Na první poslech působí text velmi poeticky. Při dalším poslechu zjišťuji, že poetičnost textu je dost masová a prvoplánová, což ovšem popové písni nelze vyčítat. Aluze na Césarovo tažení a fatální přechod přes řeku Rubikon, potažmo s tím spojený citát „kostky jsou vrženy“, hned v prvním verši následuje přirovnání ke stoupající rtuti teploměru. Působivý refrén uzavírá dvojverší s literárním klišé o Amorových šípech napínajících hruď adresáta, potažmo adresátky.

První sloka je sletem obrazů, ovšem co tyto zobrazují, tuší nejspíš jen autor sám. Druhá sloka je na tom úplně stejně. Všechny části písně jsou nevětné, jedná se spíš o útržky či výkřiky, což možná budí zmíněný dojem poetičnosti. V první sloce se setkáváme s vyšinutím z větné vazby (jsem skrytý mezi patry, vysokých jak Tatry), to ale nelze této kategorii tvorby vyčítat.

Někde je obraznost autora celkem básnivá (Osahat tvé stěny, jako kousek pěny po tobě stéct), někde se mění v křečovitou snahu o zachování verše a rytmu (vpít se do koberců jak poslední ze šílenců; a v podkolení jamce spát jako lupič v bance). Střední část písně, hudebník by ji snad nazval bridge, se nese ve stejném duchu – nevětné výkřiky a snaha o básnické obraty (lhát a každým pórem těla sát vůně zpod dveří).

Efekt toho všeho je ovšem nepochybný – song patří k typickým „hlavovlezkám“, které si chtě nechtě (a velmi záhy spíš nechtě) broukám v metru, koupelně či a přednášce

Celkově tato píseň patří k popovému nadpůměru. Posluchač si může připadat příjemně literárně, i když snaha porozumět textu se pravděpodobně nepředpokládá ani na straně interpreta, ani na straně posluchače.

Kryštof: Rubikon, album Rubikon, EMI music 2006