Loni jste byla nominována na Magnesii Literu za svou sbírku Nyní. Sbírka vyšla až letos – s pohádkovou knihou Co vyprávěla dlouhá chvíle. Co pro vás ocenění Magnesia Litera znamená?

František Halas říkal, že i básník chce být občas pochválen. V tomto smyslu je tedy Magnesia Litera jakousi pochvalou jak pro básníka, tak pro nakladatele. Na druhé straně ale není třeba literární ceny přeceňovat. Ono je to relativní. Jednou se mohou vedle sebe octnout tři velice dobré sbírky, mezi nimiž je těžké volit. Další rok naopak se – při dnešní praxi – může stát králem i ten jednooký. Nebo ještě jinak: Za sbírku Nyní jsem Magnesii Literu za poezii nedostala, ale básně z této sbírky vyhrály Drážďanskou cenu lyriky, což je velice prestižní soutěž mezi básníky, které se zúčastňují Rakušané, Němci, Švýcaři a Češi. O cenu 5000 Eur jsem se dělila s německou básnířkou Uljanou Wolfovou.

Co vás inspirovalo k sepsání pohádkové knížky?

Řečeno třemi slovy: dlouhá chvíle, vedro a jedna vzpomínka. To bylo u moře, seděla jsem na terásce, všichni se koupali, jen já ne, protože jsem měla hnisavou angínu. Najednou jsem si uvědomila, že je to stejné, jako když jsem byla malá, ležela v postýlce s horečkou a měla jediné přání: jít do koupelny, napustit si vanu plnou studené vody a vlézt do ní. A právě to je ta situace, kdy se malému Jakubovi objeví v postýlce jeho Dlouhá chvíle. Napsala jsem tehdy dost podrobnou skicu první pohádky O lvu Eduardovi. Rukopis ležel víc než třicet let mezi papíry ve skříni až mě při jednom čtení ve Švandově divadle začala lámat Ivana Pecháčková z nakladatelství Meander, abych jí napsala dětskou knížku. Zprvu jsem odmítala, ale potom mi to nedalo, zahrabala jsem ve svých papírech a skicu našla. Začala jsem číst, a když jsem se nad tou pohádkou nejen bavila, ale i smála, tak to už jsem byla do své Dlouhé chvíle zamilovaná a začala jsem psát dál.

Jak jste si vy jako dítě krátila dlouhou chvíli?

Když jsem nemohla za děckama na ulici, tak jsem si buď četla, nebo vymýšlela hru, kterou budeme hrát s Hanulkou, mojí největší dětskou kamarádkou. Maminka se mě jednou ptala, čemu se vždycky tak strašně smějeme, když jsme spolu. To bylo právě to, že s Hanulkou se daly hrát vůbec nejlepší hry.

Ilustrace knihy Co vyprávěla dlouhá chvíle jsou provedeny náročnou a méně častou technikou, tzv. mezzotintou. Proč právě takto?

Původně jsem měla o Dlouhé chvíli, která je vlastně srandistka, trochu jinou představu. Jedno oko krátké, druhé dlouhé a ještě se měly během vyprávění otáčet. Jan Hísek začal původně s barevnými ilustracemi, ale to se mu potom nějak nelíbilo a zvolil tuhle náročnou techniku. Myslím, že jeho ilustrace dodávají knížce zvláštní snový charakter.

V závěru knihy Co vyprávěla Dlouhá chvíle se zmiňujete o Františkovi Halasovi. Poznala jste ho osobně? Jaký byl?

V poznámce na konci knihy píšu o tom, co jsem se dozvěděla z korespondence mezi mým tatínkem a Františkem Halasem. Jak pro mě hledali jméno. Měla to být kytka. Jiřina jim připadala příliš pohřební, růže moc banální a nakonec, protože se tehdy s velikým úspěchem hrála v Národním divadle Princezna Pampeliška, tak Halas přišel naprosto vážně s návrhem, že bych se mohla jmenovat Pampeliška. Pampeliška Fischerová. To bych tedy Halase musela vlastnoručně vyhrabat z hrobu [se smíchem]. Naštěstí je potom napadla Viola, což je fialka, a Halas to odčinil, když po mém narození napsal do památníku, který mi vedli moji rodiče toto věnování:

Což psáno bez interpunkce má možný dvojí, ne-li trojí výklad.

