Ocitáme se mezi čtyřmi přáteli - hercem Janem, právníkem Petrem, matematikem Hugem a lesním inženýrem Gabrielem. Každý z nich jako by ztělesňoval určitou lidskou vlastnost. Honza nevázanost, Petr zodpovědnost, Hugo rozum a vědu a Gabriel soužití s přírodou. Postupně se ale objevují i trhlinky v těchto prototypech. Jan se vážně zamiluje, Petr není zrovna abstinent a Hugo se neustále zaobírá sám sebou. Výjimku tvoří Gabriel, který žije ve vesnici Velká Morava jako správce Honzovy vily. Neřeší žádné existenční problémy, dokonce se zdá, že je jediný „nad věcí“ (Hugo: „Jak to děláš Gabrieli, že si víš se vším rady?“ Gabriel: „Nepozoruju se tolik v zrcadle.“). Navíc se zasnoubí se svou milou Maruškou. Gabrielův život tedy nekalí nic.

S ostatními je to horší. Jan je sice až po uši zamilovaný do Rút (mladé studentky práv, s níž ho seznámil Petr), avšak podivný je jeho vztah k matce i sbírka scénářů. Tento herec totiž vlastní originální scénáře amerických filmů, které mu posílal jeho otec z Hollywoodu. V Hostivaři si je pak nechává vázat do kůží u knihaře Vodičky (prototyp „starých dobrých časů“). Tyto scénáře jsou navíc v knize velmi detailně popisovány, čekali bychom tedy, že jejich úloha je klíčová. Ale čekali bychom marně.

Petr řeší dilema, zda říci svému nejlepšímu příteli Honzovi, co vyslechl v kavárně od Rút. Navíc se neustále utápí ve vzpomínkách. Díky tomu se dozvídáme, jak přátelství čtyř hrdinů vlastně vzniklo. Zajímavý je i Hugo. Neustále se lituje. Tento stav má dvě příčiny, opustila ho žena Renata („…ani ty čísla nemáš rád, Hugo. Myslíš si, že jo, že matika je tvůj vesmír, věříš tomu, ale houby, lžeš sám sobě.„) a za druhé se propadá v žebříčku matematiků. S tím souvisí i finanční krize, takže si Hugo půjčuje peníze od Petra.

Tyto postavy tedy hrají dle scénáře. Ani jeden z protagonistů nevybočí ze své role, chovají se prostě podle očekávání. Tak se Honza usmíří se svou matkou, prožil konečně i opravdovou lásku a může klidně opustit tento svět. Petr mu samozřejmě nestačil říci pravdu o Rút. K Hugovi se vrátí Renata a on začne opět pracovat, Gabriel žije dál spokojeně daleko od města s Maruškou a psem. Scénáře kamarádi spálí, bylo to Honzovo poslední přání.

Kniha je poměrně čtivá. Na tomto konstatování se pravděpodobně podepisuje i jazyk. Autor volí běžnou mluvenou řeč, nevyhýbá se ani vulgárním slovům. S hodnocením postav a díla samého je to už těžší. Nejlépe z celé knihy vychází Gabriel. Že by jeho jméno bylo symbolické? Odkazuje nás snad na archanděla Gabriela? Anebo nám spisovatel chce naznačit, že nejlepší život je ten v přírodě, daleko od ruchu měst? Možná by se dalo nalézt poselství i v promarněném životě Janovy matky. Hlavní přínos knihy by tedy mohl být ten, že čtenáře přinutí zamyslet se nad vlastním životem.

Jana Lněničková

LUDVA, Roman: Poslední ohňostroj. Brno, Host 2004. 184 s., 179 Kč.