Tyto světy se různily: každá podskupina fotografií byla odlišná formálními znaky — formátem, technikou (klasické fotografie, stereoskopické, i počítačem přenesené fotografie na rozměrné textilní závěsy) i rozmístěním v prostoru. Naopak pojítkem byla osobnost Kataríny Bričové jako ústřední motiv viděný v časové posloupnosti. Jednotlivé série se samozřejmě mírně různily, např. striktně sebereflexivní autoportréty z období dospívání ležely vedle fotografií z prázdného bytu, který zdědila autorka po svých prarodičích . Autoportréty z nemocnice musely už být — pro slabší povahy jako jsem já — s nadsázkou řečeno drastické. Tato fotografická koláž, kterou tvořilo několik desítek fotek běžného „dovolenkového“ rozměru byla uspořádána do celku, v němž se opakovaly jednotlivé fotografie a tvořily barevně uspořádanou masu obrazů nemocničního prostředí, autorčina tvář a tělo v nich bylo uvězněno na lůžku mezi propletenci hadiček a jiných zařízení.

Vzhledem k žánru je jasné, že fotografie Kataríny Bričové jsou zvláštní z hlediska komunikace mezi autorem a divákem; autorka sama je primárně původcem/odesilatelem i příjemcem/recipientem svých děl (recipientem, protože je na nich ona sama, nepředkládá širší témata, které by byla pro autora a diváka společné); při výstavě odhaluje vývoj vlastní osobnosti a nechává třetí osobu nahlédnout do svého soukromí. Autorka předkládá divákovi uzavřený mikrokosmos, do nějž se nemůže divák žádným způsobem etablovat. Z toho pramení zvláštní kouzlo výstavy.

Autorka má nesporné schopnosti dobře své dílo uspořádat a prezentovat. Přestože výstava Kataríny Bričové představuje „pouze“ její autoportréty, neměl jsem pocit, že vypovídá o jakémsi sebestředném světě vlastního „já“; asi to může být proto, že autorka představuje sebe samu bez patosu, v každodenních situacích, náladách. Autorka sama ze sebe učinila předmět estetické recepce, aby ze vzdálenosti, která ji dělila od spouště fotoaparátu zaznamenala svůj život a převedla ho do tvůrčího aktu, který jí samotné umožnil vymezit určitá období vlastního života. Právě odstup a technický prostředník jsou faktorem, kterým se autoportrét fotografický liší od autobiografického díla literárního nebo malířského. Profesionální fotograf jistě dokáže výsledný obraz ovlivnit uspořádáním kompozice, prácí se světlem a dalšími technikami, přesto ale ve fotografii zůstává jakýsi prvek pravdivosti.

Pohled na fotografie, které jakoby mluvily samy k sobě, nás nutí přemýšlet o uzavřenosti okolo nás — zda sami nežijeme v izolaci své skutečnosti a zda se naše osobní historie neskládá pouze z momentek, na kterých je několik hluchoněmých postav. Tím jsem nechtěl naznačit, že by byl takový život Kataríny Bričové, o tom nic nevím, ale i kdyby takový byl, pak by mu tato výstava, vtiskovala zcela jinou podobu — už jen otevření se publiku by byl akt porušení bezvýchodného kruhu mezi Katarínou Bričovou fotografkou — modelem — estetickým objektem — divákem. (Přičemž myslím, že všechny tyto role zastupovala K. Bričová sama.)