Na záhady PetrNikl
Básník na návštěvě ve skutečném světěDagmar Plamperová
PetrNikl je princ. Je básník, který maluje. Je malíř, který zpívá. Je zpěvák, který si hraje. A v té hře také kraluje, své poddané miluje. Prožívá život v příbězích slov a za to sklízí drobty pozemské slávy (Cena Jindřicha Chalupeckého 1995, Zlatá stuha 2006 za Lingvistické pohádky, které jsou také nominovány na Cenu Josefa Škvoreckého) společně s nakladatelstvím Meander, jehož je dvorním básníkem a které vydalo jeho básnickou knihu plnou jemně bizarních maleb Záhádky.
Svět Niklových Záhádek nabývá podoby básní, v každé různě bobtná, mění se a zaklíná do té doby, než se mu začne říkat fantazie. Záhádky se v dvouslabičném rýmovém dotyku s pohádkami (záhádky / pohádky: dvouslabičný, bohatý, originální rým), ve svých groteskně poetických zákoutích přibližují také k fantazii, ale na rozdíl od pohádek nemalují čerta na zeď, nenechají nikoho záhadně zmizet ani dojít k princezně a půlce království – jsou zkrátka a dobře záhadné a především zábavné: „Tapír je nosní podivín, / jen o dvou různých koncích, / putuje spolu s rozhraním, / vždy mezi dnem a nocí. // Předek má ustavičně den, / slunce zalitý shůry, / zadek je stále obklopen / hustou tmou noční můry.“ Buvol tu kokrhá, jelen mečí, medvěd se řehtá, had houká, kohout bručí, velryba, krokodýl, lev a sob si předávají radost, jen vypravěč ví, že „žádná radost nevydrží věčně…“. Nechá je bez radosti plavat v moři, řece, chodit po stepi, pláni, už to tak asi je. Ovšem Sníček (vložený a ústřední příběh Záhádek), měňavý ptáček, možná skokan, ba i běžec, snad dvoj-, spíš trojživelník, vymyšlená bytost nese radost neustále. Každého na potkání obveselí – jenže v nejlepším usne. Je totiž „sníč-spánkomil“. Jednoho dne na své pouti zapomene na svého přítele, je to přítel na život i na snění – Sloňas. A protože Sníček v reálném světě pokaždé v tom nejlepším usne, musí jej najít ve svých snech. Putuje jimi a zažívá dobrodružství v proměnách. Je to legrace, strach i mámení. Když už si myslí, že Sloňase potkal, přítel naroste do neskutečných rozměrů. Sníček se probudí „v dolíku mezi ušima Sloňasovy hlavy“. Našli se a porozpráví, jaká dobrodružství zažili: „Co chrápání?“ ušklíbl se Sloňas / „Beze tebe hrozné!“ / „Mé sny taky nebyly nic moc!... Jdeme snít?“ / „Tak jo,“ řekl Sníček, vlezl do chobotu, pročistil ho / a v tu ránu spokojeně usnul, zároveň se Sloňasem.“
Záhádky zábavné i láskyplné, srozumitelné jinak pro děti a jinak pro dospělé. V básních, v nichž si PetrNikl hraje se slovy, rodiče hledají smysl a děti se ptají na význam, nebo od básně odbíhají do svého vymyšleného světa. Obě strany se hledají a najdou se, pokud na hru ve verších přistoupí.
Co kdybychom tedy i my, náhodní a záhadní čtenáři Záhádek, uvěřili například tomu, že na naší planetě přistál Malý princ a pravil: „Moře, rostoucí z páry, vyluhuje ryby. / Pára, vrostlá do stromu, houstne ve smůlu. / Stromy, rostoucí ze země, pouští plody. / Země, rostoucí do nebe, tvoří hory. / Nebe, rostoucí do vesmíru, tmavne. / A vesmír posílá k zemi ptáky, / kteří jsou z toho / na větvi.“ Možná bychom i my uviděli, že utrhl petrklíč a změnil se v PetrNikl, že přilétl s hroznýšem za krkem a oběma to bylo tak záhadné, že si přestali na chvíli rozumět, a změnili se, princ v člověka a had ve sníčka-spánkomila. A zeptali bychom se proč a vzápětí si odpověděli – aby uviděli a mohli si spolu o tom povídat, s dětmi, rodiči a koneckonců i s námi porozprávěli. Přitom ale zůstali tak „hezky mimo“, že zapomněli mluvit „známou“ řečí a mluvili svými vlastními slovy. Ve svých příbězích o lidech a zvířátkách se sami stali záhádkou a zůstanou jí, dokud nevyprší jejich záhadnost a dokud v ně děti nepřestanou věřit a rodiče je nepřestanou číst…
Dagmar Plamperová
Nikl, Petr: Záhádky. Meander, Praha 2008. 56 stran.
(20. 1. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2073