Kolonie

Když jsme zjistili, že oba domy, pozůstatky kdysi urbanisticky vyhlášené železniční kolonie se mají bourat, rozhodli jsme se překonat bariéru oddělující menšinu od většiny a mezi Romy se vydat. Obyvatelé domů jsou ale překvapivě rádi, že domy budou moci opustit. „Jen se pojďte podívat, padá nám to tady na hlavu. V noci, když je klid a slyšíme ty rány, nahání nám to hrůzu.“ Na několika místech jsou skutečně vidět praskliny způsobené nerovnoměrným sedáním domu. Nájemníci mají problémy i se spodní vodou a vlhkostí, která se projevuje všudypřítomnou plísní a zápachem. „A v tomhle prostředí žijou naše děti. Pořád mají průjmy ze zkažené vody, nechodí do školy. Dovedete si představit, co z téhle generace vyroste?“

Co z téhle generace bude? (zvětšit)

Návštěva půdy odhaluje další vřed domu - skládku. Střecha je v havarijním stavu, což se projevuje i na střešní konstrukci. Na omítce obvodového pláště jsou dodnes vidět skvrny po nefungujících okapech. „Dceře spadla taška ze střechy na hlavu. Měla tři stehy.“ Kromě padajících tašek ohrožuje děti i zkažená voda. Oficiálně by sice měla být v pořádku, ale obyvatelé domů vědí své - do vodovodu prý prosakují septiky. Raději si pro vodu chodí do automatu a tu z vodovodu převářejí. „Ale děti neuhlídáte. Napijou se a hned jsou nemocný.“

Očima majority: nepořádek kolem "romských domů". (zvětšit)

Malomocní

Na prostranství za domem posedávají s hrnky kafe Romové i bílí, jejich děti, zvířata. V jedné z dřevěných kůlen bydlí rodina, která od města byt nedostala. Všichni převážně nadávají. „My jsme tu jak nějací malomocní na poušti. Nikdo se sem jaktěživ z úřadu ani nepřišel podívat. Jen ať si tady Kutík zkusí bydlet dva dny!“ rozčiluje se paní Karla a ukazuje rukou směrem, kde tuší starostu města. „Pojďte se podívat taky sem!“ křičí na nás z okna starší (bílá) paní. Rozčiluje se tak, že si nejdřív myslíme, že si z nás dělá legraci. Když nás ale temnou smradlavou chodbou zavedou do jejího bytu, pokračuje v lamentování. Vodu na mytí ohřívá na kamnech, po zdech má prý plíseň, ale neukáže nám ji - schovává ji za skříněmi. Křičí až prská, divoce rozhazuje rukama, víc rozčíleného člověka jsme snad nikdy neviděli.

Vztek (zvětšit)

Samozvané správy nad domem se ujal pan Jílek. „Moje sestřenice je Jílková v Kotli,“ říká asi žertem, nicméně do Kotle si jezdí postěžovat při každé příležitosti. Obyvatelé těchto domů v televizi spatřují svou poslední záchranu. „Když nic nepomůže, zavoláme si sem to Občanské judo. Už tady jednou byli a pak nám sem aspoň nasypali štěrk na cestu. Předtím jsme se brodili v bahně.“ Pan Jílek je zedník a v domě na vlastní náklady provedl několik oprav - položil lino, omítnul promáčený sokl, vyměnil instalaci vody v domě.

Obyvatelé obviňují město, které je vlastníkem domů, že se dostatečně nestará o údržbu a zavinilo tím havarijní stav. Na přímou otázku, kolik peněz do údržby domů město investovalo, odpovídá Ing. Vlastimil Janda z odboru správy městského majetku vyhýbavě: „Do údržby všech městských domů se investovalo v roce 2003 celkem 8 519 850,- Kč.“

Než město domy zbourá, musí pro nájemníky najít náhradní ubytování, to se však netýká neplatičů. Ještě v lednu jich bylo kolem 20, v únoru už město uvádí pohých devět a zdá se, že v brzké době zaplatí všichni. Dlouho ale nájemné platit odmítali - za byty 4. kategorie s plísní a zkaženou vodou, v domech které se jim rozpadají nad hlavou.

Město pro platící nájemníky postupně nachází volné byty, domy se vyprázdní a nakonec budou zbourány. Je tedy všechno v pořádku?

