Mezi rock’n’rollem a uměním
Nové album kapely Mars Volta přináší propracované vzrušeníStefan Segi
Když kritik Michal Nanoru podotkl, že pojem „umělecký rock“ je protimluvem, nebyl daleko od pravdy. Je vůbec možné aplikovat umělecká kritéria na styl, který má být především hlasitým a energickým vyjádřením mladické revolty, případně sexuálního chtíče?
Na jedné straně tu tedy máme neumětelskou sílu rockové kapely a na straně druhé instrumentální dokonalost suchých konzervatoristů. Mexická kapela Mars Volta patří k mladým kapelám, které se snaží dokázat, že umělecký rock i po čtyřiceti letech dokáže obě pojetí skloubit.
Oproti předchozí dekádě, kdy progresivní kapely čerpaly především z metalu, Mars Volta navazuje na experimentální kořeny žánru tak, jak jej v šedesátých letech představili King Crimson, a kombinuje je s eklektickým tvrdým rockem, který v širším povědomí nejlépe reprezentují americko-arménští System Of A Down. Nové koncepční album Bedlam In Goliath se drží právě v takto vyměřených hranicích. Nad bouřlivou rytmikou psychedelicky povlává kytara, kvílejí klávesy a vyje vypjatý vokál.
S podobnou kombinací prvků se však snaží uspět lecjaká kapela. Tajemství úspěchu a především kritického ohlasu Mars Volta spočívá v ojedinělé syntéze těchto prvků, které jsou navíc obohacovány o tradiční rytmy Latinské Ameriky. Nezaměnitelný sound, jehož hlavním tvůrcem a architektem je kytarista Omar Rodriguez-Lopez, je mystický, výrazově bohatý, neotřelý a dynamický. Kapela bez potíží střídá písničkové pasáže s rozsáhlými instrumentálními celky, aniž by výsledný celek ztrácel na potřebné rockové energii.
Právě charakteristický sound se na nahrávce Bedlam In Goliath ukazuje být i jistým úskalím. Umožňuje totiž takříkajíc „vařit z vody“, tedy nahrávat hudbu, která sama o sobě postrádá melodickou invenci, ale zabalená do bohatého zvuku nemusí být jako taková rozpoznána. A protože délka CD přesahuje 70 minut, není divu, že se na něj dostaly i skladby právě takového charakteru. Navíc poměrně agresivní a na poslech náročný zvuk se po delším poslechu přejí i zkušenému posluchači.
Tedy zatímco poslech první půle desky představuje nevšední požitek z kaleidoskopicky barevné, vzrušující i komplexní hudby, druhá půle naznačuje jisté formální zakrnění a je vlastně negací progresivní rockové hudby jako „permanentní evoluce“. Však je také formát dvojitého alba již od sedmdesátých let považován za znamení jisté nabubřelosti a po okraj zaplněné CD je vlastně takovým dvojalbem. Bedlam In Goliath je přesto jednou z dosud nejlepších nahrávek kapely. Dokáže strhnout nábojem i propracovaností a jakkoliv čerpá z rané psychedelie či canterburské avantgardní scény, její zvuk je hlasem nejčerstvější současnosti.
Stefan Segi
(2. 3. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2109