Slovo „ekumena“, známé spíše z náboženského kontextu (ve smyslu sjednocování všech křesťanských církví), pochází z řeckého „oikumené“ (zesubstantizované spojení „obydlená země“) a současný Slovník cizích slov (1996) jeho význam vykládá jako: „trvale obydlená část Země trvale pozměněná činností člověka, terra habitabilis“.

Eugen Brikcius, svobodný umělec a originální mystifikátor (jak ho označují slovníková hesla), se svou ženou tak nazvali kulturní setkání, která se vždy týkají nějakého tématu, k němuž mají co říci pozvaní hosté a kolem kterého je celý večer koncipován.

29. 11. 2004 v 19 hodin se v malém sále Městské knihovny, za spolupořadatelství hlavního města Prahy, konala toho roku čtvrtá (a poslední) Kulturní ekumena s podtitulem „Náš Mozart nám rozumí“.

Na začátek nutno podotknout, že i malý sál MK byl příliš velký pro onu hrstku (spíše postarších) lidí tvořící publikum (která se však nepochopitelným zázrakem zdvoj- možná i ztrojnásobila po skončení pořadu a přesunutí se do přilehlých prostor šaten, kde probíhala pozvánkou avizovaná ochutnávka vín a irské whiskey!).

Úvodní slovo programu dostala hudba – trio Harmonia Mozartiana Pragensis, ke škodě již usazených a napjatých diváků byla však doplňována pronikavým a táhlým skřípotem sedadel, která opakovaně sklápěli opozdivší se příchozí. Na pódiu se mezitím usadili a vína otevřeli toho večera účinkující : Eugen Brikcius, jeho paní Zuzana, dále radní RNDr. Igor Němec, velvyslanec Rakouské republiky v Praze Clemens Mantl se svou překladatelkou, redaktor týdeníku Respekt Viktor Šlajchrt a Dr. Jaromír Slomek z Lidových novin. (Dle pozvánky tedy chyběl pan Svatopluk Karásek a divadelní kritik Josef Mlejnek.)

Jak jsme již naznačili tématem v úvodu – šlo o Mozarta! Celé ekumenické setkání by bylo možné shrnout pod neformální název – „Mozart na všechny způsoby“. Jednotliví aktéři postupně promluvili o tomto skladateli ze svého hlediska odkrývajíce tak své různorodé pohledy a zájmy.

Po Brikciusově uvedení přečetl pan radní svůj připravený příspěvek, v němž převedl zpět hříčku z podtitulu „Náš Mozart nám rozumí“ na tradiční „Moji Pražané mi rozumějí“, a rozvedl tak úvahy nad vztahem Prahy (metonymicky zdůrazněné) a Mozarta. Pražané totiž jako první pochopili genialitu M. hudby. Ještě upozornil, že Praha chystá veliký projek k 250. výročí Mozartova úmrtí v roce 2006, k němuž je třeba podpory české veřejnosti a vzdělanosti, který ale ještě nebyl vymyšlen. Bude to tedy překvapení pro všechny.

Jako intermezzo byl promítnut černobílý snímek „Sen o polovičatém jubileu“ z televizního cyklu „Sny Eugena Brikciuse“ ve smyslu „být klasikem v Čechách se nevyplácí“.

Dalším bodem programu byl dopis Mozarta příteli Gotfriedovi, který přišla na pódium přednést elegantní dáma, členka vídeňského Burgtheateru Zdenka Procházková. S dalším dopisem pak vystoupila ještě jednou v druhé polovině večera. Při její zvučné a uchu lahodící recitaci došlo i k ujasnění, kterak se vyslovuje správně Mozartovo křestní jméno. Nikoliv počeštěné [amádeus], ale [amadéus].

Poté o poměru průměrného Rakušana ke “svému” (otázka M. národnosti protkávala celý večer) Mozartovi promluvil svou rodnou řečí rakouský velvyslanec pan Mantl; pro ty, kteří němčinu neovládali, ústy své překladatelky. Tím nastalo mírné narušení plynulosti večera, neboť promluvové úseky byly na mladou překladatelku příliš dlouhé na zapamatování a němčinou vzdělané publikum šumělo netrpělivostí. Vrcholem hodným k oprávněnému velezašumění byla však překladatelčina kulturní neznalost, když “Kouzelnou flétnu” přejmenovala na “začarovanou”.

Po tomto ne moc povedeném výstupu se slova ujal Viktor Šlajchrt (Brikciusem nazvaný jako duchovní milenec W.A.M.) a přečetl úryvky z krásné literatury související nějak s Mozartem a Prahou. Jeho jistě pracně připravený příspěvek ale očividně neokouzlil některé z posluchačů, neboť dosti neslušný výrok jednoho pána (“Jéžiš, já už chci pít víno!”) byl více než hlasitý.

Na beletristický pohled navázal svým typickým odlehčeným stylem textař a hudebník Jan Vodňanský, který zazpíval “Malou noční ukolébavku” na známou dětskou melodii “Když jde malý bobr spát” (na ukázku jeden verš : “Dříve než Don Giovanni vleze dívce do vany”) a navíc vysvětlil význam Mozartova jména (Wolfgang = vlčí gang, smečka; Amadeus = bůh lásky; Mozart = moc umění).

Zajímavý a zase z jiního soudku byl příspěvek Zuzany Brikciusové. Na základě usilovného bádání jistého vídeňského dokumentaristy opravila tvrzení, že Mozart zemřel na horečky z vyčerpání, neboť pravou příčinou bylo zlomené srdce způsobené nevěrou jeho ženy. (Přežila ho o celých 51 let!)

Na závěr přišel lingvistický a sociologický pohled Dr. Jaromíra Slomka: např. jak jsme si skladatelovo jméno pěkně počeštili na [mózart], jak jenom v 15 českých a moravských městech existuje Mozartova ulice, zatímco Haydn není zastoupen nikde, Slovensko že těží ze svého Figara a Vídeň ze svých koulí (sladké však Amadeus nikdy nerad!).

Do úplného sklonku mozartovského setkání, kterým byl Brikciusův přednes vlastní latinské básně „Amadea“, sice hlavnímu autorovi zazvonil telefon, ale ani to (ba naopak) nenarušilo onen zvláštní dojem „připravenosti vlastně takřka na cokoliv“, jenž v divákovi Kulturní ekumena zanechala. A asi vůbec nevadí, že, jste-li neznalí brikciusovského pojetí vystoupení, při odchodu netušíte, co bylo míněno vážně a co ne - prostě si chtě nechtě nějaký pocit domů zkrátka odnášíte. A o to asi jde.