Hlavním hrdinou je sedmačtyřicetiletý Charles Balanda. Vytížený pařížský architekt, který si stěží najde čas na svou dospívající dceru Mathildu a se ženou Laurence již udržuje kontakt spíše sporadicky. Zdánlivě poklidný život mu však rozhodí zpráva o smrti Anouk, matky jeho přítele z dětství. Charles se vydává po jejích stopách, a s tím, jak odhaluje tajemství její minulosti, se sám jen zamotává do sítě komplikovaných vztahů. Chvílemi se až zdá, že z tak slepé uličky již neexistuje východisko.

Ale A. Gavalda nenechává své oblíbence, kteří si nás získají, ať jsou to třeba i pekla zplozenci, strádat příliš dlouho. A tak i tento zbloudilý „velkoměšťák na vesnici“, navíc v jakémsi „charlesově vidění“, přeci jen chytí své štěstí za pačesy, přestože k němu přišel „jak slepý k houslím“.

Kniha se dělí na čtyři části, každá nás zavádí do jiné etapy Charlesova života. Vyprávění svým spádem připomíná řeku. Chvílemi pádlujeme v klidných vodách bez vzruchu. Necháváme se unášet proudem slov a uklimbat ke zdánlivé spokojenosti, možná snad dokonce i zíváme, tohle je nuda… A pak – střih. Šok, zvrat, první peřej. Bez jakéhokoliv varování jsme vtaženi do víru událostí, takže nezbývá než zmobilizovat poslední zbytky pozornosti a ujasnit si, kdo je kdo, a kam jsme to proboha zabloudili. Jak rafinované! Právě tyto okamžiky nás nutí pokračovat dál, až do konce, kdy „nezůstane ani oko suché“.

Autorka si velice ráda - a poněkud netradičním způsobem – s příběhem pohrává. Dává jasně najevo, že jen ona má to výsadní právo rozhodovat o životě a smrti hrdinů. Že jen ona smí tahat za nitky jejich osudů a manipulovat s nimi jako s figurkami na šachovnici. Zároveň se ale i pateticky obrací na nás: „Byl to náš hrdina…“ Tuto zvláštní „my-formu“ však využívá jen zřídka a spíše k jakémusi ozvláštnění. Zcela upřednostňuje „er-formu“. Přesto si občas dovolí i jiné úlety: např. sama si své tvůrčí snažení statečně okomentuje a naznačí možné vývojové fáze děje. Chvílemi také svého hrdinu oslovuje i ve zvláštní „ty-formě“. Na některé situace pohlíží jeho očima - v tomto případě se nebojí ani „ich-formy“. Takové postupy však orientaci v textu spíše znesnadňují.

Autorčin styl je hodně svérázný. Nebojí se originálních a netradičních přirovnání, také hojně využívá narážek a odkazů na jiná literární díla. Líčení prostředí, hlavně krajiny a přírody, působí plasticky a věrohodně, skoro jako bychom se v místě přímo nacházeli.

Dialogy vyvolávají až dojem autentického záznamu: mnoho zůstává nevyřčeno, typické jsou elipsy, zámlky, nedokončené výpovědi, nejasné náznaky. To klade poměrně vysoké nároky na naši pozornost, ale zároveň i rafinovaně zvyšuje napětí

Některá slova, občas i věty a celé odstavce, jsou v angličtině. Ačkoliv tak výtečně vystihuje odlišnosti některých postav (abychom si zvlášť uvědomili, že jeden z hrdinů není francouzský rodilý mluvčí), může to nepříjemně zkomplikovat porozumění.

Autorčin jazyk je přirozený, hovorový a lidský. Nehraje si na uhlazenost, nebojí se vulgarismů. Vhodně charakterizuje myšlenkové rozpoložení postav, využívá slang i mluvenou řeč, typickou např. pro dospívající mládež.

Můžeme si také povšimnout zvláštního rozdělení mužských a ženských rolí. Ženy působí silným a vyrovnaným dojmem, jsou sebevědomé, osobité a svérázné. Muži se životem potácejí hůře, jsou bezradní, nerozhodní, prázdní, vyčerpaní minulostí, a je pro ně těžké začínat znova. Pokud se k tomu odhodlají, jejich pohádkové putování jim přinese nečekané naplnění. My si možná zameteme ve vlastní dušičce a položíme si znepokojivou otázku: dokážeme i my být ještě šťastni?

Darina Jíchová

Gavalda, Anna: Člověk není nikdy úplně šťastný. Překlad: D. Melanová. Praha. Mladá Fronta 2009. 535 stran.