Amare, kdy jsi začal malovat?

To je delší příběh... Začal jsem už jako dítě, když mi bylo kolem pěti let, ale opravdu věnovat jsem se začal výtvarnému umění až potom, co jsem se jej rozhodl studovat. To bylo kolem mých devatenácti... dvaceti let. Poté jsem ve své rodné zemi studoval kolem šesti let. Začal jsem vystavovat a během čtyř let jsem se dostal do Evropy. Do Francie. Zde jsem studoval stejný obor jako v mé zemi na Vysoké škole výtvarných umění v Marseille a rozhodl jsem se tu zůstat.

Pamatuješ si, jaký byl tvůj první obraz?

Namaloval jsem jeden aqarel, když mi bylo kolem pěti let. Šel jsem s otcem k jeho holiči a uviděl jsem ho tam pověšený na zdi. Připomínal klasickou krajinku - moře, hory. Když jsem se pak vrátil domů, namaloval jsem tento obraz podle paměti. To byl můj první obraz.

Takže jsi začínal na impresionismu?

Snažil jsem se malovat jen věci kolem sebe. Ty, které jsem viděl. Takhle začínají všichni malíři. Snaží se napodobit realitu.

A kdy jsi se dostal k abstraktnějším malbám?

Nemohu říct, že jsem začal malovat abstraktně, ani že používám nějaký styl. Já nevěřím na styly. V dnešní době se používá hlavně něco mezi abstraktnem a realitou. Ztvárním, co vidím, co cítím. Neřadím se do žádných kategorií ani stylů. V minulém století se každý řadil někam, byl tu surrealismus, expresionismu, impresionismus... To byla perioda stylů. Dnes se dá ale najít vše - abstrakce, neorealismus... Dnešní malířství je velice osobní. Každý má prostě nějaký styl. Je to něco jako podpis. Moje malby jsou dneska figurtivní, částečně o představivosti.

Kde bereš inspiraci?

To je dobrá otázka. Čerpám z aktuálního dění. Posledních deset let v Alžíru byla velice složitá situace. Bral jsem si inspiraci z této časové periody. Tímto jsem proti ní bojoval. Díky umění můžu zahodit svůj osobní stres. Nakonec jsem se přesunul do Evropy, kde jsem se začal zajímat o světovou situaci - války, terorismus. Uměním proti ní bojuji a upozorňuju na průběh událostí. Zařadil jsem se do řady umělců, kteří přišli po druhé světové válce. Dalo by se říct expresionisté. Také bojovali uměním proti světové situaci. Když jsem se přestěhoval do Francie, naučil jsem se novým věcem na tomto poli působnosti. Pořád se mé umění nese ve stejném duchu, ale styl je trošku jiný. Prostě jsem jen změnil svůj "jazyk". Dříve jsem maloval těla, která byla naprosto zdevastovaná, což mělo navodit atmosféru události. Nyní používám i jiné metody. Objevil jsem kouzlo počítačové grafiky. Pracuji s krátkými klipy. Minulý rok jsem maloval celou škálu obrazů na jedno téma. Pořád jsem se koukal kolem sebe, četl noviny, surfoval na internetu a vnímal atmosféru všech katastrof, manifestací, které jsem našel. Poté jsem začal pracovat i s videoprojekcemi.

Nebylo by pro tvoji práci lepší být přímo ve víru dění událostí?

Já nejsem žurnalista nebo sociolog. Nepotřebuji být přímo u všeho. Stačí mi, že vnímám, že situace prostě existuje někde kolem mě. Já ji načerpám z jiných nepřímých zdrojů. Já bojuji proti existenci těchto situací, proto mi stačí vědomí, že jsou. Doma jsem žil v těch podmínkách, já vím, o čem to je. Cítím všechny ty negativní pocity, které pro tvorbu potřebuju. Přemýšlím o světě, kde žiju.

A nepotlačuješ tímto způsobem do pozadí sám sebe? Nebojíš se jen svých pocitů?

Mám chvilky, kdy potřebuji z toho všeho utéct. Když jsem v pokoji sám a myšlenky mi víří hlavou, ale zase se k nim vracím a nemůžu prostě jen tak odejít. Někdy si "utrhnu" kousek umění i pro sebe a odpoutám se od všech těch vnějších situací. Prostě namaluju něco, co vychází jen ze mě. Umění má ale jedno společné. Mělo by být aktuální a lidem přinést něco nového. Toto jsou situace, které jsou terapeutické jen pro mě, proto je nezveřejňuji.

Ale člověk jako cítící bytost je pořád aktuální. Všichni po celé generace cítí a prožívají to samé. Nikdy nezevšední.

Já ukazuji své pocity. Jen si myslím, že užitečnější je teď jen upozornit na celosvětovou situaci, než cokoliv dalšího. Je to můj způsob seberealizaci. Přiznávám, že i určitý způsob útěku sama od sebe. Svůj cit pak vkládám ještě do dalších umění. Skládám hudbu, hraju. To je velice osobní. A malířství to jen vyrovnává.

Když už jsme mluvili o malířství, znáš i nějaké české výtvarníky, zaujal tě nekdo?

Když jsem byl poslední dva roky v Paříži, měl jsem příležitost poznat tam českého výtvarníka Petra Nikla. Je to velice zajímavá osoba a vedli jsme dlouhé konverzace o umění. Je to asi jediná osoba v oboru z ČR, kterou jsem kdy poznal.

A zamiloval sis nějakou českou "celebritu"?

Teď si moc nevzpomínám... Jednu dobu jsem docela četl Kafku.

Pokolikáté jsi navštívil Prahu?

Nyní jsem tu počtvrté.

A na čem tu nyní pracuješ?

Dělám krátké filmy. Před šesti měsíci jsem byl na jednom festivalu v Paříži, kde nám ukazovali podobné práce. Byl jsem nadšen. Inspirovalo mě to k nápadu, na kterém teď pracuji. Je to speciální zakázka pro jeden satelitní kanál, kde se specializují na kratší filmy tohoto typu. Do toho samozřejmě maluji. Počítačová grafika mi dává ještě možnost ukázat nejen grafickou, ale i moji hudební tvorbu.

Čemu by ses chtěl věnovat v budoucnu?

Já nevím. Nyní jde všechno ruku v ruce. Někdy mám prostě chuť malovat, tak maluji, jindy skládat... Taky pořád hledám další místa, kde bych mohl svá další díla vystavovat. To je neustálý boj umělce.