Brána bez dveří není prvním překladem Wumenovy sbírky do češtiny; dostupná je také Ohrada bez brány (Bratislava: CAD Press, 2000) ve zpracování Roberta B. Aitkena. Domnívám se, že kvalita těchto dvou publikací je rozdílná. Své tvrzení se pokouším podložit o kousek níž.

Co je to kóan?

„Kóany zenových mistrů byly zpravidla velmi lakonický zápis události, enigma bez ambicí gnostických, poesis bez ambice literární… Podstata nauky zenu se přenáší bezprostředně, to znamená konkrétně a individuálně, z mistra na žáka. Centrem jsou výroky a výstupy učitelů, mistrů. Často ne příliš srozumitelné, protože nadmíru stručné, zjevně velmi konkrétně situované a přitom z kontextu vytržené, významově otevřené… Téma bez výkladu, otázka bez odpovědí, hádanka bez řešení. Klíč bez klíče, slovo neslovo. Každému jeho kóan, který mu nejlépe zruší myšlení a otevře mysl.1.)“

Wumenguan jako sonety

Kóany Brány bez dveří jsou na první čtení, s odpuštěním, divná věc. Některé připomínají lidové hádanky – ty dokáže pojmout i mysl evropská, do chanu (jap. zenu) nezasvěcená. Příkladem budiž třicátý pátý kóan:

„Dívka Qian se rozešla se svou duší. Která zůstala tou pravou?2.)“

Jak ale zpracovat zbylé případy? Mistři chanu v nich usekávají hlavy kočkám a prsty novicům, přirovnávají buddhu k vlastní mysli, žádné mysli, stěrce na vytírání zadku a jindy se zdá, že mluví z cesty jako mnich Fengxue a jeho tetřevi uprostřed voňavých květů v případě číslo dvacet čtyři:

Jakýsi mnich se zeptal mnicha Fengxue: „Řeč i mlčení překonávají jakoukoli vzdálenost, dálku i blízkost. Není to na úkor porozumění?“

Mnich Fengxue řekl: „I já si nejednou vzpomenu na kraj tam na jih od řeky z jara. Tetřevi nepřestanou křičet prostřed voňavých květů.3.)“

Wumenův komentář pomocnou ruku pochopení nepodává, neboť kousavě zpochybňuje i to málo, co se na kóanu zdá být „úplně jasné“. Ryje do všech: mnich nemnich, mistr nemistr. Velká část jeho příspěvků je monotónní variací na sdělení „jestli jsi to prohlédl, tvé učení skončilo“.

Naštěstí je tu již zmíněné tlumené světlo Oldřicha Krále, které skrze uvádění do kontextů pomáhá čtenáři, aby se svým nebuddhistickým prstem aspoň zlehka dotkl povrchu kóanů i nesnadno rozluštitelných Wumenových jinotajů. Jednotlivé kapitoly se tak podobají struktuře sonetu – kóan jako teze, Wumen antiteze a Král synteze.

Co si má laik s kóany počít?

Bez kratšího zastavení nad odlišností čtenářské situace zasvěceného zen buddhisty a laického českého čtenáře se nejspíše nedobereme valnějšího závěru. Začněme od Adama, od súter. Tyto posvátné texty byly povinnou četbou mnichů. Pro sektu Linji, jednu z jižních větví školy Chan, k níž se řadí Wumen, byla pak zásadní Tribunová sútra Šestého patriarchy.

Tribunová sútra hlásá monismus čili nazírání světa jako jednoty bez rozlišování na špatné a dobré, špínu a čistotu a další binární opozice. Idea ne-myšlení (wu-nien) „spočívá v tom, udržet si nezávislost vlastního myšlení na vnějším prostředí.4.)“ Tedy nežádoucí je nejen umělé rozdělování, ale také přejímání.

V chanu patří centrální místo otázkám. Také proto se v Bráně bez dveří hned ve čtyřech kóanech vyskytne otázka „co je to buddha“, následovaná značně různorodými odpověďmi. Nejedná se o obsesi; četnost totiž naznačuje významnost. Laik chybuje, když se nechává lapit procesem hledání skrytého významu odpovědi. „Nemůžete poznat buddhovství své vlastní původní povahy, která o nic neusiluje, nic neví a nic nechce,5.)“ vzkazuje mu Aitken v komentáři k desátému kóanu Wumenguanu. Dokud budeme klid mysli úporně hledat, nebudeme s to si jej uvědomit.

Mnich Dongshan v jednom ze svých kóanů přirovnává laiky-nevěrce ke spáleným obilným semenům: nevěrci v sobě nenesou potenciál probuzení6.). Speciálně Dongshan sice laikům jistou naději dával, nicméně těžko si představit, že by čtenář strávil v meditaci nad kóanem dlouhá léta po vzoru středověkých mnichů.

