Slovo KOČKA v českém lexikálním systému

„Jednotky lexikální roviny jsou propojeny nejen vztahy formálními a formálně významovými, ale též souvislostmi v oblasti čistě významové. Slovník je strukturován paradigmatickými a syntagmatickými významovými vztahy“ (Příruční mluvnice češtiny, 2008).

„Výrazy, které jsou propojeny paradigmatickými vztahy, jsou takové, které můžeme ve větě vždy dosadit na stejné místo. Tyto lexikální jednotky se nicméně v konkrétním kontextu budou vylučovat, není možné, aby platily zároveň. Paradigmatické významové vztahy se dělí na synonymii, hyperonymii – hyponymii a opozitnost a zakládají se na různé míře projevující se významové podobnosti“ (Příruční mluvnice češtiny, 2008).

O velké četnosti synonym, tedy slov se stejným významem, ke slovu kočka vypovídají jak slovníky etymologické, tak slovníky česko-německé a samozřejmě slovníky synonym. Většina výrazů se opakuje a je užívána v nezměněné formě již několik desítek let. Nejčastějšími synonymy ke slovu kočka bývá macek, míca, číča, kočička, kočénka, čičinka, macík, macíček, micinka.

Hovoříme-li o významovém vztahu hyperonymie či hyponymie, máme na mysli vztah nadřazenosti a podřazenosti daného výrazu. Pro slovo kočka může být více nadřazených výrazů, tedy hyperonym, a to především z oblasti přírodovědecké. Jako nadřazená slova lze chápat obratlovce, savce, šelmy (vzniká hierarchizace výrazů), také slovo zvířata/zvěř. Chápeme-li výraz kočka ve smyslu domácího zvířete, můžeme použít také hyperonymum mazlíčci. Ovšem i samotné slovo kočka se může stát hyperonymem a slova jemu podřazená by pak byly jednotlivé druhy koček např. kočka domácí, kočka divoká, kočka angorská. Během hierarchizace výrazů můžeme také narazit na slova významově souřadná ke slovu kočka (považujeme-li slovo šelma za hyperonymum, může být slovem souřadným např. rys, tygr, puma) a ta se nazývají kohyponyma.

Druhým druhem významových vztahů v lexikálním systému jsou vztahy syntagmatické. Jedná se o vztahy mezi lexikálními jednotkami, které se mohou ve větě spojovat. Tato spojitelnost se nazývá kolokabilita a různé výrazy disponují různou mírou kolokability. Budeme-li chtít uvést příklad spojitelnosti se slovem kočka, zaměříme se převážně na přídavná jména a slovesa. Jak uvádějí výše citované slovníky, výraz kočka je nejčastěji spojován se slovesy mňouká, vrní, vrčí, přede, seká, číhá, hraje si, kotí se, krade se. Přídavná jména, se kterými bývá slovo kočka spojováno, označují jednak druhová pojmenování koček např. domácí, divoká, jednak vlastnosti koček např. mourovatá, černá, zrzavá. Velmi často bývá slovo kočka spojováno se slovem jako a to v přirovnáních např. falešný jako kočka, mrštný jako kočka.

Do kategorie syntagmatických vztahů spadá také polysémie. Mnohoznačnost nastává v momentě, kdy lze jednu formu označit více významy, avšak jeden význam je chápán jako základní. V případě výrazu kočka je základním významem pojmenování zvířete, které odpovídá přírodovědeckému popisu. Dále se však u promluv dnešní doby můžeme setkat s výrazem kočka (či jemu podobným), který označuje zcela jinou skutečnost. Aby adresát správně rozluštil kód k němu vyslaný, je nutné užít takto přenesený význam ve správném kontextu a ve vhodném okamžiku. Tak se například stane, že termín kočka pojmenovává např. pěknou ženu, kožešinku kolem krku či kocovinu.

Slovo KOČKA v českém jazykovém obrazu světa

Chceme-li zjistit, jaký je význam jednoduchého jazykového znaku kočka a jak jej chápe naše dnešní společnost, co si pod ním představuje a kolik různých významových rovin s sebou nese, musíme se obrátit k textům, jejichž autoři se snažili o zobrazení skutečnosti tak, jak ji vnímali. Takovýmito prameny bývají převážně texty umělecké, folklorní texty, sesbírané pohádky, anekdoty, přísloví, a v dnešní době také slovníky různého typu.

