Titul generačně bilancujícího rozhovoru odkazuje k československé otravě normalizací, která je zásadním tématem proplétajícím se celou diskuzí. Podle obou autorů trvalo kolektivní hrbení zad příliš dlouho na to, abychom je dnes mohli smést ze stolu pohodlně nostalgickým vzpomínáním na bodré Majory Zemany nebo na kuchařské předpisy, jejichž cílem bylo vytvořit z ničeho kulinářský zázrak.

Halouna i Martínka se nastolování norem léta osobně týkalo – první z nich se mu bránil „vnitřní“ emigrací a „máničkovstvím“, druhý odešel do Francie, a začal tak své celoživotní cestovatelství spojené s cizinectvím. Oba autoři se ovšem shodně označují za „veterány studené války“, kteří se snaží dobrat toho, jak silně dosud ulpívá normalizační cejch na nich i na ostatní společnosti.

Haloun a Martínek si vzájemně kladou otázky, které jsou jim nepříjemné, na které často nemají přesné odpovědi, ale před kterými zároveň „není dobré utíkat“. Nabízejí svému čtenáři vpravdě vyhraněné, nekompromisní hodnocení 70. a 80. let a jejich aktérů. Na oplátku jdou ovšem i sami pisatelé s kůží na trh - a odkrývají své vlastní slabosti, pochyby nebo váhavost. Jejich soudy jsou přirozeně velmi subjektivní, přesto oba obchází své téma z mnoha různých stran s úsilím o co největší (sebe)kritičnost a co nejvýstižnější reflexi.

Potřebnost a aktuálnost takto vedeného dialogu vyniká nejjasněji, když postupně vyplouvá na povrch stále více nápadných souvislostí mezi tehdejší formou totality (založené především na konformitě a konzumu) a dnešní společností. Kupříkladu potřeba stádnosti a uniformity nebo neochota k odpovědnosti za individuální rozhodnutí jsou vlastnosti, které se evidentně v čase nemění. A je zřejmě třeba si přiznat, že se jich nelze kvapně zbavit ani tržní ekonomikou. A už vůbec ne tak snadno, jak bychom čekali.

Téměř identická zásobárna klišé (třeba půvabný mítink v oddělení inženýringu kontra svodka v inženěrskoj) a překvapivě podobné formy ideologických „mytologií“ jsou ve výčtu oněch souvislostí třešničkou na dortu.

Dialog se postupně větví do mnoha dalších směrů a dílčích témat, zmiňme alespoň Martínkovu kritiku masového turismu, který je podle něj ve svých dopadech horší než terorismus, spor pisatelů o Andyho Warhola a o uměleckou hodnotu plechovek s Campbellovou polévkou nebo objevení podobnosti mezi Woodstockem a stavbami mládeže.

Haloun s Martínkem se zkrátka v celém textu důsledně drží zásady „jít proti srsti“. Zároveň jsou oba nadáni dost vynalézavým smyslem pro humor, takže i na to vyměňování důvtipných recepisů nakonec dojde. Dokonce i Kohn a Roubíček se objeví. Z historky o Pavlu Kohoutovi vesele zpívajícím v 80. letech častušky na zámku knížete Schwarzenberga naopak běhá mráz po zádech.

Vylíčení oné příhody je zároveň jedním z dokladů toho, že oba autoři netíhnou ani k jednostranné adoraci disentu nebo undergroundu (ačkoli Haloun do něj patřil), přestože by dnes šlo o módní tendenci – stačí si letmo vzpomenout na nedávný oslavný koncert k dvacátému výročí konce režimu. Mezi patetickými vzkazy od Stounů či Bono Voxe, dojímacím „Jednou budem dál“ a posmrkáváním části publika se tam totiž velmi snadno ztratila jakákoli snaha pouvažovat nad tím, nakolik se nám to celé vlastně (ne)povedlo.

Čtení Otravy krve ani vzdáleně nepřipomíná „Zemský ráj to napohled“. Protože z brambor tatarák prostě neuděláte. Ačkoli to možná není příjemné zjištění, stále není radno na to zapomínat.

Tereza Hřibová

Haloun, Karel; Martínek, Lubomír: Otrava krve. Revolver Revue, Praha 2009. 168 stran.