Pro zasazení díla do určitého kontextu je vhodné uvést několik poznámek o jeho autorovi a rovněž o nejednoduché cestě Lásky ke knižnímu vydání.

Rudolf Sloboda (1938-1995) patří mezi nepřehlédnutelné osobnosti slovenského literárního života minulého století. Od šedesátých psal především prózu (překládala se i do češtiny - např. jeho debut Narcis /1968/ či román Rozum /1982/), později se kromě literatury - kam při jeho širokém záběru patří jak povídky a romány, tak i básně, eseje a tvorba pro děti - věnoval i divadelním hrám a filmovým scénářům.

Rukopis, původně pojmenovaný Pamäti, napsal Rudolf Sloboda už na začátku 70. let, avšak vydavatelství ho tehdy z cenzurních důvodů nepřijalo. Po 30 let byl tak „ztracen“ v opatrování Slobodovy polské přítelkyně Evy Márii Hunca, které autor text daroval a díky níž mohl autobiograficky laděný román vyjít roku 2002 na Slovensku a letos i u nás v překladu J. A. Pitínského. Zamýšlený titul Pamäti použil Sloboda pro jiné své pozdější dílo, proto se po objevení rukopisu editoři rozhodli uvést román pod poetickým názvem Láska.

Samotný text sugeruje svou formou (nedatované zápisy různé délky a ještě různějšího obsahu) autobiogaficky laděný deník. Pisatel (muž po třicítce) nám v něm otevírá svůj „svět“, poskládaný z nejrůznějších příhod, myšlenek, pocitů, názorů, meditací. Popisuje své denní zážitky, vypráví o rodičích, ženě, dceři, svém zdravotním stavu, přátelích, vztazích, době, lidech, se kterými se potkává... Dalo by se pokračovat nekonečným výčtem dalších skutečností, které se v zápisech míhají se zdánlivou nahodilostí a tu a tam se prolínají se záznamy snů, citáty, básněmi nebo přepisy otcových pamětí. Ale nejde v žádném případě o nějaký mlžný opar, kde by se v obrysech mísila skutečnost s minulostí nebo snovými exkurzemi. Slobodovo psaní je velmi zřetelné, konkrétní, je to okázale otevřená zpověď člověka, kterému i ta nejbanálnější věc stojí za zamyšlení, který se nebojí pojmenovat své strachy a nectnosti, pro kterého je život láskou i utrpením zároveň.

Co se týká osobní sféry, vypravěč (i jmenovitě se ztotožňující s autorem) se svěřuje se svou nechutí "sekat dobrotu" jako správný manžel a přizpůsobit se společenským (i dobovým) pravidlům. Těžce nese svůj osud spisovatele na volné noze, kdy je finančně závislý na milodarech ženy nebo jejích rodičů. Jak se vyznává, při životě a zdravém rozumu ho drží jedině silná vazba k malé dceři. Situaci řeší častými útěky do rodné Nové Vsi nedaleko Bratislavy, kde žijí jeho rozvedení rodiče. Ale i přes veškerou vztahovou hořkost, kompenzovanou - často až sobeckou a krutou - ironizací až sarkasmem, se veškeré dění točí kolem rodiny a nejbližších přátel. Podrobně se rozepisuje o historii své rodné vsi, vypráví osud každé chalupy i každého jejího obyvatele. Velmi působivá je kapitola o cestě do lesa pro dřevo: „Jako jsem vždycky přirovnával gymnastiku ke křížovkám (obojí je suché, abstraktní cvičení, které svědčí o zvrácenosti lidstva), tak přirovnávám chůzi po horách ke čtení nejkrásnějších básní a kácení stromu, a to i tehdy, jde-li o krádež, ke spojení kněze s Božím tělem." Podstatnou část zápisů tvoří i silně vyhraněné názory na emigraci, náboženství, literaturu, filozofii, vztahy... Mezi řádky je cítit neutuchající lidská vůle dobrat se alespoň někde nějakého řešení a zároveň vědomí jeho nemožnosti.

Slobodovy věty provokují, vynucující si reakce, může se stát, že vás vtáhnou do sebe a v zápětí vyplivnou na úplně jiném místě – zmatené, ale o něco bohatší. Stejně jako v hlavě přeskakují nesourodé myšlenky, i Slobodův vypravěč se v zápisech asociativně přesouvá z jedné úvahy na druhou a čtenáře ani na okamžik nešetří: „Ráno mám v hlavě prázdno. Připojuji se k životu kolem. Všechno je jednoduché. Dívám se z okna, a když snídám, hemží se mně v hlavě příjemné fráze a ustálená slovní spojení.“ Dá vám na chvíli se pobavit trefnou ironií a vzápětí trnete ze syrovosti a marnosti bytí, jež na vás dýchne s další větou.

Nejde o příběh, který má svůj začátek, někam se vyvíjí a na konci přijde řešení. Začátek ani konec tu nejsou vůbec podstatné a katarze je v Lásce vlastně všudypřítomná.

Asi od poloviny knihy jsem Lásku četla s vědomím, že mám v ruce text, jenž není určen k jednomu přečtení, že pokud chci alespoň trochu rozhrnout ono množství překrývajících se, nekonečných trsů inspirujících a vyzývajících myšlenek, musím se k němu vrátit. A pravděpodobně ne jednou.

Jako poznámku na okraj nelze v českém kontextu nezmínit Ludvíka Vaculíka, který vám místy chtě nechtě vytane na mysli. Určitá podobnost je patrná jak ve zvolené formě memoárového psaní, tak v určitých stylových i motivických aspektech (zkratka, promyšlená kompozice, práce s jazykem apod.) Podrobnější srovnání obou autorů by bylo jistě zajímavé, a vydalo by na další a delší studii.

Sloboda, Rudolf: Láska. Brno, Větrné mlýny 2006. 284 s.