První knížku (Středověk) jste vydal v devadesátých letech. Kdy jste s psaním začal?

Psal jsem od šesti let – dobrodružné deníky. Psaní je pro mě přirozená činnost. Ale k tvaru, se kterým bych byl spokojen, jsem se dostával postupně. Nemám rád, když je v textu zmatek, polohy mezi snem a skutečností, tušením, poezií – a to všechno je právě ve Středověku. Teď dělám v textech pořádek a jdu více k realismu. Za komunismu jsem se vydávat nesnažil, až na pár malých příležitostí v samizdatech. Starší texty jsem nevydal. První byl tedy Středověk – výběr textů, ale potom jsem skoro litoval, že jsem to vydal.Texty byly staré tak dva tři roky. Pak jsem vydal Boží lano, to jsem začal psát v Americe. Tuhle knihu považuji za skutečný počátek svého psaní. Středověk je poslední z mladistvých pokusů. Myslím, že patřím k takové publikačně opožděné generaci. Nepublikovali jsme své rané výtvory a právě proto jsme se možná ve svých myšlenkách trochu přeceňovali… Chyběl nám kritický ohlas.

Sledujete současnou českou literaturu?

Ze současných českých básníků je mi blízký Vít Slíva, Petr Hruška. Líbila se mi kniha Petry Hůlové – Přes matný sklo. Hezké povídky píše Emil Hakl – jiné než bych psal já. Ale nežiju moc v literárním provozu, teď zrovna současnou českou literaturu moc nečtu, snažím se psát.

Neláká vás psaní literárních recenzí?

Jedna z mých zásad je nepsat literární recenze, možná ještě tak na něco starého, ale ne na současnou literaturu. Chci k literatuře přispívat hlavně jako autor. Ani mě nebaví číst časopisy jako Literární noviny, trochu čtu časopis Host, ale také jen selektivně. Promýšlet literární život mě nebaví.

Považujete se za spisovatele?

Za spisovatele se považuji a jsem za něho i považován. Neodmítám to, ale obživu mi to neskýtá. Živím se technickým překládáním a tlumočením. Takže psaní a obživa stojí zvlášť.

Proč píšete?

Píšu, protože mě to baví a skoro nic jiného mě nezajímá. Je to můj způsob, jak chápat svět, jak se v něm vyznat. Teprve až o něčem napíšu povídku nebo knihu, pak vím, o čem to je. Text, který mě nepřekvapí, ten ani nepublikuji – když nedal nic mě, těžko dá něco jiným. Nepíšu plánovitě, vlastně spíš intuitivně, rychle – třeba hodně dlouho nad tím přemýšlím, a pak to napíšu na pár sezení.

Co si myslíte o psaní jako duševní hygieně?

Duševní hygiena není tvorba. Jedna věc je psaní a druhá je duševní hygiena. Při hygieně člověk ze sebe dostává špínu, a tu by měl pak nabízet druhým? Pro mě je duševní hygiena možnost schovat se do beskydských lesů a psaní je pro mě spíš proces bolestný. Vypisovat se z něčeho, od toho jsou deníky, pokud možno tajné a neodtajňované. Ony ty autoterapeutické výrony většinou stojí za …

Co dávají vaše texty čtenářům?

Mé knížky by měly čtenářem otřást a uvolnit v něm podobný pocit, jaký já mám při psaní. Mohli bychom se na tom setkat.

Máte čtenáře na mysli, když píšete?

Samozřejmě částečně počítám s tím, že by to někdo mohl číst. Ale nejsem ke čtenáři moc vstřícný a hodný. Nepotřebuji vést zábavné rozhovory ani se svými přáteli, vtipkování u pivního stolu mě moc nebaví. A zrovna tak nemám ambice vytvářet zábavnou četbu pro velké množství lidí. Jsem rád, když mě čte hodně lidí, ale neaspiruji na to – lidi bavit.

Dá se říct, že nyní tvoříte texty delší?

Dá se to tak říct. Moje povídková stopa se trochu prodloužila, stále se snažím o úsporný text a snažím se vyhodit všechna zbytečná slova, nyní však chci zachytit několik kroků, ne jen jeden bod. Dřív jsem totiž psal povídky spíše bodově, teď pracuji s určitým vývojem postav. Dělám je kompozičně složitější, protože jsem starší a chytřejší a zajímají mě obtížnější věci. Figura se zkrátka trochu komplikuje.

Co píšete právě teď?

Teď končím jednu povídku, která se jmenuje Oblak. Snad o tom už můžu mluvit, když ji mám skoro hotovou. Je o jedné staré paní (komunistce) a o tom, jak ji na konci života cosi došlo. Do podzimu chci vydat povídkovou knihu, jinou než byly ty předtím.

Proč nepíšete poezii?

Poezii jsem psal dříve, asi jako každý. I ve Středověku je jedna básnička. Ale já potřebuji jinou plochu, nemám moc dobrý hudební sluch a vnímám melodii na jiné ploše. Zajímá mě spíš odstavec, kapitola, ne jednotlivý řádek. Nikdy jsem se svou poezií nebyl spokojen. Znám dobrou poezii, například Víta Slívu – Bubnování na sudy, to není jen poetické žvatlání, to je obrovská práce sublimovaná do těch řádků. Já se tímto směrem nevyvíjím. Poezie je vyšší umění, próza nižší.

Proč nemáte ve svých knihách ilustrace?

Mám pocit, že text je nejlepší sám – bez ilustrací. Udělal bych třeba rád komiks, kde by byl text a ilustrace rovnocenné. Ale podle mě jsou ilustrace dobré hlavně do dětských a dobrodružných knih. Pracuji dost obrazově, a ať si čtenář maluje sám. Knihy mají být v zásadě ke čtení, ne ke koukání.

