Už pouhé prolistování knihy vzbuzuje pocit deja vu - způsob rozčlenění knihy na kapitoly, podkapitoly, vytyčení stěžejních tezí a témat před každou částí… Po pár stránkách je naprosto jasno: Kundera. To srovnání se přímo nabízí, až vnucuje.

O čem kniha je? Vlastně o všem, jen ne o příběhu. Jako ve správném postmoderním románu je zde více linií vyprávění, které jsou roztříštěné a následně jakoby náhodně seskládané, prostředí je samozřejmě velice kosmopolitní a pochopitelně tu potkáváme spoustu velice zajímavých postav (zajímavých i ve své obyčejnosti), jejichž osudy se propletou. Je tu Ukrajinka Polina a její „zachránce ze Západu“, učitel angličtiny Sam, který se snaží před Západem utéct a nakonec oba odjedou do Madridu, kde do jejich vztahu vstoupí Rubio; jsou tu sestry Elske a Kattrin, jejich rodiče Sylvie a Joachim, Stefan, Erik a jejich propletené a zamotané vídeňské životy, v nichž Elsčin syn zemře při autonehodě a ona otěhotní s milencem své sestry; a pak do příběhu vstupují ještě dva “komentátoři”, Bartlett a autorovo alter ego, dva vševědoucí, příšerně samozřejmí, sebevědomí a protivní intelektuálové. Ano, jsou zde postavy, ale jen jako loutky sehrávající scény, které pak může vypravěč glosovat a odvíjet od nich své úvahy. I když to zpočátku vypadá na „opravdový“ román, brzy vsuvkovitost, úsečnost a heslovitost nápadů a myšlenek nabobtná v eseje, které převálcují příbeh. Ten se rozdrolí na epizodické střípky, které jen okrašlují a zpestřují tok úvah.

A nad čím že se to autor zamýšlí? Ať vás napadne cokoliv, jsem si jistá, že si tu najdete „to své“. Jsou tu úvahy o Západu a Východu, módních časopisech, těle, moři, Historii, smíchu, Osvětimi, stydlivosti, přírodě, líčení, revolucích, filozofii, touze po originalitě, adopcích na dálku, demokracii… A všechno na nás vytrvale útočí vtíravou otázkou: Co si o tom myslíš, milý čtenáři, jaký je tvůj názor? Ačkoli se vypravěč ohání Wittgensteinovým „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet“, sám nemlčí o ničem, podlehne svůdnosti myšlenkového exhibicionimu, pocitu nutnosti vyjádřit se ke všemu a pyšně nám odhaluje své myšlenkové pochody (včetně slepých uliček). Některé postřehy jsou nečekané a nápadité („stud vychází ze zadku, rozpaky vycházejí z hlavy“, „Když si hned potom, co naposledy vykřikneme, zapálíme cigaretu, proměníme tím milování v sex.“, „nekonečný odpočinek na pláži demokracie“), ale bohužel se v té roztěkanosti a záplavě hlušiny ztrácejí.

Zpět ke Kunderovi - protože k němu mysl čtenáře stále bezděčně zalétá. V čem je ten velký rozdíl? V tom, že Kunderovy postavy opravdu „žijí“, a teprve jejich „skutečné“ románové životy dávají podnět k úvahám a zamyšlením. Zábranský využívá postavy jako pozadí, jako figurky pro demonstraci svých myšlenek, popostrukuje je tam, kde je potřebuje.

Jak se můžeme dočíst na záložce (kde nám mimo jiné autor nečekaně sděluje, že se snažil napsat dobrý román), kniha se „odpovědně ptá nerománového světa, jaký je, a snaží se z jeho odpovědí pochopit, co mu chybí“. Ač jsem přijala pravidla hry a zamýšlela jsem se nad vším, co považoval autor za podstatné, k žádnému většímu prozření jsem nedospěla.

Nelze však popřít, že je Zábranský nadějným objevem - a právě proto snese kritičtější hodnocení. Jeho vyjadřování je přesné, jazyk ovládá tak lehce, že si s ním může dovolit hrát. V této knize předvedl, že je sečtělý, přemýšlivý a sebevědomý, sklouzl ovšem až k předvádění se. Každopádně se (snad) máme v budoucnu na co těšit.

Zábranský, David: Slabost pro každou jinou pláž. Poznámky k moři, smíchu a duchu doby. Argo, Praha 2006. 381 str.