Ten papír připomíná mnoha rysy jaka. Nese na svých bedrech zhuštěnou tíhu básní a zároveň jejich vypjatou, trpkou atmosféru, která verše spojuje s fotografiemi Jindřicha Štreita. Nese je kamsi k vrcholu, ale „vrchol leží / mimo značené cesty / a je trvale nepřístupný“. Nevím, možná je tomu tak proto, že „Vstup na vrchol / není dovolen“.

Bezútěšné, nezinscenované a především i formálně drsné snímky z prostředí vesnice, vybydlených a vylidněných statků a pohřbů stojí vedle básní jako sestry v černém závoji. Nejde o dvojčata. Sestry fotografie a poezie zde kráčí bok po boku, se stárnoucími hrby a vráskami vyrytými čepelí nožů vzpomínek, jedna přidržujíc druhou jako živoucí hůl.

Umělecká fotografie a poezie k sobě mají velice blízko a nejen tato kniha to dokazuje. Způsoby tvoření i recepce těchto oborů vyžadují zastavení v čase a prostoru, zaznamenání okamžiku a nálady. Příběhy se zde vyprávějí úsečně, nechávají se nedořečené. Nevyřčenému se v obou oborech dodává stejné vážnosti jako vyřčenému. Fotografie i poezie jsou spíše hádankami než odpověďmi, vírou nežli náboženstvím.

Básně Břetislava Ditrycha spojuje poměrně výrazný lyrický subjekt. Připomíná hlídače prostorů, které již nikdo nechce vykrást. Nostalgicky popisuje místnosti, kde poletují často nevyřčené vzpomínky, které zapisuje a ochraňuje. „Zastávku v noci / čekárnu bez oken a dveří / hlídám já a stromy v stráni“. Jedná se o stárnoucího muže. Zpočátku je poněkud ztracený („Jdu a nevím / odkud kam“), postupně si ale začíná uvědomovat neodvratnou přítomnost umírání („Jenže pro mě je / černá jenom / smuteční černá“). Stárnoucí muž hledí na svět okolo sebe a katalogizuje ho na mnoha místech až nepoeticky do ecovských inventářů, které reprezentují ponejvíce poslední, smuténkou obcházenou snahu o setřásání mrtvolného poprašku ze zatuchávajícího límce. „Tehdy / ukopnuté palce / okousané nehty / rozviklané zuby / odřená kolena / Teď / prázdná světnice / sklad vzpomínek / tlející listopad“, „dřevěné kostky / stavebnici / plechovou slepici / na klíček / školní čítanku / například“. V závěrečných básních sbírky se již lyrický subjekt proměňuje v nesentimentálního vypravěče, který přijímá smrt jako informaci. Ostrými zářezy seká příběhy na kraťoučké opalky dokouřené cigarety a zaznamenává moment, kdy dohořel poslední vlásek tabáku. Básník připomíná cynického novináře a vskutku i jeho verše jsou na mnoha místech spíše krátkými zprávami. „Stalo se to naprosto nečekaně / vypověděla stará žena bez domova / Seděli jsme spolu na lavičce v parku / najednou vytáhl pistoli / a střelil se do srdce“. „Zavolali policii / a do zprávy pak napsali / že srdeční příhoda / postihla muže tak rychle / že zemřel přímo / mezi větvemi / staré plané jabloně“.

Během jedné sbírky tak procházíme s básníkem poměrně dlouhou cestu od nostalgie, beznaděje stárnutí a tichého vzdávání vlastních snů až ke smíření se smrtí. Vztah ke smrti v závěru sbírky výborně charakterizuje báseň Zvědavost: „Když umíral / někdo se opatrně / neopatrně / zeptal / jaké má pocity // Netrpělivou zvědavost / odpověděl / Už chci / konečně vědět“.

A co k tomu dodávají fotografie Jindřicha Štreita? Některé přeci jen působí smířlivěji. Vyfotografované dveře jsou pootevřené a za nimi ještě lze spatřit denní světlo. Dva staří muži na kraji lavičky před poškrábanou zdí se stále lehce usmívají. Snad je to tím, že je Jindřich Štreit o čtyři roky mladší (narodil se roku 1946, zatímco Břetislav Ditrych roku 1942), anebo možná mou snahou nalézt v této překrásné, avšak tíživé knize alespoň zrnko naděje a povzbuzení. Každopádně vzhledem k tomu, že publikace Umřel v stromě vyšla v nákladu pouhých 600 kusů a že představuje čtenáři hutný a zdařilý obsah po všech stránkách, stává se její četba vzácným zážitkem.

Marek Dobrý

Ditrych, Břetislav; Štreit, Jindřich: Umřel v stromě. Dauphin, Praha 2009. 72 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.

Břetislav Ditrych, Jindřich Štreit - Umřel v stromě - oprava

foto: marek.dobry