Ráno.

Jako každý jiný den přišlo a vynucovalo si vládu nad jejím životem.

Až příliš pozdě.

Neomylně identifikovala hřejivé dotyky na své kůži jako první sluneční paprsky a usoudila, že je čas otevřít oči.

Chvíli zírala na šedivý strop. Nenašla na něm vůbec nic zajímavého, přesto nedokázala odvrátit oči na několik desítek minut.

Už věděla naprosto přesně, kolik rýh pokrývá kterou stěnu. Považovala to za snadné počty. Matematiku základní školy. Skoro jako se probírat ovečkami před spaním.

Pomalu míchala ranní kávu. Tím prostým pohybem rozvířila až příliš poklidnou hladinu.

Třikrát doprava. Čtyřikrát doleva.

Čtyřikrát doprava. Třikrát doleva.

A zase znovu od začátku.

Byl to zvyk. Jen zvyk.

Bez zájmu přelétla vkusně zařízenou kuchyňskou linku sladěnou s okolním nábytkem do jemných šedých tónů.

Narovnat záda, nepatrně pozvednout bradu.

Zvednout se ze židle; nikdy nezavrzala.

Plavmo zamířit k ledničce.

Otevřít.

Ujistit se, že je prázdná jako každý jiný den.

Zase ji zavřít.

Otočit se a stejnou, vyšlapanou cestičkou jít zpátky.

Několik jednoduchých pohybů nevyžadovalo, aby nad nimi přemýšlela. Nebylo to potřeba.

Opatrně uchopila hrnek a vylila jeho obsah do dřezu.

Málokdy si usrkla víc než jen jednou.

A proč taky?

Zapnout televizi. O dvě čárky zesílit zvuk a chvíli přepínat kanály.

Obvyklé povzdychnutí. Odložit ovladač na dokonale uklizený konferenční stolek.

Netušila, co dávají. Automaticky rozostřila a studovala neuchopitelné nekonečno za obrazovkou.

Utřít prach a vyluxovat koberec.

Zas a znovu.

Možná byl dřív modrý. Pak nabral monotónních šedých barev.

Okouzlující.

K pláči.

Koutkem oka zahlédla za okny zapadající slunce.

Jako už tolikrát předtím.

Několika dokonale promyšlenými kroky přešla do jednoho z pokojů. Každý den putovala do jiného. Každý den ležely střepy jinde.

Střepy - podivné připomínky barevna.

Automaticky se sehnula a největší kousky vzala mezi prsty. Na zem skáplo několik kapiček její krve, ale vzápětí se ztratily v nepropustné šedi.

Další kroky.

Známé zvuky tříštícího se skla o dno koše.

Studená voda a dezinfekce.

Hadr na podlahu.

Vzhlédla, když její mozek zpracoval zašramocení klíče v zámku a povědomou vůni.

Okolní svět se zavlnil a na pár prchavých vteřin nabyl světlejších odstínů.

Zamrkala.

Samozřejmě se jí to jen zdálo.

Jako vždycky.

Usmát se; další automatický pohyb. Naučený, postrádající jakoukoli hlubší myšlenku nebo pocit. Nicneříkající.

Prsty letmo přejela po váze ozdobené tmavošedou stužkou s věnováním, která se zčistajasna objevila v obývacím pokoji.

Ráno bude rozbitá.

Charlotte Cole (21 let)

Tvůrčímu psaní se soustavně věnuje od čtrnácti let, s prvními literárními pokusy začala ale mnohem dříve, už v osmi letech. Zaměřuje se především na kratší prózy. Už několik let publikuje na stránkách Společenství amatérských spisovatelů. V současné době studuje na ZČU, FPE obor český jazyk, anglický jazyk.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.