Dale S. Wright upozorňuje na ne-konceptualitu chanu: „Whereas conceptual sophistication would be the hallmark of the Sung in other dimensions of Chinese culture, Ch'an would resist this seduction and establish itself firmly in the nonceptual.7.)“ Intelektualizace a logika jsou tedy, zdá se, špatnými společníky na cestě k úpatí kóanů. Poslouží nám lépe popuštění uzdy afektivity?

Když hrají prim pocity…

Iracionální část mého já kupříkladu fascinuje vysoký stupeň ironie v některých kouscích Brány bez dveří. Nejen že měli asketičtí mnichové smysl pro humor; ve svém vyznění byl dokonce černější než vlasy Mulan! Ironii sice můžeme chápat jako jeden z prostředků oproštění od všeho, včetně sebe samého 8.), přesto budí někteří mnichové z Brány bez dveří dojem poťouchlých zvrhlíků.

Kdykoli se zeptali mistra Juzhi na dharmu, jenom zvedl prst.

Až se jednou náhodný návštěvník kláštera zeptal jednoho z jeho noviců, o čem jim to ten jejich mistr vlastně pořád káže, načež novic taky jenom zvedl prst.

Doneslo se to mistru Juzhi, ten šel a prst mu usekl.

Novic zavyl bolestí a s pláčem se dal na úprk.

V tom okamžiku na něj Juzhi zavolal.

Novic otočil hlavu a mistr zvedl prst.

V té chvíli novic pochopil a prozřel.

O nějaký čas později, když se mistr Juzhi chystal opustit tento svět, oslovil shromážděné mnichy takto: „Přijal jsem kdysi od svého učitele Tianlonga chanové učení jednoho prstu, za celý život jsem je nevyčerpal.“

To řekl a umřel.9.)

Mistr Juzhi z kóanu č. 3 se nerozpakuje useknout žákovi prst za to, že troufale opakoval Juzhiho banální gesto. Čtenář hrůzou zavře oči, a tak snadno přehlédne drobné sdělení, které následuje: novic po tomto činu pochopí a prozře. Snad tomu bylo tak, že potřeboval zažít silný otřes, aby došel probuzení satori. Posláním mistrů bylo provázet žáky směrem k probuzení a podle jejich individuálních potřeb ve vhodný čas zasáhnout. Klidně brutálně. Cíl zní satori; jakým způsobem se ho žák dobral, bylo podružné.

Kóany přesto zachycují víc než výukové metody chanu. V tomto směru je trefný Aitkenův komentář k jedenáctému kóanu; tomu, v němž svéráz Zhaozhou postupně navštíví dva poustevníky, a ač se sobě podobají jako vejce vejci, jedním opovrhne a druhému se pokloní. Aitken tento příběh chápe jako podobenství o emocionální dospělosti, díky níž dokáže člověk snášet kritiku i chválu, aniž by změnily jeho světonázor.10.)

Sex-appeal nepolapitelnosti

Kóany jsou v Bráně bez dveří uspořádány náhodně – ačkoli v nich vystupují stejné osoby a opakují se obdobné situace, Wumen na chronologické či jiné řazení rezignuje. A to přesně sedí k filozofii chanu – logika a analytika je nežádoucí. Oldřich Král Bránu bez dveří přirovnává k rozpadlému diáři, jehož strany vítr rozfoukal po zahradě a my je náhodně sbíráme. Čteme kóany, v nichž vystupuje Zhaozhou, a vznikající letmé povědomí o něm lechtá naše podvědomí. Zhaozhou se stává naším známým.

Pocit obeznámenosti se Bránou bez dveří táhne jako červená nit a dodává jí sex-appeal nepolapitelnosti. Neboť Zhaozhoua sice už trochu znám, ale jinak mu, já klas spálený, příliš nerozumím. Není však podstatnější, že mě nesmírně baví?

Osobní přístup

Z komentářů překladatele Brány bez dveří a další odborné literatury jsem nabyla dojmu, že největším omylem je abstrahovat z kóanů, „co má nejspíše mistr na mysli“. Chan je totiž přes veškerý minimalismus nad zevšeobecňování povznesen. „Ke kóanům by se mělo přistupovat osobně,11.)“ domnívá se Aitken a já s ním souhlasím.

Ale všeho moc škodí. Aitken-komentátor je v Ohradě bez brány po americkém způsobu upovídaný, prokládá paratext osobními zážitky, osobními historkami, osobními interpretacemi. Jeho přemíra osobitosti je prostě kontraproduktivní. A ve srovnání s překladem Oldřicha Krále je Aitken suchar, v jeho verzi schází hravost. Snad bral Wumena příliš vážně.

Výlučnost Wumenguanu

Hloubka v drsnosti Wumenguanu se stane ještě zřejmější v konfrontaci se souborem kóanů mistra Dongshana, který vyšel česky pod názvem Paradoxy čchanového mistra (Praha: DharmaGaia, 2004). Stoupenci Dongshanovy sekty Cao-Dong dosahovali osvícení pomocí přísné meditace a ztišení mysli, na rozdíl od aktivnější a k seberealizaci ponoukající Linji.

