Stereotypy červené knihovny

Stejně jako v ostatních typech populární literatury, i čtenářky červené knihovny vyžadují jisté stereotypy. Požadavky jsou kladeny zejména na fabulační a motivickou stránku. V několika bodech se pokusím nastínit svou představu o základních stereotypech používaných v červené knihovně.

Zdrojem námětů červené knihovny jsou mezilidské vztahy. Očekávána je zamilovaná dvojice, spektrum červené knihovny se ale neomezuje pouze na ni. Příkladem může být jiný z románů Maryny Radoměrské - Srdce v soumraku (též publikovaného ve Hvězdě). Příběhové těžiště tu tvoří vztah matky k synovi, o kterém je přesvědčena, že není její vlastní. Když jsou děti dospělé, román se začne zaměřovat i na jejich citové problémy. Tehdy se teprve přiklání k očekávanému tématu – milostným vztahům překonávajícím řadu překážek.

Děj románů červené knihovny se rozvíjí po spirále. Určité momenty se tak v syžetu znovu navracejí (v podobě, která je aktualizována pro danou situaci). Děj může být rozvíjen po více liniích, jak jsem se snažila ukázat na příkladě románu Srdce v soumraku. Minimálně jedna z linií obsahuje historii milostného vztahu, ostatní mohou traktovat jiné problémy. Pokud je centrální linií milostný vztah, zobrazovaný výsek fikčního světa počíná důležitým okamžikem pro vztah budoucích milenců. Tímto okamžikem může být seznámení nebo jiný okamžik, kterým se půda pro setkání připravuje. Celý děj se dává do pohybu překážkou, která stojí v cestě milencům. Tyto překážky mohou mít charakter vnější – např. nepřízeň rodičů, nebo vnitřní – např. nevyjasněné vztahy jednoho z partnerů. Problémy děj posunují, zároveň ho však retardují. V případě problému se postava obrací do svého nitra, ke svým pocitům. Po vyjasnění aktuální situace, které může být pouze částečné, se děj znovu rozbíhá.

Příběh z červené knihovny má jasný a srozumitelný konec, který lze označit za šťastný. Klasickou představou o zakončení románu pro ženy je polibek milenců. Autoři se ovšem snaží tuto situaci variovat (viz M. Radoměrská: Světlo jeho očí). Pokud se závěrečné políbení koná, předchází mu vysvětlení dosud nevyjasněných skutečností, které zapříčinily odloučení milenců atd. Jestliže román exponoval i jinou linii než (pouze) milostnou, mění se tím i pojetí závěru. Závěr nicméně zůstává šťastný (nebo alespoň nadějný či smírný).

Role jednotlivých postav jsou rozvrženy hned v počátku vyprávění. Představení hrdninů slouží první kapitoly. Postavy mají stálý charakter, který se průběhu děje mění jen minimálně. Pokud se povahové vlastnosti rozvíjejí, děje se tak jen v pozitivním směru: postavy se stávají lepšími, uvědomělejšími apod. Výsledný pár je téměř ideální (tj. oplývá samými dobrými vlastnostmi). Postavy jsou charakterizovány přímo, v jasné polaritě kladu a záporu. V charakteristice bývá zdůrazněna jedna vlastnost, která postavě zůstává po celou dobu děje, případně je měněna tak, aby postava spěla k dobru.

Maryna Radoměrská: Světlo jeho očí (1934-1935)

Román Světlo jeho očí (Hvězda č. 36/1934 - č. 16/1935) stojí v pomyslném centru žánru. I značná čtenářská oblíbenost nás opravňuje k jeho označení za „prototyp ženského románu“. Román má všechny svrchnu uvedené základní vlastnosti „kanonické“ červené knihovny. Centrální dějovou linii tvoří milostný vztah, kterému jsou kladeny různé překážky. Děj se spirálovitě rozvíjí, obsahuje několik zásadních dějových zvratů. Postavy jsou charakterizovány jednou výraznou vlastností, která se nemění, případně se posouvá do pole kladných hodnot.

Na první pohled se zdá, že by ústředním párem mohla být Eliška Davidová a František Nor. Již v prvních kapitolách ale postava Elišky nabývá několika negativních povahových rysů (povrchnost, koketnost, pokrytectví), což ji jistým způsobem vylučuje z pozice „ideální žena“. „Ideálním mužem“ není ani František Nor. V několika odstavcích je shrnut jeho dosavadní život, sponzorovaný otcem. František je hodný syn, pravý příslušník „zlaté mládeže“. Studoval výtvarné umění, jelikož se mu ale nedostává výrazného talentu či houževnatosti, s kterou by mohl alespoň získat řemeslnou zručnost, tráví svůj bezstarostný život po kavárnách. Miluje ruch a zábavu. Pravou hrdinkou se tak stává až Světla, jejíž postava konstituuje potenciální milostný trojúhelník, jenž další vyprávění rozehrává. Ve Františkových představách je tmavovlasá kráska Světla vlastně zidealizovanou variantou typu Elišky Davidové. Vývojem, či spíše změnou povahových vlastností, prochází v románu jedině postava Františka Nora. Oslepnutí - hlavní překážku a životní obtíž, s níž jsou postavy konfrontovány a která slouží jako katalyzátor psychologického i vztahového vývoje figur - považuje za trest za zahálčivý život. Když se mu zrak navrátí, symbolicky mění svůj postoj ke světu: nastupuje do práce v otcově továrně.

