Jak se máte a jak se vám žije?

Já myslím, že jsem poměrně úspěšný muž. Celkem se mi daří. Moje hudební činnost neustává. Mám rád písničkáře, a tak jsem si zařídil kavárnu písničkářů tady v Nový Síni (Voršilská 3, Praha 1), kde se setkávaj nejlepší básníci světa. No a aby toho nebylo dost, tak doma ve svým Vesnickým klubu pořádám koncerty písničkářů a kapel a o tři kilometry dál na zámku Červená Lhota pořádám pohádky pro děti.

 Jste se svou rozsáhlou činností spokojen?

Vždycky by mohlo bejt něco lepší. Ale jsem na to sám a víc už toho stihnout nemůžu.

Jaký máte pocit z vašeho posledního CD Všem se nalejvá s irskou kapelou The Hogs?

To byl takovej žertík, taková hospodská pijasonka. Ty písničky jsou veselý a já mám pocit, že do toho smutku českýho národa patří trochu humoru. Je to o takovejch těch běžnejch problémech, který oni tam maj taky, jako nemít práci, přijít o majetek nebo o holku. Takže se člověk z těch svejch smutků může vytančit a vyzpívat. Písničky na tomhle albu jsou trudnomyslný příběhy zahraný a zatančený zvesela. Pro mě je písnička katarzí z vlastní bolesti. Proto je většina mejch písniček smutnejch.

Na koncertech často mezi jednotlivými písněmi vypravíte příběhy. Jaká je pro vás spojitost mezi hraním a vyprávěním?

Na koncertě je to jako s dechem. Když zpívám, tak se lidi nadechnou, protože je to smutnější a melodičtější a když se potom smějou, tak vydechnou a ten rytmus srdce těm lidem dává jistou pohodu, zklidnění vjemů během koncertu, který je každý večer jiný. A já beru v potaz, jak to cítím a jestli je konec zimy a nebo půlka léta, jestli hraju v amfiteátru, v hospodě nebo v čajovně, jaký přijdou lidi a obrazy a podle toho hraju a vyprávim.

Jsou s vámi spojené ekvivalenty jako hudebník...

...hudebník já teda nejsem (úsměv)...

...písničkář, filmař, režisér... jak se cítíte, když se řekne „spisovatel“?

Já se moc necítím, ale je to asi směr, kterým se v poslední době nejvíc vydávám. Poslední dva roky jsem se věnoval produkci svojí kavárny a klubu a to mě úplně vyžralo. Teď bych chtěl s touhle renesanční aktivitou skončit a hlavně psát.

Máte v plánu vydat rozsáhlejší dílo?

S věkem by měl člověk přejít od povídek a vtípků k něčemu vícerozměrovému jako je román nebo novela. A tenhle čas, myslím, pro mě teď nadešel.

Mohl byste k tomu říci něco konkrétnějšího?

Mám rozepsanou knížku, která se jmenuje Pobřeží kocoviny, na který pracuju už půl roku a jejíž páteř se mi pořád mění. Znám skoro celej prostředek i konec, ale ještě nemám první větu... Ale cítím, že brzo přijde. Takže je lepší s vydáním počkat. Je to taková nostalgie, kocovina z týhle doby, předrevoluční a porevoluční, takovej příběh jednoho ztroskotance, kterej se ke konci najde. Je to kniha vycházející z autobiografie, takže mám pocit, že už jsem se našel. Teprve ve chvíli, kdy už nemusíte a když nechcete, tak to, co jste kdysi chtěli, přichází. Naplnění nelze poručit, ale přichází s věkem.

Takže jste teď ve fázi, kdy už nechcete a kdy „to“ příchází...

No, už netlačim na tužku.

K čemu tedy máte blíž – ke psaní povídek nebo zhudebňování textů?

Mám blíž k poesii. Nevydržim na jednom místě a potřebuju žít a měnit prostředí a přátele, takže to je potažmo riziko podnikání, abych mohl dosáhnout k poesii. Vím, že na to asi nikdy nebudu pyšnej, ale ze mě tyhle racionální věci vymáčknou šťávu k poesii. Obranný látky. Poesie se pro mě stává obrannou látkou proti světu, kterej tady je.

Co vás v tomhle světě trápí?

Tady ten mamon okolo. Sobectví a lež a nízká morálka; nenávist, zlodějina a pokrytectví. Myslim, že to v současnym světě moc nevede k lepšímu, ale záleží na každym, jakej si vytvoří vlastní svět.

Napsal jste Vesnické, Hospodské a Kari povídky, vzpomínám si ještě na každé vydání zvlášť. Proč jste se loni rozhodl vydat všechny v jedné vazbě?

