Co si myslíš o českém písničkářství, je tento pojem dnes ještě aktuální?

Jsem úplně zapomněl, že téma tohoto rozhovoru je písničkářství. Znám Karla Kryla a Baumaxu. Vlastně si uvědomuji, že znám toho mnohem víc.

Dříve jsem poslouchal Dobeše. Ale co si o tom myslím. Těžko říci, jestli je to vůbec hudební styl, veškeré systémy tvorby jsou dnes zacyklovany do nějakého klišé, což se stalo i s písničkářstvím.

Posléze přišli mladí lidé, kteří se chtějí do toho nabourat a nejviditelnější z nich je Baumaxa, který se snaží do toho vnést nové postoje, a proto je mi sympatický.

Co vnímáš pod pojmem písničkářství a koho do tohoto hudebního stylu zařazuješ?

Muzikanti nenávidí škatulky, protože v tu chvíli, kdy začneš té škatulky vytvářet zjistíš, že se ti tam někdo nevejde a pak se ti tam třeba vejdou lidé, kteří tam ani být nemusí. Takže je to takový divný nástroj, ale přes to chápu, proč ty škatulky vznikají. Třeba jak vzniklo písničkářství.

Zařazují tam věci, které vznikají minimalistickým způsobem. Čili chlápek s kytarou na mne působí dostatečně minimalisticky. A na základě toho vzniklo písničkářství typu Bob Dylan, ke kterému stačí chlap na podiu s kytarou a mikrofonem. Ten je mi sympatický. Pojem písničkářství bych vnímal takovým způsobem. To je právě proč jsem se na začátku zasekl, protože toto nepovažuji za hudební styl. Spíš si myslím, že to je určitý přístup k hudbě. Dokážu si představit i metalového písničkáře.

Do jakého hudebního stylu ty patříš?

Já se necítím písničkářem, snažím se dělat rap.

Podle mě pro písničkáře je důležitý text, stejně jako pro rap. Oba styly mají v sobě nějakou část poezie, dokonce poetiky, která je hodně důležitá.

Kdyby mě někdo nutil k tomu, aby se někde otiskl můj text, tak s tím mám vždy problém, protože mám pocit, že psané slovo tak nefunguje, nemá rytmizaci. Když neslyšíš interpretaci napsaného textu, tak to z mého pohledu prostě neexistuje. Je to něco jiného, když si čteš báseň, která naopak byla napsána tak, aby byla čtena, zatímco tohle je napsaný proto, aby bylo rapováno.

Právě v souvislosti s interpretací textu, chtěla bych tě poprosit udělat rozbor tvé skladby Děti prázdnoty.

Ten text je určitý přepis obrazů. Jeden čas jsem měl zálibu (a do dneška mám) chodit pít sám do barů typu herny. Vždy mě fascinovaly podobné podniky svou vizuální stránkou. Aniž bych byl někdy závislý na automatech, tak se mi automaty líbí. Když mi bylo osmnáct, měl jsem pocit, že tento prostor není pro normální lidi. Buď musíš být gambler, nebo pasák, abys tam mohl být. Po nějakém počátečném strachu z toho prostoru, mě naopak začal fascinovat. Tak jsem v době, kdy všichni šli domů, šel do herny, abych tam mohl něco prožít. Text děti prázdnoty trošku odráží mé zážitky z heren.

„Disko, disko“ – popisuji to, co slyším. „Světlo“ – v klubu je tma, a proto si všímáš světla, tu magii baru a parketu, která se zároveň prolíná s představou klubu na rapové diskotéce, typu Sedmička nebo Jednička, což jsou dost dekadentní prostory. Takže začátek je jenom popis atmosféry.

A dále následují moje konkrétní osobní věci. „Temně fialová je skoro jako černá“ – toto se vztahuje k mé práci s barvami. Často ve svých ilustracích, a na obalu týhle desky je to také vidět, zaměňuji černou na fialovou. Nikdy nepoužívám vyloženě černou. Proto tady v pár rýmech popisuji výtvarnou atmosféru, která mě fascinuje.

„Hladím samet modrý jak obloha“ – to už je přesně scéna z baru, kde židle jsou potažené modrým sametem.

„Kde leje stará je vyžilá“ – tady je jeden ze známých principů, když střízlivý člověk vejde do klubu, tak si říká: „Ježíš, co to je za fúrii!“, ale v sedm ráno po dvaceti vodkách ta žena vypadá neskutečně sexy.