Přitažlivost příběhu spočívala také v tom, že se Radoměrské podařilo v tomto románu zkombinovat a variovat několik fabulačních modelů. Základní a zásadní postavení zaujímá tzv. fabule nelásky - počáteční lhostejnost či až nenávist dvou jedinců se v průběhu vyprávění promění v trvalou a hlubokou lásku. Po této trajektorii se pohybuje Františkův zprvu odmítavý vztah ke Světle. Autorka dále použila i situace sociální nerovnosti, kdy se zásadní překážkou vztahu stává sociální nerovnost partnerů (oba fabulační motivy definuje MOCNÁ, 1996, str. 96-97); ta zde ovšem nemá skutečně dějotvornou úlohu. František i jeho otec jsou se Světliným postavením smířeni, otec sňatku nebrání. Světla nepociťuje své sociální postavení jako překážku sňatku. Co jí brání, jsou její nevyřešené vztahy z minulosti.

Kladem vyprávění je nadhled autorky nad celým příběhem. Ohromné dějové a citové konstrukce rozuzlí hladce, bez zbytečných prodlení. Dojemnou historii zakončí komickým motivem. Tendence vyrovnat se s klasickými schématy žánru jejich výraznou variací se ukazuje také při závěrečném polibku.

„Frank a Milena, oba se sklonili, aby políbili růžové kolínko, vykukující z bílých podušek, ale narazili na sebe čely, až se jim v očích zajiskřilo.

Tu se dali do smíchu, do výbušného smíchu, tryskajícího jako gejzír, radujíce se, že mohli dát průchod svému štěstí, jež je dusilo svou přemírou. Smáli se jako děti, prodchnuti strhující radostí ze života, jenž jim ukázal svou slunnou tvář po dnech těžkých smutků.

Jejich smích hlaholil celým domkem, vyplňoval celý prostor a zjasnil všechny kouty. Bylo ho všude plno, v pokojích, po chodbě i na schodech…

Přece jen happy end.“

Jožka Jabůrková: Dítě lásky (1930-1931)

V románu Jožky Jabůrkové vystupují dvě výrazné ženské postavy - matka a dcera. Zastupují dvě odlišné generace s odlišným postojem k vizi radikální proměny stávajícího společenského řádu. Matka Anežka je symbolem generace staré, která nemá příliš mnoho šancí na úspěch. Na její nepoužitelnosti pro nový řád se podílí právě pevná příslušnost k řádu starému. Demonstruje chyby kapitalistické společnosti. Román ostře útočí na církev, její funkci a její moc ve státě. Církev je zde zobrazena jako centrum tmářství a pokrytectví. Kritizován je přístup církve ke vzdělání a výchově. Jeptišky vychovávající Anežku jsou líčeny jako bezcitná stvoření, dusící ve svých chovankách přirozený cit. Kritiku církve dovršuje postava pátera Vojáčka, který je katechetou na škole, kam dochází Anežčina dcera Helenka.

Helenka s dělnickým prostředím splývá. Matčina puritánská výchova zapříčiňuje konflikty ve vztahu mezi matkou a dcerou, ve kterém chybí vřelý lidský cit. Helenčina podobnost otci Hugovi, který Anežku kvůli těhotenství opustil, ještě ztěžuje Anežčino smíření s Helou. Zásadním mezníkem je pohřeb otce Grundila, kterého se neúčastní kněz. Anežku takové bezbožnictví zděsí. Pro Helenku je to důkaz o podivné, nespravedlivé pozici církve. Zároveň se poprvé setkává s myšlenkami proletářské revoluce.

Časový výsek skutečnosti zobrazený v románu je zároveň nezvykle dlouhý (prakticky celý život Anežky, život Helenky). V daném případě je nutný. Zobrazuje všechny vlivy působící na vývoj obou žen a poté výsledek těchto vlivů.

Velice nezvyklé jsou až naturalistické popisy prostředí. Další neobvyklou skutečností je silný autobiografický charakter (Idina ulice, učitelský kurz, práce v kanceláři). Autobiografické motivy Jabůrková použila i v románu Hanko, zpívej! (Románové noviny 1931-1932).

Svou stavbou Dítě lásky vlastně kritizuje červenou knihovnu. Podle Jabůrkové - psala o tom také jako novinářka - má sentimentální, komerční četba pro ženy neblahý vliv na čtenářky zvláště z dělnického prostředí. Přináší jim falešnou iluzi o světě. Proti tomu je Dítě lásky koncipováno jako syrový obraz skutečného světa. Vztah Dítěte lásky k žánru je záměrně problematizující. Poetikou titulu by román byl „láskyplným“ již od začátku, ale název je zde míněn ironicky (jde o dítě svobodné matky).

