Cesta Buku začala šestnácti pohlednicemi z Jizerských hor a Krkonoš. Měly velký úspěch a začínající nakladatel se rozhodl jít dál a vydal první kalendář. Ke spolupráci přizval vynikajícího fotografa Jiřího Havla a výsledek stál za to. Nesl název Krkonošské bystřiny. Na trhu chyběly fotografie čisté přírody a kalendář byl za krátko rozebrán. Přinesl nejen finance pro další rok, ale i cenné kontakty, kterých bylo při samodistribuci opravdu třeba.

Díky kalendářům si o tři roky později mohl Buk dovolit vydat svou první knihu. Byla jí obrazová publikace věnovaná Jizerským horám, Moje Jizerky (autorem byl tentokrát Siegfried Weiss). Byla jakousi reakcí na obnovu našich hor, která po roce 1989 pomohla vrátit Jizerkám původní tvář. Navíc se kniha s touto tematikou neobjevila na pultech knihkupectvích plných dvacet let. A tradice obrazových místopisných publikací se ujala stejně jako kalendáře. V následujících letech pak vznikly Lužické hory, Krkonoše, Kouzelný český ráj a druhé vydání knihy Moje Jizerky, obohacené o sto nových fotografií.

Jan Balda se rozhodl pro nový, ještě odvážnější krok a vydal cestopis S kamerou kolem světa za 59 let (1994). Jeho autorem byl opět Jiří Havel. O rok později si Buk zvolili pro vydání své knihy Lubomír Vejražka a Jiří Hladík a vznikl Huascarán, Cesta končí, cesta začíná a roku 1997 vyšlo Setkání s Čínou (Milena Blažková, Josef Ptáček). Setkání nebylo tak úspěšné jako jeho předchůdci, protože ve chvíli jeho vydání se u knihkupců objevily ještě další dva podobné svazky věnované Číně. Navíc cestopis tak trochu odporoval „filozofii“ Buku.

Pozice nakladatelství byla poměrně stabilní a nakladatel se rozhodl jít dál a roku 1995 vydal svou první nemístopisnou prózu, Krakonošoviny (Klára Hoffmanová). Velmi dobře se prodávaly a Buk zariskoval ještě víc. V roce 1997 vyšla sbírka mužské poezie Něco (Pavel Štróbl). Sázka bohužel nevyšla. Tento neúspěch otevřel Janu Baldovi oči a v dalších letech už vyšly jen dvě prózy, Vrdlouhání (1997, druhé vydání 2005) a Kozí doktorka (2003) Kláry Hoffmanové.

Dění v nakladatelství se v současné době točí opět kolem kalendářů a pohlednic, ale je z nich znát, jak dalekou cestu musel Buk urazit. Každý rok hledá novou cestu mezi komerčností a výtvarností. Zatím úspěšně. Kalendáře jsou stále hlavním zdrojem příjmů. Jiřího Havla nahradil po třinácti letech spolupráce nový autor, Miloslav Kalík.

Být malým nakladatelem má své výhody i nevýhody. Výhodou je větší svoboda tvorby a možnost dovést knihu k dokonalosti nejrůznějšími detaily. „Máme k lidem blíž, známe své čtenáře,“ říká Jan Balda. Pokud se ale dílo stejně nepodaří, není to tragédie. Náklad, ve kterém Buk vydává, není tak velký a vše je pojištěno ziskem z kalendářů. Knihy jsou vlastně takovým bonbonkem navrch.

Nevýhodou je omezený trh, který se malým nakladatelům otvírá. Nemohou si dovolit spolupráci s velkými knihkupci, kteří faktury za kalendáře nebo knihy proplácejí se značným zpožděním.

Sám Jan balda komentuje svou cestu životem pouhým „Já měl štěstí. Fakt štěstí.“ Jediné, co by si snad ještě přál jsou „knižní čtvrtky“, dny, ve kterých se v knihkupectvích objevovaly nové knihy a lidé stáli dlouhé fronty a celý náklad zmizel během jediného dne. Co se týče knižních snů, netouží po trháku typu Harryho Pottera, i když uznává, že finanční nezávislost z takové knihy plynoucí by pomohla na svět mnoha dílům, která si teď nemůže dovolit riskovat. Jednorožcem Buku se tedy nestal žádný kouzelnický trhák, ale kniha věnovaná Hance Šebkové, nakladatelově dávné přítelkyni s "neuvěřitelně laskavým pohledem na svět", a jejím zápiskům z cest, z cest do dálek i jiných kultur. Bohužel tento sen je opravdu nesplnitelný, protože Hanka Šebková v loňském roce zemřela.

Ačkoliv kdysi viděl zakladatel Buk, jehož sláva hvězd se dotýká, nelituje svých kroků. Na své cestě potkal mnoho zajímavých lidí a od nich se postupem let naučil brát svou práci jako službu. A to je to hlavní. „Za pár let si nebudu pamatovat, jestli jsem na té knížce vydělal stovku nebo sto tisíc, ale až do smrti si budu pamatovat, jaká byla práce na ní. A to je víc.“

Štěstí a vítr jedno jsou

Bacht the balvaj pheňa hin - Štěstí a vítr jedno jsou

V roce 2003 vyšla v edici Buk tři díla, která narozdíl od ostatní produkce můžeme najít v knihkupectvích po celé republice. Mezi ně patří i Bacht the balvaj pheňa hin - Štěstí a vítr jedno jsou (Hana Šebková). Cyklus fotografií věnovaných Romům ze Spiše je neobvyklým svědectvím z prostředí, kde mnozí vidí jen úpadek a beznaděj. Autorka zde nachází obyčejné lidské štěstí, které vychází ze samotného bytí, a vidí i ve smutných příbězích alespoň malý záblesk naděje... Tak vznikla knížka fotografií doprovázených romskými příslovími, poezií a výroky jejích romských přátel.

ilustrace: dominika.pospisilova