Petro, momentálně jsi, jak jsme se dozvěděli, v New Yorku. Na jak dlouho? Co tam děláš? Jak se máš?

V New Yorku jsem do května příštího roku a zatím tu nedělám nic. Na základě pozvání jednoho profesora odsud z katedry antropologie jsem dostala stipendium Fulbrightovy nadace na projekt, který se týká Mongolska, ale zatím jsem tu po pravdě řečeno v tom směru nic nepodnikla. Měla bych sedět v knihovně, ale moc tam nesedím.

Jak na tebe New York působí?

New York je přátelské město. Protože je tu tolik lidí ze všech možných koutů světa, člověk se tu myslím rychle cítí jako doma. Nemusí se nějak přizpůsobovat určité konkrétní normě, aby ho brali, protože těch norem je tu tolik, jazyků myslím víc než dvě stě a angličtinou tu mluví každý po svém s těmi nejroztodivnějšími přízvuky. Myslela jsem si, že je to vesmírné město plné studených mrakodrapů, ale naopak, dělá to tu na mě dojem spíš velké živočišnosti. Plno barev, vůní a typů lidí. Bydlím v Bronxu a tam je na ulici často slyšet hudba z aut, z obchodů, někdy si tu připadám jako v hiphopovým klipu.

Uměla bys, jestli to jde, popsat stručně základní rozdíly, jak je vnímáš ty, týkající se

měla možnost žít v roce 2000-2001, a New Yorkem?

To je strašlivě těžký. Myslím, že po roce v Mongolsku si každý odnáší nějaký intenzivní pocit, jaká místní kultura je, jakkoli je třeba na omylu. Prostě chodí a kouká a vevnitř se mu to nějak sumíruje. Tady myslím může člověk bloumat po ulicích roky a nedospěje k ničemu. Tady je to jedna veliká tříšť a plno světů, které se neprotínají. Snad jenom nějaký pocit těžko uchopitelné prázdnoty, který tu cítím, jakkoli to zní jako klišé. A samozřejmě komfort, který umrtvuje. To je šílenej zabiják, jakkoli chudobu nechci nijak romantizovat.

Ani ne před dvěma měsíci ti v Torstu vyšla druhá kniha. Sleduješ tam za velikou louží, jak se prodává? Čteš recenze a čtenářské ohlasy?

Odjela jsem asi týden po tom, co knížka vyšla, ohlasy se ke mně dostávají většinou přes email, když mi někdo o nich napíše. O většině recenzí myslím vím, něco jsem také četla na internetu.

Jak se vůbec díváš na literární kritiku? Už ses naučila zachovávat, jak se tak často pěkně cituje z úst mnoha umělců, "profesionální odstup" od cizích názorů na své dílo?

Slyšet dobrou kritiku ve smyslu výtek, které sedí, proti tomu se nedá nic namítnout. Naopak. Jinak se mě recenze myslím až tolik nedotýkají. Taky to kritici přece píšou pro případné čtenáře, ne pro mě.

Co tě na psaní baví?

Baví mě ten proces vymýšlení, jestli se to tak dá říct. Nebo zaznamenávání toho, co se samo někde vymyslelo, já nevím. Přijdu si, že žiju, když to dělám. Cítím, že se vevnitř mě něco děje.

Jak se vyrovnáváš s popularitou a pozorností veřejnosti, která se přirozeně dostavila s obrovským úspěchem tvé první knížky a cenou, již jsi obdržela, a která, jak lze vidět, slyšet a číst, je stále aktuální (tento týden jsi byla např. v magazínu MF Dnes zařazena mezi desítku lidí, kteří tvoří "mladou českou elitu")?

Já nevím. Určitě jsem ráda, když si někdo koupí knížku a žije trochu životy těch hrdinů. To je úžasný. Jinak popularita, já nevím. Nijak se s tím nejspíš nevyrovnávám. Měla jsem radost, když mě někdo třeba někde oslovil, to určitě. Určitý okamžiky opojení nemůžu popřít. Jsou ale nebezpečný.

V již zmiňovaném magazínu je pod tvým jménem titul spisovatelka. Cítíš se být spisovatelkou?

Tady v New Yorku se na universitě prezentuje jako spisovatel každej třetí. Protože hodně lidí tu píše, tedy write, tak jsou tedy writers, neboli spisovateli. U nás je to myslím jinak. K tomu slovu se pojí mnohem víc asociací, co to vlastně znamená tím spisovatelem být. Co to je být spisovatelkou? Napsala jsem dvě knížky. Jsem, kdo jsem. Možná mám k tomu slovu jenom přehnanou úctu, nevím.

Odskočím teď úplně jiným směrem, opustím intelektuální rovinu a zeptám se možná trochu banálně: Co tě baví a jak se bavíš ty?

Baví mě číst, povídat si s lidma, co mám ráda, a poznávat nový, dívat se na filmy, poslouchat hudbu, cestovat. Nic myslím speciálního. Taky mě baví jenom sedět doma a nedělat nic.

Petra Hůlová, nar. 12. 7. 1979 v Praze, absolventka kulturologie a mongolistiky na FF UK. Před dvěma lety jí v nakladatelství Torst vyšel prozaický debut Paměť mojí babičce, který se setkal s nebývalým úspěchem u čtenářů i literárních odborníků. Letos v září vydala druhou knihu s názvem Přes matný sklo.

Litenky č. 1/11, roč. 2004/2005