Pro zjednodušení rozboru tohoto textu od sebe oddělíme dějové linie obou protagonistek.

Část vyprávění, které je soustředěno na matku Anežku a její vztah k Hugovi, využívá deziluzivní variantu tzv. fabule sociální nerovnosti. Pokud by byl dodržen klasický vývoj nastíněné situace (tj. směřování ke šťastnému konci), Hugo by si Anežku zcela jistě vzal. Také vztah mezi Hugovou matkou a Anežkou by se časem urovnal (takto postupovala naše „prototypická“ autorka zábavné červené knihovny Radoměrská ve svém románu Krb bez ohně). Anežčina linie představuje tedy „neuspokojivé“ zpracování obvyklého syžetu žánru.

Naopak Helenčin příběh nelze ztotožnit s žádným z obvyklých fabulačních stereotypů červené knihovny. Chybí zde několik charakteristických znaků, z mého pohledu je zásadní absence uspokojivého milostného vztahu. Helenčina setkání s láskou jsou značně deformována. Kritický a destruktivní je vliv pátera Vojáčka. Přátelství s panem učitelem Grygarem přináší nové duchovní obzory. Po odhalení jeho slabosti vztah končí. Náhradou milostného vztahu je tak v románu jedině vztah dcery k matce, zpočátku chladný, následně vedoucí ke smířlivému konci. Jako variantu šťastného konce pak můžeme chápat štěstí, které si Helenka objevuje v práci pro ostatní lidi.

Postavení próz v kontextech ženské četby

Vyjděme z definice populární literatury jako beletristické produkce zaměřené na bezprostřední a všeobecně přístupnou komunikaci s širokou čtenářskou obcí (MOCNÁ, PETERKA, 2004, str. 501). Okolnosti publikace textu Maryny Radoměrské této definici naprosto odpovídají: Hvězda vycházela v nákladu 400 tisíc výtisků týdně, počet čtenářů se údajně šplhal k milionu. Oproti tomu Rozsévačka v době publikování románu Jožky Jabůrkové dosahovala nákladu 10-20 tisíc výtisků.

Červená knihovna se v rámci populární literatury vymezuje líčením peripetií milostného vztahu (v kontextu dalších mezilidských vztahů). Román Maryny Radoměrské takovému vymezení zcela odpovídá, a to i v jeho nejužším možném významu. Román Jožky Jabůrkové se vědomě nechce zabývat jen peripetiemi milostného vztahu. Toto rozhodnutí má především ideologické důvody. Autorka pracuje se svou představou o červené knihovně. Používá její poetiku titulu, motiviku (která má se Světlem jeho očí několik průsečíků), rozvíjí některá fabulační schémata červené knihovny. Přitom je ale obrací do negativní polohy, především kvůli přesvědčení o škodlivosti tohoto typu literatury.

Romány se také liší poměrem funkcí, které se snaží naplňovat. V románu Maryny Radoměrské dominuje funkce zábavná nad výchovnou. Dítě lásky přináší jejich opačné seřazení. Výrazněji se projevuje funkce výchovná a agitační, funkce zábavná ustupuje do pozadí.

Pokud bychom se snažili oba romány umístit do schematického prostoru červené knihovny, bude v centru tohoto prostoru stát román Maryny Radoměrské Světlo jeho očí. Román Jožky Jabůrkové Dítě lásky bude mít pozici na periferii. Pokud by zkoumaným prostorem byla například ideologická a výchovná literatura, pozice tohoto románu by se zcela jistě posunuly směrem do centra.

Markéta Holanová

SEZNAM LITERATURY:

Ostravská, Ida: Dítě lásky. Rozsévačka. 1930/31. č. 43/30-12/31.

Hanko, zpívej! Románové noviny. 1931/1932. č. 1/31-7/32.

Radoměrská, Maryna: Krb bez ohně. Hvězda. 1936/1937. č. 36/36-16/37.

Srdce v soumraku. Hvězda. 1935/1936. č.29/35-18/36.

Světlo jeho očí. Hvězda. 1934/35. č.36/34-16/35.

Forst, V., Opelík, J. a kol.: Lexikon české literatury, díl 2. Praha, 1993.

Mocná, Dagmar; Peterka, Josef a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha, Litomyšl, 2004.

Mocná, Dagmar: Červená knihovna. Praha, 1996.

Šámal, Petr: Beletrie, ženský komunistický tisk a problémy kontinuity (na příkladu Rozsevačky). In: Povídka, román a periodický tisk v 19. a 20. století. Ed. M. Jareš ad. Praha, 2005.

Kromiš, Miroslav : Úvod do nové teorie braku. http://lege.cz/toCP1250.en/brak/uvod.htm

Litenky č. 5-6/20, roč. 2005/2006