Vzniká tak sdružení levicově orientované avantgardy Devětsil (roku 1920), jehož členové vkládají do komunismu všechny své naděje v důvěře, že změní svět k lepšímu. Pamatují ještě hrůzy první světové války a chtějí nalézt lék na neštěstí a násilí moderní doby. Paradoxem ovšem je, že titíž umělci vyvolávají roku 1929 v KSČ krizi, především kvůli nesouhlasu s politikou gottwaldovského křídla. Vydávají prohlášení Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům, kde navrhují toto vedení odvolat, protože se dostalo do rozporu s marxistickými ideály (podepsáni J. Hora, M. Majerová, H. Malířová, S. K. Neumann, I. Olbracht, J. Seifert a V. Vančura). Jako jedni z prvních tak poukazují na soudobé problémy a projevují ochotu s nimi bojovat.

Asi nejvýraznějším antikomunistickým počinem meziválečného období je anketa „Proč nejsem komunistou“ z roku 1924. V časopise Přítomnost, který řídil Ferdinand Peroutka, odpovídal on a několik dalších osobností (K. Čapek, J. Čapek, F. Šrámek, F. Langer, J. Herben) v sérii článků na tuto palčivou otázku. Dozvíme se tak, že Josef Čapek není komunistou, protože „má rád člověka, má větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv moci.“ Jan Herben se pak rozohňuje mnohem ostřeji: „Komunismus, jenž má zorganizovat lidstvo k bratrství, nemůže být vykupován řekami krve. Kdo chce do lidí vpravit násilím, co není v jejich hlavách a srdcích, je šílenec a zločinec zároveň." Nestaví se tak jako umělci Devětsilu proti způsobu, jakým se KSČ snaží prosadit svůj program v politickém klimatu tehdejší reality, ale odsuzují již ideologii samotnou. „Člověk vždy bude mít rád dveře u svého bytu a plůtek u své zahrady. Bojovati proti tomuto přirozenému individualismu jest podnikem tak odvážným jako bojovati proti zákonu gravitace." (Ferdinand Peroutka).

Po roce 1948 se situace výrazným způsobem změnila. KSČ se stala vedoucím politickým činitelem a rozhodovala o všech oblastech každodenního života. Jakékoli protestní akce vyjadřující nesouhlas a odpor se přesunuly na periferii společnosti a byly tvrdě postihovány. Proto se většinou jednalo o projev odvahy několika mála osob. Např. publicista a historik Záviš Kalandra bojuje už od třicátých let proti stalinské politice a vládě, uveřejňuje články, a dokonce se pokouší založit novou organizaci „Proletář“ (1937), která by důsledněji dodržovala původní marxistickou ideu. V roce 1950 je pak odsouzen za vlastizradu a popraven.

Akce proti komunismu dostaly širší společenskou platnost až v roce 1968, v rámci tzv. Pražského jara. Je to krátké období liberalizace a uvolnění stísněných příkazů a nařízení, kdy se i občanská veřejnost zapojila do reformního procesu a volala po změně. Její hlas však byl po několika měsících umlčen a ona se opět stáhla do pozadí. Proto se další antikomunistické akce konaly jen v rámci disentu, tj. velice malé a úzce zaměřené skupiny lidí, která se už svým způsobem života vydělovala. Psali filozofické spisy (J. Patočka, V. Havel, K. Kosík), prózu i poezii (P. Kohout, L. Vaculík, J. Škvořecký, J. Gruša), tvořili hudbu (Plastic People, DG 307, V. Merta, J. Hutka, V. Třešňák). Těšili se však podpoře jen nevelké části společnosti, neboť i jejich sympatizanti byli tvrdě postihováni. Výsledkem jejich aktivit byla např. známá Charta 77, poukazující na nedodržování základních lidských práv a svobod, či vytvoření VONS (1978, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných).