Živého jsem ho viděla pouze jednou, když mi bylo asi dvanáct. Byl u nás na návštěvě. O čem spolu mluvili v pracovně s tátou, to nevím, u toho jsem nebyla. Zato mámě jsem udělala scénu, jak může nabídnout tak chudácké chlebíčky básníku Halasovi.

V čem je básnická sbírka jiná než pohádková knížka? Kterou z nich je složitější napsat?

Ten rozdíl je dost podstatný. Když píši poezii, tak si nemohu vymýšlet. To mám pocit, jako by ten text už byl někde napsaný a já ho musela jen zachytit. Kdežto u pohádek, tam svoje hrdiny posílám do světa já sama – přesněji ta malá holka, kterou jsem byla. Třeba pohádka O panence Serafínce s brýlovýma nohama – ta je o starých věcech, které zůstaly po babičce, a které chce zlý domovník jako krámy k ničemu vyhodit do kontejneru. A přitom každá z nich může být ještě i něčím docela jiným, jak se ukáže při jejich dobrodružném útěku do zahrady k Dorotce, kde všechny věci mohou být tím, čím chtějí.

I za touhle pohádkou je vzpomínka z dětství. Tehdy šlo o moji dětskou postýlku, kterou jsem odmítala opustit, protože by musela jít na půdu. Vzdala jsem se jí, až když ji dostal malý Jirka z naší ulice. A nejen to. V kuriózních dobrodružstvích pana Kraka jsem si vyřídila účty s jednou paní učitelkou z obecné školy, která taky věděla všechno nejlíp, a přitom byla jen tupá a bezcitná.

Rozdíl mezi poezií a pohádkami je ještě v jednom. Poezie je pro mne především obranou proti něčemu, co mě tísní nebo i zraňuje. Pohádky si vypravuji, abych se bavila. Takže když se mě na jednom čtení v Brně ptali, jestli píšu vždycky jen tak smutné verše, mohla jsem se obhájit tím, že kromě toho jsem napsala knížku pro děti a to že je místy fakt sranda.

Váš otec byl filozof, matka učitelka. Určitě jste tedy měla ke knihám vždy blízko. Povolání básnířky se téměř nabízí…

Po této první básni jsem začala psát verše. Jenomže jsem to měla za jakousi podezřelou činnost, za něco skoro neřestného, s čím je lepší se nechlubit. A jednou, když táta přišel ke mně do podkroví a já jsem zrovna psala, tak jsem sešit s básničkami v panice vyhodila z okna. Ale protože táta byl moudrý a na nic se neptal, tak jsem se zastyděla a sešit jsem mu přinesla. Tak jsem se dověděla, že píši poezii (a vůbec ne špatnou), a jaksi jsem pochopila, že není za co se stydět.

Do vašeho dětství vstoupila válka (otec dokonce musel emigrovat). Jak to ovlivnilo vaši tvorbu?

se oběsit.

Jak moc vycházíte při psaní poezie z pocitů?

Každá báseň vychází z určitého pocitu. Ten ji ale jenom otevírá. Pak už do ní vstupují i jiné souvislosti – někdy takové, o kterých jsem na počátku neměla ani tušení.

Jste autorkou sedmi básnických knih, překládáte (mj. M. Białoszewskieho, St. I. Witkiewicze, E. Canettiho, H. M. Enzensbergera, Fr. Kafku). Proč právě Kafka?

Kafku jsem začala překládat, když jsem dostala nabídku. Přijala jsem ji ráda, protože Dopisy Felicii jsou úžasná knížka v tom smyslu, že obsahují velikou spoustu klíčů k Franzi Kafkovi i k jeho dílu.

Taky mě vždycky fascinovala zvláštní hudebnost Kafkových vět. A toto převést do češtiny, to byla pro mě jakási výzva a překládala jsem to velice ráda.

Hodláte si někdy vyzkoušet i prózu – třeba povídky?

