I vám položím obligátní otázku: Co vás přimělo ke studiu bohemistiky?

Když jsem v roce 1989 přišla na univerzitu, musela jsem si zvolit ke studiu dva slovanské jazyky. Nejdříve jsem si vybrala ruštinu. Pak jsem se spřátelila s jednou studentkou češtiny a společně jsme se vydaly do Prahy. Nadchla mě a asi tehdy jsem se začala zajímat o českou kulturu. O rok později jsem začala studovat češtinu na fakultě, ale dlouho jsme neměli profesora, byla tu jen lektorka, a tak jsem v roce 1992 přijala pozvání, abych jela učit italštinu do Olomouce a na oplátku se tam učila česky. Strávila jsem v Olomouci tři měsíce a tehdy jsem se zamilovala do české atmosféry.

Jak vypadá taková česká atmosféra?

Je to takové lidské, útulné prostředí, kde se cítíš dobře. To je něco úplně jiného než v severní Itálii, proto to pro mě byl takový zážitek. Nebo třeba uvolněné prostředí české hospody, to Italové vůbec neznají. Ze všeho nejvíce se mi ale líbí všudypřítomná kultura, kterou žijete, která je doslova cítit ve vzduchu a která rozhodně není snobskou záležitostí jako mnohdy tady.

Jaká je podle vás představa Italů o České republice?

Nemají mnoho informací. Velkou atrakcí je pro ně Praha. Oblíbení jsou vaši sportovci, hlavně Nedvěd - toho, jak se říká, milují ženy i muži. Známý je i Havel. Ze spisovatelů pak Hrabal (zvláště díky prof. Cosentino) a Kundera (i když to je pro ně spíš Francouz). Ale jak říkám, o vaší historii nebo kultuře toho moc nevědí.

Zmínila jste spisovatele. Jaký je váš nejoblíbenější?

Z básníků mám ráda Wernische, Skácela a staršího Nezvala, z prozaiků pak Kratochvíla, Škvoreckého a Hodrovou.

Jinak ale vím, že jste zaměřená spíše na ligvistiku. Kdo vás nejvíce ovlivnil?

Nejdříve to byl francouzský bohemista Francois Esvan, který tři roky vyučoval v Udine (dnes je v Neapoli), to on mě přivedl k lingvistice. Psala jsem u něj diplomovou práci na téma Neurčitá zájmena v češtině. Je to člověk, kterého si opravdu vážím, nadchl mě svou čestností (jak lidskou, tak i profesionální), úctou k jazyku, pozorností k detailům a schopností se propracovat k odpovědi dosud nevyšlapanými stezkami. Pak jsem odjela do Brna, kde jsem poznala Dušana Šlosara, na jehož zajímavé semináře o staré češtině ráda vzpomínám. Dělala jsem tam doktorát u profesora Petra Karlíka. Vzpomínám, jak mě přivítal doslova s otevřenou náručí a zvoláním: »Itália!«. Dá se říct, že Karlík se pro mě stal vzorem učitele, přístupného a lidsky štědrého. S ním jsem také poprvé zažila seminář, to v Itálii vůbec nemáme, vždy nastolil otázku a donutil studenty, aby se propracovali k odpovědi. Myslím, že to je mnohem efektivnější způsob než přednáška, kde by to všechno sám vysvětlil. Legrační bylo, že často citoval Cimrmana, a protože jsem ho neznala, myslela jsem si nejdřív, že je to nějaký lingvista, až pak mi to ostatní se smíchem vysvětlili.

Líbí se vám Jára Cimrman?

Moc. Opravdu. Je to úplně jiný druh humoru.

Jak vypadá italský humor?

Typická je postavička účetního Fantozziho z 80. let, která ukazuje chudáky zaměstnance. Italský humor není moc intelektuální.

Vraťme se ale k vám. Pracovala jste nějakou dobu jako lektorka italštiny. Jaká to byla zkušenost?

Můj asi nejlepší učitelský zážitek byl ze Zlína, ze soukromé školy, kde se zkoušela sugestopedická metoda výuky pomocí hudby.

Jak to vypadalo?

Je to již známá metoda, abych to krátce a laicky vysvětlila: vyučovali jsme osm hodin denně po jedenáct dní. Studenti leželi nebo seděli na lehátkách, na stěnách visely tabulky s gramatikou. Pouštěla se klasická hudba, třeba Vivaldi, a přitom se vždy četl text týkající se nějakého tématu (rodina, škola apod.), pak se s ním během dne dál pracovalo, rozebíral se.

To mi trochu připomíná Slunce, seno a tzv. Pláničkovu metodu. Fungovalo to?

Ano, některé výsledky byly pozoruhodné. Je však známo, že klasická hudba, zvláště barokní, opravdu pomáhá při učení, vliv má i relaxace.

Když už jsme u toho učení... Jak vypadá bohemistika v Itálii? Kde se učí?

Kromě Udine je bohemistika hlavně v Benátkách, Římě a Neapoli, pak se učí i v Padově, Florencii, Pise a ve Viterbo. Ale ta naše je největší co do počtu vyučujících i studentů, protože není v rámci slavistiky jako jinde, ale díky prof. Cosentino zvlášť jako tzv. Mediazione culturale.

A jací jsou studenti? Co je vůbec přivádí ke studiu tak těžkého jazyka, kterým se navíc nikde jinde než v ČR nedomluví?

Celkem je tu ve všech ročnících asi 50 studentů. A jejich důvody jsou různé. Někteří mají české předky, jiné nadchla Praha a česká kultura, když tam byli na dovolené, a jiní chtějí vidět pohled na evropskou kulturu z hlediska malého národa s dlouhou kulturní tradicí a s pozicí v samém srdci Evropy, jak se říká. Také tu studuje dost Slováků. Většina z nich nemá téměř žádné vstupní znalosti a všichni začínají od nuly. Běžně se studuje tři roky a pak následují dva roky specializace.

Jaké pak mohou najít uplatnění?

Můžou pracovat jako tlumočníci nebo překladatelé pro nejrůznější poradenské firmy nebo pro podniky, které působí v Čechách, teď se objevila i řada evropských projektů...

Vy jste také pracovala jako tlumočnice, že?

Ano, rok jsem studovala tlumočení v Terstu (byl to kurz financovaný Evropskou unií) a pak jsem byla na stáži v Evropském parlamentu v Bruselu, tam jsem ale zjistila, že to není práce pro mě.

Proč ne?

Nelíbil se mi všechen ten stres a také to, že tlumočník nesmí být tvůrčí, že je pouhý nástroj.

To chápu. Teď tedy vyučujete český jazyk na Univerzitě v Udine a také píšete nový italsko-český slovník. Jak bude vypadat?

Spolupracuje na něm také kolega Andrea Trovesi z Univerzity v Bergamo, Pavel Štichauer z Karlovy Univerzity a profesorka Jitka Křesalková z Univerzity v Miláně. Má mít 30 tisíc slov a informace o gramatice (rody, vazby sloves, vidy). Určen je hlavně cizincům a studentům.

Kdy se na něj můžeme těšit?

Doufejme, že vyjde do konce roku.

A ještě otázka na závěr. Co děláte ve volném čase?

Miluju koně.