Nejinak je tomu u „románu faktu“ o šestatřicátnících – skupině, o které se běžně ví jen to, že sdružovala mladé literáty kolem osobností Václava Havla v Praze a Jiřího Paukerta alias Jiřího Kuběny v Brně v polovině padesátých let. Téma je ovšem přitažlivé i z jiného důvodu než jen z možnosti doplnit si doposud neznámá fakta. Přitažlivý je i pohled, který Kosatík zvolil. Myšlenkové i citové dospívání mladých autorů, jimž bylo v době ustavení skupiny kolem sedmnácti let, sledujeme způsobem zřejmě nejintimnějším možným – pomocí dopisů, které si mezi sebou členové skupiny 36 vyměňovali. V čtivém textu, složeném z citátů korespondence, průvodního komentáře, dobových reálií a medailonků jednotlivých šestatřicátníků a jim spřízněných lidí, můžeme například nahlédnout do vzájemných vztahů mezi Radimem Kopeckým a Václavem Havlem, Václavem Havlem a Jiřím Paukertem či Jiřím Paukertem a Josefem Topolem. Pozoruhodné jsou taktéž sondy do neformálního uskupení kolem Jiřího Koláře či myšlenkového a duchovního otce šestatřicátníků, brněnského filozofa Josefa Šafaříka. A samozřejmě i všemožné peripetie ohledně velké snahy šestatřicátníků o zveřejnění vlastních literárních pokusů. Pikantnost na okraj: při jedné z těchto peripetií, při pokusu proniknout na stránky Května, konformního časopisu mladých literátů, je bývalý guru pražské bohemistiky a tehdejší redaktor Května, Miroslav Červenka, nemilosrdně smeten Havlovým soudem v jednom z dopisů Paukertovi: „Je to pitomý, že člověk se musí doprošovat milosti, aby jeho jméno se mohlo vyskytovat vedle jmen jako Červenka, Šotola a ostatní blbci, ale je to zatím nějak nutné – zmatek přechodného období.“

Samozřejmě, postavit knihu především na dopisech v sobě nese riziko nevyváženosti. Každý člověk o sobě v dopisech referuje jiným způsobem, s jinou mírou osobní upřímnosti. Někdy o obraze dotyčného rozhoduje i tak banální fakt, jestli psal druhým v dostatečném množství: kdo korespondoval málo, vypadne z kola podstatného dění ven, dozvídáme se pak spíš o střípcích osobních dějin než o ucelených životech. Takový osud v knize postihl například Violu Fischerovou, Věru Linhartovou, Jiřinu Schulzovou, Stanislava Macháčka, Petra Wurma nebo Pavla Švandu. Zato Václav Havel či Josef Topol, ale hlavně Jiří Paukert dostávají prostoru nebývale mnoho. Tato disproporce je však dostatečně vykoupena: hloubkou Kosatíkových vztahových i povahových postřehů, ale také dovedně poskládaným výběrem faktů, díky čemuž hlavní příběhy a postavy plasticky vystupují na pozadí neformálního a jednoznačně neohraničeného uskupení šestatřicátníků a na pozadí totalitní doby plné nesmyslných perzekucí a tvrdých společenských předsudků.

A vystupují také překvapivě. Osobnosti, které jsou v dnešním povědomí zafixované jako hotové, mající za sebou úctyhodné dílo, poznáváme jako nezralé a zrající a dělající nejrůznější osobní kotrmelce. Intenzivně to čtenář pocítí zvlášť na Paukertově vývoji. Citlivý až přecitlivělý mladík plný básnické invence, neustále někým okouzlený nebo do někoho zamilovaný a zjišťující přitom, že objekty jeho citových vášní nejsou ženy, ale muži. Mladík pociťující svou homosexualitu jako bolestné outsiderství ve společnosti, kde homosexuální styky jsou trestnou záležitostí a takřka všemi považovány za nemoc. Ale také mladík, u kterého se pocit vyděděnosti světem o to víc přebíjí snahou po naplnění partnerským vztahem, ať už za cenu závislosti, hysterických a trapných výstupů, nebo dokonce v případě vztahu s Josefem Topolem tajnůstkářského taktizování a převracení pravdy v lež. U Václava Havla, druhé z hlavních postav knihy, je rozdíl mezi jeho „tradičním“ obrazem a obrazem v knize ještě nečekanější. Člověk tvrdě osvědčující svou identitu, takřka neosobní ve své vytrvalé snaze zlepšit poměry ve společnosti, řekli bychom dnes. V knize se ovšem setkáváme s úplně jinou postavou: malý šestnáctiletý Vašek, ambiciozní na poli poezie, prožívající proto skoro jen výhradně svoje básnické snažení a pachtění, ale také toužící po skutečně blízkém přátelství. Byť i v těch „osobních“ šestnácti je už naznačeno cosi z „neosobních“ let pozdějších, jak to lze vidět například na úryvku z dopisu příteli Jiřímu Paukertovi jako odpověď na jeho citové výlevy: „Můj názor je, že přátelství, skutečně veliké a největší, se vyznačuje právě svou civilností, svou mužností, svou i zdánlivou chladností, totiž chladností své skořápky. Nejvíc mě dojme například v umění takové přátelství, jehož velikost se projeví, až jde-li skutečně do tuhého, v okamžicích zvláštního osvícení, nikoliv při každém potkání na ulici.“ A Kosatík doplňuje: „Havel naznačoval: mluvím o tom sice mnohem méně, ale ve skutečnosti tě nemám méně rád; myslím si jenom, že pevnější jsou vztahy zachovávající určitý formální odstup; rozhodně vydrží déle než vztahy podobající se hořícímu plameni.“

Kniha ovšem poskytuje podstatný materiál k přemýšlení nad celou šestatřicátnickou generací. Nad tím, jaké všechny příčiny způsobily, že poměrně dost mladých nadaných lidí pocítilo najednou spontánně touhu se setkávat, diskutovat spolu – sice naivně, ale se zápalem – o různých společenských, náboženských a filozofických problémech a hledat mezi sebou hlubší podobu vztahů, než bylo a je běžné. Kde jsou zdroje jejich výrazného a nevětšinového chování a myšlení. Ale také čím to, že šestatřicátníci jsou v Čechách zatím poslední významnější kulturní generací. Dalo by se jistě mluvit o anomálním jevu tuhých padesátých let. „Na vině“ byla nicméně mnohem spíše přetrvávající tradice prvorepublikového sdružování a střetávání, potřeby vést otevřené a vyhraněné „mezioborové“ diskuse, ale hlavně nenarušené vědomí, že inteligence má nést společenskou odpovědnost. Tradice, která v šestatřicátnících došla svého završení a nenašla zatím své důstojné pokračovatele. Ať už je to proto, že čtyřicet let totality prvorepublikové pojetí elit takřka zničilo, nebo proto, že si šestatřicátníci své pokračovatele jaksi zapomněli vychovat, výzva po zaplnění prázdného prostoru zatím trvá. A i kvůli této výzvě stojí kniha za přečtení.

Kosatík, Pavel: "Ústně více" - Šestatřicátnici. Brno, Host 2006. 320 s.