Věčně bouraný architekt

Oba domy byly (a zatím jsou) součástí velkolepě pojatého projektu zahradního města od architekta Karla Schlimpa (narozen 1834, úmrtí není známo). Činost architekta byla spojena převážně s drahami. Jeho nejslavnější stavbou byla novorenezanční budova nádraží v Praze-Těšnově. Tato výjmečná budova byla za minulého režimu zbourána.

Město železnice

Do poloviny 19. stol. nebyl Nymburk ničím, než malým provinčním městečkem, těžce se léčícím z ohromných ztrát v době třicetileté války či z morových ran kolem roku 1717. Městečko získalo příchodem páry na významu a koleje uvázaly v Nymburce uzel - směr na Kolín, na Prahu, na Hradec Králové, na Jičín a na Mladou Boleslav, kam je libo, prosím! Kolem roku 1870 vzniklo největší seřaďiště v českých zemích a opravna vlaků nabízela mnoho příležitostí pro práci. Nejlépe pracuje spokojený dělník. Spokojený dělník má rodinu, kde bydlet, za co jíst a v hlavě ideál, ze jeho děti jednou budou mít ještě větší jistotu než on sám. To vše si c. k. dráhy velmi dobře uvědomovaly a proto vznikl projekt prvního zahradního města v Čechách - jako společné dílo Karla Schlimpa a urbanistického vizionáře Camilla Sitteho. Harmonické prostředí zeleně, na tu dobu kvalitní životní standard a občanská vybavenost v jednom místě - to vše se zde soustředilo v progresivní urbanistické myšlence. Období fin de ciécle uvažovalo v tomto duchu.

Železničářská kolonie se stala samostatně hospodařícím městským celkem s centrálním zásobováním potravinami (drážní koloniály měly například své vlastní lahve na pivo - viz foto) a službami. Tento model později převzal i Baťa ve Zlíně.

Z výstavního města chudinská čtvrť

Do roku 1916 byla vybudována první část zahradního města, jednoposchoďové dělnické domy, domy pro vyšší a nižší drážní úředníky, prádelna, koloniál a dřevěné domy pro dělníky. Poté začala výstavba druhé části zahradního města, postaveny byly přízemní domky. Celkem zde bydlelo 222 rodin, což odpovídá počtu přibližně 1 000 obyvatel. V původním návrhu bylo plánováno i vybudování kostela pro celý komplex. Z toho sešlo a potřeby věřících uspokojila kaple v novostavbě gymnázia. Roku 1933 byly definitivně odstraněny dřevěné domky (v místech dnešního „mrakodrapu“ železničního učiliště). Celý komplex zahradního města přešel pod správu místního národního výboru v roce 1961. Od té doby byly zbourány už zhruba dvě třetiny ojedinělého urbanistického pokusu. Opraveny byly pouze domy pro vyšší drážní úředníky. Smutnou připomínkou staré krásy je zchátralá budova dnešní policejní stanice. Donedávna zpustlé staré prádelny se ujala soukromá firma. Dělnické domky dnes obývají převážně Romové. Volná prostranství v poslední době hostila už jen cirkusy, město na nich ale staví bytové domy (byty v nich přijdou na milion). Dojde ke střetu odlišných vrstev, nebo se chudina bude muset odstěhovat?

Stát ve státě

Proč město stavby, jež jsou součástí takového urbanistického díla, raději zbourá, než aby je opravilo?

Stav diskuse o veřejném prostoru je v Nymburce neuspokojivý. Občané do podoby města příliš nezasahují a nikdo se jich ani neptá. Město dokonce nemá svého architekta. Jeho roli supluje Akad. arch. Josef Matyáš jako „architekt - poradce města“. Tento specifický titul v sobě nese několik výhod. Poradce se může hlásit do výběrových řízení a také to dělá. Radnice podle jeho projektu realizovala stavby od největších - nákladnou přístavbu základní školy, penzion pro seniory, úřad práce v Kolonii, rekonstrukci renezanční radnice na náměstí - až po veřejné záchodky na parkovišti a kontroverzní růžovou lávku v historickém jádru města. Oficiálně se o střet zájmu nejedná, ale jak přiznává Matyáš, „co na stavební odbor přijde, to mi prochází pod rukama - od přístavby garáže, až po krov na půdě.“ Ostatní architekti stejný přístup k informacím nemají a jejich šance připravit se na vyhlašované soutěže je proto horší.

„Nymburk je zkrátka stát ve státě,“ opakuje ještě jednou paní Karla z Kolonie.

Komunita? (zvětšit)