Kóany v Paradoxech čchanového mistra jsou řazeny jeden za druhým, nenašel se žádný Wumen, aby je okomentoval, a ani Lucie Olivová se jim jednotlivě nevěnuje. Dongshanova sbírka tak působí stejně introvertně jako jeho sekta. Kóany se nesou v učeném tónu, schází jim tajemná pohádkovost Brány bez dveří. A také její hororovost. Připomeňme si pátý kóan:

Řekl mnich Xiang'yan: „Představ si, že lezeš na strom, zuby se držíš větve, ruce se nemají čeho chytit, nohy nemají, o co by se opřely. A najednou se tě někdo zdola pod stromem zeptá na smysl Bódhidharmova příchodu ze západu. Neodpovíš mu, zpronevěříš se otázce, odpovíš mu, zřítíš se a přijdeš o život. Co si jenom počneš, abys obstál?12.)

Obrázek jako vystřižený z noční můry. Schopnost rychlé, duchaplné reakce se v chanu těší možná vysoké úctě – a to děsí také. „Ať řekneš cokoli, řekni to hned, tady a teď, dřív než tě předejde logika anebo emoce,“13.) píše v komentáři k jinému vyzyvatelskému případu Oldřich Král.

Hodnota Králových komentářů spočívá v tom, že jsou s kóany a Wumenovými poznámkami na stejné vlně. Také ony umí svou rozmanitostí překvapit: vedle věcných vysvětlivek nabízejí čtenáři jemný humor, ale i expresivitu.

Král na rozdíl od Aitkena kóany nepředžvýkává, spíše naťukává skořápky. Protimluvy („Wumen neměl prostě lišky rád. Ne že by proti nim něco měl.14.)“), slovní hříčky („Nejsi-li doma na záchodě, nejsi doma na východě.15.)“), a nápadité výpůjčky jsou užívány v pravý čas na pravých místech; s citem a podřízené celku.

„When koans are understood the master's state of mind is understood, which is satori (...) or enlightenment. It is the end of the Zen experience,16.)“ upozorňuje D. T. Suzuki. V úplné pochopení kóanů a následné probuzení tedy západní laik mého ražení nejspíše doufat nemůže. Já po něm, upřímně řečeno, ani netoužím. Stačí mi uspokojení z půvabu Wumenovy a Královy Brány bez dveří.

Nevím, jakou výpovědní hodnotu takové okouzlení má. Avšak neznalost a prázdnota mohou být také přínosem, alespoň dáme-li na chan.

Ema Stašová

Použitá literatura

Aitken, Robert: Ohrada bez brány. Mumonkan. Klasické čínské zenové příběhy. Přel.: J. Černega, F. R. Hrabal, A. Konečný. Bratislava: CAD Press, 2000.

Brána bez dveří. Wumenguan. Přel.: Oldřich Král. Lásenice: Maxima, 2007.

Fisher, John F.: An Analysis of the Koans in the Mu Mon Kwan. In: Numen, roč. 25/1 1978, s. 65–76

Chuej-neng: Tribunová sútra šestého patriarchy. Přel: Oldřich Král. Praha: Odeon, 1988.

The Koan. Texts and Contexts in Zen Buddhism. Ed.: Heine, S.; Wright, D. S. New York: Oxford University Press, 2000.

Tung-šan: Paradoxy čchanového mistra. Přel.: L. Olivová. Praha: DharmaGaia, 2004.

Zug, Charles G. III: The Nonrational Riddle: The Zen Koan. In: The Journal of American Folklore, roč. 80/315 1967, s. 81–88; University of Illinois Press

Poznámky

1.Brána bez dveří, Předmluva překladatele, s. 29–30

2.Brána bez dveří, třicátý pátý kóan, s. 143

3.Brána bez dveří, dvacátý čtvrtý kóan, s. 111

4.Chuej-neng: Tribunová sútra šestého patriarchy, s. 51

5.Aitken, Robert: Ohrada bez brány. Mumonkan. Klasické čínské zenové příběhy, s. 75

6.Tung-šan: Paradoxy čchanového mistra, s. 60

7.Wright, Dale S.: Koan History; Transformative Language in Chinese Buddhist Thought. In: The Koan. Texts and Contexts in Zen Buddhism, s. 208

8.Viz Předmluva O. Krále k Tribunové sútře Šestého patriarchy.

9.Brána bez dveří, třetí kóan, s. 50

10.Aitken, Robert: Ohrada bez brány. Mumonkan. Klasické čínské zenové příběhy.

11. Aitken, Robert: Ohrada bez brány. Mumonkan. Klasické čínské zenové příběhy, s. 134

12.Brána bez dveří, pátý kóan, s. 56

13.Brána bez dveří, Komentář překladatele ke čtyřicátému třetímu kóanu, s. 166

14.Brána bez dveří, Komentář překladatele ke dvanáctému kóanu, s. 78

15.Brána bez dveří, Komentář překladatele ke dvacátému prvnímu kóanu, s. 103

16.Suzuki, D. T.: The Experience of Zen Buddhism, s. 292