Kterého ze svých překladů si vážíte nejvíce?

Obyčejně to bývá ten poslední. Nyní tedy Upanišady, které nedávno vyšly. Snad i proto, že byl nejobtížnější ze všech, jaké jsem zatím dělal. Pracoval jsem na knize několik let a samotnému překladu předcházela dlouhá příprava. Je to takové moje poslední duchovní dítko. Předtím jsem měl více v lásce překlady mého oblíbeného bengálského básníka Thákura, z něhož jsem překládal poezii, prózu i dramata.

Naše další otázka povede do minulosti. Jak vlastně vznikl váš zájem o indologii?

Je to zvláštní, protože já pocházím z venkova, z Moravy, a lidé se diví, jak se k tomu může někdo z venkova dostat. Za války, ještě během studia na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, se mi náhodou dostaly do ruky Thákurovy spisy a velice mě zaujaly. Začal jsem sbírat jeho díla a už tehdy jsem si řekl, že po válce, až se vysoké školy otevřou, zapíši si mimo jiné indologii. Studoval jsem nejprve češtinu s angličtinou na FF, poté přibyla indologie. Ta mě později zaujala natolik, že jsem se nadále věnoval jen jí.

Váš hlavní zájem se tedy rozvinul až na vysoké škole?

Ano. Tehdy se studovala jen klasická indologie (sanskrt), novoindické jazyky nebyly. Mým cílem bylo seznámit se s jazykem Thákura, tudíž jsem musel chodit do večerní jazykové školy, kde profesor Lesný vyučoval bengálštinu. Až později se nám podařilo zavést také hindštinu a bengálštinu jako hlavní obory.

Dočetly jsme se, že jste vyučoval bengálštinu a sanskrt na jazykové škole, působil jste na akademické půdě. Jaké jsou vaše dojmy z pedagogického působení a na jaké zážitky rád vzpomínáte?

Od roku 1951 jsem byl jediným vyučujícím bengálštiny na FF. Poté jsem přestoupil do Orientálního ústavu. Od roku 1968 jsem samozřejmě už učit nesměl a byl jsem formálně nezaměstnaný. Ale poté, co jsem od západobengálské vlády obdržel cenu, kvůli které mně honem honem otevřeli obor na jazykové škole, abych do Indie nejel jako nezaměstnaný. Tam jsem vyučoval bengálštinu a sanskrt. Zájem o sanskrt byl veliký, protože se zrovna rozšířila jóga a všichni chtěli vědět, co to vlastně je, znát její kulturní pozadí. Dokonce jsme otevřeli i dálkové studium. Přijížděli lidé z celé republiky, měl jsem až sto posluchačů , což je ohromný zájem, když uvážíte, že sanskrt je naprosto nepraktický jazyk. To byl asi můj největší pedagogický rozmach.

Ovládáte velké množství jazyků. Který byl pro vás tím nejtěžším?

Těch jazyků, pravda, pár umím. Já dělal mimo jiné srovnávací jazykozpyt, díky němuž jsem se naučil klasické jazyky jako latinu, řečtinu, staroslověnštinu. K tomu jsem přidal pár indických jazyků a potom přirozeně umím anglicky, německy, francouzsky a rusky. Nejtěžší ze všech je právě sanskrt, jelikož má nejsložitější gramatiku a největší slovník. Trvá celý život, než se ho člověk naučí, a přesto nikdy nemůže říct, že jej umí dobře.

Jak na vás při vašich cestách zapůsobila indická kultura, životní styl a vůbec naprostá odlišnost od kultury naší?