Za prvé jsem se vždycky na koncertech musel podepisovat třikrát, protože hrávám v takovejch špeluňkách, kde lidi ty knížky nemaj, takže si chtěj koupit všechny tři, a tak jsem si řekl, že je svážu do jedný. Za druhé si myslim, že ty povídky na sebe navazujou.

Vaše povídky mi vždycky připadaly zábavné, fascinující a až neuvěřitelné. Do jaké míry jsou autobiografické a do jaké jsou fantaskní?

Povídka musí přijít z prvního plánu – z anekdoty, nebo ze zápletky, a pak už tu anekdotu člověk dotvoří. Fabulace – na tý mám rád, že si to pak můžu všechno domyslet.

Pro koho píšete?

Píšu pro svý vrstevníky, pro podobný typy jako jsem já.

A co pro sebe?

No, pro sebe nemusim psát, protože mi stačí, když někoho pobavim. Vim, že když povídku dobře trefim do středu, tak je to svým způsobem taková zkratka a nadsázka. A nadsázka a fabulace a hledání pointy jsou takovou baladou archetypu, vypracováním příběhu. Samotnýho mě potom překvapuje, jakej je rozdíl mezi psanou a mluvenou řečí, ten rozdíl mezi tím, když nějakou historku vyprávim na koncertech a pak ji převedu do psanýho slova. Když člověk vypráví, tak si pomáhá herectvím a posunky a má pauzy a na papíře to musí víc květnatět, ale tak, aby to neztratilo ten spád. Vždycky mě povídka nejdřív napadne, pak ji vyprávim a někdy ji pak i napíšu.

A co váš Zpěvník? Vzhledem k tomu, že hudební teorie nepatří k vašim koníčkům a noty údajně neumíte, jaká pro vás byla jeho realizace? Jak jste si poradil s akordy?

Noty neumim, ale kamarád jo a ten přepsal akordy a noty k mým písničkám do Zpěvníku.

Řadil byste svůj Zpěvník mezi literární díla?

Asi jo. Svým způsobem jsou noty taky poesií. Je to druh písma.

Na jakou knihu si vzpomínáte z dětství?

Aha. Tak to asi na Rychlý šípy. Těma jsem tak někde v dětství listoval. Objevil jsem je někdy asi v sedmi letech, když jsem byl nemocnej a listování jimi bylo pro mě něčim výjimečným. Už je sice doma nemám, ale hodně mě ovlivnily. To dobrodružství a partičky – celej život vlastně hledám nějakou partu. Takhle po padesátce pak člověk zjistí, že se dostane do různejch part, jako jsou ex-spolužáci, a zjistí, že jim utek. Pak potká druhý spolužáky z hudební školy a zjistí, že jim taky utek nebo je někde jinde. Pak potká lidi z práce a zase zjistí, že je jinde.

Kam jste všem těm lidem utekl?

Oni jsou racionální a svým způsobem úspěšný v tom hmotným světě, zatímco já jsem pořád někde na okraji.

Co to pro vás znamená?

Mám pocit, že jsem v menšině proti tomu davu tady. Nerozumim ani seriálům, ani televizním novinám, ani politice a jsem prostě někde mimo tenhle svět, protože ze mě nikdy nebude politik ani ředitel, protože nejsem zodpovědnej člověk.

A to jsou pocity, na které jste hrdý nebo vás to spíš mrzí?

Tak to je daný. Jsem prostě na okraji. Vím, že mi nikdo nesvěří žádnou správu... Jsem solitér proti své vlastní vůli. Vlastně proto, že si jdu za svým, že chci bejt svůj, že si nenechám poroučet a že jsem svobodnej. Když se člověk důsledně drží svobody, tak se nutně musí ocitnout na okraji. Protože všichni ti „odpovědní“ museli zaplatit nějakou daň za to, aby byli úspěšní, aby byli ženatý...

Vy jste také ženatý....?

Jsem rozvedenej, všechno se v mým životě rozsypalo... Aby člověk byl úspěšnej, tak musí udělat nějakej kompromis s tou svobodou. A protože nejsvobodnější je asi vítr, tak pakliže člověk je větrem, tak může jenom ukazovat svobodu jinejm lidem. Vát kolem nich písně o tom, co je to láska, svědomí, iluze, snění. A to jsou ty moje pevný body. Nejpevnější bod je pro mě sen. Pro někoho je to třeba rodina. Já jsem nic pevnýho, co kolem mě bylo, neudržel. Ani kariéru, ani rodinu... Jsem rozervanej člověk. Ale jako každej mám období, kdy jsem nešťastnej a kdy jsem zase šťastnej.

Je někdo, o kom byste řekl, že vám v těchto pocitech rozumí?

To bych se asi vrátil k dadaismu a surrealismu. Já nesnáším pravý úhly a černobílý vidění světa. Rád žiju v barvách. V současný době tenhle pocit sdílim s básníkama, kterejch si můžu vážit, jako je Petr Váša... Mám rád Psí vojáky a Filipa Topola. Upřednostňuju spíš obrazovost a snovost, než když věci držej moc při sobě.

