Žebrákov, malá vesnička na Vysočině, je jako stvořená pro holandskou rodinu, která si jede odpočinout od ruchu velkoměsta. Upracovaný tatínek, hledající technikou nenarušenou přírodu, maminka, která ho věrně doprovází, i kdyby si vymyslel dovolenou na Sahaře, a dvojčata, která sice tuto podivnou zemi bez moře nejprve přijímají dost skepticky, ale nakonec se odmítají navrátit do rodného Utrechtu. Měsíční dovolená, kterou zde rodinka tráví, se nese v duchu agroturistiky, a tak jsme svědky „neobvyklých“ zážitků na statku, kde dochází k setkávání nejen s místními lidmi, ale především s domácími zvířaty a konečně také se zemědělskou prací – což je zkušenost, kterou si cizinci pamatují snad nejživěji.

Slavíček, Jiří: Kemp Žebrákov. Isla, Praha 2007. 252 stran.

(kh)

Poslední knihou Jiřího Stránského, autora ságy Zdivočelá země, je novela Stařec a smrt. Hlavní postava vzpomíná na staré, zdaleka ne jen dobré časy – na své věznění z politických důvodů, na staré kamarády, na poměry minulého režimu. Vzpomínání je to lidsky pochopitelné, místy však působí až školometsky a škrobeně, to když například vypráví o ústrcích režimu svým pravnukům. Jak svěže a paradoxně živě oproti tomu působí „promluvy“ jeho zesnulé ženy Milky, která je v knize přítomna jako jakýsi Starcův vnitřní hlas – radí mu, hádá se s ním, vzpomíná… Právě tato místa patří mezi nejpřesvědčivější. Odhalování intimních, často velice bolestných soukromých zážitků působí mnohem silněji než „hospodské“ vzpomínání muklů. Zrovna když jejich tlachání už už překračuje meze únosnosti, ozve se naštěstí Milčin usměrňující hlas: „Nefilozofuj, miláčku, nikdy ti to nešlo…“

Stránský, Jiří: Stařec a smrt. Hejkal, Havlíčkův Brod 2007. 172 stran.

(kde)