Byl jsem v Indii celkem osmkrát, vlastně devětkrát, když počítám i Bangladéš. Jezdil jsem jako hostující profesor bengálských univerzit, znám tedy hlavně Bengálsko. Má situace byla lehčí, protože jsem přijel s dobrou znalostí bengálštiny. Je ohromný rozdíl, když člověk přijede do Indie jenom s angličtinou, anebo s nějakým indickým jazykem. Anglicky se domluvíte všude, ale pokud mluvíte jejich jazykem, okamžitě se otevřou a jsou upřímní. Na některé lidi velmi silně zapůsobí indická bída. Ale já nemohu říci, že by mě to nějak zdrtilo, je to součást indické skutečnosti. Velmi kladně na mě však zapůsobila živá indická kultura, kterou jsem znal jen teoreticky. Zejména v Bengálsku a Kalkatě se žije kulturními festivaly. Zvláště se mi líbilo, jak dodnes milují poezii. Pořádají časté recitační večery, které nahrazují divadlo. Oni stále literaturou žijí.

Neuvažoval jste někdy o tom, že byste v Indii žil?

Kdysi jsem myslel, že tam odjedu na sklonku života, ale zatím jsem to neudělal. A už asi ani neudělám. Nevydržel bych bez naší mateřštiny, miluji češtinu a českou literaturu a obě by mi chyběly.

Další otázkou je náboženství. V dnešní době se setkáváme s velkým zájmem o Indii i o její náboženství. Vyznáváte vy sám některou z filozofií Indie? A také trochu osobnější otázka, cvičil jste někdy jógu?

Jógu necvičím, provádím jen tzv. rádžajógu, což je meditace. Byl jsem dost ovlivněn hinduismem a věřím v reinkarnaci. Hinduismus se mi líbí právě proto, že je to takové otevřené náboženství, ze kterého je možné si vybírat, co člověk sám cítí jako správné a na co stačí duchovně.

Vraťme se k literatuře. Nedávno vyšly Upanišady ve vašem překladu. Jde o jedny z nejvýznamnějších posvátných textů staré Indie. Váhal jste, zda se pustit do tak obtížné práce?

Ano, váhal je správné slovo. Člověk si opravdu netroufne překládat takový text, dokud se na to necítí. Upřímně řečeno, ještě nyní nejsem zcela přesvědčen, zda jsem to zvládl plně. Ne jazykově, to je poměrně jednoduché, ale obsahově. To je na nich nejobtížnější.

Vyžadují Upanišady znalost indického myšlení? Nebo je může číst i obyčejný laik?

Na tuto otázku nejspíš nedokáži odpovědět. Je to text jako každý jiný. Kdokoliv si jej může přečíst, ale většinou jde o věci na porozumění dosti obtížné, a proto je samotné porozumění bez jakékoliv průpravy menší. Jedná se prostě o soubor myšlenek a podnětů, kde si může něco vybrat každý.

Obecně, s jakými problémy jste se nejčastěji při překládání setkával?

U překladů z indického prostředí je nejobtížnější myšlenková vzdálenost. Také jazyková diference mezi češtinou a bengálštinou je značná, takže i stylistické problémy jsou veliké. Řekl bych, že čím vzdálenější je překládaný jazyk češtině, tím je práce zajímavější.

Na závěr bychom se chtěly zeptat, jestli máte nějaké oblíbený citát z indické filozofie?

Citát vybrat nedokáži, ale jsou mi blízké některé základní myšlenky indické filozofie. Například, že člověk nesmí ubližovat ničemu živému - ústřední myšlenka Gándhího.

PhDr. Dušan Zbavitel, DrSc. se narodil roku 1925, vystudoval indologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde poté působil jako vědecký pracovník a vedoucí oddělení jižní a jihovýchodní Asie Orientálního ústavu. Byl však nucen Ústav opustit a poté se věnoval překladatelství. Od roku 1978 vyučoval na jazykové škole v Praze a později opět přednášel na FF. Je autorem učebnic bengálštiny a sanskrtu, vydal několik cestopisů a knihy o indických kulturních dějinách a hinduismu. Do jeho překladatelského díla náleží zhruba 120 titulů. Dušan Zbavitel obdržel české ceny, např. zlatou medaili Univerzity Karlovy (1995) a cenu Masarykovy akademie (2000), ale i mezinárodní ocenění, jako jsou státní cena Západního Bengálska (1977) a titul Lokaratna od Folkloristické společnosti Indie (1981).

LitENky č. 3/13, roč. 2004/2005