„Středobodem světa, centrem, které určuje (mou) lidskou perspektivu, je (mé) lidské, subjektivně prožívané tělo“ (Co na srdci, to na jazyku, 2005). Všechno, co se kolem nás děje, vnímáme našimi smysly. Na základě toho pak pojmenováváme věci kolem nás, k předmětům přidáváme názvy. Kočky mají mnoho vlastností, které je člověk svými smysly schopen vnímat a od toho se také odvíjí mnoho úsloví a představ o kočičím chování.

Hmatem se toho o kočkách dozvídáme patrně nejvíce. Víme, že jsou hebké, teplé, přítulné, že umí kousat a sekat drápy. Nezaměnitelný je silný kočičí zápach, hlavně po souboji, a odtud asi pochází úsloví smrad jako v kočičinci. Kočky se pohybují velmi tiše, většinou není možné je zaslechnout přicházet. Krade se jako kočka, plíží se jako kočka, číhá jako kočka na myš – všechny tyto frazémy se zakládají na faktu, že kočka se pohybuje neslyšně. Zrak nám nakonec umožňuje všimnout si, že je zvíře mrštné, leskne se mu kožich, má vychytralé oči, spí.

Při pátrání ve slovnících se u slova kočka dá naleznout několik termínů, které jsou určeny na základě jisté podobnosti a přenesení významu. Málokdo patrně zná pojem kočičák, jakožto míšek na peníze či tabák, nebo pojem kočička, který označoval kožešinku na dámském kabátku. Ovšem kočička na vrbě, tedy šedá hebká malá vrbová či jívová jehněda, nikoho nepřekvapí, právě pro svou podobnost s malým chundelatým koťátkem.

Kočičí oči, kočičí život, kočičí hlavy, kočičí muzika, kočičí zlato – všechna tato ustálená spojení metaforicky popisují jevy, které s živými kočkami spojuje jen velmi málo, případně vůbec nic. Kočkám bývá často ubližováno a lidé se k nim chovají bezohledně, odtud tuhý kočičí život. Kdo jím žije, ten trpí. Kočičí muzika je chápána jako shluk zvuků, výkřiků, skřeků, patrně odvozen od nočního kočičího mňoukání. Kočičí oči v přeneseném významu mohou buď opravdu připomínat svou zelenou barvou oči koček, anebo jsou tímto spojením označovány oči vychytralého člověka, šibalský pohled či také dobrý zrak. Proč se velkým dlažebním kostkám říká kočičí hlavy, není v žádných pramenech uvedeno, ale je to patrně díky podobnosti oválné kočičí hlavičky a oválného tvaru dlažební kostky. Pojmem kočičí zlato bývá označeno pozlacení, falešný šperk.

O jazykovém obrazu světa vypovídají mnoho také frazémy, přirovnání a lidová rčení. V našem případě jsou jimi většinou popisovány kočičí vlastnosti, které si občas člověk vypůjčí, případně je jimi označováno chování podobné kočičímu. Odtud např. falešný jako kočka, číhá jako kočka na myš, mít kočičí život, přenášet jako kočka koťata.

Závěrem

Cílem práce bylo zobrazit pojem kočka ze všech možných úhlů lidského pohledu. Pojmout jej, jako charakteristiku zvířete a vysvětlit lidová rčení a dodnes užívané frazémy.

Na závěr z výzkumu vyplývá, že ačkoli je kočka milé a přítulné zvířátko, její označení je většinou užíváno v negativním kontextu, přestože mnoho autorů uznávaných textů se snažilo o opak.

Použitá literatura

HERRIOT J. Moje nejmilejší kočičí historky. b. v., Praha:Baronet, 2010, 160s.

Příruční mluvnice češtiny. 2. vydání, Praha: NLN, 2008, 799s.

VAŇKOVÁ I., NEBESKÁ I., SAICOVÁ-ŘÍMALOVÁ L., ŠLÉDROVÁ J. Co na srdci, to na jazyku. Karolinum, Praha 2005.

Anna Doupovcová

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.