V osmdesátých letech se do prokomunistických aktivit opět zapojuje i veřejnost. Konají se demonstrace, vytvářejí různá seskupení, např. Nezávislé mírové sdružení – Iniciativa za demilitarizaci společnosti (1988) či Mírový klub Johna Lennona (1988, v čele O. Veverka, S. Penc, H. Chromý).

Po roce 1989 se s akcemi proti komunismu různého typu můžeme setkat na každém kroku. Na ukázku jen několik z nich:

„Růžový tank“ (1991) – výtvarník David Černý přetřel na růžovo sovětský tank na protest proti přežitkům komunismu. Byl umístěn na náměstí Kinských na Praze 5 a vyvolal tvrdé polemiky.

Společnost za mravní a právní uznání 3. odboje (2000) – zakladatelé: Pavel Bezděk, David Prokop, Michal Kuchta. (www.pametnaroda.org)

S komunisty se nemluví (2003) – petice, kterou doprovázelo mnoho dalších akcí - známé jsou především hudební koncerty: "Jediné, co může zničit komunismus, je elektrická kytara."

Tričkem proti komunismu (2005) – akce výtvarníků, kteří tvoří trička s protikomunistickými motivy. Autoři projektu: Michal Gregorini, Libor Kleček, Ondřej Matyáš. „Antikomunisté všech generací, spojte se!“ (www.dekomunizace.cz).

Příběhy bezpráví – komunistické Československo (2005) – distribuce dokumentárních filmů o novodobých dějinách naší země do základních a středních škol. Součástí je i literární soutěž Za oponou zapomnění – komunistické Československo. (www.jedensvet.cz)

Zrušme komunisty (2005) – žádost o postavení KSČ mimo zákon. Petiční výbor: Pavel Bobek, Ladislav Smoljak, Jan Urban, Jakub Jareš, přes 60 tisíc podpisů. (www.zrusmekomunisty.cz).

Svět bez komunismu – „Devět komentářů ke komunistické straně“ (2005) – seminář, který se konal v Parlamentu ČR pod záštitou poslance Marka Bendy. Tématem byl komunismus v Číně. Organizátorem projektu bylo občanské sdružení Centrum pro výstup z komunistické strany. (www.světbezkomunismu.cz).

První máj bez komunistů a nikdy jinak (2006) – tato akce se bude konat 1. 5 2006 na Letenské pláni. Vystoupí zde několik hudebních skupin, divadelních souborů, v programu jsou i sportovní atrakce a výstavy. Organizátory jsou Konfederace politických vězňů a iniciativa Trikem proti komunismu. (www.dekomunizace.cz, www.kpv-cr.cz)

Jak je z tohoto stručného výpisu vidět, podniků podobného zaměření je nesmírné množství. Být bojovníkem za správnou věc, antikomunistou, se dnes stalo velkou módou. Vidí to i sami organizátoři, jejichž projektů se zúčastňuje stálé větší množství lidí. Ale jaký mají smysl? Nejedná se jen o pouhou jednorázovou událost, která během krátkého času upadne do zapomnění? Nebo jsou skutečně odkazem pro budoucnost, stálou připomínkou černého místa v naší historii a varováním, jakou cestou se už nikdy nevydat? Tuto otázku jsem položila politologu PhDr. Stanislavu Balíkovi, PhD., který vyučuje na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně: „Osobně si myslím, že tyto akce, jakkoli s cílem souhlasím, smysl téměř žádný nemají. V individualizované společnosti, v níž žijeme, je skutečně téměř každému jedno, jaké kdo nosí tričko či na jaký jde koncert. V obraně před komunismem má smysl cílevědomá výchova v nejrůznějších dětských či mládežnických organizacích a klubech (např. ve skautském hnutí). Smysl má také osobní angažovanost na úrovni komunální, regionální či celostátní, v nekomunistických politických stranách a sdruženích. Nejrůznějším happeningům, koncertům a tričkům nevěřím.“