Sbírka sestává z pěti oddílů. První oddíl, Nálada postdušičková, je tvořen jedinou poemou, vystavěnou z třiceti sedmi tříveršových strof. Bohatě jsou využity eufonie a enjambement (přičemž syntaktické celky povětšinou přesahují i ze strofy do strofy). Celou báseň však sráží její myšlenková rozkolísanost: mnohdy zajímavé obrazy (mlha je člověk mučený hladem. / Žere jak zvíře i chlupy lesa. / Vrah-ráno dal slunce za diadém// rosy, ten blázen!) jsou střídány ostrými vhledy do současné konzumní společnosti (Chleba a básně – všechno jeden hnůj, / nicotné tretky v peci ohnivé. / Jako přítomnost – jen nakupuj // radí ti všichni!). Tyto vhledy, ač mnohdy trefné, povětšinou zanechávají dojem „adolescentní agitační poezie“, což může být způsobeno i faktem, že sice ukazují současný svět v celé jeho nízkosti (Pro koho z práce špinaví jsou lidé – // pro žaludky a prázdné sledování / obrazovky?), ale nehledají východiska, možnosti katarze. Verše jsou svižné, mají spád, ale jako by jim pro celek unikal detail – díky tomu pak působí poněkud vágním dojmem. Zároveň však vytvářejí určitý kontrast ke třetímu oddílu sbírky, ve kterém dochází k jakémusi prozření, k vystoupení z vlastního „já“ prvního oddílu do světa (viz níže). Je zřejmé, že tento kontrast je záměrný, což opodstatňuje zdánlivou nevyzrálost veršů tohoto oddílu.

Druhý oddíl, Rozhovory, se od prvního odlišuje v mnoha ohledech. Mimo jiné i svou úsporností a sevřeností: každá báseň v něm obsažená je pětiverším, pro něž je typická přítomnost eufonií a dialogičnost. Pokaždé se jedná o krátkou výseč z rozhovoru, který dospěl do určitého zlomového bodu. Ať už se jedná o moment sporu, anebo o okamžik prozření, vždy z textu cítíme značný dramatický náboj („Smutek mě uždi- / buje a ani ty mi / ztracené tužby / nevrátíš...“ „Slovy tvými / jsem zdrcen, co mám...?“ „Už jdi.“) a ve všech případech máme pocit, jako by z dynamického děje prosvítalo něco stálého a obecně platného.

Oddíl je uvozen básní Rozhovor I, v níž jsou obsaženy motivy objevující se na několika dalších místech sbírky (především dny, hory, kámen) a uzavřen básní Rozhovor II, která je variací, anebo spíš odpovědí na Rozhovor I. Význam textů Rozhovor I a II pro uchopení celku sbírky je naznačen i tím, že poslední verš celého oddílu („Kdo dnům rozumí…“ ) je zároveň i název knihy.

Motiv dnů, tak, jak se vyskytuje v druhém, čtvrtém a pátém oddílu, je vždy spjat s tokem, s míjením, s pohybem, zatímco motiv hor vyjadřuje něco pevného, co zůstává na svém místě a přes co dny prošumí a ne/zanechají stopu („bolest v kameni“, nebo naopak „Hory zanedbávané větrem / jsou bez ozvěny“).

V oddílu Špatné melodie a fragmenty, tvořeném sedmi texty, autor podobně jako v prvním oddílu upouští od úspornosti. Oproti prvnímu oddílu se však vytrácí „lehce naivní pranýřování konzumu“, autorské „já“ ustupuje do pozadí (slovy posledního verše celé sbírky: já se ztrácí) a texty jsou směřovány k „ty“, k „oni“, anebo vypovídají za „my“. Zdá se, že si tímto kladou za cíl proniknout k něčemu obecně lidskému a ke „světu o sobě“, postavit se rychlému toku dní, které prošumí, aniž by po sobě zanechaly stopu. Nicméně zde, v tomto klíčovém místě celé sbírky, autor poněkud selhává. Z veršů, psaných s jistou mentorskou dikcí, se mimo jiné dozvíme, že „jsme páni / osudů, které jen čteme“ nebo že „tušit konec není vítězství“ anebo „Stůj, protože tak jdeš“. Jako bychom na nás náhle dýchla „moudrost“ new age knih, v nichž se mísí učení východu a západu… Je to škoda, protože oddíl jako celek má svá pozitiva, jimiž je například formální propracovanost či zajímavá obraznost.

Ve čtvrtém a pátem oddílu (Věštby, Ubývání) se autor vrací k úspornosti Rozhovorů, což je poloha, která mu „sluší“ nejvíc. Ve čtyřverších a pětiverších se objevují motivy druhého oddílu, k nim přistupuje motiv ticha ( Vzduch se tu láme / ticho je jen slovo / co neříkáme / Vidíš mě pod tou horou? / Jsem to já nebo kámen?).

Obecně se dá říct, že Jarešova poetika se odvíjí ve dvou základních polohách: v poloze úsporné, hutné a málomluvné, která nese stopy východních filozofických nauk, a v poloze slovně rozmáchlé, ambiciózní, která však vyznívá spíše rétoricky a frázovitě. Zatímco v druhém případě máme nepříjemný pocit, že je nám mentorsky vysvětlováno, jak se co má, v případě prvním cítíme za verši tichou přítomnost někoho, „kdo dnům rozumí..."