Historie pojmu

Abychom co nejpřesněji popsali, jak se strach konceptualizuje v našem jazykovém obraze světa, je potřeba popsat samotný pojem "strach".

Slovo "strach“ pochází z indoevrop. strok–so ve významu "strnutí“, což je doložitelné na lit. strégti „zcepenět, ztuhnout“, k tomu příbuzné chetitské ištarkia (onemocnět) pak poměrně vystihuje původní chápaní strachu jako něčeho, co člověka ovládne a ochromí.

V základním významu, jak popisují strach slovníky jako SSČ a PSČJ, se jedná o tísnivý pocit, vyvolaný představou nebo očekáváním něčeho nemilého, zlého. Ve většině ostatních slovníků se bohužel setkáváme s definicemi neuspokojivými, které se pohybují v kruhu a vysvětlují strach pomocí jeho druhů (např. strach je pocit bázně/ obavy). S definicí pro naše účely nejpřijatelnější přichází J. Jungmann: "cit nepříjemný, povstalý z přítomnosti nebezpečného – hrůza, mysli pohnutí, bázeň“.

Adekvátní kategorizaci nalezneme v Hallerově Českém slovníku věcném a synonymickém. V rámci Citů egoistických rozlišuje tři základní druhy:

BÁZLIVOST, neboli bojácnost, ustrašenost, nestatečnost, nesrdnatost, poděšení, strašpytlovství, sketství, babství, nemužnost; krajní mez: chorobná bázlivost/ ustrašenost, posvátná hrůza.

STAROST, neboli vnitřní nepokoj, duševní neklid, úzkostné napětí, být pln starosti.

ZDĚŠENÍ, neboli nepřekonatelný, náhlý strach, úděs, děs, panika, hrůza.

Zde se také setkáme s dalšími synonymy, spadajícími už mimo oblast spisovného jazyka (naháňka, třesavka, tremolo, mít vichr, luft). Dále uvedené deriváty slova strach jsou dnešním uživatelům už téměř neznámé, jedná se o slova jako strachlivě (strachlivě ponurý/ zvědavý), strachlivo (v lese bylo strachlivo mnohými stíny), strachlivý (strach vzbuzující, strašlivý), strachomorna (strašidelná rokle, místo: hlubina skalnaté strachomorny u Krásnohorské), strachoprdý (bázlivý mňa nepolekáš, nejsem strachoprdý), strachoucí (strach strachoucí= veliký, jen v tomto spojení).

Koncepce strachu jako živoucí entity

Způsob, jakým naše pojetí strachu odrážejí slovníky, nás dovádí k několikerému pojetí: Strach jako mučitel- trýzní, trápí. Strach jako skutečná osoba, živá bytost - nepřítel, který přepadá, strach se v něm probouzí, strach skáče. Strach jako rádce – zdravý strach (instinkt). Strach jako prostředek lid. konání – zastrašit, nasadit bubáka. Strach jako mravní ukazatel – strach před špatným, strach jako následek hříchu (v tomto případě má funkci svědomí).

Většina dokladů ukazuje strach jako aktivního činitele, rozhodně se častěji setkáme s vnímáním strachu jako nepřítele než jako mravního ukazatele. Strach ho přepadl, napadl, napadl na něho, spadl na něho, připadl na něho, udeřil, obklíčil, byl jím jat, strach skáče do týla, zmocňuje se, zachvacuje, obkličuje, obchází, posedá. Většinou je vyjadřován strukturní metaforou - jako nepřítel, který zákeřně napadá (skočit do týla – znamená ze zálohy, nečestně, náhle), útočí mocně a přemáhá zcela svou oběť. Strachu člověk propadá, podléhá, poddává se mu, upadá se v něj.

Strach lze ale i působit – nahánět, zastrašit, odstrašit (odstrašená, jen ve spojení – několik ukázek na odstrašenou), naplnit strachem/ hrůzou/ děsem, nasadit strašáka, bubáka, červa.

Strach tělesný

Fyzické pociťování strachu je velmi individuální, avšak je možno ho lokalizovat nejčastěji ve spojení s těmito orgány: srdce (se chvěje), žaludek (se svírá), duše, v prsou, nohy (těžknou), hrdlo, zuby. Nejčastěji se ale spojuje s celým tělem jako tlak, šimrání nebo svírání. Kromě změny barvy (bledl strachy, šedl, zezelenal strachy – jedná se převážně o barvy bledší) jsou jako příznaky popisovány reálné fyzické pocity jako krev tuhne, svírá se hrdlo, drkotají zuby, žaludek se svírá, klepou se kolena, srdce se třese, tají se dech, klepat se, třást se, chvět se, tetelit se. Většinou jde o spojení více pochodů, strach naplňuje celé tělo - zalykal se celý strachy -, působí komplexně, což dokazují frazémy jako opanoval ho strach, být strachy bez sebe, strachy celý pryč, zdřevěněti, strnouti, kormoutiti se, strachy nevědět, co dělá, strachy/ starostí neví, kudy kam, rozsypat se strachem. Dokonce způsobuje i nepřítomnost, zbavuje člověka vlády nad sebou samým a v krajním případě i života – umírat strachy. Je ale možné ho pociťovat nejen uvnitř, ale také zvnějšku - strach přibíjí k zemi, sedí na prsou, svazuje nohy/ ruce.

Strach ve dvacátém prvním století

Položme si ale otázku, jaký je strach na počátku třetího tisíciletí? Změnilo se jeho vnímání? Pokud nahlédneme do Jungmannova slovníku, setkáme se s konceptualizací strachu jako nepřítele, který přepadá (zmocňuje se, přepadá). Také popisy fyzického vnímání jsou většinou mnohem silnější (kroutiti se, svíjet se) a odkazují spíše na "velký“ strach, nejčastěji o život, o svobodu, z boje, před nemocemi, smrtí. Moderní slovníky naopak uvádějí na první místo obavy nebo starosti, nejvýše bázeň či hrůzu. Mizí postupně strach o přežití z našeho jazyka a potažmo tak i z našeho života?

Použijeme–li jakýkoliv internetový vyhledavač a zahloubáme–li se do denního tisku, na strach o hodnoty, jaké jsme potkali u Jungmanna, narazíme jen ve zprávách, kde šlo "někomu o život/ o bezpečí“. O svobodu se Češi, zdá se, nebojí, o přežití se zbraní v ruce už u nás nikdo nebojuje a strach z hladu ti, kteří píší/ čtou noviny, také nemají. Daleko více se hrozíme internetu, vlády sociální demokracie, máme strach z vyšších daní a teorií grafů, bojíme se o tzv. bílou Evropu, třeseme se strachy před krachem burzy a děsíme se růstu sazeb.

Slovo strach je čím dál častěji spojováno s běžnými problémovými oblastmi, stává se svým významem spíše obavou a starostí, protože opravdovou hrůzou už naštěstí trpíme jen málokdy. Nebo je strach, který měl středověký člověk v bitvě, podobný tomu, který prožíváme v čekárně ordinace nebo když přicházíme o práci? K takovému srovnání nám bohužel slovníky ani jazykověda už asi nepomohou.

Ina Marešová

Odborná literatura:

Johnson, M.: The Body in the Mind. The Bodily Basis of Meaning, Imagination, and Reason. Chicago – London 1987.

Lakoff, G.: Women, Fire and Dangerous Things. Chicago – London 1987.

Lakoff, G. – Johnson, M.: Metaphors We Live By. Chicago – London 1980. Česky: Metafory, kterými žijeme. Brno 2002

Obraz světa v jazyce. Ed. I. Vaňková. Praha 2001.