Kde se vzal námět?

Pořád u sebe nosím takový notýsek s krtečkem, kam si zapisuju všechny nápady a dojmy, které na ulici potkám. Třeba náladu z barev, když někde vidím něco třeba v zajímavém kontextu, tak si to musím zapsat. Ale je pravda, že tak polovinu toho hned zapomenu.

Pamatuju si, že jedním z impulsů pro Proměny bylo, když jsem na ulici viděl bezdomovkyni s dítětem a kolem jela blondýna v luxusním mercedesu. Ten kontrast mě zaujal. A pak jsem si uvědomil, že vlastně obě ty ženy v nějaké podobě znám. Konkrétně tenhle moment je i ve filmu, stejně jako spousta dalších.

Jak se kreslí nálada z barvy?

Hm, třeba hledím tady na ten barák a vidím, z které strany na něj svítí a že to tam vytváří takový hezký oblouk. Líbí se mi, jak je to stejná barva a přitom ve světle a ve stínu vypadá úplně jinak, ale dohromady tvoří určitý dojem, emoci.

Proto třeba ta scéna z Proměn na balkóně vypadá tak, jak vypadá. Kdyby nebyla zalitá přesně tímhle žlutým světlem, tak to vůbec nemá tu atmosféru, která tvoří základ pro danou emoci.

Kreslíš si k tomu třeba obrázky?

K těm poznámkám ne, ale do scénáře. A vypadá to docela směšně, protože kreslit neumím.

Jak dlouho ti vůbec trvalo napsat scénář?

Asi měsíc. Měli jsme možnost to začít točit buď hned, nebo nikdy, takže jsme byli trochu v časovém presu. Scénář jsme vlastně dotvářeli i v průběhu natáčení.

Posloucháš cizí rozhovory třeba v tramvaji?

Určitě. Ale ne záměrně. Třeba dialog Norberta Lichého s Ditou Zábranskou v autě, kdy on jí nabízí indulonu na určité věci, je inspirovaný jedním hospodským zážitkem ve Zlíně, kde mě jedná opilá žena poučovala o tom, co mám dělat, až už mi to na stará kolena nepůjde.

Jakým způsobem jsi sháněl herce?

Měl jsem docela jasnou představu, jak by měli typově vypadat, jak by měli působit. Navíc nemám moc rád castingy, protože jsou tam herci svázaní. Takže jsem chodil různě po divadlech a nakonec za těmi, kteří se mi líbili, zašel se scénářem. Naštěstí mě nikdo neodmítl.

Jak jsou spokojení s výsledkem?

Kromě Dity to celé ještě nikdo neviděl. Viděli jenom ukázky na postsynchronech, takže jsem zvědavý, co tomu na premiéře řeknou.

A jak jsi s výsledkem spokojený ty? Máš nějaké oblíbené nebo neoblíbené scény?

Jako každý správný režisér musím svůj film vnímat a prezentovat jako celek, takže se mi na to těžko odpovídá. Ale ke každé scéně se mi váže hned několik super zážitků, takové natáčení už asi nikdy nezažiju.

Proč nemají postavy ve filmu jména?

A k čemu?

Dobře, na blbou otázku blbá odpověď... Kdo byl tvým prvním kritikem?

Vzhledem k tomu, že film vznikal v několika fázích, tak měl hned několik prvních kritiků. Určitě jsem to ukázal přítelkyni, ale té se to vždycky líbilo, protože mě má ráda. Nejdůležitější kritika přišla ze strany dramaturga asi po prvním střihu, kdy už jsem nebyl schopný objektivně soudit. A ještě že přišla.

Jako žijící autor máš možnost ovlivnit způsob, jakým způsobem bude tvoje dílo vykládáno, můžeš zabránit různým zvěrstvům. Jakým směrem by se kritici měli ubírat?

No, já jsem chtěl natočit psychologické drama o pokoře člověka k tomu, co nemůže změnit. Ale jestli mi to vyšlo, to musí říct právě kritici. Oni tomu rozumí líp.

Proměny byly původně absolventský film. Jak se to stalo, že ho teď můžeme vidět v kině?

Hlavní roli v tom hrála producentka Nelly Jenčíková, se kterou jsem se setkal ve škole, kde nás učila produkci. Zpočátku viděla jen pár záběrů, které se jí líbily, poté i kus hotového filmu, a rozhodla se filmu pomoci, takže koupila práva, požádala o dotace, našla koproducenty v Itálii... Je to tedy její zásluha, že se film dostal do kin a také na světové filmové festivaly. (Proměny se zúčatnily festivalu v Paříži, budou otevírat Finále Plzeň a chystá se i do Atlanty. - pozn. redakce)

Máš na konec nějakou veselou historku z natáčení?

Jak už jsem říkal, ten film je pro mě dost zásadní a vlastně ke každé scéně se váže nějaká vzpomínka. Třeba scéna v kostele, kdy jsme natáčeli v průběhu mše a farář začal najednou žehnat filmu. Někdy se nám taky stalo, že jsme měli kompletně nachystanou a nasvícenou scénu, a najednou jsme zjistili, že nevíme, kdo to bude hrát. Byl to takový punk.

A na závěr – jaké další překvapení si pro nás chystáš?

Připravuju další celovečerák, jsem sám zvědavý.

Eva Haderková

Tento text vyšel jako internetová příloha časopisu LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.