Rock´n´roll je hra o lidské svobodě a právu na vlastní rozhodnutí. Žijeme však ve společnosti, která vždy nějakým způsobem tato práva omezuje a je jen na nás samých, jak se s omezováním vyrovnáme – buď je přijmeme a zvolíme si cestu kompromisu, nebo zvedneme hlavu a začneme bojovat. Právě ony rozdíly mezi zbabělostí a odvahou chtěl autor ukázat, když si vybíral prostředí, postavy a časovou linku pro svůj text: sedmdesátá a osmdesátá léta, komunistické Československo a puritánská Anglie, estébáci a disidenti. Stoppard se chce ukázat jako dokonalý znalec prostředí, proto do svého příběhu vkládá velké množství reálií: vpád varšavských vojsk do Československa, éra hippies, politický proces se skupinou Plastic People of the Universe, Charta 77, zmínky o Václavu Havlovi, perestrojce a megalomanský záběr Micka Jaggera z koncertu Rolling Stones na Strahově. Děj tak působí až příliš vykonstruovaně, s lacinou otevřeností prodává základní myšlenky celé hry, nenechává prostor pro představivost a domýšlení si různých spojitostí. To je pochopitelné, Stoppard, byť původem Čech, nevyrostl v éře vlády jedné strany, ale v demokratické Anglii. Osudy naší země proto nemohl sledovat jinak než z pozice nezúčastněného pozorovatele. Tato „chyba“ je však největší předností celé hry. Protože v ní nenajdeme autorovy reálné zážitky, nemohou zde být ani stopy po bolestínství či obviňování. Naopak, dochází k usmíření; v závěru se po názorových střetech trvajících několik desetiletí objímá komunista Max s chartistou Janem. A „fronta na banány“ je nahrazena extrémním materialismem a komercí…

Režie Ivana Rajmonta přesně zachovává autenticitu Stoppardova myšlení, nesnaží se inscenaci uměle včlenit do kolonky „díla o českém disentu“, přesně dodržuje autorovy vyčerpávající scénické poznámky. Inscenace tak stále zůstává v rukou anglického dramatika, s jeho ironizujícím pohledem na léta studené války. Boj o rockové desky a koncerty místo o demokratickou ústavu. Nebo bych spíše měla říci boj o demokratickou ústavu prostřednictvím rockových desek a koncertů?

Trochu obav ve mně vyvolala jména představitelů jednotlivých postav. Herecké výkony Davida Prachaře často působí příliš křečovitě, každou vlastnost dovádí do extrému, což ale v případě hlavního hrdiny Rock´n´rollu, studenta a později chartisty Jana, plně vystihuje pravou podstatu jeho osobnosti. Jan je totiž sám o sobě extrém, zaslepený idealista, jehož největší životní láskou je rocková hudba. O desky má mnohem větší starost než o své přátele, nebuduje si vztahy, ale sbírku elpíček. I on se probudí ze svého snu, jak jinak než při sametové revoluci. Naopak Janův protějšek, cambridgeský profesor Max má s neochvějným Marxovým stoupencem jen pramálo společného. Alois Švehlík se očividně necítí příliš dobře, jeho monology jsou nepřesvědčivé, nebojuje za své názory s ohnivou vírou socialistického intelektuála. Exceluje však v satiricko-milostných scénách s Miluší Šplechtovou a Petrou Špalkovou (manželka Eleonor, milenka Lenka). „Třešinkou na dortu“ je pak Jan Hartl v roli Janova přítele Ferdinanda; toť Vaněk, jak ho známe z Havlových dramat.

Scénograf Jozef Miller pochopil atmosféru a prostředí skutečně do hloubky. Nevnucoval, nesnažil se velkolepostí scény vystihnout dvě rozdílná dějiště – Prahu a Cambridge. Vždyť pro dokreslení představy domu vysokoškolského profesora stačí obrovská knihovna, pro Janův byt železná postel a hromada desek.

Inscenace se dočkala negativních i pozitivních reakcí. Příliš melancholické, nepravdivé, či naopak brilantně zpracované. Sám Stoppard pěl jen samou chválu, nadšený především z herců. Za sebe však můžu říct, že kromě uměleckého zážitku jsem si z divadla odnášela i pocit snad trochu sarkastického dojetí – konečně jsme se dočkali. Plastici v Národním divadle, to nemůžeme jít špatnou cestou.