„Břízy se připravují na noc jako ženy. Břízy v šeru jsou krásné, skoro tajemné. Jako ženy něco ze sebe skryjí, něco odhalí a něco jen naznačí, ale jen tomu, kdo je už viděl ještě za světla. Odevzdávají svou štíhlost, vůni a hloubku a svoje tajemství tmě?“

Lustig se hned po válce rozhodl, že se stane spisovatelem. V jedné své knize rozhovorů říká, že „toho měl v sobě příliš mnoho a hrozilo to výbuchem. Nevěděl, co se svými zkušenostmi dělat, nevěděl dost dobře, co dělat se svým životem.“

Bílé břízy vypráví o vojácích vyřazených z veřejného života, takzvaných PTP – vojáků pomocného technického praporu, kteří tráví den za dnem v kasárnách studených a holých jako poušť. Jednoho dne vstoupí na scénu venkovská dívka, která je pro vojáky povyražením a příjemnou změnou. Propašují ji do kasáren, kde s nimi stráví večer. Jeden z chlapců se rozhodne s děvčetem uprchnout, otráví psa, aby nemohli být stopováni, a vydají se na cestu. Kapitán je ale dostihne a záleží na něm, jaký další osud jeho vojáka stihne.

Pokud bylo autorovým záměrem šokovat, neuspěl. Děj ubíhá plynule, mírně, čtenář neprožívá rozhořčení ani znechucení. I chvíle rozhodování kapitána není přílišně rozepsána ve své úzkostné dilematičnosti. Jak to s vojákem dopadne, se dozvídáme jen okrajově na konci příběhu z hospodského vyprávění. Možná ale právě proto, že vše vypadá normálně a obyčejně, uvědomí si čtenář trpkou tragiku celého příběhu.

Vladimíra Staňková

Lustig, Arnošt: Bílé břízy. MF, Praha 2008. 200 stran.