Ne že by český překlad neexistoval. Po francouzské verzi vydané roku 1984 v Paříži se v Torontu rukopisu ujali Josef Škvorecký a Zdena Salivarová ve svém exilovém nakladatelství Sixty Eight Publishers a roku 1985 ho přivedli na svět. Doslov k tomuto vydání napsal literární kritik Květoslav Chvatík, o jeho kvalitě svědčí fakt, že na základě Kunderova přání byl použit i pro právě vydanou verzi. Škvoreckých titul měl jediný zádrhel – na obálku knihy byl vybrán obraz Josefa Istlera a na část výtisků byl omylem vytištěn vzhůru nohama. Kundera se dle slov Zdeny Salivarové nejprve rozčilil, ale potom vzal celou událost s humorem – tvrdil, že jednou tahle obálka bude pro sběratele něco jako Modrý Mauritius.

Náklad několik tisíc výtisků byl tehdy okamžitě rozebrán, knihy se „rozutekly“ po celém světě. Dostaly se samozřejmě i do Československa a kromě toho kolovaly v těžko zjistitelném množství oxeroxovaných kopií, přesto získat některý exemplář i k pouhému zapůjčení bylo mnohem více výsadou než samozřejmostí, a to i v literárních kruzích. O knize se mluvilo, zhruba se vědělo, co se v ní odehrává, některé věty se staly téměř okřídlenými, ale skutečný obsah v celém znění znal málokdo.

Tatáž situace v podstatě panuje i nyní, kdy brněnské nakladatelství Atlantis – Kunderův výhradní český vydavatel – přichází s Nesnesitelnou lehkostí bytí poprvé na český trh. Po roce 1989 bylo možné knihu sehnat v jakémkoli německém či rakouském knihkupectví, byť pochopitelně v němčině, poměrně brzy se ostatně dostala i do cizojazyčných oddělení zdejších velkých knižních obchodů. Ale žádný masový zájem o její četbu se nekonal, ani jiné Kunderovy tituly, postupně vydávané Atlantisem, nevzbudily takový ohlas, jaký zažíváme v těchto dnech.

Nesnesitelná lehkost bytí je fenomén. Nakladatelství nezveřejnilo, v jak vysokém nákladu knihu vydalo, odborníci odhadují počet na zhruba deset tisíc výtisků, což se ukázalo jako naprosto nedostatečné množství. Román zmizel z prodejen během čtrnácti dnů, velká knihkupectví hlásila nulový stav ještě dříve. Co je na tom však nejzajímavější – má tento úspěch jen díky sobě samému, své pověsti. Nebyl předem propagován žádnými akcemi, reklamními kampaněmi či plakáty ve výlohách, jak je dnes obvyklé u všech předpokládaných bestsellerů. Zpráva o vydání se objevila v kulturních rubrikách všech typů médií, ale obchody s knihami mlčely. Majitel sítě Kanzelsberger Jan Kanzelsberger k tomu doslova řekl: „Věděli jsme, že poptávka převyšuje nabídku, a proto jsme na titul nijak dále nechtěli upozorňovat, vystavovat ho vpředu či vyvěšovat plakáty.“ (MF DNES, 9. 11. 2006)

Ještě víc potěšující je, že zájem o titul neprojevili jen lidé starší, ale i mladá generace (autorka článku se osobně dotazovala v knihkupectvích).

Je tedy logické se ptát: Jak je to možné? Na základě čeho ten nečekaný úspěch? Čím dvě desetiletí stará kniha oslovuje českou čtenářskou obec natolik, že se v popularitě vyrovná i Harrymu Potterovi či Šifře mistra Leonarda?

Především je asi třeba rozlišit mezi postojem běžného čtenáře a některých literárních kritiků k Milanu Kunderovi. Čtenáře tolik nezajímá, proč se autor nevrátil po listopadovém převratu do vlasti, proč odmítá jakoukoli žádost o rozhovor, proč je tolik opatrný při poskytování svých textů. Jako jeho obdivovatele ho to mrzí, ale je především vděčný za všechny dostupné knihy. Oproti tomu se nelze ubránit pocitu, že literární kritiku dnes – nejen ve vztahu ke Kunderovi, ale i mnohým dalším autorům – zajímají často více názory a chování spisovatelů než jejich dílo.

U Milana Kundery se však určitá nevraživost datuje již od osmdesátých let, kdy se do Československa dostala Škvoreckých vydání Nesnesitelné lehkosti, ale i dalších Kunderových knih. Slovy prozaika Jiřího Kratochvila se tehdy rozpoutala jakási „malá hysterie nepochopení“, z níž vychází i všechny další omyly let devadesátých. Česká literatura po srpnu 1968 totiž ve svém vývoji dosti stagnovala. Oficiální linii tvorby zastupovali autoři nevalných kvalit. Samizdatoví spisovatelé talent měli, ale nemohli si dovolit příliš „vyčnívat“, takže ani oni nebyli nějakému výraznému experimentování příliš nakloněni, a tak docházelo k postupnému úpadku ve všech tehdejších literárních proudech. V této atmosféře musely Kunderovy texty působit jako zjevení – svými tématy i způsobem jejich zpracování. Na rozdíl od zdejší tendence věrného realistického zobrazování skutečnosti neměly jeho romány jinou ambici než být „právě jen románem“.

A tak dřívější nepochopení díla se postupně prolnulo s nepochopením autora. Na tomto místě je jistě zajímavé zmínit slova Václava Havla z jeho knihy Prosím stručně, kde si stěžuje na špatně kladené otázky novinářů. Podle něj by si je dotazovaný měl formulovat sám, aby měl optimální možnost vyjádřit to, co chce říci, a ne se reportérem nechat tlačit do předem daných mantinelů. Exprezident k tomu dodává: „Milan Kundera už to pochopil, a proto s novináři nekomunikuje.“

Skutečné důvody spisovatelova mlčení dnes asi nezjistíme, ale jedno je jisté: Český čtenář si Kunderu oblíbil bez ohledu na jeho zdrženlivé chladné vystupování. Respektoval ho ještě dříve, než jej mohl skrze jeho dílo komplexně poznat. Možná i to autorovi vadí – onen status literární celebrity, ke které neznalci vzhlíží kvůli jménu, ne kvůli tvorbě. Ostatně číst Kunderu bylo mezi známými osobnostmi vždy „in“, herci a zpěváci se předháněli, kdo se v rozhovorech blýskne větší znalostí. Byla skutečně opravdová?

Není snadné odpovědět na otázku, zda jde Nesnesitelná lehkost bytí tak dobře na odbyt pro své vlastní kvality, pro nádech léta „zakázaného ovoce“ a kouzlo nepoznaného, či pro auru a věhlas svého tvůrce. První možnost se zdá nejpravděpodobnější – protože rozhodně neplatí, že by se jiné Kunderovy knihy prodávaly jen proto, že jsou od Kundery. A jak už bylo zmíněno dříve, titul je, ač s určitou jazykovou bariérou, dostupný již několik let. A tak je snadné a příjemné uvěřit tomu, že si čeští čtenáři chtějí tento jedinečný román vychutnat ve svém rodném jazyce, pečlivě a důkladně, s vědomím, že to bylo autorovo přání. Jak Kundera ve své poznámce na konci knihy píše, dal si na úpravě rukopisu velmi záležet, protože ví, že už se k němu nebude moci vrátit, že jde o vydání definitivní. Ale my čtenáři se k němu budeme vracet znovu a znovu.