Pak však přichází prozaické intermezzo vyprávějící o strýčkově originálním pohledu na vesmír a Zemi a o chlapcově pojetí Boha jako džbánu s velkýma ušima. Následující básně jsou již temné, je v nich smrt, strach a ženství - chlapec dospěl ("shazuji dětský astrachán"). Trojak se snaží být originální svými obrazy ("okulár jak olízané citronové dražé", "na sněhu děrný štítek psí moči"), bohužel místy tato snaha přerůstá v prázdné slovíčkaření. Nejpůsobivěji z celé sbírky se tak jeví právě ten pohled zdola, pohled dítěte.

Sbírka Violy Fischerové Nyní je velice intimní zpovědí ženy, která ví, že toho má více za sebou než před sebou, bolestně si uvědomuje uplývání času, rekapituluje svůj život od dětství ohroženého válkou, přes sebevraždu svého manžela, až do "nyní", kdy si uvědomuje blížící se konec. Obrací se k Bohu a svým mrtvým - rodičům, manželovi, přátelům i psovi - s přesvědčením, že již brzy bude na druhém břehu s nimi. To vše spolu s pocitem mučivé viny kvůli smrti muže ("Začala Pane má vina / už prvním nadechnutím") dodává podle mého názoru sbírce naléhavého a přesvědčivého tónu, který nemůže neoslovit čtenáře svou působivostí a vnitřní opravdovostí.

Kdyby záleželo rozhodnutí na mě, volila bych Violu Fischerovou.

PŘEKLAD

Nominace

Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (David a Markéta Záleských, Odeon)

Javier Marías: Srdce tak bílé (Blanka Stárková, BB Art)

Písně a verše staré Číny (Ferdinand Stočes, Mladá fronta)

Markéta Jindřichová, spolupracovnice LitENek:

Popravdě řečeno teorii překladu moc nerozumím, ale pokusím se odlišit překlad od samotného původního textu. Myslím, že zvláštní postavení v této kategorii má kniha Srdce tak bílé, v níž se jedním z hlavních témat stává právě úskalí překladu a tlumočení. V rámci příběhu s tajemstvím, které vypravěč bezděčně odkrývá, se odvíjí příběh muže, který (snad díky své profesi tlumočníka) citlivě reflektuje své okolí. Mezi cyklicky se rozvíjející zápletkou poodhaluje roušku minulosti, ale hlavně uvažuje, zda jsou slova schopná popsat či zachytit okolní svět a pokud ano, zda je tento prožitek sdělitelný, popřípadě přeložitelný. Domnívám se, že překladatelka výborně vystihla stylovou vytříbenost a jemné nuance jazyka - problematiku mnohovýznamovosti slov a odlišnosti slovních zásob v jiných jazycích.

Ačkoli sama preferuji Maríasovu knihu, myslím, že Literu v této kategorii by měl získat překlad Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye. Jde o mystifikující dokument, zvláštní směs fiktivního se skutečným - mísí se události druhé světové války s Amerikou ve dvacátém století, židovskými legendami, ale i láskou, přátelstvím, strachem, touhou a vztahem dvou přátel - a to vše zastřešené světem komiksu. Právě citlivý a výstižný překlad zrádných komiksových pojmů a celkově poutavý a přesvědčivý text si podle mého názoru zaslouží toto ocenění.

Čínská poezie byla u nás známá především díky Bohumilu Mathesovi, ale později se ukázalo, že šlo o podvrhy Judity Gautierové. Po mnoha letech práce se Ferdinandu Stočesovi podařilo vydat Písně a verše staré Číny - antologii překladů "originálních" básní především Li Poa a Tu Fua. F. Stočes zvolil poměrně osobitý přístup k překladu a často je mu vyčítáno, že pojímá čínskou poezii celkově jako impresionistickou a překládá básně tak, aby zachoval výsledný dojem, přičemž logicky rezignuje na překlad, který zachovává všechny funkce originálu. Zůstává otázkou, jaký je nejlepší způsob přetlumočení čínských znaků do písma. Mám za to, že v konkurenci dvou výše zmíněných knih a kvůli vzdálenosti čínské poezie od kontextu současnosti i negativním kritikám některých sinologů a překladatelů, stojí tato kniha trochu na okraji.

OBJEV ROKU

Nominace

Václav Křístek: Cesta na poledne (Knižní klub)

Barbora Šlapetová, Lukáš Rittstein: Proč je noc černá (Kant)

Vladimír Pavlovič: 89 míst k sedění (Petrov)

Veronika Kloboučková, redaktorka LitENek:

První nominovaná kniha - Cesta na poledne režiséra a scénáristy Václava Křístka - je rozsáhlým historickým románem o Jakubovi Krčínovi z Jelčan. O létech slávy věhlasného rybníkáře se v ní ale nedočteme. Autor svými kapitolami zaplňuje bílá místa Krčínova života, dobu, kdy jeho jméno nic neznamenalo. Se svým hrdinou se vydává na prašnou cestu, která ho později dovedla až do jižních Čech. Pozoruje tehdejší svět a přináší zajímavá historická svědectví.

Cesta na poledne je více než povedená prvotina, po formální stránce jí nic nevyčítám. Na můj vkus se však autor příliš drží klasických postupů, cenu pro objev roku bych knize neudělila. Přesto by ji mohla ocenit i širší veřejnost.