Mám jednu povídku, o které si myslím, že je to možná nejlepší text, jaký jsem kdy napsala. Jmenuje se Cesta středního hříchu. Tím pocitem byl strach a úzkost mladého býčka, kterého vedli na jatka, kam jsem chodila kupovat maso pro svého psa. Jak se ohlížel po zeleni podél cesty. A jak se bránil jen tolik, kolik musel…

Přišla jsem domů a z pocitu té úzkosti a hrůzy jsem začala psát povídku, protože do básně se to nevešlo. Ta povídka byla ale o něčem jiném. Vlastně o mé první náboženské herezi. Nebyla jsem pokřtěná, protože táta si myslel, že si to můj bratr a já máme posléze zvolit sami. Já jsem ale chodila do náboženství od první třídy s naprostým nadšením. Tím spíš, že nás učil mladý kaplan Nosek, který byl neobyčejně laskavý a hodný, a já jsem ho milovala.

Až jednou ve třetí třídě řekl páter Nosek něco, co mě zcela vyvedlo z míry. Asi v tom smyslu, že jen člověk má duši, kterou mu vdechl Bůh, a že ta duše, bude-li o to usilovat, se vrátí k němu do ráje. To mě zarazilo, a tak jsem se zeptala, jestli zvířata nemají duši, když žijou. Toho mladého kněze bohužel nenapadl sv. František, a tak mi jen odpověděl, že ne, že nejsou žádné důkazy o tom, že by zvířata měla duši. Tak jsem vstala a řekla jsem – pamatuji si na to docela přesně: „Chcete tím velebný pane říct, že do nebe nepřijdou ani ti koníčci, co celý den jenom dřou a nemůžou se ani proběhnout na louce, když ve městě žádná není? Ani všechna ta zvířátka, co je lidi utiskujou?“ Odpověděl mi, že ne. Tak jsem si sedla, nechala jsem si to projít hlavou a pak jsem se zvedla. „Velebný pane, tak do nebe, kam nepřijdou zvířátka, tam taky nechci. “ A odešla jsem ze třídy. Tak se stalo, že jsem se nechala pokřtít až v sedmapadesáti letech.

Ta povídka, kdyby si ji náhodou chtěl někdo přečíst, vyšla v Proglasu a v povídkové knize nakladatelství Listen, nazvané Možná, že mi porozumíš. Získala cenu nakladatelství.

Vystřídala jste několik povolání (učitelka, redaktorka, podomní prodavačka). Na které z nich vzpomínáte nejradši? A které je Vám nejmilejší?

Když jsem se po smrti svého může přestěhovala do Mnichova a začala psát pro Svobodnou Evropu, byla to pro mne nesmírná úleva. Tam jsem věděla přesně, co říkám a že si za tím mohu stát. A ještě jsem mohla nasírat bolševika. Takže každopádně rádio.

Na čem právě pracujete (co plánujete do budoucna)?

V létě jsem dokončila dvě sbírky, Písečné dítě a Předkonec, které vyjdou v nakladatelství Fra, a rozepsala jsem další, Domek na vinici, v které se na počátku vracím k Zádušním básním za Pavla Buksu. Tedy ke své první sbírce – po třiceti letech.

Kromě toho mě kousla další dětská knížka, o mém prvním psu Ukšukovi. Je to knížka o komunikaci mezi dítětem a psem, neboť, jak říká Tara, černá psice s bílou hlavou a Ukšukova matka, která umí mluvit: „Má-li být pes k dítěti, jak se žádá, musí být – jak se nežádá – i dítě k psovi, to dá rozum. Jinak to nemůže fungovat.“ Vracím si tím Ukšuka, svou velkou lásku.

*******

Viola Fischerová dosud vydala tyto knihy: Zádušní básně za Pavla Buksu (1993), Babí hodina (1995, cena Českého lit. fondu), Jak pápěří (1995), Odrostlá blízkost (1996), Divoká dráha domovů (1998), Matečná samota (2002, nominace na státní cenu a na Magnesii Literu), Nyní (2004, nominace na Magnesii Literu, Drážďanská cena lyriky 2006), a knihu pohádek Co vyprávěla dlouhá chvíle (2006, Magnesia Litera).

LitENky č. 1/21, roč. 2006/2007