Najít hranici mezi exkluzivnější pornografií a originální výpovědí o roli muže a ženy v současném světě je v nejnovější próze Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj chvílemi obtížné. Přesto stojí za to se o to pokusit.

Není nic těžkého vzít do ruky knížku o 150 stránkách a přečíst ji za večer. Není snad ani nic příliš nemožného vzít si knihu lechtivých, no nebojme se říct erotických, nebo dokonce pornografických příběhu, které se dají koupit v každé trafice, a začíst se do neuvěřitelných a stále se opakujících vyfabulovaných příběhů pornoherců na jejích stránkách. U knihy, která se v anketě Lidových novin o knihu roku 2006 umístila na 5.-10. místě, je ale už třeba přeprogramovat čtení někam jinam a zkusit najít, čím se liší od těch výše zmíněných.

Vypravěčka v Umělohmotném třípokoji je profesionální prostitutka, která se ve svém bytě (umělohmotném třípokoji) setkává s různými druhy klientů majících rozličné choutky a přání. Jako správná profesionálka přistupuje ke své práci bez citů jako ke každodenní dřině a podobně vidí i své zákazníky – muže. Dennodenně se potkává s mnoha příběhy a scénami a z onoho nepřeberného množství inspirací chce nasbírat materiály k natočení televizního seriálu záhad – něčeho, co tu ještě nebylo.

Postavy jsou v Umělohmotném třípokoji degradovány na pouhé personifikace pohlavních orgánů a navíc si muži a ženy mění i pozice gramatického rodu (muž – rašple, žena-zandavák). Přichází i degradace role muže a ženy ve společnosti. Muž - rašple je nádobou sexuálního chtíče, vždy připraven využít ženu k jeho naplnění, chtíč sice ochabuje stárnutím, ale nemizí úplně, spíše se proměňuje a nabývá perverznějších rozměrů (strýčkopapínci toužící po mladých dívkách). Žena - zandavák je zase pouhým cílem mužových choutek a ač se o sebe stará, jak chce, dostihne ji vždy menopauza a kabelky plné silných parfému k zakrytí potového odéru a náhradních triček pro několikeré převlékání zpoceného oblečení.

Záporné a ironické chápání postav muže a ženy v Umělohmotném třípokoji jistě nenaplňuje dnešní požadavky ideálního obrazu obou pohlaví (muž-silák, žena-kráska). Je ale možná právě tím, co dělá z knihy něco víc, než pouhý pornografický text. Ironie je kniha plná

a to nejen v rovině postav, ale i na poli tematickém a jazykovém. Oproti svým předchozím románům sice autorka upustila od užívání obecné češtiny, ale expresivní vyjadřování si zachovala i zde a nijak neztratila ze svého umu práce s jazykem. Jazyk je totiž další věcí, která povyšuje „třípokoj“ do vyšších sfér, než je pouhá pornografická literatura. Hůlová ozvláštňuje jazyk novotvary i zvláštními a nečekanými tvary běžných slov a vytváří i zajímavé slovní symboly. Dalším plusem a krokem dál v autorčině vývoji je i sevřenost textu, který je ve své podstatě intimní zpovědí stárnoucí prostitutky.

Zůstává ale stále hlavně na čtenáři, zda se přenese přes na každé stránce se objevující sexuální scénky a přijme knihu hlavně jako ironický obraz dnešní znuděné a v mnoha ohledech degradované společnosti omezené jen na úzký okruh aspektů života.

Hůlová,Petra: Umělohmotný třípokoj. Praha. Torst 2006. 156 stran.