Proč je noc černá – kniha rozhovorů s přírodními lidmi Nové Guineje – se od druhých nominací zásadně liší. Dialogy nejsou smyšlené, atmosféru knihy dotváří citlivá obrazová příloha. Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein se vydali objevovat civilizace nezasažené působením bílého muže. Doslovně zaznamenali výpovědi obyvatel deštných pralesů. Odpovědi na pokládané otázky, originální vyprávění, reakce přírodních lidí na moderní vymoženosti apod. doprovázejí výborné, převážně černobílé fotografie.

Kniha Proč je noc černá pro mě představuje poutavý autentický dokument o světě, který jsme my – tzv. civilizovaní lidé – dávno opustili. Zachycuje rozdíly ve vnímání skutečnosti modelované přírodními podmínkami i způsobem života. Objevný debut, kterému bych Literu přála.

Sama bych však ocenění pro objev roku předala Vladimíru Pavlovičovi za jeho příběhy z vlaku v tekuté próze. S předcházejícím titulem spojuje knihu 89 míst k sedění téma komunikace. Stejně jako náhodné rozhovory jsou i Pavlovičovy příběhy někdy přerývané, mnohdy skřípou jako ojeté brzdy vlakové soupravy a vypravěč se často topí v nádražních kalužích slov. Ale právě jeho překotné drmolení, neohrabané, šroubovité formulace a pozorovací talent naivního pasažéra nakonec čtenáře příjemně osvěží (tak jako hořké pivo z nádražní putyky občerství unaveného cestujícího). Kromě uličnického, neohrabaného komentování všeho, co hrdina ve vlakovém kupé vidí (od makovce po „krátkosukennou čtenářku Story“ ), se občas nechá ukolébat drncáním železného oře a zasní se. A potom svět opravdu teče, vzpomínka se přelévá v jinou, rozpíjí se na špinavém okně, omývaném deštěm.

Pavlovič dokazuje, že není jen mluvka z Masaryčky, ale že se v něm skrývá citlivý spisovatel s nevtíravým vtipem.

KNIHA PRO DĚTI A MLÁDEŽ

Nominace

Arnošt Goldflam: Tatínek není k zahození (Nakladatelství Andrej Šťastný)

Petr Sís: Strom života (RAKETA v produkci nakladatelství Labyrint)

Pavel Šrut: Verunka a kokosový dědek (Brio)

Lenka Dombrovská Slívová, redaktorka LitENek:

Tato kategorie je problematická hned z několika důvodů. Dětskou literaturu by měly spíše hodnotit děti a ne porota složená z dospělých odborníků; "testování" by tak mělo být prováděno ve školách a školkách. Knížka moderních pohádek na dobrou noc Arnošta Goldflama obsahuje různé vzkazy a narážky určené rodičům, kteří budou dětem předčítat (to najdeme i v Povídání o pejskovi a kočičce). Nevím, jak děti budou na tato místa reagovat, mně se líbila. Doufám, že rodiče dokážou uspokojivě vysvětlit "poloargotickou lokální mluvu lidí v Brně zvanou brněnská plotna". Knížka ukazuje kouzlo harmonické rodiny, vztahů a lásky. Tatínek je vždy hrdina, ať už je v roli lékaře nebo třeba zachránce krásné princezny - maminky. Osobně tuto knihu považuji za nejlepší.

U dětské literatury jsou také velmi důležité ilustrace, které často vytvářel jiný autor, než ten, který napsal příběh. Obrázky dětem pomáhají dotvářet fikční svět knížky, proto by je měla porota hodnotit společně s textem. Jen v jednom případě je spisovatel zároveň i ilustrátorem (jedná se o Petra Síse). Knihu Arnošta Goldflama ilustracemi dotvořila jeho manželka Petra Goldflamová-Štětinová.

Výtvarný doprovod k vyprávění Pavla Šruta provedla Galina Miklíková. Tato knížka popisuje jeden rok života holčičky Verunky. Každý den je zde zastoupen kratičkým příběhem s pointou nebo jen určitým dojmem, na konci knihy se jednotlivé momenty spojí a vytvoří dojemný příběh plný dětské fantazie.

Verunka a kokosový dědek by mohla úspěšně plnit funkci první velké knihy, na které se děti učí číst, bohužel si ji ale asi více oblíbí holčičky. Udílím druhé místo.

Problematická je také šíře této kategorie: letos se v ní sešly dvě knížky určené opravdu menším čtenářům (Verunka a kokosový dědek a Tatínek není k zahození), ale i jedna, která je pro větší "vědátory" (Strom života). Toto dílo ilustrátora, grafika a autora dětské literatury Petra Síse neumím ohodnotit, a to z několika důvodů. Nevím, co je vlastně cílem. Kdybych Strom života považovala za výtvarné dílo určené dospělým, byla bych nadšená. Ale je to kniha pro děti o Charlesi Darwinovi. Další nevýhodou knížky je fakt, že pojednává pouze o životě tohoto velkého přírodovědce (příběh není vyprávěn nijak poutavě), o teorii evoluce se děti nedozví téměř nic. Škoda, že se autor nesoustředil víc na popularizaci Darwinových objevů. I když se mi tato kniha líbila nejméně, dávám jí docela dost šancí u poroty, méně u dětí.