„Slyším emo track, emo beat a emo rap“ je scéna, když sedíš někde s panákem a posloucháš muziku, která ti navozuje atmosféru, a v hernách většinou pouštějí diskotékové emo věci.

„Duše je rozesraná / Dnešní sláva je jak náplast na dlouhý rána“. Když mě někdo zná a chce se kamarádit je slabá náplast to, že chodím domů obvykle v 9 až 10 ráno.

„Jsme děti prázdnoty, děti barů a klubů“. Snažím se tady vystihnout prázdnotu těch známostí v hospodě, kde cílem je se maximálně s někým seznámit a posléze si to rozdat.

„Jsem černej hnus v lesklém obale“. Tady jde o rap, o oblíkání, o dělání, že člověk je nejlepší. Na čem není nic špatného a nic dobrého, každý hledá svůj způsob oblíkání, a to je věc, která prostě patří k životu.

„Z lidí je mi k zblití“ – to je přesně to o čem mluvím, všechno mě štve, ale přesto jsem jeden z nich, a je mi k blití samému ze sebe.

„Přes to nedokážu bejt sám“ – jdu tam a jsem s nimi.

„Vidíš, mý srdce svítí“ znamená, že i přes to se snažím dělat věci opravdově, ale „i tak nedokážu mít sebe rád“.

Děkují, další otázka. S jakým hudebním stylem jsi začínal?

Jako každé malé dítě, asi ve dvanácti, jsem začal vnímat pop. Ve čtrnácti jsem si všimnul, že mi to přijde nějaký žvejkačkový, tak jsem začal poslouchat metal. Na přelomu těšně před revolucí, toho moc nebylo na výběr. Proto se mně zalíbil metal, dělal jsem metalový časopis, psal jsem recenze a dělal jsem rozhovory. To mě jednoho dne z ničeho nic přestalo bavit. Začalo mě fascinovat graffity, se kterým postupně přišel hiphop a rap. Právě s tím už jsem přišel na Ladronku, kde jsem začal organizovat koncerty a výstavy. Pro mě to byl život, který jsem si představoval. Nechodit do práce a dělat naplno ty věci, které člověka zajímají, což dělám od tý doby a moc se to nezměnilo.

Myslíš si, že tvoje texty nějak ovlivňují rapový (a nejen tohle) publikum?

Právě tak se snažím ty věci dělat. Pro někoho jsou povrchní klub a zábava v něm. Všechno má svoji obrácenou stránku. Neznamená to, že všechny intelektuální věci mají být v něčem radikální, a také ty jednoduché primitivními. Snažím se najít nějaký balanc. Proto myslím, že moje texty ovlivňují ty, kteří jsou schopní vnímat. Nemyslím si, že ti lidi, co chodí na koncerty úplně rozumí, o čem mluvím, protože jak hiphop šel nahoru, tak do toho se nalilo obrovské množství mládeže, která z těch klubů vytlačila starší lidi, kteří tu hudbu stejně poslouchají, ale nechodí na koncerty. Ale aspoň vím, že jí poslouchají, když mladší v ní hledají jen draiv. Nemají zájem o analýzu, kterou jsme tady dělali.

Naopak nemám rád, když někdo se v tom hrabe až moc, a hledá v textu to, co tam není. Líbí se mi přirozený klidný přistup k věci, a proto když tomu někdo rozumí, tak tomu rozumí přirozeně. Moje texty nejsou nějak extrémně složitý, mnohem složitější texty mají třeba WWW.

Poslední otázka – kdo je lepší Pavel Bobek nebo Michal Tučný?

To je hodně těžká otázka. Líbí se mi i tyhle věci, protože něco v sobě mají, jsou nějakým způsobem divné a zajímavé. Je to také doba mého dětství. Viděl jsem dělat Tučného něco, čemu jsem vůbec nerozuměl. Bylo to šíleně vtipný a propracované technicky. Bobek je takový zasněný chlápek, který má charisma. Takže u mě je to 1:1. A jelikož nemám přehled o jejich věcech, tak si neumím vybrat.

Vladimir 518 (vlastním jménem Vladimír Brož) je český raper vystupující se skupinou PSH a samostatně. V roce 2008 vydal první singlové album nazvané Gorila vs. Architekt. Zároveň je umělcem na volné noze, pracuje jako ilustrátor se specializací na komiks.

Olga Pavlova