Jste často označován jako ostravský spisovatel. Myslíte, že je to nějak opodstatněné?

V naší literatuře je Praha bezpříznakové město. Předpokládá se, že literát je v Praze. Příznakové je, když je z Ostravy. Ostrava – to je povodí Konga. Když jsem přebíral Magnesii Literu, tak na mě pan Burian vybafl něco o fotbalistech, nevěděl jsem, co na to odpovědět. Měl jsem pocit, že on má fotbal radši než já.

V mých knížkách je Ostravsko, protože zde žiju. Kdybych žil v Praze, byl by tam třeba Smíchov. Nejsem programově ostravský, necpu tam fotbal a pivo. Ostrava je úplné město jako každé jiné a nacházím v něm skutečné lidské příběhy, které nejsou podstatné tím, že jsou ostravské, ale že jsou lidské. Teď jsem napsal jednu povídku, a ta se celá odehrává ve Spojených státech, protože jsem se setkal s velmi silným příběhem. Ale je zvláštní, že si člověk najde tu Ostravu i ve Spojených státech…

Cítíte rozdíl mezi Moravou a Čechami v míře upovídanosti?

Košaté vyprávění až žvanění je typické pro Čechy – v opozici k Moravě. Takové zalíbení v pábení na Moravě moc není. Zkuste srovnat hlahol pražských pivnic s hukotem ostravských, tady se totiž víc pije a míň mluví.

Umíte si představit, že byste žil jinde?

Chtěl bych žít v domě na Vysočině. Ale nemůžu říct, že tady chodím a celý bažím po tom, žít někde v Brně nebo Praze. To jsem možná chtěl těsně po studiích. Přišel jsem z vysoké školy do prostředí komunistických železáren dělat technického překladatele. To byl záhul.

Já nevnímám Ostravu jako žádný exil. Ostrava je totiž dobrá, když z ní máte jednu nohu venku, když na ní nejste zcela odkázán. Ale tak je to s každým městem, prostředí nemá člověka zas tak moc určovat. Já tady třeba vůbec nepublikuju. Druhý domov mám na Vysočině, to je úplně jiný kraj. Ale pokud je člověk nějak s místem srostlý a zná ho, vytváří to pak kontinuitu. V kontinuitě nalézám kvalitu, zajímá mě genetický růst. A navíc –

Ostrava je místo, které dává šanci tím, jak je průmyslem poškozená, a je tvrdší, některé věci se tu vyjevují ve větší nahotě. Je to kulturně neukotvená oblast.

Mohl byste žít v cizině?

V Anglii je specifické prostředí, které cizince moc nepřijímá. A v Americe bych žít nechtěl, byl jsem tam dost dlouho, abych pochopil, že je tam jiný životní rytmus, jiná kultura. Do Ameriky bych utekl, kdyby nás znovu obsadili Rusáci, nebo jiná totalita. New York není typická Amerika, New York je úžasné mezinárodní město s výbornou atmosférou a kulturním životem. Ale malá města jsou tam prázdná a je tam určitá jednoduchost a utilitárnost, která nám není vlastní.

Proč jste šel studovat angličtinu, v té době byla asi motivace jiná než teď?

Měl jsem dobrou angličtinářku, také byla režimem jen tolerována, a přitom uměla skvěle učit, byla vášnivá. Ten předmět jsem miloval. Obdivuji anglickou kulturu. My Češi jsme totiž národ několikrát přeoraný, stokrát předupaný různými armádami, stokrát znovu začínající. A pak vidím ten mohutný kmen anglické literatury, tu nepřerušenost, z niž vzniká kvalita. Angličtina je fajn.

Rodiče z vás nechtěli mít lékaře?

To ani nešlo, neměl jsem dobrý kádrový profil. Ale já jsem k tomu ani neinklinoval, vážil jsem si otce jako lékaře, který svou práci vnímal jako poslání, které člověka zcela pohltí. Ale mě zajímaly vždy spíše humanitní věci. Dnes si myslím, že bych rád byl psychiatrem. To je důležitá práce a myslím, že bych k tomu měl nadání. Ale teď už budu asi jenom psát. Už vím, že kosmonautem ani potápěčem nebudu. Ale je to dobré v tom, že se člověk zaostřuje jen na svou stopu. Nejhorší je, když člověk ztratí zájem. Stále vidíme kolem sebe spoustu rezignovaných lidí – to je malá smrt. Z toho mám největší strach, proti tomu je třeba bojovat – v sobě i literaturou. Když jedu tramvají, přemýšlím o lidech, zajímají mě, co například znamená, že to dítě má špinavou aktovku? A tamta paní, jak se pěkně dívá na svět, i když sotva chodí. Až mě to přestane zajímat, tak bude po psaní.

Jak se líbí vaše knížky vašim dětem?

Děti jsou opatrné. Kluk studuje bohemistiku v Brně, a tam ho někteří berou jako syna toho spisovatele. Ale o knihám (i těch mých) spolu hovoříme. Dceruška k tomu přistupuje s určitou úzkostí. Povídky totiž obsahují některé nehezké věci, které jsme prožívali.

Proč se na fotografiích neusmíváte?

Moc se neusmívám, když mě fotografují, jsem totiž naštvaný. Jsem celkově málo usměvavý, usmívám se spíš svátečně.

Lenka Dombrovská Slívová

Prozaik, publicista a překladatel Jan Balabán se narodil roku 1961 v Šumperku, od dětství žije v Ostravě. Vystudoval obor čeština – angličtina na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Vydal knihy Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Černý beran (2000), Kudy šel anděl (2003), Možná, že odcházíme (2004).

LitENky č. 4/19, roč. 2005/2006