Před spaním mi maminka čítávala pohádky. Nejvíce se mi vždy líbila hodná Malenka - schovávala jsem si skořápky z vlašských ořechů a viděla v nich její postýlku. Také si pamatuji, jak jsem vždy litovala Malou mořskou vílu, jak jsem se smála Císaři v „nových šatech“ a bála se o Kaje, kterého omámila Sněhová královna. A nemyslete si, tu tlustou knihu Andersenových pohádek mám ráda stále a i dnes po ní občas sáhnu kvůli vůni dětství. A zřejmě nejsem sama…

Hans Christian Andersen (2. 4. 1805 – 4. 8. 1875) odešel ve čtrnácti letech z rodné Oděsy, aby „zkusil štěstí“. Táhlo ho to k tanci a divadlu, také jeho první literární pokusy patřily divadlu, ale nebyly příliš úspěšné. Pustil se i do psaní poezie (celkem napsal 800 básní), ale proslavil se až románem Improvizátor.

Díky mecenášům i státnímu grantu procestoval většinu Evropy a ze svých cest napsal pět cestopisů. To, co jej však učinilo nesmrtelným, bylo 175 krásných pohádek, které nevycházely ze sběru ústní lidové slovesnosti jako u ostatních autorů, ale byly ryze autorské; někteří v nich dokonce spatřují autobiografické prvky (zvláště v Ošklivém káčátku a Malé mořské víle). Jejich půvab spočívá v jedinečném vyprávěcím umění a v jejich životní moudrosti, v jejich porozumění lidské duši a kráse, která se může skrývat i v ošklivých a ponižovaných káčátkách.

Andersenovi by letos bylo 200 let. A to se přece musí pořádně oslavit! Zpátky do dětství se můžeme vrátit v cyklu pohádek, které bude uvádět ČT, také divadlo Archa připravilo sérii divadelních projektů věnovaných Andersenovi, do Národní knihovny můžete zavítat do konce dubna na putovní výstavu o spisovatelově životě, stejně jako do mnoha dalších knihoven, kde se chystají čtení jeho pohádek a další akce.