Václav Vran se stal samozřejmou součástí tajného světa, v němž jako bohové vládnou zosobněná města, fungují zákony černé i bílé magie a škála vyskytujících se fantastických postav je opravdu široká – od mluvících zvířat přes druidy a elfy až po šílené vědce nepodléhající zubu času.

Čím víc zmařených životů lemuje jeho stopy na trase Brno - Praha, tím víc se pro Václava uzavírá šance vrátit se bez závazků ke starému životu pohodlné nevědomosti ve světě na povrchu. I on sám se už rapidně odchyluje od charakteristiky povrchní. Ze zpovykaného anonymního floutka se rodí muž, pro nějž získávají slova svědomí, slib a závazek čím dál osobnější význam. Nejen že toho už ví příliš, navíc pochopí, že na jeho rozhodnutí a činy jsou odkázáni ti, o nichž by ho dříve ani nenapadlo uvažovat jako o blízkých. Statečného barda Patrika doplní elf Juzlin a rytíř Její Výsosti Bruncvík. Důvěra samotných městských bohů naznačuje skutečnou Václavovu důležitost. Už se nesnaží podrazit svoje parťáky, protože mu dochází, že největší boudu by tak ušil sám na sebe. A jestliže tohle celou dobu pouze tušil, po setkání tváří v tvář démonovi, jehož živí Václavovo černé svědomí a jenž ho děsí a pronásleduje na každém kroku, je mu konečně jasné, že skrýt se není kam.

Renčín se tentokrát pustil do psaní se zřejmým nadhledem, a to mu jedině prospělo. Jazyk je uvolněný, plyne lahodně a harmonicky v popisech nejroztodivnějších bytostí a scenérií, přirozeně přeskakuje v zábavných dialozích, poutavě dramatizuje při akci. Nebojí se pouštět do vulgarismů a umí s nimi citlivě zacházet. Neplýtvá jimi zbytečně, takže nepůsobí neurvale, nepatřičně, naopak přidávají scénám na plastičnosti a postavám na autentičnosti.

Sporné je však využití jazyka jako prostředku k charakteristice postav. Idiolekt Rudyho Kovandy je sice poměrně zdařilým pokusem o brněnský hantec, ale často z něj čouhá prvoplánová snaha o humor umocněná nedůsledností v užívání. Ostravština vládce města havířů pak není ničím jiným než chvilkovým zadrhnutím.

Celkově ovšem vše mluví ve prospěch Renčínovy práce s jazykem. Především je hodno ocenění, že se drží své typické květnatosti a ornamentálnosti pouze tam, kde je to žádoucí a příjemné – v popisu zasedání Rady měst, v líčení erotické hry, v zobrazení brněnských katakomb – a vzdává se ho tehdy, když je to ve prospěch spádu příběhu. Zapracoval na umění střihu a dobře volí momenty střídání scén – především v úvodní kapitole, která je precizně sestaveným řetězem dvou časových linií, jež si jdou naproti, aby se nakonec spojily v jeden pokračující děj.

Zároveň nepřistupuje liknavě k epizodám z předchozího dílu, které rozvíjí a navíc provazuje s internetovým románem Labyrint. I bez znalosti tohoto díla se však lze v Runovém meči bez problémů orientovat. Některé odkazy sice mohou vyvolávat dojem fragmentů, mnohem spíš než matoucí jsou ale lákavě tajemné. Renčín formuje napětí tím, že předestře, naznačí, vysvětluje až potom. Mezím srozumitelnosti se někdy přibližuje velmi těsně, nikdy ji však nepřekročí.

Řadu motivů si vypůjčuje, nevymýšlí své vlastní, tím odkazuje, ale nevykrádá. Narážky na Malého prince, Alenku v kraji divů, Pána prstenů, Čaroděje ze země Oz, Sapkowského, Čapkovu Válku s mloky… jsou toliko přiznáním autorových inspirací. Využitím znalostí novodobých městských a místních legend a jejich kombinací se symboly současné masové kultury se s humorem a nadsázkou přibližuje každodenní realitě, a tím ji pasuje na dějiště Městských válek.

V tom tkví hlavní kouzlo Renčínovy tvorby – fantasy svět není v jeho podání určen hrstce vyvolených, zapojuje do něj všechny obyvatele měst. Nejen v knize, ale i mezi čtenáři.

Gabriela Romanová

Renčín, Pavel: Runový meč. Argo, Praha 2009. 307 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.