Co vám v životě dělá radost? Co vám udělalo radost v poslední době?

Jaro... Jaro mi dává pocit, že můžu zase život vzít do svých rukou. Zima mě vždycky rozsype (Ježíšek už ke mně nechodí).

Jaké knihy čtete?

Nečtu.

Vzpomněl byste si na poslední knihu, kterou jste četl?

To byly Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize. Tenhle druh literatury mě zajímá. Autoři jako Lao’c a vůbec východní filosofie je mi asi nejbližší. Pomáhá mi to opřít se sám o sebe, najít si svojí vlastní cestu a nedělat si předsudky, ničeho nelitovat a naučit se ty věci zahazovat a jít dál, jít zase dopředu. To je nezbytný. Když se přes tu zimu podívám za sebe, tak mám jistý výčitky, ale když si pak něco naplánuju, něco si určim, tak to dokážu. Všechno, co jsem v životě chtěl, jsem dokázal... Bohužel to mělo i svoje oběti jako třeba rodinu, kterejm, myslim, bych se dneska už dokázal vyhnout. Předpokládám, že už bych byl trochu rozumnější.

(odmlka)

Co jsem se vrátil z Františkovejch Lázní, tak se zase věnuju svojí oblíbený činnosti. Jsem v Chotěmicích a připravuju tam program (Vesnický hudební klub Chotěmice). Zvu si tam kapely a písničkáře, který mám nejradši, takže každej víkend od konce května do konce srpna je koncert. Je to privátní klub, může se tam přihlásit, kdo chce a přespat tam ve stanu.

Napadá vás nějaká povídka, kterou byste chtěl vyprávět?

(odmlka) Počkejte, já to mám uložený v těch svejch obrazech (dívá se do stropu, zavírá oči, následuje delší odmlka).

Potkal jsem člověka, kterej je farář, je to kazatel, je pravoslavnej a žije v Jindřichově Hradci. A ten mi vyprávěl o svý cestě k víře. Dostal se od bigbeatu přes drogy až k pravoslavný církvi. Vzal mě s sebou na týden do kláštera, tak jsem měl možnost trávit čas s věřícíma a zjistil jsem, že pravoslaví má mnohem blíž k přírodě, k mystice. A to je mi sympatický... On má o to svým příběhu taky takovou rozepsanou knížku Nahoru a to mě zaujalo, protože se mi líbí, když člověk umí popsat to, co chce a kam ho ten svět řítí, směřuje vejš a tím je řízen. Takže je tam bod na závěr, ke kterýmu se dostanete a kterej nemůžete ovlivnit. Máte záměr, někam směřujete, něco vás pudí k cíli, ale okolnosti vás posílají někam jinam, protože Bůh vás nakonec pošle tam, kam chce. Takže není jedno, co chce Bůh a co chce vaše svědomí, protože máte povinnosti vůči minulejm životům. Tohle všechno je cesta vedená jakousi morálkou, ke který se možná nemorální cestou dostanete zdánlivě blíž, ale to skutečný v životě je daný tím, kolik je ve vás morálky, kolik je ve vás jakýsi lidský hodnoty. A tahle lidská hodnota je jedním z elementů, který vás nakonec přiblížej tam, kam máte dojít. K tomu skutečnýmu štěstí, který jsme si přáli, ale který vypadá jinak, než jsme si ho představovali. Vždycky vůlí směřujeme za štěstím v podobě něčeho, co se nám líbí, protože se to leskne. A když to uchopíme, tak zjistíme, že ten lesk je jenom odraz a že slunce ,cndash; zdroj toho lesku ,cndash; je někde jinde. A pak zjistíme, že i světlo slunce je odleskem jinýho, většího světla. A tak jdeme pořád znova za těmi odlesky (povzdech). A ono to skutečné světlo je ten život sám... život v čase... svoboda.

Já jsem si taky myslel, že moje cesta má bejt ňáká, že se mám věnovat jenom poesii a muzice a kumštu a úplně se vyhnout světskýmu pozemskýmu životu a hromadění. A jak jsem hledal „tajemství“, tak ta zvídavost mě nakonec dovedla k tomu, že mám pocit, že jsem našel to, co jsem hledal, a že jsem ve stavu klidu. Už netoužim po kariéře.

Ani po ničem jiném?

Po lásce samozřejmě. Na to nakonec přijde každej, že láska je na životě to nejcennější.

Václav Koubek je písničkář, filmař, producent a spisovatel. Vydal celkem osm hudebních alb, pořádá koncerty a divadla, žije na venkově. Má v Praze kavárnu a chystá se svou literární tvorbu obohatit vydáním románu či novely. Více na www.vaclavkoubek.cz

Andrea Knotková

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.