Nikdo pořádně neví, co Fra znamená. „Především je to krátké.“ říká Erik Lukavský. Trochu zvláštní slabika též naznačí, že nakladatelství je zaměřené především na francouzskou literaturu. Nejdřív se totiž začala vydávat překladová poezie, hlavně z Francie, přičemž to byli autoři ve světě hodně známí, kteří se ale v České republice v té době ještě nevydávali. Jiná řada obsahuje díla, která jsou v zemi původu jejich autorů zakázány.

Nakladatelství existuje od roku 2002. O tři roky později se Redval a Lukavský rozhodli zcela se věnovat svému koníčku, a tak založili již dlouho vysněnou kavárnu – Café Fra. Naštěstí se hned našel vhodný prostor v Šafaříkovo ulici, kde se kavárna nachází. Pravidelně se zde konají literární večírky v podobě čtení, přednášek a diskuzí. Pouze kulturou se tu ale špatně vydělává. Mnoho vydaných knih jen tak propadlo, konstatuje Lukavský, přičemž Yasmina Reza se neprodala skoro vůbec – Orhan Pamuk, jako držitel Nobelovy ceny - podle něj ale míň čtivý - se do kapes zákazníků knihkupectví dostal častěji. Že Fra k tomu získala možnost na výhradní distribuci zápisníků i diářů Moleskine v České republice a na Slovensku, znamená na tomto pozadí něco jako mecenášství pro kulturní život malé, ale již v okruhu asi tak dvou set lidí věhlasné a pravidelně navštěvované kavárny.

Její interiér je zkomponovaný funkcionalistickým způsobem – nic zbytečného by se zde nenašlo. Stěny jsou bílé a nátěr mají takový hrubý, jako mívají budovy ve středomořských oblastech. Přestože se jedná o polo-suterénní místnost, okna jsou neobvykle velká – skoro jako výkladní skříň obchodu. Poté, co jsem se podívala opět do Café Fra, byl zde křest básní studentů pražské Literární akademie a přecházející lidé registrovali liduplnou kavárnu a připustili si jen rychlou, stydlivou vyhlídku stranou do okna, jako kdyby delším pohledem dovnitř kavárny překročili jakési pravidlo diskrétnosti.

Seděla jsem u baru vedle dvou chlapíků, jenž velmi často používali slovo „vole“, což se mi zdálo docela svérázné v ryzím zákulisí literární kavárny mezi pobožně se tvářejícími a elegantně sofistickými návštěvníky i básníky (jak už to často, u více či méně prestižních příležitostí, bývá zcela automaticky). Petr Borkovec, jeden z organizátorů akce, krátce představil přítomné i nepřítomné tvůrce. První básník si nebyl jist, kam se postavit, tak mu Borkovec radil, aby své texty přečetl u baru uprostřed místnosti, na což si ti následující už bohužel netroufli. Při poslechu básní se mi před očima objevila divoká příroda, možná taková, jež bývala popsána romantickými básníky 19. století.

Když jsem se po závěrečném aplausu zeptala svých nezdvořilých sousedů na jejich názor, jen poznamenali, že by moderní básně měly znít naprosto jinak. Nejdříve jsem to taky měla na mysli, ale proč? Považujeme snad přírodu spíše za instrumentální předmět svých duší, zacpanými městským prachem? Stále se zabýváme kulturními zjevy, jejich umělost podněcuje další a další vytváření nových významů. Oproti tomuto mechanismu se příroda brání, což je možná důvodem, proč nyní jen zřídka slouží jako předmět umělecké tvorby. A proto se radši scházíme v kulturním prostředí kavárny? Kdyby tomu tak opravdu bylo, moderní literární kavárna Café Fra je stvořena přesně pro tento účel.